Kuráž ke katechismu (Jiří Tengler)

Kuráž ke katechismu

Jiří Tengler

Učebnice křesťanské věrouky se nazývá katechismus. Slovo samotné pochází z řeckého slovesa katéchein neboli vyučit, poučit, instruovat. Původně se vztahovalo na jakoukoliv výuku bez ohledu na obsah. Zcela samozřejmě jej pro svou činnost používali i nejstarší (řecky mluvící) křesťané. Hlásání evangelia bylo od počátku chápáno nejen jako předávání radosti ze vzkříšení, nýbrž též jako výuka základních článků víry. Křesťanství zde navázalo na židovství s jeho důrazem na znalost zákonů Hospodinových, jež je zapotřebí se naučit a dodržovat. Samotný Kristus po vzkříšení, třebaže jinými výrazy, vybízí apoštoly, aby „získávali učedníky“ a „učili je“. (Mt 28,19n)

Řečtina z církevního života ustoupila, ovšem původní výrazy leckde zůstaly. Nikoliv už jako obecné termíny, nýbrž jako speciální křesťanské názvy: katecheze-výuka (křesťanství); katechumen-(křesťanství) vyučovaný člověk; katechumenát-období prováděné katecheze; katechismus -látka katecheze. Zpočátku probíhala katecheze jako předkřestní kurz pro konvertity, kteří se seznamovali s vírou a životem církve. Základní katechetickou pomůckou bylo vyznání víry, jejíž osvojení otevíralo cestu ke křtu.

Nebývalý rozkvět katecheze přineslo období reformace, prolínající se se vzestupem knihtisku. Jednotlivé církevní proudy potřebovaly nejen jasně vyjádřit své věroučné postoje (vyznání), nýbrž i vytvořit nástroj pro vzdělávání křesťanského lidu (katechismus). Tak kupříkladu Heidelberský katechismus nese plný titul Katechismus neboli křesťanské učení, jak je vedeno v kostelech a ve školách v Kurfiřtské Falci. Ambice byla veliká – formou pokřestní katecheze předat zástupům nově pochopenou a formulovanou křesťanskou víru i s důrazy vlastního konfesního tábora. Katechismus musel být přiměřený schopnostem lidu. Byla proto použita osvědčená forma otázek a odpovědí. Základní rámec křesťanského života byl pokryt pomocí tří nejdůležitějších textů: Apoštolské vyznání víry (jak věřit?), Desatero (jak se chovat?), Otčenáš (jak se modlit?), které doplňovalo pojednání o svátostech (jak přijímat od Boha?). Toto schéma nalezneme v obou Lutherových katechismech (1529), v katechismu Kalvínově (1542) i v Heidelberském (1563), v katechismu anglikánském (1553) i římském (1566). Počet otázek se pohybuje od několika desítek až po pár stovek. Odpovědi na ně se snaží být krátké, takže celkově působí katechismy přehledně.

Jaké je místo katechismu dnes? Největší slávu mají za sebou. Za příliš školometský bývá nikoliv bezdůvodně považován scholastický rytmus otázek a odpovědí. Jsou kladeny jen vybrané otázky, které chystají půdu pro úzký okruh věroučných výpovědí; ostatní otázky, natož odpovědi, zůstávají stranou. Ve 20. století vznikly katechismy nové, jak v protestantském (luterský Evangelický katechismus pro dospělé 1975), tak v katolickém prostředí (Katechismus katolické církve 1992, Holandský katechismus 1968). Rozsahem výrazně převyšují své předchůdce. Stránky se počítají na stovky až tisíce, odpovědi bývají velmi obsáhlé a ne vždy jsou jednoznačné. Víra přestala být stručná.

Nárůst počtu slov lze vysvětlit různě. Jednak se v průběhu času vynořily nové otázky, jednak se (nejnápadněji v oblasti etiky) otázky staly mnohem složitějšími. Jednoduché odpovědi v současnosti nestačí ani lidem hledajícím ani lidem věřícím. A přece cítím jakýsi zvláštní stesk po oněch dávných dobách, kdy katechismus byl přehledný a navozoval dojem, že pokrývá veškeré učení důležité pro spásu. Stesk po dobách, kdy se životní odpovědi daly naučit zpaměti. A zde si kladu otázky. Nevzdali jsme se příliš snadno jasných a stručných věroučných odpovědí? Nerezignovali jsme na jednoduchost a stručnost zbytečně? Nevytratilo se proto z katecheze učení nazpaměť? Vždyť stovky stran nejsou k zvládnutí. Jistě lze namítnout, že k poctivému myšlení patří neustálé pochybnosti a kritické zkoumání cizích i vlastních výpovědí. Ovšem nepatří k poctivému myšlení také rozhodný krok, jímž konečně přece jenom formuluji svůj postoj a formuluji jej srozumitelně a zapamatovatelně? I s vědomím, že podaná odpověď sice není úplně stoprocentní, avšak pro danou situaci je dostačující. Pokaždé znovu žasnu, když se setkám se starším reformovaným křesťanem z Holandska či ze severního Německa a on v rozhovoru příhodně ocituje v mládí naučenou pasáž z Heidelberského katechismu. Samozřejmě že si je vědom mezí takové citace, ale ta slova v něm po desetiletí znějí, on se k nim vrací, v mysli je přemílá a nalézá v nich užitek. Slova, jež člověka nesou. Nabízíme dnes taková slova? Co pevně naučeného nosí v mysli dnešní křesťané? Jakou výbavu do života víry dáváme dětem a mládeži? Mají vůbec šanci v záplavě otázek a rozostřených odpovědí uslyšet jasný postoj? Mají příležitost naučit se slova, která je budou doprovázet životem? Je vedle tradičních textů Desatera, Otčenáše a Apoštolského vyznání víry zapamatováníhodná nějaká naše soudobá výpověď?

Přeji nám křesťanům kuráž ke katechismu. Odvahu formulovat víru stručně i s vědomím obšírných souvislostí. Přeji nám chuť na odpovědi, o nichž víme, že jsou předběžné a neúplné, a přesto je budeme mít rádi. Odpovědi jadrné, poetické, vhodné pro společnou recitaci i pro osobní rozjímání. Výpovědi přenosné, zároveň biblické i současné, zbožné i civilní. Snad nám Bůh dopřeje nalézt moudrá slova i způsob, jak je předávat.