Křesťanství, demokracie a socialismus | Martin Šimsa

Když se dnes řekne socialismus, většina si představí minulý, komunistický, nedemokratický režim, ale málokoho napadne, že v našich dějinách byla řada myslitelů, kteří socialismus spojovali s křesťanskými a humanistickými nadějemi a také vyslovili řadu inspirativních myšlenek, na které bychom neměli zapomínat. Připomeneme si několik autorů, pro které byl socialismus s křesťanstvím a demokracií neodlučně spojen a my bychom jej neměli kvůli nim odsoudit a zahodit bez jakékoli vážnější reflexe a sebereflexe. Zmíním tři autory, a to Masaryka, Rádla a Hejdánka, i když by jich bylo mnohem více.

Tomáš Garrigue Masaryk vzal toto téma vážně v závěru 19. století, když publikoval knihu Otázka sociální, kterou způsobil značný ohlas v německy mluvícím světě. Publikoval ji česky (1898) i německy (1899). Nebylo to však poprvé, co se otázkami naznačenými v názvu příspěvku zabýval, v jistém smyslu navázal na svou první větší práci na toto téma, kterou nazval Sebevražda (1881) a téma v podstatě dále rozvíjel v knize Moderní člověk a náboženství (1896–1898). Všemi třemi knihami reaguje na krizi moderního člověka a krizi moderní doby a tuto krizi vidí ve ztrátě životního smyslu, kterou spojuje se ztrátou víry, s odnáboženštěním, odcírkevněním, se sekularizací, s tím, co o několik let později Max Weber nazval „odkouzlení světa“. Křesťanství však chápe především na rovině osobní víry a osobního přesvědčení, Ježíše pojímá především jako osobní, mravní příklad, neřeší otázky hříchu, viny, církve, dělá mu problémy vyrovnat se se vzkříšením, jak mu v dosud pořád nejlepší masarykovské monografii vytýká protestantský teolog J. L. Hromádka, který ho kritizuje z ortodoxně křesťanských (luterských) pozic.

Křesťanství Masaryk vnímá jako zásadní obrat proti antické a helenistické skepsi, „šťastné“ křesťanství učinilo u Masaryka svůj další krok událostí reformace. Masaryk rozlišuje dobré a špatné křesťany. Špatní křesťané jsou ti, kteří podléhají zoufalství a beznaději a více jich je mezi protestanty kvůli jejich individualismu a subjektivismu. Masarykovi byl bližší kalvinismus než luterství, jevil se mu příhodnější pro spojení s demokracií, zejména kalvinismus/puritanismus v americkém pojetí. Křesťanství je intenzivně přítomno jak v Masarykově pojetí humanity, v ideálech humanitních, které pro Masaryka znamenají zejména lásku k bližnímu, tak v jeho pojetí demokracie, kterou chápe jako politickou formu lásky k bližnímu. „Ježíš, ne César“ jako smysl našich dějin i naší demokracie, je vyvrcholením Nové Evropy Světové revoluce.

Otázka sociální je pro Masaryka otázkou socialismu i marxismu v tom smyslu, že jde o řešení otázky jak velké chudoby a bídy (mravní, hospodářské i sociální), tak i velkého a zbytečného bohatství a luxusu. Ocitujme si úvodní věty: „Sociální otázka – toť veliký fakt vší té bídy hospodářské a společenské vůbec, bídy hmotné a mravní, kterou všichni a stále máme před očima, ať se díváme na přepych boháčů, nebo nouzi proletářů, ať pozorujeme život ve městech, nebo na venkově, na ulici, nebo v domácnosti… Sociální otázka – to dnes znamená neklid a nespokojenost, touhu a strach, naději a zoufání tisíců a miliónů… Dnes sociální otázka konkrétně a prakticky je otázkou socialismu; v poměrech našich pak socialismus je hlavně marxismem.“ Otázku sociální Masaryk spojuje s otázkou demokratickou. Demokracii po tocquevillovsku chápe jako protiklad aristokracie. Demokratická je pro Masaryka práce, aristokratická je zahálka, sport a zábava. V tomto smyslu doporučuje společenské a politické reformy jako výsledek demokratické práce, a naopak kritizuje revoluci jako záležitost násilné aristokratické nudy a zábavy. Na marxismu Masaryk oceňuje vyzdvihnutí a upření pozornosti právě na sociální otázku a na otázku práce, kritizuje však marxistický materialismus, hegelovskou dialektiku, spoléhání na dav a masovost, podceňování jednotlivce a osobní odpovědnosti. Později socialismus pojímal jako domýšlení demokracie také do hospodářských a sociálních poměrů a v této věci na něj navázal Rádl i Hejdánek.

Emanuel Rádl vychází z masarykovských pozic zejména v otázce české filosofie dějin a v zaměření na pravdu a otázku osobního přesvědčení. Nicméně v otázce české filosofie dějin podniká jednu zásadní revizi, a to že kritizuje nacionalismus v každé, i v Masarykově humanistické podobě. Také radikalizuje Masarykovo pojetí náboženství v tom, že mluví konkrétně o křesťanství. Ve věci sociální se asi nejvýrazněji vyslovuje ve spisu Náboženství a politika (1921). Liberální povrchnost a lhostejnost považuje za větší nebezpečí pro náboženství než protireformaci, a to i v Koniášově podání. Vyzdvihuje náboženskou, křesťanskou opravdovost i opravdovost každého přesvědčení, včetně ateistického. Doslova říká: „Moderní popěrači Boha stojí mnohdy Bohu blíže, než se zdá. … Moderní ateismus zdá se být nejpřímější cestou k Bohu, kdežto estetická a filosofická náboženství jsou jen hračky.“ Argumentaci zaměřuje proti obrozenecko-vlastenecké kritice katolictví v tom smyslu, že katolictví nelze vylučovat z národa, je „češtější“ a „národnější“ než jeho osvícenští a pokrokoví kritici, mezi něž se počítá, a selhání katolicismu bere ne jako „jejich“ selhání, ale selhání „naše“. To, co bylo špatné na protireformaci, nebyla víra a přesvědčení protireformačních katolíků, ale to, že to nebyla víra, nýbrž poli- tika.

Všem církvím vytýká, že jsou buržoazní a idealistické, protestantům potom jako zvláště těžký hřích jejich nacionalismus. V kapitole „Náboženství a socialismus“ najdeme v sedmi bodech ve zkratce toto: 1. Církve jsou církvemi pro chudé lidi, boháči jsou služebníky chudých. 2. Každý žebrák, nemocný člověk, alkoholik, nevěstka, zločinec znamenají hřích církve. 3. Moderní zbožnost se projevuje hlavně jednáním, prací, působením, nikoliv kontemplativním životem, modlitbou ani citem. 4. Světské rozdíly, jako rozdíly rasové, státní, národnostní, církevní, jsou pro církev vedlejší, církev, která není pro Němce a pro židy jako pro Čechy, jest církví antikristovou. Moderní náboženská organizace musí uznávati bratrství mezi všemi lidmi. 5. Nezáleží na církvi, nýbrž na tom, co provádí; evangelium jest jen k tomu, aby sloužilo lidem; lidé jsou přednější než litera zákona. 6. Nejde o to, co dělal Hus a papež, jde o to, co máme dělat my. 7. Nepotřebujeme trpitelů, ale myslitelů, pracovníků a vůdců. Kristus léčící, učící, bojující jest pro nás víc než Kristus ukřižovaný.

V Brně v roce 1926 Rádl přednesl tři přednášky pro sociální demokracii a poté vydává brožurku Sociální demokracie a komunismus. Rádlovo pojetí je hodně podobné pojetí Masarykovu – podtrhává marxismus jako jedinou skutečnou filosofickou teorii socialismu i komunismu, ale požaduje jeho revizi. Rádlova revize vychází z revize Bernsteinovy a Masarykovy. Největší slabost ruského, bolševického komunismu vidí v tom, že v něm není možná otevřená, svobodná kritika. Rozlišuje mezi kritikou a agitací; to, co provozují ruští bolševici a komunisté, je jen agitace, chybí jim kritika jak vlastní teorie, tak společenské a politické praxe.

Z Rádlovy Války Čechů s Němci (1928), nejkritičtější knihy na adresu českého, československého, středoevropského i Masarykova nacionalismu, ocituji větu, prostřednictvím níž Rádl kriticky komentuje jistou komplementárnost liberalismu a marxismu: „I leží chyba hospodářského liberalismu v tom, že pochopil svobodu jednotlivcovu od státu jednostranně hospodářsky. Je pravda, že moderní liberalismus je dítětem reformačního boje za svobodu církví od státu, a je pravda, že je falešný, ale v tom, v čem je falešný liberalismus, je falešný socialismus také; člověk má být svoboden od státu, ale svoboden mravně, duchovně, nikoli jen hospodářsky. Marxismus jen upřílišnil chybu hospodářského liberalismu, a proto dnešní krizi socialismu nelze řešit návratem k liberalismu, nýbrž jedině revizí učení o poměru svobodného jednotlivce k svobodnému státu.“

Na Masarykovo a Rádlovo pojetí pravdy, demokracie, lidských práv, ale i socialismu navazuje po válce Ladislav Hejdánek. Definuje se jako nemarxistický socialista a toto své přesvědčení osvědčuje jak ve svých textech, tak svou životní praxí. Už ve svém dosud nepublikovaném školním referátu pro seminář prof. Riegra (40 strojopisných stran) Význam Masarykova pojetí pravdy pro myšlení Kozákovo, Hromádkovo a Rádlovo v roce 1949 načrtl jak své pojetí filosofie a pravdy, tak své právo i povinnost postavit se k filosofickým otázkám z hlediska „pokrokové nemarxistické inteligence“. Myslím, že za ocitování stojí celá pasáž, která dnes na nás může působit místy trochu komicky, ale když se uváží historický kontext (listopad 1949), pak svědčí o Hejdánkově odvaze a integritě. „Dnes je povinností marxistických ideologů u nás vyrovnat se filosoficky a vědecky s Masarykem; stoleté výročí Masarykova narození je jen novou připomínkou této povinnosti. Čeští marxisté-leninisté dorostou velikosti Marxovy, Engelsovy a Leninovy a také Masarykovy teprve tenkrát, až se s Masarykem důkladně vyrovnají. … Masaryk se stává a hlavně bude stávat heslem pokrokové nemarxistické inteligence, která má a trvale bude mít v tomto státě své místo. Tím je zároveň řečeno, že také Masaryk a Masarykova filosofie budou mít své místo v tomto státě. Masaryk může a musí být v lecčems korigován a doplňován, ale nemůže být odklizen ani redukován na marxistickou platformu.“

Opakovaně se ke svému pojetí socialismu a jeho provázaností s křesťanstvím a demokracií vrací v Dopisech příteli, což byly dopisy psané mladému fiktivnímu příteli v prostředí Charty 77. Na řadě míst tu vykládá, v čem jsou lidská a občanská práva a demokratické principy v politické rovině nedostatečné a v čem a jak potřebují také sociální rozměr a konkrétní sociální praxi, která však nemá být jen praxí státní a politickou, ale také občanskou, tedy že vše, co lidé a občané mohou udělat sami, udělat mají, a nemají čekat, až to bude řešit stát. O provázanosti komunismu a socialismu s křesťanstvím a evropskou myšlenkou a kulturou píše toto: „Mezi komunismem a křesťanstvím je totiž jisté velmi těsné pouto: Komunismus vyrostl na křesťanské půdě a bez křesťanství není historicky vůbec myslitelný. A křesťanství i komunismus nesou na sobě výrazné a neodlučné rysy evropské. Recentní polemika o pojmu a skutečnosti tzv. eurokomunismu a zejména kritika sovětská a vůbec východoevropská naprosto nedbá skutečnosti, že komunismus je idea evropská, a že tedy skutečný komunismus je „eurokomunismus“. Totéž platí o socialismu: Ani socialismus není myslitelný bez předpokladů evropské kultury a civilizace a bez vývoje evropského myšlení.“ Na několika místech interpretuje socialismus jako kritickou reakci na kapitalismus a tlak na jeho změnu či polidštění. „Obrovský hospodářský vzmach, založený vnitřně na vykořisťování proletariátu a vnějšně na vykořisťování kolonií, vyústil v nepředstavitelné katastrofy. Nadešel konec Evropy? Nadešel zánik Západu? Nikoliv. Konec ještě nenastal, protože se zrodilo cosi nového: vznikl socialismus. Po prvních nejistých krocích se vedoucí představitelé nového hnutí zorientovali: Má-li socialismus mít budoucnost a má-li se stát budoucností Evropy a pak celého světa, musí navázat na to nejlepší, co Evropa dovedla až dosud vyprodukovat, co dovedla dát lidstvu.“

V roce 1978 spolu s Václavem Havlem, Boženou Komárkovou, Jaroslavem Mezníkem, Jaroslavem Šabatou, Rudolfem Battěkem, Jiřím Müllerem, Janem Šimsou a dalšími podepsal v západní Evropě široce publikovaný a diskutovaný manifest Sto let českého socialismu. V tomtéž roce také píše nejsoustavnější text, původně určený pro česko-slovensko-polský samizdatový sborník, věnovaný otázce svobody a moci Perspektivy demokracie a socialismu ve východní Evropě. „Dnes musí být každému uvažujícímu člověku jasno, že socialismus je dítětem liberálně demokratických tradic a že má daleko k tomu, aby ohlašoval nebo dokonce představoval novou historickou epochu nebo, jak se domníval Marx a jeho přívrženci, novou společensko-ekonomickou formaci. Socialismus má své dějinné oprávnění jako domýšlení a praktické dotažení demokratických principů do oblasti sociální a hospodářské. Socialismus je demokracie, dovedená do všech důsledků. Tam, kde bylo řešení sociálních požadavků násilně odtrženo od demokratické základny a kde ve jménu sociálního pokroku byly likvidovány demokratické struktury nebo kde byly alespoň maximálně vyprázdněny, dostal se socialismus historicky do slepé uličky a stal se odstrašujícím příkladem, varujícím ty, kteří chtěli jít v jeho stopách. Aby skutečnost takového deviovaného socialismu byla zakryta, stala se ze socialistického programu ideologie, zastírající navíc i mocenskou expanzi, která využívá socialismu a socialistických nálad jako strategické zbraně.“ Hejdánkův pojem socialismu je masarykovský, tedy domýšlí demokracii do hospodářských a sociálních poměrů, ale adresuje Masarykovi podobnou kritiku jako Patočka, Černý a Hrubý, tedy že „podcenil nebezpečí protirevolučních zvratů a zejména neodhadl dobře, jak mocně bude politický život Evropy pod ruským vlivem zasažen socialistickou deviací, která ve jménu hospodářské a sociální spravedlnosti podlomí nebo vyprázdní demokratické programy porevoluční společnosti a samotných revolučních programů“.

K myšlence o provázanosti socialismu a demokracie se několikrát vrací i po listopadové revoluci, naposledy asi v přednášce o socialismu na retreatu Akademické Ymky ve Varvažově u Písku v roce 2008. Přednáška se jmenovala: „Spravedlivější společnost: Iluze nebo výzva? (Osudy a možnosti socialismu)“. Její hlavní teze zněla: „Pokud tu bude kapitalismus, bude tu i socialismus, protože socialismus byl a je pokusem, jak polidštit nelidské rysy kapitalismu. Socialismus v historickém smyslu vznikl jako reakce na kapitalismus, tj. na nadále neudržitelné společenské poměry, jaké nastaly v nejpokročilejších evropských společnostech s počátkem industrializace a kolonizace. Zároveň však platí, že významným způsobem navazoval na celou řadu starších hnutí, vyvolaných utlačováním a vykořisťováním.“ Hejdánek uznává jen demokratický socialismus, tedy ten, který bere demokracii jako nutnou podmínku své existence, respektuje každého člověka, ale je zaměřen zejména na podporu a zrovnoprávnění chudých, utlačených, nacházejících se na okraji společnosti, a na odstranění nespravedlivých podmínek a bariér. „V mém pojetí (které jsem držel po dlouhá desetiletí i před listopadem) je socialismus domýšlení demokracie a demokratismu do sociálních důsledků. Socialismus, který ruší své demokratické předpoklady, svou takříkajíc „základnu“, přestává skutečným socialismem být. To, v čem jsme po válce (po druhé světové válce) žili, byl deviovaný a degenerovaný socialismus čili jinak: Nebyl to skutečný socialismus.“

Připomněli jsme si tři autory, pro které byl socialismus pevně spjat s křesťanstvím a demokracií. V duchu těchto tří autorů bychom však neměli na tyto myšlenky jen vzpomínat, měli bychom se zamyslet nad tím, v čem jsou či měly by být výzvou pro přítomnost a programem pro budoucnost. Když se podíváme na stav naší demokracie i sociální demokracie, mají naše vzpomínky spíše charakter vzpomínek na budoucnost než vzpomínek na minulost.

Autor učí filosofii na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem.

Vytisknout