Kříž z pohledu pravoslavné teologie Aneb lze mluvit o pravoslavné teologii kříže? | Zdenko Š. Širka

Georges Florovsky, jeden z nejdůležitějších pravoslavných teologů 20. století, na začátku své studie o patristické teorii smíření (On the Tree of the Cross) píše, že křesťanství (a myslí tím pravoslaví) je náboženství kříže. Jakkoliv se tedy zdá být otázka v podnázvu tohoto příspěvku nevhodná, především v porovnání s reformační teologií je opodstatněná a zdá se, dle Florovského, že je i zodpovězena. Takže, kříž, a ne vzkříšení?

Jak je vidět ve Skutcích apoštolů a v jiných knihách Nového zákona, poselství spásy působí skrze smrt a zmrtvýchvstání vtěleného Syna Božího. V rané církvi nebylo až do poloviny 4. století ukřižování oslavováno odděleně od události vzkříšení. Oddělení znamená, že Kristus umřel, protože byl člověk, ale protože byl i Bůh, vstal z hrobu. John Behr, který je v současné době děkan Pravoslavného teologického semináře sv. Vladimíra v New Yorku, podobné oddělování označuje jako „zavádějící“ nebo přímo jako „parodii“ (The Mystery of Christ). Podle něho tento přístup vede ke karikatuře: západní církev se soustředí na temnotu a smutek Velkého pátku, zatímco východní církev se zaměřuje na radost ze vzkříšení. Takové rozštěpení neznamená jenom zbytečné zkreslení, které rozděluje vnitřní jednotu pašijových událostí, ale je to i rozdělení božské a lidské přirozenosti Krista. Proto křesťanská teologie od začátku používala v kontrastním spojení myšlenky ponížení a vznešeného oslavení (jak je vidět v hymnu v Pavlově listu Filipským 2,6–11).

Na druhou stranu může námitka, že pravoslavná teologie v dramatu lidského vykoupení kříž zanedbává, vycházet z jednostranného důrazu na kříž na úkor vzkříšení v církvích nepravoslavných. Zde se zdá, že výkupný význam kříže přebíjí zmrtvýchvstání, které je pak redukováno na pouhou přílohu ke spásonosnému významu kříže. O této jednostrannosti píše Vladimir Lossky (Orthodox Theology): „Tato vykupitelská teologie, která klade veškerý důraz na utrpení, zdá se, nemá žádný zájem na Kristově triumfu nad smrtí“ a pokračuje tvrzením, že jelikož vítězství Krista nad smrtí je klíč k samotné existenci církve a její základní zvěstí je Kristus vítězící nad smrtí, nemůže se pravoslavná církev soustředit na teologii kříže na úkor zmrtvýchvstání. Naopak, paschální tajemství vždy zahrnuje jak kříž, tak vzkříšení, a to vyváženým způsobem.

Při hledání kořenů zkresleného pohledu, podle kterého se západní církev soustředí na utrpení a východní církev na vzkříšení, musíme brát v úvahu, že vznik a vývoj některých teorií o smíření v západní teologii (např. satisfakční teorie) měl vliv na hodnocení pravoslavného přístupu. Tyto teorie smíření předpokládají Boha vyžadujícího zadostiučinění, které může naplnit jenom smrt Syna na kříži. Pravoslavná teologie tyto teorie nesdílí, protože je v nich jednostranně zdůrazněna „soudní“ a „trestní“ stránka vykoupení a Bůh je omezen na jednání v rámci určitých „zákonů“ věčné nezbytnosti. Právě z tohoto důvodu může pravoslavná církev čelit kritice za to, že postrádá plně rozvinutou teologii kříže.

Kříž v životě pravoslavného křesťana

Kříž jako nástroj nejkrutějšího trestu, který se stal znamením vítězství života nad smrtí, má ústřední místo v pravoslavné církvi, v její teologii, liturgii, bohoslužbách, duchovním životě a soukromých modlitbách. Pravoslavní věřící si ponechali původní zvyk křižovat se během liturgie a modliteb, pravidelně při doxologii, ale vždy i při důležitém okamžiku v modlitbách. Žehnají se zprava doleva třemi prsty, které označují trojici. Proměna elementů v eucharistii, stejně jako požehnání vody při křtu a další kněžské úkony, jsou uskutečněny znakem kříže. Kněz většinou uděluje požehnání naznačením kříže ve vzduchu nad osobou anebo nad věcmi, které se žehnají. Když se při eucharistii věřící blíží k svatému kalichu, skládají ruce přes hruď do tvaru kříže. Nekřižují se (aby neprohloubili utrpení na kříži), drží svůj kříž a dosvědčují, že jsou připraveni nést jej bez stížností, pokorně, dobrovolně a radostně. Lze tedy konstatovat, že všechny svátosti získávají svou duchovní sílu skrze znamení kříže.

Pravoslavný křesťan se křižuje před a po jídle, před a po studiu, když vychází ven, předtím, než začne nějakou práci, než začne užívat léky, předtím, než otevře dopis, přijatý poštou, když obdrží nečekané šťastné nebo smutné zprávy, při vstupu do cizího domova, vlaku nebo lodi a obecně na začátku jakékoli cesty, rekreační procházky nebo exkurze, před koupáním, návštěvou nemocných, před odjezdem k soudu, na výslech, do vězení, před operací, před akademickými nebo jinými přednáškami, před a po setkání nebo shromáždění atd. Avšak platí, že stejně jako věřící nesmí nosit kříž jako talisman, znamení kříže se nesmí změnit v magické gesto, protože i kříž a znamení kříže jsou jenom vnější projevy toho, co je v křesťanském srdci – pokora, víra a naděje v Pána. Výše uvedené skutečnosti umožňují pochopit, že celý život pravoslavného křesťana, od narození až po jeho poslední dech na zemi, a dokonce i po smrti, je doprovázen křížem.

Kult kříže v pravoslavné liturgii

Už v prvním a druhém století existují doklady o zdůrazňování významu kříže (např. Ignác z Antiochie v listě křesťanům do Efezu), který byl používán jako synonymum pro Kristovu smrt. Texty Cyrila Alexandrijského a Jana Zlatoústého dosvědčují, že v Byzanci 4. století bylo rozšířeno uctívání Kristova kříže (i mimo hranice Byzance, viz texty Izáka Syrského). Ale až od 4. století dokumentujeme vznik kultu Kristova kříže coby sakrálního objektu. Důvodem byla skutečnost, že Helena, matka Konstantina Velikého, v roce 326 našla kříž, na kterém byl Ježíš ukřižován. Následovalo vybudování Kostela vzkříšení (na západě znám jako Chrám Božího hrobu) na Golgotě a datum 14. září bylo ustanoveno jako svátek Povýšení svatého Kříže. Od této doby se rozšířil kult relikvií kříže. Fragmenty posvátného dřeva byly nejdříve poslány do Jeruzaléma a Konstantinopole, kde byly shromažďovány a vystavovány k uctění věřícími a poté distribuovány do celého světa.

Relikvie Svatého kříže se v roce 614 stala válečnou kořistí perských nájezdníků na Jeruzalém, ale později (631) přemohl byzantský císař Herakleios perského Chosroa a získal, převezl a pak v Jeruzalémě vztyčil Kříž na oltáři. Vznikl tak svátek Nalezení svatého Kříže, který se oslavuje rovněž 14. září. Oba svátky se tedy slaví ve stejný den, aniž by splynuly v jedno. Kromě těchto dvou svátků je v liturgickém roce několik dalších dnů, kdy si pravoslavní křesťané připomínají kříž. Nad všemi stojí třetí neděle postní, Neděle kříže (Stavroproskynesis), která připravuje k oslavě utrpení a ukřižování.

Dále se během Svatého týdne (především na Velký pátek) čtou texty, které se zabývají Kristovým křížem. Modlitby při bohoslužbách v průběhu pašijového týdne jsou věnovány nejenom Ježíši na kříži, ale i kříži samotnému. Proto Pavel Florenskij píše, že nastala spiritualizace kříže, tj. že kříž je v pravoslavné tradici považován za živou věc, která dokáže slyšet modlitby a odpovědět na ně. Leitmotivem liturgických textů během Svatého týdne je téma vítězného bojovníka, který zničil nepřátele a strhl brány pekla. Různé texty o kříži ze Starého zákona jsou čteny také při večerní liturgii na Bílou sobotu, která je často sloužena ráno. Během této bohoslužby zaznívá 15 starozákonních textů, které byly pro křesťany první generace významné z hlediska Ježíšova utrpení. Některé z těchto liturgických textů jsou: požehnání Josefovým synům (Gen 48,14), při kterém nad nimi Jákob zkřížil ruce; Mojžíšův postoj při otvírání moře je předznamenáním kříže (Ex 14,16); Mojžíš se zvednutýma rukama při boji s Amálekem (Ex 17,8–12); Jozue, který překřížil ruce a zastavil slunce (Jozue 10,12); Jonáš, který strávil tři dny v útrobách velryby.

Vzkříšení v pravoslavné církvi

Byzantský teolog a mnich Jan z Damašku († kolem 750) nazývá Velikonoce „svátkem svátků“. Vyjadřuje tak skutečnost, že pravoslavná církev neslaví žádný jiný svátek s takovým důrazem jako Velikonoce. Zatímco pro západní křesťanství je důraz liturgického roku rozpůlen mezi Velikonoce a advent, pro východní křesťanství stojí v centru pozornosti půst, vrcholící pašijovým týdnem a Velikonocemi. A aby to zaznělo celkem zřetelně: nechci povzbudit povrchní názor, že východní církev je církev vzkříšení a západní církve, zejména protestantismus, jsou církve kříže. Ne; pro pravoslavnou církev a teologii je právě symbióza kříže a vzkříšení výraz hluboké víry a poznání, že Ježíš Kristus „prokazuje svou lásku k nám tím, že za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Ř 5,8).

Ale přesto Anastasios Kallis (univerzita v Münsteru) tvrdí, že i když pravoslavní věřící mají 12 velkých svátků (Dodekaorton), přece může být pravoslavná církev nazvána církev vzkříšení. Vzkříšení převyšuje všechny ostatní svátky, je to onen pověstný osmý den, transcendentní čas, „den nového vzkříšení“ (Řehoř z Nyssy). Toto je patrné i povrchnímu pozorovateli podle vnějších projevů v pravoslavných chrámech. Zatímco na západě dominuje bohoslužebným prostorům kříž, na východě je to pantokrator, vzkříšený Pán jako Pán dějin, který se z kupole dívá na své stvoření. Osvobodit se od vlády pomíjivosti (Ř 8,20) znamená vstoupit do věčného svátku svatby Beránkovy (Zj 19,7). Tato apokalyptická radost se odráží ve velikonočních písních, které zpívají o Kristově triumfu nad smrtí. Nejintimnější jednotu těchto skutků spasení lze nejlépe ilustrovat právě příkladem smrti a vzkříšení. V některých západních teologiích není toto sjednocení zřejmé, tvrdí Anastasios Kallis. Samotný pojem teologie kříže poukazuje na teologické nedorozumění, že kříž může být použit sám o sobě. Je přehlíženo, že smrt na kříži, která je „pro nás“, pro naši spásu (Ř 5,8), dosáhla svého účelu ve vzkříšení a naopak, vzkříšení bez ukřižování je nemyslitelné. Tuto jednotu smrti na kříži a vzkříšení zdůrazňuje mnoho církevních písní, zpívaných během pravoslavné liturgie. A právě tento prvek je vyjádřen ve východní církvi především v její ikonografii.

Janovo evangelium

Důraz jednoty smrti na kříži a vzkříšení lze najít i v Janově evangeliu, které má pro pravoslavnou teologii velký význam. Jak u synoptiků, tak u Jana kulminuje Kristův příběh v pašijových událostech, protože jenom z perspektivy kříže lze poznat, kdo je Kristus. Ale v evangeliu podle Jana je Kristus v pašijovém příběhu zobrazen podstatně jinak. U synoptiků večeří Kristus s učedníky prvního dne nekvašených chlebů, kdy se zabíjel velikonoční beránek (Mk 14,12; Lk 22,7), zatímco u Jana se v tento den již uskuteční ukřižování (Jan 19,14). Aby byl Kristus plně identifikován s velikonočním beránkem, je tato identifikace naznačena už na začátku evangelia slovy Jana Křtitele (J 1,29: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“). Skutečnost, že Kristus, beránek, je Boží slovo samotné, je dána pro evangelistu Jana už od samotného začátku. Ústředním tématem Janova evangelia se tak stává příběh o tom, jak jde Boží syn dobrovolně na kříž. V evangeliu Kristus sebe sama často označuje jako přicházejícího „shora“. Nepotřebuje proměnění, aby učedníky upevnil ve víře (J 1,14). I když je jeho duše utrápená (J 12,27), Ježíš nezápasí a nebojuje o smíření s Boží vůlí, namísto zápasu v Getsemanech evangelista Jan nabízí dlouhou meditaci, která začíná slovy: „Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm“ (J 13,31). Na samotném kříži není Kristus opuštěn. Namísto toho zde máme scénu často zobrazenou v ikonách, kde jsou s ním jeho matka a oblíbený učedník, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Ježíš na kříži nepláče jako v jiných evangeliích („Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Mt 27,46; Mk 15,34; Ž 22,1), ale namísto toho naplňuje proroctví (řekne „žízním“ a dostane ocet, J 19,28–29; Ž 69,21).

U evangelisty Jana jsou události ukřižování a vzkříšení vnímány jako událost jediná, kterou je povýšení Krista. To, co sestoupilo z nebe, je vraceno zpátky. Jan představuje koncept ukřižovaného světla, které svítí z temnoty kříže a přitahuje všechny lidi do své slávy. Vyzdvižením na kříži je Kristus oslaven, přitahuje všechny lidi k sobě (J 12,32). Vítězství je tedy kosmické a je uskutečněno ve světle kříže.

V tomto ohledu je zajímavý článek Petra Vassiliadise z univerzity v Soluni o evangeliu podle Jana a sbírce Q Beyond theologia crucis. Vassiliadis tvrdí, že kromě soteriologického výkladu Ježíšovy smrti, podle kterého Ježíšova smrt na kříži přináší lidstvu spásu, existovaly v rané církvi ještě další čtyři výklady: profetický, dialektický, apokalyptický a eucharistický. Soteriologický výklad byl preferován kvůli svému helénskému pozadí (ostatní výklady měly židovské pozadí), ale doklady z nejstarších komunit téměř žádný odkaz na soteriologický výklad neobsahují. Pavlova teologická interpretace Ježíšovy smrti slavnou teologii crucis (= soteriologický výklad) hrála v procesu vytváření příběhu o Kristu katalytickou roli a umožnila, aby v průběhu historie přežil původní eschatologický rozměr. Stalo se to ale za cenu, že byla upozaděna dřívější etická, eucharistická a eschatologická chápání křesťanské identity. Vassiliadis hovoří o post-reformační hegemonii: základ naší víry jistě může být odvozen jenom z dostupných textů (kánon NZ), ale nesmí se zapomenout na eucharistickou/eschatologickou zkušenost, která předchází novozákonní texty nebo která tyto texty dokonce vytvořila.

Pravoslavná ikona ukřižování

V pravoslavné tradici existuje více zobrazení kříže. Nejrozšířenější je jednoduchý čtyřramenný kříž, používaný v rané církvi. „Nejkompletnější“ je osmiramenný kříž, rozšířený v ruské tradici, kde horní trám nese nápis INRI a dolní trám podporuje nohy. První ikony v období do 4. století, kdy se ještě nerozlišovalo mezi událostmi ukřižování a vzkříšení, zobrazovaly triumfujícího živého Krista na kříži spolu s naznačením vzkříšení (např. prázdný hrob v pozadí).

Pravoslaví se nikdy příliš nezaměřovalo na Kristovo utrpení. Je samozřejmé, že Ježíš trpěl. Mechanika tohoto způsobu trestu byla strašná. Ale zkuste porovnat pravoslavnou ikonu Kristova ukřižování s podobným tradičním římskokatolickým křížem. Rozdíly vypadají zpočátku jemně, ale čím déle se díváte, tím jsou jasnější. Sledujte držení těla, hlavu a obličej. Všimněte si, že Ježíš nemá trnovou korunu, ale svatozář, a že není zobrazen v agónii a utrpení. Západní krucifix ukazuje Ježíše s tělem kleslým, vyčerpaně visícím, zdánlivě mrtvým. Když řekne: „Dokonáno jest“, zdá se, že to znamená: „Je po všem. Moje utrpení je nakonec skončeno. Zaplatil jsem cenu.“

Pravoslavná ikona ukřižování je méně realistická, symboličtější. Zde se zdá, že Kristus na kříži téměř stojí z vlastní vůle a má situaci pod kontrolou. Na rukou, na nohou a na boku je několik kapek krve (spolu s vodou, jak popsal Jan). Ježíšovy oči jsou zavřeny, ale jeho tvář je pokojná. Volá: „Je dokonáno“ s jiným významem: „Je dokončeno. Udělal jsem to, co jsem přišel udělat. Byl jsem věrný až do konce. Přivedl jsem lidstvo k dokonalosti: poprvé byl lidský život žit bez hříchu. Teď otevřu brány věčnosti každému člověku.“ Je to prohlášení o vítězství z kříže.

Pravoslavná ikona ukřižování zobrazuje Spasitele v okamžiku smrti, ale není tam nic, co by naznačovalo živá muka ukřižování. Je to tak záměrně, z doktrinálních důvodů, aby se kříž projevil jako vítězství nad hříchem a smrtí. Zároveň je Kristovo tělo často zobrazeno sinusoidním způsobem, aby evokovalo hada v poušti a mojžíšskou tradici záchrany lidu, kde bude zachráněn ten, kdo se podívá na hada (J 3,14; Nu 21,9). Dále má Kristovo tělo nohy probodnuty odděleně, nejsou překříženy. Pravoslavná tradice tedy zobrazuje ukřižovaného Krista na ikonách se vzpřímeným tělem a zavřenýma očima. Ne proto, že by neuměli zobrazit mrtvé tělo, ale proto, že tento ukřižovaný je triumfující Bůh: na kříži je zároveň zobrazen Kristus ukřižovaný i vzkříšený. Nejpozoruhodnější detail je, že Ježíš, jasně ukázán jako mrtvý, má stále svatozář. Navzdory fyzické smrti božství Ježíše Krista neopustilo. Dokonce i vykrvácený a fyzicky mrtvý je Kristus na kříži stále zcela božský, nosí korunu slávy, ne korunu trní.

Symboličnost pravoslavných ikon ukřižování ukážu aspoň na dvou momentech. V církevní tradici byla Golgota, místo lebky, pohřebiště Adama. Symbolicky je proto Ježíš ukřižován přímo nad Adamovou hrobkou. Na ikonách vidíme, že je tato hrobka rozbitá, a tak jsou Adamova lebka a kosti odhaleny. Tento symbol odkazuje na několik věcí. Nejprve je tu vyjádřen typologický vztah, že Ježíš nyní nahrazuje Adama jako nový Adam. Dále se v Adamově lebce odráží pravoslavná představa, že to, co bylo poraženo na kříži, byla smrt. A konečně, kromě vítězství nad smrtí je vítězství nad hříchem symbolizováno tím, že Ježíšova krev vytéká z kříže, aby zakryla a očistila lebku a kosti Adama, představujícího celé hříšné lidstvo.

Dále jsou nad křížem, v pravém a levém horním rohu, umístěny obrazy slunce a měsíce. Slunce je obvykle tmavé, měsíc je zbarven červeně a je připojen popis: „Slunce se zastře tmou a měsíc krví.“ To je biblický apokalyptický obraz, který je převzat ze Skutků 2,20. Stejný obraz se nachází v knize Zjevení 6,12. Oba výňatky jsou inspirovány slovy ze starozákonní knihy proroka Joela: „Slunce se zastře tmou a měsíc krví, dříve, než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný.“ (Jl 3,4) Tato pasáž odráží události po Ježíšově smrti: „Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“ (Mt 27,50–53)

Závěr

Tolik o pravoslavných ikonách ukřižování. Co říct závěrem? Nedorozumění může stále přetrvávat. Občas se může zdát, že pravoslavná církev bagatelizuje význam kříže, protože se tak intenzivně zaměřuje na vzkříšení nebo na další témata, jako jsou proměnění, zbožštění či mystické setkání s Bohem. Jedná se spíše o implicitní kritiku a nevhodnou prezentaci pravoslavného křesťanství, protože kříž je především „pro nás a pro naši spásu“, pro nobis, tak jak zní v písni zpívané při liturgii po obdržení eucharistie: „Neboť skrze kříž radost má přijít na svět.“ Platí tedy, že kříž a prázdný hrob – vykoupení a vzkříšení – jsou neoddělitelně sjednoceny v jednom velikonočním tajemství. Podobně jako Marie Magdalena před námi je třeba jako první stát u kříže ve střízlivé bdělosti, s údivem hledět do prázdného hrobu a pak se setkávat s vzkříšeným Pánem (J 20,11–18).

Vytisknout