Křesťanská revue: Třináctý až patnáctý ročník | Petr Krejčí

Křesťanská revue, kterou nacistický okupační režim v roce 1939 zakázal, začala vycházet znovu v roce 1946. Prvních 12 předválečných ročníků vycházelo v cyklu akademického roku. Od roku 1946 Křesťanská revue začala vycházet v cyklu roku kalendářního.

V prvním čísle z ledna 1946 redakce v článku „Obnovujeme Křesťanskou revue“ hodnotí postavení předválečné verze: „Jak plynula léta a ve světě i u nás se připozdívalo, vyjadřovala Křesťanská revue svou linii stále určitěji i v oblasti politické. Stála s klidnou neochvějností na frontě demokratické; hledala zakotvení demokracie hlouběji, než u nás bylo a jest obvyklé, ale nutná kritika povrchností i chyb a hříchů naší demokracie ji nikdy nesvedla k tomu, aby zatemňovala realitu a aby své čtenáře vedla k pochybnostem o tom, kde je v dané chvíli jejich místo. Stanovisko Křesťanské revue bylo tak výrazné, že jako jeden z prvních českých měsíčníků propadla na podzim 1939 zastavení protidemokratickým okupantským režimem. První číslo třináctého ročníku bylo tehdy připraveno, bylo i vysázeno, ale do rukou čtenářů se již nedostalo.“ A článek dále pokračuje: „V těžkých letech, která potom přišla, většina přispěvovatelů Křesťanské revue nastoupila svá místa v tom konkrétním boji, na jehož možnost se již po léta duchovně připravovali. Ztráty, jež v tomto boji utrpěli, jsou přetěžké. Tak těžké, že my, kteří jsme zůstali, jsme stáli před velmi vážnou otázkou, zda si vůbec smíme troufat Křesťanskou revue obnovit. Jak obstojí nejen bez mimořádného ducha Rádlova, nýbrž i bez Šimsova nenapodobitelného zápalu a bez Valentovy tiché opravdovosti a pracovní houževnatosti? Nakonec však přece zvítězilo přesvědčení, že nejen smíme, nýbrž jsme povinni tento těžký úkol na sebe vzíti.“

Redakce si stanovila následující úkoly: „Budeme přinášeti jednak příspěvky ukazující základní pilíře a otázky vlastní křesťanské víry, tedy články a studie povahy bohoslovecké, jednak rozbory živých otázek veřejných, politických i kulturních z hlediska křesťanského přesvědčení. Často asi nebude snadné uvésti tyto složky v plnou harmonii, budeme se však snažit nejen aby byly v rovnováze, nýbrž aby se vzájemně oplodňovaly i korigovaly.“

V článku: „Naši padlí v boji proti nacismu“ je dán seznam těch pracovníků, kteří padli nebo byli pronásledováni za protinacistický odboj. Píše se: „Všechna revoluční práce však vycházela ze společného zdroje, společného názoru, přesvědčení a víry. A bylo té práce hodně. Seznam osob, o jejichž činnosti příslušné oddělení gestapa vědělo již v únoru roku 1942, byl pozoruhodný. Především to byli lidé, kteří odjeli do ciziny, prof. J. L. Hromádka, prof. J. B. Kozák a jejich rodinní příslušníci, Julie Matoušková, dr. Viktor Fischl, Pavel Hasterlík, spolupracovník Ymky V. Žižka. Pak brněnští, kteří byli první v seznamu zatčených, prof. Jan Uher, dr. Robert Konečný, dr. M. Krčmář, prof. Bož. Komárková, potom pražští, Jaroslav Šimsa, Rudolf Mareš, dr. Jaroslav Valenta. Gestapo však vědělo také o našich přátelích zahraničních, o panu Andersenovi, posledním zahraničním sekretáři Ymky, který byl před válkou mezi námi, znalo jméno pana Slacka, Barnetta z New Yorku a mnoha jiných. A ke všem těmto členům Ymky přistoupili během války další, Zdeňka Páková, G. Šašková, dr. J. Šmakal a jeho paní I. Smakalová, prof. Šimek z Brna, dr. Vlad. Klouda, dr. Ant. Žlábek, Ivan Sládek, kteří se všichni stali obětí gestapa. A kolik jich ještě bylo, kdo gestapu unikli! Dr. František Laichter, Václav Velkoborský, Vojtěška Ječmenová, Jan Api, dr. A. Kavinová-Schustlerová aj.“

V závěru článku se píše: „Bude jednou podrobně vypsáno, na kterých úsecích revoluční práce a jak se členové a přátelé Ymky a Akademické Ymky svou účastí podíleli, a jak to bylo právě jejich pojetí národa a vlastenectví, které je postavilo do předních řad revolučních bojovníků. Národ jim nebyl účelem sám sobě. Národ, jak mu rozuměli, není národem svou prostou existencí, nýbrž teprve se národem stává, když si uvědomí smysl své existence, když je si vědom, že nad ním a nad státem, který mu dává organisační formu, stojí vyšší zákon, před kterým se i on musí sklonit. Nacistický útok na Československo a proti celému světu byl útokem na základní předpoklad každé organisace lidské společnosti, která umožňuje svobodné vyznávání Boha a dává podmínky k přetváření společnosti k dokonalejší formě, k přibližování království Božímu. Byl útokem na podstatu našeho národního programu, vyjádřeného v konečné formulaci Masarykovou humanitní demokracií.“

V prvních šesti číslech pak byly publikovány vzpomínky na Jaroslava Šimsu, Rudolfa Mareše, Jana Uhra, Vladimíra Kloudu, Antonína Šimka a Jaroslava Valentu, kteří v boji proti nacismu zemřeli.

Hned v prvním čísle vychází článek Rudolfa Říčana: „Soud a milosrdenství“, v kterém na pozadí událostí popisovaných v biblické knize 2 Pa 28 se autor vyjadřuje k poválečnému odsunu Němců. Píše: „Ale pod Božím soudem jsme všichni. Udělali jsme si – národ národu – všelicos a nechali jsme vyrůst mezi sebou hrůzu nenávisti a zloby. Bůh vidí, kde je větší míra bezbožnosti a křivdy. To však nic nemění na skutečnosti, kterou Odéd, prorok Hospodinův, nevyjádřil jen vůči Izraelským: Zdaliž i vy, i vy, jste bez hříchů proti Hospodinu, Bohu vašemu?“

A proto má mít soud lidský své meze. Není tak hrozného hříchu člověka vůči člověku, aby neměl být jednou konec trestání za něj – dokonce už, když lidé trestají jako soudcové ve své vlastní při a vyřizují si křivdy, které se staly jim. … Máme těch zajatých, i žen a jejich synů a dcer, mnohokrát dvě stě tisíc, ano i kořisti mnoho…

A nyní je potřebí těch předních ze synů Efraimových, tedy u nás ze synů národa českého, jmenovitě těch, kteří se bojí Boha, aby se nebáli povědít a prosadit: hle, žili jsme tu s Němci dobrých sedm set let pohromadě. Bylo z toho pro náš národ mnoho trápení a nebezpečí, ale žili jsme s nimi spojeni tak těsně, že jsme s nimi do veliké míry smísili i tu svou krev – či může kdo říci, že by za těch sedm set let členové našeho národa vešli v pokrevní příbuzenství se členy kteréhokoli jiného, i slovanského národa ve větší míře než právě s Němci? K tomu jsme se s nimi sdíleli o množství hodnot duchovních i hospodářských, což je věc tak nepopěrná, že se bez Němců neobejdeme, dokud si nepospíšíme naučit se od nich řadě způsobů výroby, nemají-li se věhlasné podniky v pohraničí zastavit. O těch duchovních statcích nám mluvili Němci ovšem s takovou propagační záměrností, že se nám odnechtělo o tom poslouchat. Ale povězme si dnes bez censury gestapa, že i ta města, která tolik znamenala pro rozmach husitství, byla společenským výtvorem, který k nám přinesli Němci, že v 16. století a před Bílou horou byli i Němci zajedno s Čechy ve víře reformační, totiž Lutherově, v jehož reformaci našli právě Češi tolik posily a tak se o ni opřeli, že se dnes tehdejší čeští a moravští podobojí nejednomu historiku jeví jako luteráni. Povězme podle pravdy, že na počátku třicetileté války bojovali vedle Čechů i čeští Němci proti Ferdinandu II. a spolu krváceli na Staroměstském náměstí, jiní pak spolu odcházeli do exilu. Že to byly myšlenky německých filosofií, které daly ideový podklad našemu národnímu probuzení. A byl to Němec Bernard Bolzano, horlitel pro konání dobra, pro lásku ke všem, jenž dal tolik podnětů celým generacím českých katolických kněží i nekněží a spolutvořil duchovní kulturu druhé třetiny 19. století způsobem docela jiným než Wolfové a Henleinové v posledních dvou třech generacích.

Když tedy pro strašné napětí a smrtelný boj posledních let rušíme soužití, které trvalo sedm set let, čiňme to tak, abychom mohli snést i pohled Šliků a Bolzanů. Udělejme konec způsobům, které zatemnily první půlrok naší nové republiky žalobným stínem nemírné tvrdosti a spoustou přehmatů lidí, za něž se stydíme a jako zlatokopy je vyháníme, až když natropili tolik surovostí na náš mravní účet. Nejenom pro zdání před cizinou, ale pro svědomí zrevidujme způsob transferu a příprav k němu. Je potřebí tak kvapně vyhánět Němce z bytů? Jak se bydlí a jak se bude v zimě bydlet ve sběrných táborech? Musí konfiskace majetku znamenat zabavení tolika svršků, z nichž tak veliký díl nepřijde ostatně k dobru poškozencům válkou a persekucí – na ty se musí pořádat dobročinná sbírka – nýbrž roztratí se anebo je prostě ukraden? … A jak to vychováváme svůj vlastní národ tak náhlým obohacením tolika našinců?

V Samaří tedy vzali ty judské zajatce a všecky, kteřížkoli z nich nebyli oděni, a oblečené, obuté, nakrmené je dovedli na kraj jejich země a pro nemocné vzali soumary. U nás by stačily kryté vagony ČSD. 

Ptáte se snad na konec, jak dopadli obojí, i Judští, zachránění od nejhoršího, i Izraelští, v té chvíli tak velkomyslní? … Dopadli obojí špatně. Judští zráli dále pro konečný pád Jeruzaléma a Izraelští padli v oběť Asyřanům. Soud Boží je neúplatný a musí se před ním třásti i ti, kdo si někdy dovedou dát říci. Natož ti, kteří by se vůbec chtěli činit, jakoby neslyšeli. Naděje jest v Božích soudech jen jedna: Boží milosrdenství.“

K problematice odsunu Němců se Říčan ještě vrátil v šestém čísle z roku 1947 v článku „Když pominul úděs a strach“. Komentuje článek sociálnědemokratického poslance Oty Hory ve Svobodném zítřku, v kterém Hora referoval o hrůzných poměrech internačního tábora v Kolíně, kde byli internováni Němci, čekající na odsun. Říčan se ptá: „Jak je to možné, že surovci, kteří ubili 22 internovaných k smrti, byli celé čtyři měsíce bez kontroly krvavými pány tábora? A že byli na původní udání na podzim 1945 po šesti nedělích vyšetřovací vazby propuštěni? A to se dělo před zraky kolínských občanů, kteří mlčeli.“

V závěru Říčan píše: „Když se veřejnosti zdůvodňoval odsun všech Němců, kteří se neprokázali přímo aktivní účastí na odboji proti nacismu, bylo hlavním důvodem proti nim, že trpěli nacismus, že jej a jeho hrůzovládu podporovali mlčením. A nic nebylo dbáno, když se hájili poukazem na teror – a jaký to byl teror! – kterému by se vystavili, kdyby svůj nesouhlas s nacismem dali najevo. Upřeli jsme jim právo na strach, ačkoli jsme věděli, co jim hrozilo, kdyby se byli ozvali. Oni ovšem strachu a děsu podlehli jako r. 1945 Češi v Kolíně. Zato jsme naše Němce potrestali – ženy, děti, starce nevyjímajíce, zbavením občanských práv, majetku, internačním táborem, odsunem. Budou potrestáni také Kolíňané za to, že viděli a neozvali se? A ozvali-li se, budou potrestáni ti, kteří nedbali, protože se báli? A ne-li – kde je náš mravní nárok na paušální odsun Němců bez rozlišení viny?“

Nad stávající politickou situací se Říčan zamýšlí ve čtvrtém čísle v článku „Osvícenské ideály a evangelium“. Úvodem píše: „Můžete si vybrat ve srovnáních. Jsme na zbořeništi. Spadli jsme do jámy. Tápeme ve tmě. Jsme po zemětřesení. Tolik toho, co jsme pokládali za pevnou součást lidské civilisace, je v troskách. Tolik z toho, nač jsme zvykli hledět jako na mravní hodnoty samozřejmě platné v našem století, je rozbito. A bojíte se, že se ukáže nespolehlivým i to, co ještě zdánlivě zůstává stát a že budeme muset vidět, jak i to se hroutí.

Byli jsme bláhově pyšní, když jsme se domnívali, že lidstvo dosáhlo určité výše, se které sestup až ani není možný. Věřili jsme, že již nikdy nebude potřebí domlouvat se o určitá základní lidská práva a o určité mravní zásady. Že tedy už vždycky bude člověk respektovat člověka jako bytost sobě v podstatě rovnou. …

Máme čerstvé poučení, na čem se život lidské společnosti budovat nedá. Padlo-li Německo, znamená to, že se neosvědčil kult nekontrolovaných „vůdců“. Neosvědčilo se násilnictví. Panovačnost. Totalita státu. Zbožnění vlastního národa. Všecka ta pýcha předcházela pád, jehož jsme svědky.

Ale v krisi je i demokratická společnost na Západě, která neprošla nacismem, ba dovedla jej odmítnout. A ovšem i u nás poklesla důvěra v nosnost těch ideálů, které nám byly drahé v první republice. …

V ohledávání otřesených základů života naší společnosti je třeba jít k osvícenství. Bylo to krásné hnutí. … Osvícenství bylo veliké tím, jak povzneslo člověka vysokým zhodnocením jeho lidství. Hlásalo, že člověk jest vzácná bytost prostě tím, že je člověkem. Pán i nepán, bohatý i chudý, běloch i Číňan, křesťan i žid. Ani rasa ani sociální původ neodlišuje lidi v podstatě, nedává jedněm nadpráví a druhým neukládá ujařmeností. A všichni mají svobodu užívat rozumu a uplatnit se ve světě svým způsobem. Vedle většiny má svá práva i menšina. Víra v rozumovou i v mravní mohoucnost každého člověka byla veliká. Je-li jaký nedostatek v lidech, pověra, neřest, bída, je to zanedbání, z neosvícenosti, ze špatné výchovy. Poučte člověka a řádně ho vychovejte a nastane blažený věk lidstva. Elán, se kterým se daly generace osvícenců do práce, byl veliký a podněty, které přinesly, měly veliký vliv na život lid- stva. …

Ano, humanita se opravdu neosvědčila – tak, jak jsme ji měli založenu v ideách, za nimiž jako ručitel stál jen člověk. Neosvědčil se člověk. Neosvědčilo se lidství. A nyní jsme v koncích, jsme v jámě s člověkem, s lidstvím, s osvícenstvím, s tím, co v něm bylo krásného, se vším, co jsme pokládali za věčný zisk kulturního pokroku.“

Článek pak zakončuje: „Živý Kristus, Pán — a setkání s ním ve víře! To je evangelium. Nejen ušlechtilé učení o zákonech nového života, ale zvěst o skutečné pomoci člověku v jeho skutečné katastrofální bídě. A právě z této zvěsti o pouhém smilování pramení zjevená svatá vůle Boží, určující směr života, normující život.“

Obdobně píše Božena Komárková v květnovém čísle z roku 1946 v závěru článku „Čemu nás naučila válka?“:

„Přední právníci světa, shromážděni nyní v Norimberku, mají trestati zločiny spáchané na lidstvu. Je to jejich povinnost a je to právo světa. Ale tento fakt nás nezbavuje úkolu nezapomínati výstrahy: Kdo stojí, hleď, abys nepadl! Stojíme pouze z Boží milosti a nesmíme opouštěti ty, kdo nepřestávají býti naši bratří. Pozvěme německé kolegy do svých řad a hledejme společně s nimi Boží vůli pro svůj život soukromý i pro život ve společnosti. Učme se s nimi poznávati, že není zákonů, jediné od Boha, a vzpouzí-li se stát proti lidskosti, je to vzpoura proti Bohu. Buďme s nimi solidární v jejich zápasech. Buďme jim pomocí v jejich těžkém díle pro základy nové víry jejich země. Jenom ze společného hledání poroste silná společná víra.

Zkušenost posledních let je jediná a silná tím, jak jsme bez Boha ztraceni, jednotlivec i lidstvo. Zkušenost toho, že kde se spolehneme na vlastní síly, mění se pod našima rukama dobro ve zlo, láska v nenávist, život ve smrt. Nástroje naší techniky, všechny hodnoty naší kultury se obracejí proti nám, přinášejíce místo požehnání zatracení. A tak největší zkušenost, ale zkušenost zachraňující, je vědomí naší chudoby a závislosti na tom, co můžeme přijmouti jedině od Boha, abychom jenom v jeho darech se cítili bohatí.“

V prosincovém čísle z roku 1946 vyšel článek Boženy Komárkové „Reformace a moderní stát“. V úvodu článku se píše:

„Reformace bývá svými stoupenci i odpůrci souhlasně uváděna ve vztah s hlubokými proměnami institucí a řádů, která od doby Velké revoluce probíhají celým světem, aniž jim daly nějaký stabilní tvar. Na jedné straně je kárána jako rušitelka pevného řádu a hodnot, na druhé oslavována jako překonavatelka autoritativní povahy středověku a jako počátek úsilí o politickou svobodu moderní doby. Přitom se nejčastěji její hodnota nevidí v ní samé, ale v tom, že spolu s renesancí připravila osvícenství, jež položilo vědomé základy k organisaci života celé společnosti a nejdůležitější společenské instituci, modernímu státu.

Je-li moderní stát, založený americkou a francouzskou revolucí, něčím, co jej specificky odlišuje od států minulosti, není to v prvé řadě ani jeho republikánská forma ani původ jeho moci v lidu, neboť pro obojí měl již příklad v minulosti. To podstatně nové, co z antiky nevytěžil, ale co jest jeho nejvyšší hodnotou a mravní legitimací, jest fakt, že hlavní funkcí a ospravedlněním jeho existence byla prohlášena ochrana nezadatelných lidských práv, která jsou původnější než stát a nesmí býti nikomu odňata. Všechny tyto svobody jsou v podstatě mravní svobodou vůči státu samému.

Obě deklarace, americká i francouzská, jimiž byla tato práva formulována a jež se staly předlohou celé Evropě i jiným kontinentům, byly motivovány přirozenoprávně. … Avšak přirozené právo, které mělo na formulaci státoprávního života v novodobé Evropě tak pronikavý vliv, nejen není reformačního původu, ale je svou podstatou reformaci cizí. …

Reformační pojetí práva je v rozporu s přirozenoprávní linií. Svým biblickým absolutismem reformace suverénního Boha oddělila hlubokou propastí od světa stvořeného z ničeho a odpadem odcizeného svému tvůrci. Žádná přirozená rozumnost nemá tu schopnosti znovu zříditi porušenou harmonii. Jedině milost suverénního pána samého ji může obnovit a jeho absolutní vůle je jediný zdroj zákona, který je světu jako jeho vůle uložen. V této koncepci není pro pojem přirozeného práva místa. Že je Calvin přesto docela neodmítl, je jenom důkaz toho, jak antika a celý následující vývoj spolu splynuly a jak tento pojem hluboce srostl s myšlením právníků. Ale v přesném slova smyslu u Calvina přirozeného práva není, neboť Desatero, které s ním ztotožnil, platí nikoli svou logickou nutností, ale ustanovením od Boha. Ve skutečnosti existuje toliko právo božské a jeho derivát, právo positivní. Zde a nikoli na půdě přirozeného práva se počíná projevovat politická účinnost reformace. Zdůvodnění positivního práva ideou absolutního práva božského zbavilo vládce jeho dosavadního svátostného charakteru a dalo mu úřední charakter správce lidu, s nímž je na základě smlouvy mezi Bohem a lidem vázán k poslušnosti vůči společnému nejvyššímu pánu a skutečnému vladaři. Suverenita lidu vůči panovníkovi a jeho právo na odpor v případě, že by se panovník zpronevěřil své úloze strážce Božího zákona, jak je formulovali monarchomachové a jak se staly podkladem dalšího vývoje státoprávních theorií, zde nebyly na rozdíl od středověkých autorů podloženy přirozenoprávně, nýbrž biblicky, Božím zákonem na jedné a z toho plynoucím požadavkem reálného positivního zákona na straně druhé. U Calvina každé právo znamenalo jenom právo positivně uzákoněné.

Právní theorie sama ovšem nepůsobí světové převraty. Samo toto pojetí práva a státoprávní důsledky z něho plynoucí vyvěraly z náboženské dynamiky reformace na straně jedné, na straně druhé pak to byly konkrétní zápasy doby, reformací vyvolané i ji samu dále ovlivňující, které pomáhaly k právním formulacím a důsledkům, překračujícím původní stanovisko pouze theologicky vysouzené. …

Odpor proti tomu, aby stát znásilňoval svobodu lidského svědomí, jest jejich základem. Svoboda myšlení, víry a svědomí jsou první individualisovaná práva. K ostatním, vyjadřujícím práva politická, dochází až během osvobozovacích bojů. G. Jellinek ukázal, jak malý podíl na této deklaraci může míti Rousseau. Rousseaua jeho rozumová logika mohla dovést stejně jako T. Hobbese jenom k pojmu totálního, nebo v dnešním pojmosloví totalitního státu, kde abstraktní pojem volonté générale jest jenom krycím výrazem pro konkrétní státní všemohoucnost.“

A dále pak pokračuje: „Práva člověka a občana nevešla v život jako dar přírody nebo jako aplikace logického uspořádání vesmíru ani jako nutné stadium historického vývoje procesu. Vešla v život jako vítězství lidí, kteří do konkrétních životních podmínek vtělili nejvyšší možnou míru své transcendentní svobody, jež byla jejich vírou. A hodnota těchto práv a jejich závaznost je právě v tom, že nejsou anonymním dějinným přínosem, ale výsledkem odpovědného úsilí, které zavazuje k odpovědnosti a bdělosti do budoucna. …

Z tohoto zorného úhlu vybudoval Barth nauku o státu: nikoli z předpokladu přirozených lidských potřeb, jak to dosud učila všechna, i reformační theologie, ale z nutnosti odvodit stát čistě biblicky, totiž z centra křesťanského dogmatu o ospravedlnění z pouhé milosti. Církev jest poslána kázat zvěst o ospravedlnění. K tomu úkolu potřebuje svobodu, jež může býti zaručena jenom právním stavem, jehož výrazem je stát. Toto jest důvod, pro který stát existuje. … Právo jako záruka svobody nevyplývá z nějakého theoreticky odvozeného přirozeného práva, ale z konkrétního práva svobody, které církev musí vyžadovati pro sebe ke kázání Božího slova. Právo svobody kázání evangelia jest tedy kořenem vzniku i trvání všech, skutečně všech lidských práv.

Úkol státu jest proto prostý a střízlivý. Má zabezpečiti pokojné soužití všech lidí skrze záštitu práva. Více od něho požadovati nelze. Nesmí býti považován za nástroj nějaké vymyšlené eschatologie, neboť konečné cíle této časnosti jsou známy jenom Bohu. Ale státu jest svěřena ochrana základní svobody a pro ni má povinnost tasiti meč.“

Na závěr článku pak Božena Komárková zdůrazňuje: „Lidská práva, nedotknutelná státem a jakýmkoli kolektivem, mají jenom jednu trvalou záruku a oporu. Je to křesťanství, jak je formulovala reformační theologie, která se stala hrází všech totalit, jež se až dosud v historii objevily. Byla hradbou nároku katolictví na podrobení svědomí člověka viditelné církvi, stala se hrází panovnických absolutismů z Boží milosti, položila meze všem novodobým pokusům o zabsolutnění státu jakožto nositele metafysické ideje, jež je důsledkem každé jednorozměrné filosofie, postrádající eschatologických cílů.“

V únorovém čísle z roku 1947 vyšel článek J. B. Součka „Političnost a nepolitičnost křesťanství“. V úvodu článku autor zmiňuje dva projevy prezidenta Beneše, které měl k představitelům církví. První z nich patřil zástupcům devátého synodu českobratrské církve evangelické. Velkou část svého projevu prezident věnoval politickým problémům. Odlišný projev měl o několik dní později k biskupskému sboru církve československé. Zdůraznil, že všechny církve by se měly věnovat pozitivní práci duchovní: „A zejména je potřebí rozlišovat náboženství a politiku a vystříhat se toho, aby se církev dostala přímo do politiky, tj. aby se stala nástrojem cílů stranicko-politických.“

Souček nechce soudit důvody, které vedly prezidenta k těmto dvěma odlišným postojům a píše: „Není politického rozhodnutí, za něž by křesťan nebyl odpověden Bohu; a není na druhé straně žádného rozhodnutí víry a žádné činnosti církve, které by neměly svůj politický dosah. Mluvit o nepolitičnosti křesťanství a církve je s tohoto hlediska sebeklamem nebo neupřímností. Nelze z této dvoustranné odpovědnosti uniknout žádným abstraktním a příliš elegantním oddělením duchovní a světské oblasti. Státní mocnosti se arci často pokoušely zatlačit křesťanství do neškodné posice pouhé duchovnosti bez jakéhokoli „vměšování do politiky“, tj. bez jakéhokoliv konkrétního dosahu křesťanské zvěsti a víry. A křesťané dosti často přijímali toto zatlačení do koutku v ústraní a dokonce si ještě libovali, že jim to zaručuje „čistotu víry“ od politiky, jež je vskutku tak často řemeslem špinavým. Byl to však vždycky sebeklam. I když se církev někdy vědomě a programově omezovala na čistě duchovní poslání, na náboženskou práci ve smyslu péče o osobní, individuální zbožnost a na bohoslužebný život v úzkém technickém slova smyslu, bylo toto rozhodnutí pro zprivatisování církevní existence ve skutečnosti vždycky rozhodnutím veřejného, politického dosahu, neboť se jím vyklízelo pole, na němž se potom rozprostranila politika obzvlášť pochybného a zlého rázu, politika zdémonisovaná a od konkrétních mezí a závazků oproštěná.

To všechno je nutno říci a na to pamatovati; ale potom je nutno připomenout, že přesto, ano právě proto má varování před zpolitisováním církve a náboženství svůj velmi dobrý smysl. Bere-li křesťan na sebe politickou odpovědnost, nevstupuje tím ještě do oblasti, v níž by vládl jiný zákon a jiný pán než je ten, jemuž je zavázán svou vírou. A přece v politice není nic bližšího než pokušení sloužiti bohům cizím, neboť politika, ponechána sama sobě, má zrovna osudnou tendenci státi se sama sobě cílem a poslední normou. Tomu skutečné, živé křesťanství vždy bude houževnatě odporovat, ukazujíc na to, že poslední závazek je zakotven v oblasti přesahující sebelepší pozemskou politiku. A na znamení toho se bude křesťanství vždy bránit tomu, aby se neproměnilo v pouhou oporu nebo dodatečné odůvodňování toho, k čemu dospělo nějaké toho času úspěšné a po případě také potřebné a ve svých mezích správné, ale přece jen částečné politické hnutí. To znamená, že křesťané a také křesťanské církve mohou sice dojít ze své víry k rozhodnutím, jež jsou věcně totožná s rozhodnutími toho kterého politického hnutí anebo i konkrétní strany a nesmějí se v nesprávné úzkostlivosti dáti touto shodou odstrašit od toho, aby dělali to, co jim káže jejich svědomí; ale také se církev nesmí se žádným hnutím a žádnou stranou spojit nadobro a globálně. Křesťan může být uvědomělým a rozhodným členem politické strany, ale jen za předpokladu, že si strana neosobuje v theorii ani v praxi neomylnost, vážící svědomí.“

Politická situace doma i ve světě se během roku 1947 začala přiostřovat. Koncem roku 1947 byli francouzští komunisté vytlačeni z účasti ve francouzské vládě.

J. L. Hromádka v prosincovém čísle z roku 1947 v článku „Události ve Francii a komunisté“ píše: „Tu a tam čtete také výklady o tom, že velký zápas mezi komunisty a nekomunisty na půdě francouzské symbolicky v sobě odráží zápas mezi Východem a Západem a že porážka francouzských komunistů jest předzvěstí nadcházející porážky Východu v oblasti mezinárodní politiky.

Nevím, dají-li se francouzské události vyložit v tomto smyslu. Ale komunisté si musejí dát pozor. Dějiny se sice neopakují, ale měly by nám být učitelkou a kontrolou. Francouzský příklad ukazuje, že komunisté sami nestačí na to, aby se stali pánem situace. Jejich síly nejsou dost velké, aby směli nedbat sympatií a pomoci od skupin, které sice k nim nepatří, ale jinak uznávají, že komunisté představují pokrokové síly dějinné a že vládnout proti nim znamená otáčet kolo dějinného života zpět. Francouzské události jsou velmi vážné. Záleží na tom, aby se komunisté nespoléhali na moc a mocenský tlak, aby se neopírali jen o drsnou a bezohlednou agitaci, nýbrž aby sáhli k lepším methodám – k methodám soustavné, klidné, mravně a politicky přesvědčivé propagandy. Komunisté měli by si být vědomi, že s nimi stojí a padá mnoho výtěžků sociální revoluce i lidové demokracie.“

A netrvalo dlouho a přišel únorový převrat. J. B. Souček se vzdal vedení redakce Křesťanské revue a byl nahrazen J. L. Hromádkou. Ten v článku „Po únorové krisi“, v březnovém čísle z roku 1948, se pokusil shrnout v několika tezích, čím se řídil při posuzování únorových událostí a stávající situace:

„1. Změna vlády není projevem pouhé formální politické krise, nýbrž obráží v sobě hluboký proces společenských a kulturních pořádků. Jsme pořád ještě v proudu revolučního světového otřesu. …

2. Jde o změny směrem dopředu, nikoli dozadu. …

3. Změny, které přicházejí a přijdou, jsou trvalé, nikoli přechodné. Pouze nějaká mezinárodní katastrofa by je mohla zastavit, ale to by byl konec nás všech. Jenom zaslepenec může spekulovat o takovém násilném převratu směrem zpět. …

4. Události posledních týdnů rozmnožily mraky na mezinárodní obloze. Ale to neznamená, že blesky uhodí a bouře přijde. …

5. Velké statky duchovního a mravního odkazu našich dějin se dají zachránit pouze tenkráte, když se pokusíme je uplatnit a rozmnožit kladnou, nebázlivou prací na nových úkolech, které nám předložil únorový otřes.“

J. L. Hromádka pak na adresu těch, kteří převzali koncem února odpovědnost za vedení státu, uvedl:

„1. Především záleží na tom, aby výstavba nových pořádků nebyla zatěžována ničím, co nese znak osobní msty, ctižádostivé honby za prospěchem nebo dokonce vědomé křivdy.

2. Nezapomeňme, že jde o člověka, o to, aby žil ve spravedlivějších a mravně důstojnějších podmínkách. Ptejme se pořád, zda máme ve své práci na mysli člověka a jeho důstojnost, zda respektujeme jeho duši a činíme všechno, aby pravým vítězem i v nových poměrech bylo lidství. …

3. Nic velkého neobstojí bez úzkostlivé pravdivosti. Čím pravdivěji, čestněji a nezáludněji budou představitelé dnešního našeho života mluvit k českému a slovenskému člověku, tím bezpečněji získají jeho důvěru a spolupráci.

4. … Všichni velcí revolucionáři poznali při výstavbě nové společnosti, že nečistota, mravní nekázeň a lehkomyslnost rozleptávají samy základy nových pořádků. Tolik budiž řečeno již dnes!

5. Nade vše však bude třeba organisovat náš život tak, aby v něm rostla odpovědná svoboda a svobodná odpovědnost. … Láska v pravdě a svoboda ve spravedlnosti – toť velký odkaz našich předků! Toť také odkaz Masarykův. Zachovejme kontinuitu s tímto dědictvím!“

A v závěru článku zdůrazňuje: „Ale věříme, že když nade vše budeme poslouchat Pána Boha, naše práce přinese užitek všemu lidskému usilování o nové, lepší, spravedlivější pořádky sociální a politické. A proto se nebojíme ničeho. Díváme se v naději a pokoji do dnů příštích.“

Hromádkova očekávání, jak se budou vítězové chovat, se nenaplnila. Ústavu devátého května, zavádějící nové pořádky, prezident Beneš nepodepsal a rezignoval. Proběhly nedemokratické volby do Národního shromáždění. Prezidentem byl zvolen Klement Gottwald. Třetí republika zanikla.

Vytisknout