Křesťanství a povaha změny [Karel Floss]

Nakladatelství Vyšehrad se překonává – vydává jednu významnou publikaci za druhou a všechny ve vzorné úpravě. Tak nedávno vyšel sborník, o němž s chutí referujeme (M. Bárta – M. Kovář – O. Foltýn - eds., Povaha změny – Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace. Praha 2015.)

Již jména editorů svědčí o šíři záběru, s jakým se k problematice přistupuje: M. Bárta je profesor egyptologie a M. Kovář profesor světových a obecných dějin, zatímco O. Foltýn je důstojníkem Generálního štábu čs. armády. Ale také mezi přispěvateli se setkáváme vedle ekologů a jaderných inženýrů s kybernetiky a lékaři, přírodovědci a ekonomy, právníky a novináři. Většina příspěvků je doplněna významnou bibliografií, která podstatně napomáhá pochopit šíři i hloubku zasvěcených diskusí o povaze současného světa.

Vybírám alespoň několik charakteristických podnětů, s nimiž by se měl seznámit každý křesťan, jestliže má živý vztah k stavu a šancím dalšího vývoje lidského rodu. O tom, že nemá jít jen o povrchní sondy, svědčí již v úvodní stati editorů vyznání, že jde o výsledek mnoholetého snažení o změnu ontologie světa spojenou s tázáním po smyslu dějin. Autoři jsou přesvědčeni, že se dnešní svět nachází ve stádiu ontologického vakua, z čehož mimo jiné plyne, že při řešení aktuálních celospolečenských problémů by měly opět hrát klíčovou roli humanitní a společenské vědy.

V příspěvku M. Bárty zaujme názor o „snadnosti“ sametové revoluce a o pravých důvodech pádu komunistického režimu. V příspěvku V. Cílka o světě rizik a nadějí se mimo jiné předkládají otázky o osudech Evropy, přirozeně též v souvislosti se současným vývojem islámu. Evropa prý očividně přichází o monopol na Ježíše Krista: „Vezmeme-li totiž takovou samozřejmost, jako je křesťanství, které i přes veškeré chyby tvořilo jádro evropské civilizace, zjistíme, že náš kontinent jako celek už moc křesťanský není a že počet praktikujících křesťanů, zejména protestantských církví, může být větší v Číně než v celé Evropě.“ Podle Cílka tak přicházíme o monopol na Ježíše Krista, mimo jiné proto, že se něco děje se samotnou vnitřní silou evropské civilizace. Pozoruhodné jsou též Cílkovy postřehy o vztahu mezi prací a modlitbou – „úpadek evropské práce jde ruku v ruce s úpadkem modlitby“. Končí-li Cílek svou studii poukazem na „neodhadnutelnost světa“, může mu křesťan připomenout mimo jiné velké doznání z hymnu ke svatému Duchu, že bez božského vedení je všechno lidské nadání a úsilí odsouzeno k nezdaru.

Právě v současné situaci přichází vhod příspěvek L. Kropáčka o kontinuitě a kolapsech ve světě islámu. Přinejmenším jeho stať by měl číst pozorně co nejdříve každý, kdo se o současných otřesech naší civilizace nechce vyjadřovat pouze náhodně a povrchně. Nadějný je zejména Kropáčkův závěr, že je přece jen možné očekávat transformaci archaické morálky a zároveň „etických výzev islámu ve prospěch rovné důstojnosti, svobody, tolerance, spravedlnosti a humanity, tedy všeho dobrého, co moderní společnost může rozvíjet na duchovním základě vyhovujícím věřícím muslimům a přijatelném pro širší, globální svět“. Vzhledem k tzv. Islámskému státu si ovšem také Kropáček uvědomuje, že nesmí jít jen o akademické téma, poněvadž nemá-li muslimská civilizace ztratit lidskou tvář, je třeba rozhodně jednat.

V příspěvku o povaze práva se R. Fiala zamýšlí nad hranicemi realismu, pesimismu, uvážlivosti a dokonce paranoie: „Lakota a paranoia novodobých inkvizitorů postupně pohřbívá vše, co dělá národ hrdým a kulturním.“ Problematické je autorovo přesvědčení, že forma postupně s jistotou vítězí nad obsahem. Již dlouho se mi totiž zdá, že se míjíme s opravdovým významem pojmu forma – když již pro Tomáše Akvinského bylo vrcholem duchovního života být ve stejné formě jako Ježíš Kristus (conformis Christo). Ptá-li se Fiala, v čem dnes spočívají pomyslné hradby evropslé civilizace, co tvoří aspekty její kultury – chybí mi právě poukaz na opravdové křesťanství.

Píše-li M. Zrno o tragických zkušenostech z obléhání Sarajeva na počátku 90. let, je třeba číst jeho líčení též z obecnějšího hlediska – propojení organizovaného zločinu s ekonomikou a politikou je zřejmě všudypřítomné a bude trvalým problémem, dokud se jasněji neprosadí křesťanský přístup se svým hlubokým přesvědčením, že Boží království není z tohoto pokleslého světa.

O demokracii pod tíživým tlakem ekonomiky píše též P. Robejšek, i když podle jeho víceméně pesimistického názoru můžeme konečný zánik naší civilizace „jen oddálit“, neboť každá civilizace se ke svému zániku blíží již od svého zrodu. Též k takovémuto názoru bychom se jako křesťané měli kvalifikovaně vyjádřit, pokud se ovšem nevzdáme zásadních rysů své eschatologie.

Pro křesťanské iniciativy je přirozeně významný příspěvek L.Trapkové a V. Chvály, nazvaný Organismus rodiny v ohrožení. V jejich stati mě zaujala úvaha o povaze růstu všeho živého. Hovoří se tam o tom, že jestliže žijeme v období všeobecného úpadku západní kultury, je také možné, že „tendence systémových sil už nikdo nezvrátí a teprve z popela se začne znovu zvedat kultura nová“. Autoři si ovšem uvědomují, jakou roli hraje ve všech těchto faktorech ekonomika, jejíž nedobré vlivy může zamezit nebo alespoň utlumit především vzdělání. Uvědomují si – jako většina přispěvatelů ve sborníku – že jsme na křižovatce, ale podle našeho názoru berou málo v úvahu možnosti, jež by mohla nabídnout myšlenka nové střídmosti. Zde je křesťanská výzva „nebýt z tohoto světa“ opravdu jedinečná a nezastupitelná – stačí připomenout Kierkegaarda nebo Bolzana: je třeba vzít konečně vážně Bolzanovo připomenutí, že velké bohatství (zejména úzce soukromé) znamená svým způsobem lup.

Pro křesťana je podle našeho soudu nejinspirativnější závěrečný příspěvek, který jeho autor P. Pernica nazval Krize jako katalyzátor nevědění a úpadku vzdělanosti (jde o kritickou reflexi problému v dílech předních světových teoretiků současnosti). Pernica konstatuje, že západní společnost je v hluboké, mnohovrstevné krizi. Pro nás je povzbudivá hned úvodní připomínka vyznání Maxe Schelera, že nejvyšším typem vědění je vědění spásné, které se týká absolutna: existuje ušlechtilá aktivita mysli, jež může člověka zachránit; tak křesťanství bojuje proti uctívání model, jež dnes představují státy, vůdcové, překotná výroba a konzum. Takový úpadek zaviňuje podle autora především nevědění, za nímž stojí vše určující „tržní charakter“ skutečnosti: nejdůležitější potřebou se stala potřeba potřeby. Za klíčové a pro nás křesťany mimořádně inspirující považuji Pernicovo připomenutí, že v reflexi vazeb k evropské tradici pozorujeme základní rozpor mezi soudobou teologií a soudobou filosofií. Příkladem má být Peter Sloterdijk, upozorňující, že ve vědění a moci se stýkají osvícenství jakožto požadavek praktického empiricko-realistického smýšlení, pragmatická instrumentální racionalita, a cynismus jako nutnost překonání všech mravních bariér – realistické myšlení se pohybuje v prostoru amorální svobody. Společnost je posedlá reformami bez žádoucího cíle. Podle toho pak některé reformy představují v novodobé historii nakonec největší krok zpět. Právě v těchto peripetiích vidí Pernica v souladu s předními současnými teoretiky (článek přináší bohatou bibliografii) triumf současné nevědomosti. Došlo k ní především tím, že se všemu ostatnímu vědění nadřadila ekonomika posedlá apoteózou trhu – tak je autentickým projevem společnosti vědění nakonec paradoxně nevzdělanost. S tím bohužel souvisí krize univerzit – připomínají se v té souvislosti klíčové myšlenky a podněty autorů jako jsou J.-F. Lyotard, P. F. Drucker, Z. Bauman, G. Lipovetsky. Nejvíce by nás měla zaujmout analýza P. K. Liessmanna, profesora vídeňské univerzity, který již před deseti lety podrobil krizi evropského vysokého školství ostré, místy až zdrcující kritice. Jestliže dochází až k formulacím, že pojem univerzity je dnes zcela vytunelován, měly by se tomu postavit především teologické fakulty – mimo jiné také při vytváření nejrůznějších kvalifikačních žebříčků vysokých škol – vždyť kde se bere při hodnocení teologických fakult v úvahu právě věrnost Ježíšově výzvě nebýt z tohoto pokleslého světa. A kdo je vůbec povolán k hodnocení, na základě jakých hodnot vynáší své soudy? Když se autor v závěru svého příspěvku táže, co nás vlastně čeká a co bychom měli dělat, uvádí nejdříve rozpaky samotného Liessmanna, aby nakonec přece jen zkusmo vyjmenoval přes deset faktorů, jež by mohly naznačit možnosti cesty z krize. Jako poslední nabízí lepší znalost univerzitních tradic jako zdroje odporu proti služebnosti a vědomí vlastní hodnoty. Nemá-li být autonomie univerzit opravdu ztracena, je zřejmě nezbytné, aby právě křesťané a jejich teologové pozvedli vydatněji svůj hlas.

Sborník, který jsme tu co nejstručněji a navíc jen výběrově představili, patří nesporně k významným počinům našeho společenského života. Jde o knihu, kterou by zejména naši křesťanští intelektuálové měli nejen pozorně číst, ale také na ni kvalifikovaně a inspirativně reagovat.

Závěrem si dovolím připomenout naději, kterou nelze označit za naivní. Ekonomika si snad může ochočit či dokonce podmanit jistou oblast vědy, a tím též univerzity, avšak nikdy se nezmocní toho, co je pro každý národ bohatstvím nejcennějším, totiž umění. Není na světě moc, která by jen penězi vyčarovala v naší zemi nové Máchy, Dvořáky či Myslbeky. Jsou oblasti mezi nebem a zemí, které jsou přes všechno dorážení „tohoto světa“ nezvratně posvátné. Právě zde má a vždy mít bude oprávněné místo naděje.

Karel Floss

Vytisknout