Kritická analýza zřízení evangelické církve v Předlitavsku

V předchozí studii „Ústavní počátky Českobratrské církve evangelické“, o které jsme zde psali na konci předminulého ročníku (KR č. 6/2018, str. 45), uvedl její autor, církevní právník Adam Csukás, že … „cirkevní zřízení [ČCE] z roku 1922 je pouze mírně přizpůsobená verze církevního zřízení z roku 1892…“ Jakými cestami se k tomuto zřízení dospělo, o tom Adam Csukás pojednává ve své nové studii „Kritická analýza zřízení evangelické církve v Předlitavsku“, která byla publikována v časopisu Právněhistorické studie, roč. 49 (2019), č. 2, str. 112–139. Studie je to velmi poučná, mimo jiné i pro porozumění některým rysům současného zřízení ČCE, a rozhodně stojí za přečtení.

V první části studie, nazvané „Vůdčí ideje církevního zřízení“, se dozvíme, za jakých historických okolností (a z jakých zdrojů) vznikala církevní zřízení, kterými se řídily evangelické církve v Rakousko-Uhersku v druhé polovině 19. století. Po potlačení maďarského povstání v roce 1849 (za mohutné podpory ruského vojska – car poslal do Uher čtvrtinu armády ruské říše) začala vídeňská vláda podnikat různé kroky, které měly podobným situacím v budoucnu zabránit. Jelikož povstání nalezlo podporu i v církevních kruzích jak evangelických, tak katolických, směřovaly tyto kroky i do církevní oblasti. Jedním z nich, ne příliš nápadným, bylo zřízení funkce referenta pro evangelické záležitosti na ministerstvu kultu a vyučování, do kteréžto funkce byl povolán profesor církevního práva ze Sedmihradska Joseph Andreas Zimmermann. Ten po čase vypracoval návrh na ustavení celorakouské, říšské evangelické církve. S tím ale většina protestantů v Uhrách nesouhlasila a tamní církevní uspořádání se od konce padesátých let vyvíjelo s mnoha peripetiemi nezávisle na Předlitavsku.

Pro protestanty v Předlitavsku, kterých bylo cca 260 tisíc (v Uhrách žilo protestantů kolem 3 milionů), připravil J. A. Zimmermann církevní zřízení podle vzoru porýnsko-vestfálského církevního řádu z roku 1835, který se rozšířil i do dalších německých zemí a který představoval kompromis mezi zřízením konsistorním a synodním. Tento kompromis, zjednodušeně řečeno, znamenal, že v čele církve je vrchní církevní rada (= konzistoř), jmenovaná panovníkem coby zemským biskupem, církev je však je přitom organizována na způsob veřejné samosprávy (církevní obec, seniorát, superintendence) a rozhodovací pravomoc mají na jednotlivých úrovních volená shromáždění, zejména seniorátní konventy a generální synody. Do přípravných prací na církevním zřízení zasáhl ještě další vládní úředník, slovenský luterán Ján Mikuláš, který se stal v roce 1860 vedoucím oddělení na ministerstvu a Zimmermannův návrh upravil dle svých představ. Tento zrevidovaný návrh byl pak po schválení císařem vyhlášen v dubnu 1861 jako prozatímní církevní zřízení.

Druhá část studie s názvem „Dobová reflexe církevního zřízení“ líčí debaty (a spory), které okolo tohoto prozatímního církevního zřízení probíhaly mezi protestanty v Předlitavsku v následujících třiceti letech. Tyto debaty probíhaly jak v církevním tisku, tak na generálních synodech a seniorátních konventech. Např. první generální synod konaný v roce 1864 ve Vídni (fakticky se jednalo o dva paralelně probíhající synody, augsburského vyznání a helvétského vyznání) zasedal sedm týdnů a dospěl k návrhům na celkem jen nepatrné změny církevního zřízení. Nepodařilo se prosadit zřízení česko-moravského reformovaného synodu a vrchní církevní rady se sídlem v Praze. Zásadní návrhy však vznikly a byly projednávány na seniorátních konventech čáslavského reformovaného seniorátu v letech 1873 a 1877. Na nich vystupovaly osobnosti jako senior Justus Emanuel Szalatnay a faráři Ludvík Bohumil Kašpar a Čeněk Dušek, inspirovaní ze svých studijních pobytů v USA a ve Skotsku. Byl zde vypracován návrh Zřízení reformované církve česko-moravské a v upravené verzi Zřízení církve reformované v Rakousku. Tyto návrhy známé jako „Čáslavské církevní zřízení“ hodnotí autor slovy: „Tato předloha představuje vůbec první celistvý návrh církevního zřízení, který vznikl v českých zemích.“ Návrhy byly založeny na „čistě presbyterně synodním“ principu, s vrchní církevní radou se v nich samozřejmě nepočítalo.

Generální synody z těchto a dalších návrhů něco přijaly a něco odmítly. Do procesu také zasahovala vrchní církevní rada a občas i státní administrativa. Výsledkem bylo církevní zřízení, potvrzené císařem v roce 1891 a publikované v říšském zákoníku v roce 1892. Autor studie hlavní ustanovení tohoto zřízení dosti podrobně uvádí a komentuje.

V závěru autor stručně popisuje a kriticky komentuje další vývoj, během něhož popisované církevní zřízení v zásadě převzala v roce 1918 Českobratrská církev evangelická. Upozorňuje zejména na teologicky málo propracovaný princip obce, na což poukazovaly již zmíněné čáslavké konventy, a na problémy s tím spojené.

Studie je obohacena dvěma informačně bohatými historickými mapami. První je Mapa sborů evangelické církve v Čechách a na Moravě z roku 1861, druhá je Mapa evangelické církve v Předlitavsku z roku 1908 – z té se například pěkně poučíme, co k Předlitavsku všechno patřilo.

Vladimír Roskovec

Vytisknout