Křesťanská revue: Osmý až desátý ročník (IV. část) | Petr Krejčí

Ve čtvrtém příspěvku o předválečné Křesťanské revui zmíníme některé články vyšlé v osmém až desátém ročníku, tj. v období od října 1934 do září 1937. Vedení časopisu se oproti předcházejícímu období nezměnilo, řídila jej trojice Emanuel Rádl, Josef L. Hromádka a Jaroslav Šimsa, který byl současně do března 1935 odpovědný redaktor. Od dubnového čísla desátého ročníku se jím stal sekretář Ymky Václav Velkoborský (1898–1963). V roce 1935 vážně onemocněl Emanuel Rádl, jeho příspěvky se pak objevovaly sporadicky a břímě řízení časopisu spočinulo na bedrech J. L. Hromádky a J. Šimsy.

T. G. Masaryk, zvolený v květnu 1934 prezidentem na čtvrté volební období, v důsledku zhoršení zdravotního stavu v prosinci 1935 abdikoval a druhým prezidentem Republiky československé byl 18. prosince zvolen Edvard Beneš.

Mezinárodní situace se nadále přiostřovala. Po květnových parlamentních volbách v roce 1935 došlo k výraznému posílení Sudetoněmecké strany (SdP). V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, schválil protižidovské norimberské zákony; Německo opět získalo kontrolu nad Sárskem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní. V říjnu 1935 napadla fašistická Itálie Etiopii. V červenci 1936 vypukla ve Španělku občanská válka.

V prvém čísle osmého ročníku, znovu jako v předchozích ročnících, Křesťanská revue potvrzuje svoje ideové směřování: „Nehlásáme žádný dogmatismus, ani středověký ani volnomyšlenkářský; jsme soustavně pro mezinárodnost, pro moc vědy, zkušenosti, jsme pro sociální reformy a nebojíme se v tomto ohledu žádného radikalismu. Nezachraňujeme vyřízenou minulost; řešíme dnešní, živé nesnáze. Ale ovšem, nevěříme v moc hmoty ani žaludku, nýbrž věříme, že poslání člověka na tomto světě je duchovní a za tuto vládu ducha bojujeme. Důsledek toho jest náš respekt také k theologii a naše přesvědčení, že člověk duchovní, tj. věřící, sloužící věčnému poslání na této zemi, jest jediným pravým člověkem a připravujeme půdu pro něho. Dokázali jsme, že boj ten vésti se nebojíme a můžeme tuším i ukázat na výsledky. Tento boj také vybojujeme; dnešní světový zmatek pochází konec konců odtud, že lidé ztratili víru ve své pravé poslání, víru, že mají na tomto světě absolutní úkol, kterému jest nutno všechno obětovat, zvláště všechno tzv. štěstí a pohodlí. Ukazujeme, že tato víra byla ženoucí silou vzdělanosti světové i ženoucí silou našich domácích dějin, a svět nenabude klidu, dokud se k ní nevrátí.“

Úvodní programové prohlášení je podepsáno jako redakční článek, ale ze stylu a kontextu článku je zřejmé, že hlavním autorem je Emanuel Rádl.

V témže čísle, v článku Přehled světové situace, Rádl popisuje tři hlavní problematické charakteristiky evropské politické situace: nárůst militarismu, krizi německého protestantství a rozklad anarchismu.

K prvnímu píše:

„Žijeme ještě pořád pod tlakem důsledků německé protirevoluce. Způsobila po celém světě prudké oslabení radikálního pacifismu, toho totiž, který prohlašoval každou válku za zločin a neuznával ani války obranné v žádném smyslu. …Všude se počítá s možností války, tj. s morální nutností vzít na sebe eventuálně i odpovědnost za válku.

Následek tohoto otřesu mezi pacifistickými radikály jest posílení militarismu, tj. hnutí, které vidí ve vojákování samém o sobě něco obzvlášť významného; tento militarismus se šíří z Německa do sousedních zemí i k nám, zvláště pod rouškou tzv. dnů brannosti a branné výchovy mládeže. …Světová konference pro odzbrojení byla zajisté kulturním projevem; náš stát se jí živě účastnil; náš ministr zahraničí v ní měl vynikající účast; my v Ymce jsme jej podporovali vší silou. Byl snad falešný sám cíl této konference, odzbrojení? Jistě nikoli. Jestliže konference ztroskotala, neztroskotala sama myšlenka míru a nemá proto ještě pravdu Německo se svým militarismem; musíme vydržet v programu, který jsme jednou uznali za správný, a musíme praktickou a národní myšlenku, světový mír totiž, připravovati dál, opatrněji a s jistějším výsledkem. Myslím, že je to přirozený program pro každé křesťanské hnutí. Následující zásady by mohly sloužit naší práci v tomto ohledu.

1. Občan je víc než voják; občan je cílem, voják prostředkem; armáda jest pouze služebnicí pro práva občanů na svobodný, kulturní, humánní život; mimo tento praktický účel nemá už vojákování smyslu.

2. I jest tedy armáda jen armádou defensivní, tj. nemá jiného účelu než hájit stát proti útoku vojenskému…

3. Normálním prostředkem zápasu mezi státy jest zápas duchovní, jehož praktickým výrazem je politika neboli diplomacie. Na politiku domácí i zahraniční máme spoléhat a ta má určovat význam našeho státu ve světě; válka se začíná tam, kde diplomacie zoufá nad svými prostředky.

4. Jest nebezpečné hledat příčiny zmatků jen u souseda a záchranu vidět jen v silné armádě. Pořád ještě platí myšlenka Palackého o kulturním vítězení jako pravém vítězení…“

K druhému, ke krizi německého protestantství, Rádl uvádí: „Co se dnes děje v Německu, jest jen zvláštním případem světového úpadku reformace, stejně zjevného v zemích anglosaských jako v Německu. Všude se projevuje ovoce znehodnocování církví; všude se mluví o sekularisaci křesťanství; co se děje v Německu, jest jen německou obdobou amerického zpovrchnění církví. Kdo je pro »renesanci« a posmívá se puritánské tradici, komu nemá Chelčický a Komenský co říci, jakým právem odsuzuje německý náboženský chaos? …

Zatím co reformace je ve světové krisi, katolictví přirozeně nabývá moci; dokud se nevzpamatuje protestantství, katolictví poroste.“

A k třetímu, ke krizi anarchismu, Rádl uvádí následující: „Po světové válce anarchismus předválečný sice zmizel, ale místo něho nastoupil zastřený anarchismus, vystupující pod rouškou radikálního socialismu a komunismu. Tento anarchismus uvedl Itálii na kraj záhuby; proti němu zvítězil Mussolini a nastolil fašismus. A stejná historie se opakovala pak v mnoha zemích; radikální pacifismus a komunismus bývaly v praxi často jen záminkou pro anarchistickou negaci státní autority; dovolávali se jich zvláště němečtí levičáci a výsledek byla Hitlerova revoluce. A stejně v Rakousku: radikální socialisté rakouští nenašli porozumění pro nový rakouský stát a kázali připojení Rakouska k Německu: výsledek byl nastolení autoritativní vlády a zničení pokrokových stran. …Dnes už jen ve dvou státech tento anarchistický socialismus má význam: ve Španělsku a ve Francii. Ve Španělsku jej právě likvidují; jest vůbec rozumné čekat, že se udrží ve Francii? V tomto ohledu je vstup Ruska do Svazu národů příznačný: i Rusko se stává konsolidovaným státem, státem mezi státy a přestává být pouhou průchodní stanicí světového zrušení všech států. …Proto jest velmi důležito, abychom rozeznávali mezi anarchismem, který neuznává státu, nezná loyálnosti k zákonům, hájí do extrému nespoutanost individua, a mezi socialismem, který žádá organisovanou práci pro lid a reformu hospodářskou. A tedy: nebát se porážky anarchismu a neustupovat v boji za pokrok!“

K Sovětskému svazu se Rádl vrací v témže čísle v článku Sovětské Rusko. Píše: „Uznání sovětské republiky naší vládou a vstup sovětů do Společnosti národů má, doufejme, význam historický, jak u nás mnoho lidí právem cítí. …Rusko se obrací opět důvěřivěji k Západu. To není jen protiněmecká fronta; to jest také, anebo bude, doufejme, větší odvrat od mystiky, od víry v temný instinkt mas a přiklonění k ideálům francouzské revoluce, k lidským právům, tj. k individualismu a k demokratičnosti. V tomto smyslu by mohl být vliv Francie (a vůbec Západu) na Rusko podobný jako u nás. U nás zrovna teď se vyžívá romanticko-německé pojetí „národa“, které bylo základem našeho veřejného života v předešlém století a ještě za války, pojetí, podle něhož „národní idea“ jest osudovou mocí, před jejíž silou jednotlivec se svými právy mizí; víc a více proniká západní víra v stát jako zákonitý svazek mezi svobodnými jedinci. Podobně lze doufat, že i v Rusku teď víra v ruský stát, v ruskou ústavu, v zákony bude posilována a víra v masy proletariátu, v revoluci pro revoluci, oslabována; i v Rusku snad nabudou nějaké ceny lidská práva (o nichž se začíná teprve teď, po světové válce, také u nás pracovat).“

V závěru článku pak uvádí: „Někteří chytráci namítají: ale což náboženství! Jak můžete očekávat od Ruska pokrok, když utlačuje popy! Tito chytráci jsou ovšem ochotni uznat Japonsko a Turecko a zrovna jen v Rusku jim vadí utlačování církví. Bylo by si ovšem přát, aby v Rusku byla svoboda vyznání. Nečekejme však od ní zázraků! Je to vyznání, co doporučuje ruská emigrace? Není dnešní pravoslaví směsí pověry, mystiky, reakcionářství? Až pravoslaví a jiné církve projdou revolucí tak prudkou, jakou prošlo Rusko, až bude znova ženoucí ideou, pak si uznání vynutí. Ne že bych schvaloval utlačování církví; ale jejich svoboda dnes nic neslibuje. Nejlepší z nich jsou rády, že žijí – a dost.“

Křesťanská revue otiskla v trojím pokračování počínaje prosincem 1934 Rádlovu přednášku přednesenou v Matici slovenské v Bratislavě: Československý národ.

V rozjitřené situaci vzrůstajícího národnostního napětí v republice se Rádl pokouší slovenským posluchačům a českým čtenářům své pojetí národa vysvětlit.

Říká, že „se rozeznává dvojí pojetí národa: v západních zemích, tj. v Anglii, Americe, Francii, Švýcarsku, Itálii (i ve fašistické Itálii), vládne tak zvané politické pojetí národa, u nás, v Německu a před válkou i v Rakousko-Uhersku i v Rusku tzv. kmenové pojetí, které jest příbuzné pojetí rasovému. Podle tohoto pojetí lidé zrodivší se z jedněch prarodičů mají jisté podvědomé city společné, přenášejí je na své potomstvo, a konečně tak vytvoří velkou společnost lidí spřízněných tělesně i duševně. …Tak národ roste z lůna přírody; jednou pak nastane doba, kdy si vzdělaní členové jeho, básníci a konečně i politikové uvědomí, co do té doby jen podvědomě žilo v tajemných hloubkách národní duše, a podaří se jim vyjádřit podstatu národa básní, hudbou, konečně i politickým činem: národ takto přirozeně vyrostší se stane státem. …Národ takto pochopený tedy roste jako rostlina; vskutku německý filosof Herder, učitel našich buditelů, národ přirovnává k rostlině a ještě za našich časů vídeňský fašisující filosof Othmar Spann takto národ chápe.“ Rádl pak dále pokračuje: „Kmenové pojetí národa nepočítá se svobodnou vůlí; tu jsme byli zrozeni do národa bez vlastní odpovědnosti, národ jest nám jen osudem, jen fátum, a žádá od nás plnění toho, co tak jako tak plnit musíme, protože to plyne z naší přirozenosti. Tu nejvýše naší povinností jest žít podle své přírody a nanejvýš uvědomovat si matně to, co v hloubi naší bytosti dříme; co jiného jest svoboda v tomto kmenovém pojetí národa než živočišná nespoutanost?“

Proti tomu Rádl staví druhé pojetí národa, tzv. politické pojetí, založené na svobodné vůli občana, nikoli na osudovosti lidské existence.

Rádl vyznává: „Já jsem demokrat – tj. já věřím v svobodnou volbu; já jsem pro lidská práva – tj. já věřím v sebeurčení individua – jak můžete však vyznávat demokracii a svobodu vy, kteří ve jménu fatalismu už předem berete lidem i samu možnost svobodně jednat?“

Pro Rádla je více být Čechoslovákem než být jen Čechem nebo Slovákem. Říká: „Čechoslovák označuje státní příslušnost, tedy něco, co jest vytvořeno naší vůlí, co jest dílem rozumu, co jest částí naší odpovědnosti; naproti tomu Čech a Slovák jsou označení kmenová, označení něčeho vytvořeného mimo naši odpovědnost. Českoslovenství jest tu zákonem, který si dali občané tohoto státu; českoslovenství se vznáší nad nimi jako jejich pán; naproti tomu jest češství a slovenství jen vlastností, kterou mají od přirozenosti.“

A tak hlavním důvodem pro jednotnost Čechoslováků je, že „oba tyto kmeny ze svobodné vůle chtějí tvořit jeden národ a stát, že tuto vůli pokládají pro sebe za prospěšnou a že chtějí toto sjednocení provádět. Neboť co by byla všechna naše minulost bez této naší svobodné vůle?“ A pokračuje: „Přirozený důsledek politického pojetí národního jest, že občan této republiky, který mluví maďarsky, německy, polsky, je spojen se mnou poutem státního zákona, ústavou; toto politické pouto musí být u velké vážnosti, slovo spoluobčan má pak vyšší zvuk než soukmenovec. Nebojte se tu věc promyslit a pochopíte, že opět jde o důsledek zcela logický. Jestliže svobodná vůle jest vyšší hodnotou než pouhá příroda, pak to, co lidé podle svého rozumu vytvořili, má vyšší morální cenu než to, co pouze zdědili; pak ústava, zákony, a tedy spoluobčanství jest dílem svobodné vůle, kdežto soukmenovství jest jen dílem osudu.“

V závěru své přednášky říká: „Politické pojetí národa se mi zdá dnes nejen prosté, nýbrž vidím v něm jedině možnou záruku vzdělaného života. …Jestliže vám doporučuji víru v národ, chápaný politicky, v národ jako společnost svobodných, svéprávných občanů, kteří se dávají vést rozumným programem, jenž místo instinktů se dovolává pravdy, mravnosti a lidskosti jako svrchovaných rozhodčích, navazuji na nejvyšší ideály vzdělaného lidstva. A jestliže vám doporučuji, abyste opatrně přijímali učení o kmenovém základě národním, myslím na to, abyste opatrně přijímali názory, příznačné pro doby pohanské, a názory, které ještě dnes vládnou v Německu – na nějakou dobu.“

A přednášku uzavírá: „Měli bychom se snad bát svobody, rozumu, pokroku, když jsme právě v jejich jménu dobyli své mezinárodní svéprávnosti? A o tyto věci jde: o svobodu svědomí; o veliké úkoly, které nás čekají, o pravdu, která není nikdy hotova, nýbrž pořád volá na každého z nás, abychom jí pomohli k vítězství.“

Tento pohled na problém národa nebyl cizí ani některým československým politikům, jak svědčí článek Jaroslava Šimsy s názvem Na cestě k československému národu z března 1937, kde stojí: „Nedávno ministr Spina řekl ve Svitavách důležité slovo o národnostní otázce u nás. S lehce polemickým tónem proti mluvení o Němcích jako o »druhém státním národu« (min. Krofta) zdůraznil nutnost, abychom se všichni my, svobodní a uvědomělí občané Československé republiky, přihlásili k jednomu státnímu národu, k jeho ústavě a zákonům. Jde znovu o ten »československý národ«, k němuž nás svými spisy vedl Rádl.“

V letech 1932 až 1935 probíhala mezi Paraguayí a Bolívií válka o Gran Chaco. V letech 1934–1935 pomáhala v Bolívii mise pěti československých důstojníků bolívijské armádě ve válečném konfliktu. V listopadovém čísle Revue z roku 1934 k tomu napsal Emanuel Rádl následující poznámku: „Noviny přinesly zastrčenou zprávu, že vláda státu Paraguay si úředně stěžovala, že prý je v armádě bolívijské celá vojenská mise československá. K tomu dodávají naše noviny, jak se zdá, úřední vysvětlení, že prý z našich důstojníků nebyl žádný poslán do Bolívie úředně, nýbrž že tam všichni odjeli jako soukromníci. Prapodivné vysvětlení! To by tak scházelo, aby naše armáda bojovala úředně po boku Bolívijců proti Paraguayi; co je nám v Československu po této válce jihoamerické? Vždyť snad platí doopravdy, že naše armáda jest tu jen k tomu, aby byla na obranu našeho státu. Ale divné jest, že v naší armádě je takový nepořádek, že si naši důstojníci (je jedno zdali aktivní, či reservní) mohou odskočit do Bolívie a vést tam na svou osobní odpovědnost válku a že vláda to ex post jaksi bere na vědomí. Což kdyby nějací naši důstojníci se dali naverbovati do nějaké armády evropské, např. německé nebo maďarské, k tomu by také měli volno?

Je pravda, že Společnost národů odsuzuje válku oněch dvou jihoamerických států, je pravda, že ministr Beneš je vlivným faktorem Společnosti národů; naše armáda však, zdá se, má jiné názory o oné jihoamerické válce a neodsuzuje ji.

Řekne se nám: je to zájem Škodovky. Tu však je vidět názorně celý zmatek. Škodovka je privátní podnik, za který stát neodpovídá a může si dělat v Jižní Americe politiku, jakou chce. A hle, na této politice jsou zúčastněni i naši důstojníci, a ani za ně stát neodpovídá. V mezinárodním veřejném mínění bylo doporučováno, aby všechna výroba zbraní byla postátněna; vskutku, to jest jediné čestné východisko pro stát, který chce dělat mírovou politiku. Továrním strojům snad nebude moci dáti dovolenou, aby na vlastní pěst válčily za hranicemi.“

A závěrem ještě jedna Rádlova poznámka z prosincového čísla téhož roku:

„(Hospodářství a ideologie.) Odpůrci Hitlerova převratu nás utěšovali brzkým úpadkem národního socialismu, protože prý hospodářská krise německá vzbudí v obyvatelstvu odpor proti vedoucím národním socialistům, kteří opustili socialistický program. Nesouhlasil jsem s tímto proroctvím; hned po německém převratu jsem psal ve své brožuře, že je sice pravda, že se Hitler nepodává hospodářského programu, ale že lidem ani neslibuje ráj na zemi, nýbrž že se dovolává jejich vlastenectví. Nuže, dnes hlasy o nespokojenosti Němců s Hitlerovou politikou umlkají; ukázalo se, že hospodářské podmínky daleko nejsou tím neodolatelným nepřítelem, jak nám odpůrci hitlerovství kázali. Hitler krmí své lidi vlastenectvím, rasovostí a militarismem a lidé si utahují řemen a ta strava jim chutná. Dávno již nevěřím ve fetiš hospodářských neodvratných podmínek; ne samým chlebem živ jest člověk, nýbrž třebas i antisemitismem, jen když mu jest odhodlaně podáván!“

V polovině třicátých let nastal v zemi zřetelný ústup vlivu protestantů, a naopak vzrostl vlivu katolíků. Emanuel Rádl zdůrazňoval, že to je v důsledku chyb protestantismu a nápravu je třeba hledat u sebe.

J. L. Hromádka v článku Evangelické sebevědomí z dubna 1935 píše:

„Český evangelík má ohromné úkoly před sebou, z nichž dosud není ani jediný pořádně vykonán: přeformovat duševně, mravně i myšlenkově to, co nejlepšího bylo vykonáno v českém životě politickém, sociálním, myšlenkovém a literárním, a dát české duši náplň biblické víry, opravdovosti a vroucnosti; budovat pořádnou theologii a církev jako skutečné společenství víry, modlitby a lásky; vytvořit skutečnou jednotu, aby opravdu jeden sbor nesl břímě druhého a aby církev byla i hmotně úplně svéprávná; vystavět takové dílo obětavé služby, aby mezi námi nebylo ani jediného hladového, opuštěného a poníženého. Až se budeme bát více hříchu než papeže a až budeme toužit více po duchovní jistotě a jasnějším svědectví víry než po pádu Říma, pak i náš zápas s katolictvím bude úspěšnější a trvalejší. Neboť opakujeme-li jen mechanicky reformační slova o Římu, papeži a mši, aniž přenášíme jejich živý smysl do dnešních duchovních a veřejných zápasů, jsme podobni Lotově ženě, která se strnule dívá dozadu a zůstává neplodnou i při svém velikém sebevědomí.“

V dubnu 1936 publikuje J. L. Hromádka článek Poslání církve. Tam mj. píše:

„Dnes je zvláštním posláním církve, aby byla opravdovým společenstvím ospravedlněných hříšníků, tj. lidí, kteří poznali, že sami od sebe za nic nestojí a že nemají ničeho, čím by se chlubili a nad druhé povyšovali. Církev je společenství, ve kterém vidíme jeden druhého v celé jeho lidské bezprostřednosti, nahotě, nedělanosti a prostotě. Církev svým poselstvím i svým společenstvím otevírá nám oči pro praprosté, porušené, a přece ve svém konečném určení tak vznešené lidství. V církvi se mají věřící vidět tak, jakými doopravdy jsou. Pokrok společenský a politický, technický a národní klade mezi lidi hranice a hráze, takže si přestáváme lidsky rozumět. Neslyšíme tepu srdce u svého bližního. Zasazujeme si člověka do svého umělého rámu, díváme se na něho v umělém osvětlení, brýlemi, které nám ukazují lidi schematicky. Nerozumíme člověku, netoužíme mu porozumět a ho pochopit, domluvit se s ním, vniknout do jeho bolestí, pomoci mu a poradit, potěšit ho a posilnit, nésti jeho starosti a břemena. Díváme-li se kolem sebe, nevidíme člověka v jeho prostém a živém lidství, nýbrž vykládáme si ho podle formulek, tvoříme si z něho umělé abstraktum. Ha, socialista, ha, agrárník, ha, Němec, ha, inteligent, ha, živnostník – nalepujeme na něj své značky a politické nebo společenské nálepky. Když jsem byl malý hoch, vyprávěli mi maminka a tatínek, že se za svých mladých let občané naší české vesnice stýkali s občany sousední vesnice německé v bezprostředním přátelství, že spolu besedovali a se bavili, aniž si uvědomovali národnostní rozdíly. Sám už jsem takovýchto styků nezažil. Rostoucím národním vývojem a tříděním se ztrácela tato lidská bezprostřednost. Čím dále, tím méně si Češi a Němci rozuměli jako lidé, až se na sebe dovedli podívat jen jako na umělá abstrakta ve světle svých národních nebo politických předsudků. Čech neviděl před sebou člověka, nýbrž Němce – a naopak. Ale toto rozrůznění a zeschematičtění lidských vztahů je pořád horší. Přes všechny humanitní a pokrokové ideály se nám ztrácí lidství, smysl a pohled pro lidskou bezprostřednost a prostotu.“

T. G. Masaryk zemřel 14. září 1937. Poslední číslo desátého ročníku vyšlo 15. září a přineslo krátký článek J. L. Hromádky Nad rakví Masarykovou. Hromádka píše:

„Když profesor T. G. Masaryk odjel v prosinci 1914 do ciziny, aby zorganisoval odboj československého národa proti rakouské dynastii, byl na svou práci připraven. Připraven theoreticky i prakticky. Od počátku svého veřejného působení v Praze pokoušel se formulovat program české politiky a opřít jej o nejhlubší důvody myšlenkové, mravní a náboženské. Masaryk pojal otázku českou v souvislosti s duchovním vývojem evropského lidstva a ukazoval, že české politické ideály jsou v souhlase s nejvyššími zásadami civilisace, s ideou mravní odpovědnosti, národního sebeurčení, sociální spravedlnosti, právního řádu, demokratické svobody, humanity, míru a mezinárodní spolupráce. …Masaryk věděl, že otázka česká týká se organisace celé Evropy a že musí býti zdůvodněna před fórem lidského rozumu a svědomí. Jeho politická práce byla nesena od počátku velikou myšlenkovou pronikavostí, politickou obezřetností, mravní, ano takřka náboženskou vážností. Byl přesvědčen, že československý národ má pro své vzdělání, kulturní vyspělost a určitou politickou zdatnost nárok na státní svéprávnost a samostatnost. A to nás zavazuje.“

(Dokončení příště.)

Vytisknout