Kuráž ke katechismu (Jiří Tengler)
Kuráž ke katechismu
Jiří Tengler
Učebnice křesťanské věrouky se nazývá
katechismus. Slovo samotné pochází z řeckého slovesa
katéchein neboli vyučit, poučit, instruovat. Původně se
vztahovalo na jakoukoliv výuku bez ohledu na obsah. Zcela samozřejmě
jej pro svou činnost používali i nejstarší (řecky mluvící)
křesťané. Hlásání evangelia bylo od počátku chápáno nejen
jako předávání radosti ze vzkříšení, nýbrž též jako výuka
základních článků víry. Křesťanství zde navázalo na
židovství s jeho důrazem na znalost zákonů Hospodinových,
jež je zapotřebí se naučit a dodržovat. Samotný Kristus po
vzkříšení, třebaže jinými výrazy, vybízí apoštoly, aby
„získávali učedníky“ a „učili je“. (Mt 28,19n)
Řečtina z církevního života ustoupila, ovšem původní
výrazy leckde zůstaly. Nikoliv už jako obecné termíny, nýbrž
jako speciální křesťanské názvy: katecheze-výuka
(křesťanství); katechumen-(křesťanství) vyučovaný člověk;
katechumenát-období prováděné katecheze; katechismus -látka
katecheze. Zpočátku probíhala katecheze jako předkřestní kurz
pro konvertity, kteří se seznamovali s vírou a životem
církve. Základní katechetickou pomůckou bylo vyznání víry,
jejíž osvojení otevíralo cestu ke křtu.
Nebývalý rozkvět katecheze přineslo období
reformace, prolínající se se vzestupem knihtisku. Jednotlivé
církevní proudy potřebovaly nejen jasně vyjádřit své věroučné
postoje (vyznání), nýbrž i vytvořit nástroj pro vzdělávání
křesťanského lidu (katechismus). Tak kupříkladu Heidelberský
katechismus nese plný titul Katechismus neboli křesťanské
učení, jak je vedeno v kostelech a ve školách v Kurfiřtské
Falci. Ambice byla veliká – formou pokřestní katecheze
předat zástupům nově pochopenou a formulovanou křesťanskou víru
i s důrazy vlastního konfesního tábora. Katechismus musel být
přiměřený schopnostem lidu. Byla proto použita osvědčená
forma otázek a odpovědí. Základní rámec křesťanského života
byl pokryt pomocí tří nejdůležitějších textů: Apoštolské
vyznání víry (jak věřit?), Desatero (jak se chovat?), Otčenáš
(jak se modlit?), které doplňovalo pojednání o svátostech (jak
přijímat od Boha?). Toto schéma nalezneme v obou Lutherových
katechismech (1529), v katechismu Kalvínově (1542) i
v Heidelberském (1563), v katechismu anglikánském (1553) i
římském (1566). Počet otázek se pohybuje od několika desítek
až po pár stovek. Odpovědi na ně se snaží být krátké, takže
celkově působí katechismy přehledně.
Jaké je místo katechismu dnes? Největší slávu mají za sebou.
Za příliš školometský bývá nikoliv bezdůvodně považován
scholastický rytmus otázek a odpovědí. Jsou kladeny jen vybrané
otázky, které chystají půdu pro úzký okruh věroučných
výpovědí; ostatní otázky, natož odpovědi, zůstávají
stranou. Ve 20. století vznikly katechismy nové, jak
v protestantském (luterský Evangelický katechismus pro
dospělé 1975), tak v katolickém prostředí (Katechismus
katolické církve 1992, Holandský katechismus 1968).
Rozsahem výrazně převyšují své předchůdce. Stránky se
počítají na stovky až tisíce, odpovědi bývají velmi obsáhlé
a ne vždy jsou jednoznačné. Víra přestala být stručná.
Nárůst počtu slov lze vysvětlit různě. Jednak se v průběhu
času vynořily nové otázky, jednak se (nejnápadněji v oblasti
etiky) otázky staly mnohem složitějšími. Jednoduché odpovědi
v současnosti nestačí ani lidem hledajícím ani lidem
věřícím. A přece cítím jakýsi zvláštní stesk po oněch
dávných dobách, kdy katechismus byl přehledný a navozoval dojem,
že pokrývá veškeré učení důležité pro spásu. Stesk po
dobách, kdy se životní odpovědi daly naučit zpaměti. A zde si
kladu otázky. Nevzdali jsme se příliš snadno jasných a stručných
věroučných odpovědí? Nerezignovali jsme na jednoduchost a
stručnost zbytečně? Nevytratilo se proto z katecheze učení
nazpaměť? Vždyť stovky stran nejsou k zvládnutí. Jistě
lze namítnout, že k poctivému myšlení patří neustálé
pochybnosti a kritické zkoumání cizích i vlastních výpovědí.
Ovšem nepatří k poctivému myšlení také rozhodný krok,
jímž konečně přece jenom formuluji svůj postoj a formuluji jej
srozumitelně a zapamatovatelně? I s vědomím, že podaná
odpověď sice není úplně stoprocentní, avšak pro danou situaci
je dostačující. Pokaždé znovu žasnu, když se setkám se
starším reformovaným křesťanem z Holandska či ze severního
Německa a on v rozhovoru příhodně ocituje v mládí
naučenou pasáž z Heidelberského katechismu. Samozřejmě že si
je vědom mezí takové citace, ale ta slova v něm po
desetiletí znějí, on se k nim vrací, v mysli je přemílá
a nalézá v nich užitek. Slova, jež člověka nesou. Nabízíme
dnes taková slova? Co pevně naučeného nosí v mysli dnešní
křesťané? Jakou výbavu do života víry dáváme dětem a
mládeži? Mají vůbec šanci v záplavě otázek a
rozostřených odpovědí uslyšet jasný postoj? Mají příležitost
naučit se slova, která je budou doprovázet životem? Je vedle
tradičních textů Desatera, Otčenáše a Apoštolského vyznání
víry zapamatováníhodná nějaká naše soudobá výpověď?
Přeji nám křesťanům kuráž ke katechismu.
Odvahu formulovat víru stručně i s vědomím obšírných
souvislostí. Přeji nám chuť na odpovědi, o nichž víme, že
jsou předběžné a neúplné, a přesto je budeme mít rádi.
Odpovědi jadrné, poetické, vhodné pro společnou recitaci i pro
osobní rozjímání. Výpovědi přenosné, zároveň biblické i
současné, zbožné i civilní. Snad nám Bůh dopřeje nalézt
moudrá slova i způsob, jak je předávat.
Text článku.