Křesťanská revue: Jedenáctý a dvanáctý ročník (V. část) | Petr Krejčí

V posledním příspěvku o předválečné Křesťanské revui si připomeneme některé články vyšlé v jedenáctém a dvanáctém ročníku, tj. v období od října 1937 do září 1939.

Byly to dva dramatické roky, zarámované na počátku časově smrtí prezidenta T. G. Masaryka v září 1937 a končící počátkem druhé světové války v září 1939.

První z článků, v kterých se Křesťanská revue věnovala myšlenkovému odkazu T. G. Masaryka, byl článek Šimsův z října 1937 „Církev a stát u T. G. Masaryka“. V úvodu Šimsa píše: „T. G. Masaryk je naším nejpronikavějším myslitelem náboženským. Po Tomáši Štítném, Petru Chelčickém a Janu Amosu zůstane asi i největším naším filosofem náboženství. …Masaryk jest opravdu silný náboženský myslitel, silný svou opravdovostí a otevřeností. Bude na nás všech vyrovnávat se s Masarykem a vracet se k jeho knihám v kritickém rozboru – našemu duchovnímu životu neprospěje nic vyhřívat se na slunci jeho slávy a pohodlně zužitkovávat to ono místo z Masarykových knih.“

Šimsa dále pokračuje: „Když se pokouším zjistit, jaký je konečný Masarykův názor na poměr státu a církve, jsem si vědom toho, že právě v této otázce bude velký rozdíl mezi katolíkem a evangelíkem a ovšem i mezi příslušníky téže konfese mohou býti velmi různé názory na poslání státu a na správný vztah mezi státem a církví. Katolíci jsou v poměru k Masarykovi vnitřně zmateni: rádi by měli k němu vztah kladný a právem jej mohou mít; na druhé straně je těžké užít Masarykových rozborů z hlediska katolického. Následkem toho si katolický tisk namlouvá, že se Masaryk čím dál tím víc katolictví blížil, a zamýšlí se dokonce i nad stavem, v němž umíral a o němž prý nikdo nevíme, nebyl-li to stav touhy po smíření s církví. Z druhé strany pak se píše o Masarykovi sofistovi, který podlehl jednak nepoctivosti pozitivistické, jednak protestantismu a racionalismu…“

A dále Jaroslav Šimsa pokračuje: „Zejména pak potridentský stav katolické církve, ono tuhnutí a kostnatění katolicismu, sledoval (Masaryk) s nelibostí. Také protestantským církvím vytýkal mnoho chyb: vidí i jejich kulturní zaostalost, sociální neúčinnost, politickou orientaci směrem k silnější, mocnější části společnosti, pro kterou ztratily evangelické církve vliv na dělnické masy. Vytušuje správně, že za tím vším je duchovní, náboženská slabost – církve nedostačují na náboženské a mravní vedení lidu a ani si nedovedou vybojovat příznivé předpoklady pro svou činnost… Ať už v detailech s tím oním výrokem u Masaryka nesouhlasíme: při vší své sociologičnosti naučil nás právě Masaryk hodnotit církve podle jejich náboženského poslání. A to v době, kdy proti sobě stály na jedné straně zbyrokratisovaná, »zbahnělá« katolická církev a na druhé straně liberalismus, hledící na náboženství jako na jakousi popletenou filosofii, ne-li přímo pověru, kterou sice vzdělanec přijmout nemůže, ale pro lid obecný je prý dobrá: aspoň bude držen na uzdě a ušije nám poctivě kabát. V takovéto tedy době prosadil Masaryk nový názor tím, že přísně, ale spravedlivě církve kritisoval – ne podle malicherností jednotlivých kněží, ale podle učení, mravouky, praxe církevních orgánů vůdčích. Hleděl na církev jako na organisaci pro náboženské a mravní vedení věřících; atakoval ji pro zpolitisování, pro otrocké přisluhování monarchii a aristokracii. …Masaryk dokonce jeden čas myslel, že se i náboženství odcírkevní a zindividualisuje, jako všechno v moderním životě. A postavil toto poznání a předvídání vývoje jako požadavek… tak jako se programově rozhodl pro rozluku státu a církve. Věřil, že provedení takové reformy by náboženství samému, tj. opravdové víře a zbožnosti jen prospělo, a dokonce snad myslel, že by se tím církev a církve vzpamatovaly ze své upřílišené světskosti a nabyly by opět na své vážnosti a mohly by svést boj s indiferentismem a atheismem tím, že by se věnovaly jen svému poslání náboženskému a mravnímu. Masaryk nikdy nikde své mínění o užitečnosti rozluky státu a církve, provedené taktně s největší šetrností vůči církevnímu věřícímu lidu a ze sympatií pro náboženství, neodvolal ani nezmírnil… Jako jednotlivec, tak i stát má být krátce řečeno služebníkem humanity, strážcem práva a spravedlnosti, pomocníkem slabých a utištěných, zárukou individuální svobody… Stát nebude proti náboženství, nebude zasahovat do vnitřního života církevního, a tam, kde se bude muset upravovat vzájemný poměr obou, jako dozírání na církevní hospodářství a majetek nebo při vyučování náboženství a výchově náboženské na školách nebo při úpravě občanských povinností duchovních atd., bude se vždy jednat s vědomím, že stát má pomáhat a ne překážet církvím v jejich poslání. Od církví bude vyžadovat demokratický stát pravou toleranci.“

Šimsa pokračuje: „Kdo asi tušil na počátku století, že se odcírkevnění stane ústředním problémem všeho života poválečné Evropy? Dnes je snad každému zřejmé, že sekularisace křesťanství přivodila nepřímo: a) totální stát, b) anarchistickou vzpouru mas proti civilisaci a proti »zákonu« a c) nové pohanství s politickými, rasovými a válečnými mythy. Tyto tři zjevy, tak charakteristické pro moderní život po válce, jsou současným útokem na demokracii, humanitu i křesťanské církve. Správná obrana proti nim musí vyjít z revise porenaissančního a poreformačního vývoje moderního lidstva, z nové kritiky omylů a hříchů církví, která by však postavila zároveň hráz proti dalšímu zesvětštění křesťanství a viděla i positivní věci, které církevní společenství právě poválečnému člověku přináší.“

A článek pak Šimsa uzavírá: „Perspektiva budoucnosti církví je jiná dnes, než ji viděl T. G. Masaryk na přechodu století. Jedinou silou, která smete nároky totálního státu na člověkovo svědomí a duši, která vyřídí falešný názor, že by mohl správce státu, nositel jen zdánlivě nezávislé, nejvyšší autority, diktovat i v oblastech náboženské víry, výchovy, kultury, soukromého života rodinného určitý světový názor, ukazuje se dnes víra v osobního, nadsvětského Boha, který je pánem světa a který světu dal zákon lásky. Obecenství těch, kdo v něho uvěřili, kdo v jeho jméno byli pokřtěni a kdo jeho zákon přijali, se znovuzrodilo a v nejtěžší chvíli obstálo.“

V listopadovém čísle z roku 1937 se v článku Odkaz a dědicové zamýšlí nad odkazem T. G. Masaryka rovněž J. L. Hromádka. Píše: „Čím větší dědictví, tím větší závazky a úkoly pro dědice. Jsou ovšem dědicové lehkomyslní a nevážní, kteří pokládají to, co zdědili, za důvod k pýše anebo rozmařilosti. …Ale jejich konce nejsou nikdy záviděníhodné. Praví dědicové jsou skromní, byť i rozhodní, přijímají odkaz jako dar a činí všechno, aby jím sloužili svému bližnímu, a tak jej prohlubovali a činili odolným proti útokům. Neboť nelze se nikdy spolehnout, že velký odkaz, který nám byl předán, bude působit sám sebou a umlčí svou vnitřní silou odpůrce, nepříznivce a nepřátele. Naopak, čím větší odkaz, tím také větší pravděpodobnost, že se proti němu zvednou vlny kritiky a odporu.“ A Hromádka dále pokračuje: „Pečeť Masarykova díla vtiskla se ovšem hluboko v duševní strukturu našeho lidu. Ale jeho dočasné vítězství nebylo laciné a jeho trvalé vítězství není nijak samozřejmé. Duše našeho lidu je teprve formována, tradice, která by obepínala celý náš život se všemi jeho rozmanitými tendencemi, se teprve tvoří. O Masarykův duchovní a myšlenkový odkaz budou svedeny vlastní boje teprve v letech před námi. Smrt Masarykova jen na několik týdnů zastřela pravou situaci. Byly to příliš monumentální chvíle, než aby na okamžik nemusely zmlknout v tichém zamyšlení všechny fronty, které se kdy tvořily proti programu Masarykovu. Ale nezmlkly trvale.“

Mezi těmi, kteří se necelé dva měsíce po Masarykově skonu ozvali s kritikou jeho díla, byla i určitá část českých katolíků. J. L. Hromádka si všímá vystoupení Jaroslava Durycha a Jana Strakoše. Ti se rozhodli postavit proti Masarykovi E. Beneše.

V závěru článku Hromádka píše: „Nejde však jen o katolíky. Jde o nás všechny. Odkaz Masarykův není ohrožen katolíky, je spíše ohrožen chabostí a duchovní mdlobou stoupenců nebo vyznavačů Masarykových. Masarykovo dílo nebude žít samo sebou, nebude působit automaticky, zůstane-li pouhou relikvií a monstrancí… Mnoha, příliš mnoha lidem Masaryk byl pouze mluvčím a před stavitelem revolučního, liberálního a duchovně neklidného údobí od francouzské revoluce po válku světovou. Viděli v něm duchovního skeptika, filosofického kritika, kulturního odbojníka, politického revolucionáře a národního vítěze. Tím vším Masaryk nepochybně byl. Více než kdokoli u nás prožil a protrpěl celou myšlenkovou problematiku a náboženskou krisi moderního lidstva. Zkoumal ideové základy hroutícího se světa i návrhy na výstavbu nové společnosti. Bylo v něm mnoho protestu, a oprávněného protestu, proti starému, vyžilému a přežilému řádu státnímu i náboženskému. Rozuměl hluboce důvodům, proč moderní svět se bouří a hledá nové formy i novou náplň života. Ale kdo u nás dovedl odhalit pronikavěji a důsažněji celou tu mdlobu a bezradnost moderního člověka? Kdo si uvědomoval živelněji, že lidstvu, skepsí a nevěrou rozežranému, pomůže jen kladná duchovní odpověď na otázky, zmatky a neklidné výkřiky hledajícího srdce? Kdo u nás podal pronikavější rozbory moderních myslitelů a kdo odhaloval nemilosrdněji jejich trhliny a vrátkost? Kdo mezi českými lidmi (katolíky nevyjímajíc) zápasil u nás úporněji s mravní anarchií a cynismem, s liberalistickou neopravdovostí a estétským hračkářstvím? Masaryk, dítě duchovně nepokojné doby, bojoval s touto dobou, viděl propastné hloubky, do nichž se lidstvo řítí, připravoval dobu příští a budoval na troskách starého chrámu základy pro chrám nový. …Zajisté, nedobudoval; snad ani všechny kameny v jeho základech nemají dost trvalé nosnosti. Bude patrně nutno snášet kvádry duchovně ještě pevnější – ale situace moderního titana na bludných cestách byla Masarykem odhalena a úkoly pro příští dny naznačeny s jasnozřivostí nevšední. …To musíme vidět my, kteří se hlásíme k odkazu Masarykovu, to by měli vidět katolíci, kteří jej chtějí co nejdříve likvidovat. Naše katolictví nepodalo zatím ani jednoho pořádného rozboru Masarykova zjevu, nedalo si práce s jeho dynamikou, a nyní odbývá dědictví Masarykovo na svou škodu pamfletními poznámkami.“

Křesťanská revue se tak jako v letech minulých věnovala situaci církví v Německu, zejména německé vyznavačské církve. V prvním čísle desátého ročníku Křesťanské revue z října 1937 vychází pod šifrou Theologus článek „Boj vyznavačské církve“. Článek informuje o zatčení pastora Martina Niemöllera a autor článku píše: „Jeho smělost a přímo vyzývavá odvaha byly známy, ale nikdo nepočítal s tím, že tento bývalý velitel ponorky, mající řadu přátel mezi generalitou a docela přízeň i jednoho ministra, by mohl být zatčen. A přece došlo i na něho a celou řadu spolupracovníků z vůdčích kruhů vyznavačské církve! Jdete-li dnes v Berlíně do ústředí této církve (Vorläufige Kirchenleitung), najdete gestapem zapečetěný dům, materiál byl také zabaven.“ Po 30. září 1937 také došlo k zásahům vůči teologickým školám vyznavačské církve.

Článek dále informuje o tom, že 29. srpna 1937 bylo čteno v evangelických sborech v Německu poselství německé evangelické církve, v kterém se mj. uvádělo: „Víra v Německo, víra v náš národ, víra v naši krev a její sílu – to jsou značné síly, jež mohou národ vytrhnout z únavy, z kapitulování před bídou a před stářím. Mají však sílu, aby skutečně přemohly nevěru a bezbožectví? Nikoliv! Jako křesťané víme: to může učinit jedině víra v živého Boha! Pravou poctu národu, krvi, rase lze prokázat jen tenkráte, když je stavíme na místo živého Boha? Musí věrný syn své vlasti zvedat svůj národ na Boží trůn? To jest otázka, jež nám je nevyhnutelně kladena. Písmo Svaté svědčí: Kdo dává stvoření větší poctu a více slouží než Stvořiteli, proměňuje pravdu v lež. Bůh jest jediným nejvyšším pánem, o to jde v dnešním boji.“ V závěru poselství se pak říká: „Obracíme se na sbory, na církevní představitele, na faráře a prosíme je: nestaňte se zatrpklými! Neumdlévejte ve věrné službě! Žádné strasti a oběti ať vás nepřemohou! Nezapomeňte v žádnou hodinu, že jsme povinni nést radostné poselství našemu národu! Poslušnost vůči Pánu Bohu, vděčnost vůči Spasiteli Kristu, věrnost k naší církvi a vřelá láska k našemu národu ukazují nám cestu, po níž máme kráčet až ke konci: ‚Ty pak jdi a zvěstuj Království Boží!‘ Společně chceme učinit přiznání, že jsme nebyli ještě mnohem věrnější v naší službě; chceme prosit Pána církve, aby naše poselství bylo ještě radostnější, naše poslušnost oddanější, naše láska čistší a svědectví našeho slova a našeho života aby bylo ještě silnější. Země, země, země, slyš slova Pána!“

Jaroslav Šimsa v lednovém čísle z roku 1938 v článku „Na prahu roku 1938“ píše: Nemylme se siláckými slovy, která rychle označila hlasy církevních vůdců, jimiž byly odsouzeny nespravedlivé války africká, španělská a asijská za babský žvást: nemylme se sebevědomím řečníků na křižnících. Křik lidí se špatným svědomím nikdy dlouho neřídil svět. Už před dvanácti sty lety zbožný opat, který vychovával Karla Velikého, zapsal mu do deníku: Kdo se vychloubá svou silou, přehlušuje svou slabost. Ten, kdo si je ve svém nitru svou věcí jist, miluje pokoj a nemá zájmu na tom, aby byl klid rušen. Kdo stále pokoj ruší, ten je ve svém nitru nejistý a neodvažuje se zůstávat v samotě se svým svědomím… Kdo pochopí nervosnost Mussoliniho novoroční řeči a vztek japonského admirála, pochopí mnoho z toho, proč můžeme jít do roku 1938 s určitými nadějemi na udržení míru aspoň v Evropě a na vítězství spravedlnosti.

U nás vstupujeme do jubilejního roku. Dvacet let jsme věřili, že nejlepší politická metoda je metoda trpělivého přemlouvání, přesvědčování druhých dobrým argumentem, metoda výchovy a dorozumění a hlavně pokojné práce. Dvacet let jsme s Masarykem šli za Komenským a proti Džingischánům a džingischánství. Máme-li na té cestě vydržet, to si řekněme hned na začátku roku, je nám třeba tří věcí. Nejen dobrých nervů, jak nám stále zdůrazňují vojáci; jistě i jich, ale především dobrého programu a hlavně víry ve vítěznou pravdu. Víme-li, čemu jsme uvěřili, víme-li také, že sladké dítě vánoc bylo později pověšeno a přibito na kříž, a přece nad světem zvítězilo jeho evangelium, neupadneme do nedověry a nezmýlí nás ani episody dočasných úspěchů a neúspěchů: Kristus vám za škody stojí.

Budiž tento rok naší společnou starostí: abychom aspoň my obstáli v dějinné zkoušce, abychom aspoň my byli nalezeni věrnými zároveň nebeskému vidění vánočnímu i velkým ideám, z nichž rostla naše svoboda.“

V březnovém čísle z roku 1938 v článku „Evropa nad propastí?“ J. L. Hromádka komentuje Hitlerův anschluss Rakouska. Píše: „Pád Rakouska je varovným výkřikem na mnoho stran. Je strašlivou lekcí těm katolíkům i evangelíkům, kteří věří, že proti náboženské negaci socialistické může jim pomoci politická, trochu nábožensky přibarvená reakce. Kterou smlouvu dodržel fašistický režim? Jaký to rytíř, který ponechává svého chráněnce na pospas severnímu dravci bez protestu a bez záštity! V roce 1934 uposlechl Dollfuss rady italského diktátora, vehnal dělníky do třídenní občanské války a 12. března 1938 fašistická rada slabošsky i chytrácky vysvětluje, proč rakouského muže nechala bez ochrany. Do omrzení slyšíme, že dynamická hnutí soudobá pod vedením diktátorů budují svět rytířské cti a hrdinské síly. …Pád Rakouska je v příčinné souvislosti s rostoucí bezohledností diktatur, s pádem Habeše, s Francovou rebelií a se všemi těmi beztrestnými kousky, na které se evropský svět dívá s bezradným strachem, jen aby dravec nebyl ještě více podrážděn.

Ale rakouský osud osvětluje jako bleskem temnou skutečnost, že dnešní Evropa ztratila, aspoň na čas, duchovní i politické vedení směrem k těm ideálům, které od tisíciletí činí Evropu Evropou. Smrt TGM před půl rokem jako by byla symbolem, že ochablo srdce Evropy, které v největších svých chvílích hořelo touhou po právu, po odčinění křivd, po dorozumění národů, po svobodě a lidskosti. Kde jsou chvíle, kdy světem se rozléhaly ideály křesťanské lásky, sociální humanity, spravedlivého všelidského dorozumění mezi člověkem a člověkem, národem a národem? Kde se ztratilo vědomí, že nad námi všemi je jeden věčně platný zákon spravedlnosti a služby a že pravda a právo jsou jediným spolehlivým základem státního pořádku?“

Republika československá ještě za květnové částečné mobilizace odolala Hitlerově tlaku a Jaroslav Šimsa v květnovém čísle vzpomněl v článku „Jubileum prorocké knihy“ desetileté výročí od vydání Rádlovy knihy Válka Čechů s. Němci“. V recenzi knihy připomíná: „Rádla hnětla a hnala starost o to, aby se skutečně dostalo spravedlnosti Němcům, té spravedlnosti, která jest matematikou humanity. Staral-li se, aby neovládl definitivně Československo nacionalismus německé ražby, tj. nacionalismus zoologický, bylo to proto, že rozpoznal v nacionalismu zásadního odpůrce křesťanství. Lekal se, že bychom v svobodné zemi nutili kteroukoli matku, aby posílala dítě do školy, nějak jí vnucené. Rádl si ošklivil způsob zabrání Stavovského divadla a výbuchy masového, instinktivního odporu protiněmeckého i agitaci nacionalistických odpůrců Masarykovy humanity. …Rádl první u nás pochopil, že jsme na konci dějinné epochy, která přecenila pozemskost, realismus, to, co je dáno přírodou, a příliš zeschematisovala a oslabila ducha – odtud skepse o duchovní podstatě práva, krásy, lásky, státu, lidského života, skepse, pronikající do všech vrstev lidského myšlení a cítění a do všech vrstev národů. Odtud potom jednou vyroste největší blud a odpůrce křesťanství, učení o totálním státě, které není než vyvrcholením kultu kmenovosti a rasovosti. To učení suspenduje dosavadní logiku a morálku, a v jeho jménu ti, kdo budou mít moc, budou chtít regulovat všechno, i kulturu i víru. …Rádl citlivě a včas protestoval proti jakékoli nespravedlivosti v poměru k Němcům a vybízel nás, abychom ji neomlouvali, ale abychom se proti ní postavili, a zejména abychom nepřijímali ideu tzv. národního státu (podle níž Československo slouží kulturnímu uplatnění Čechů a Slováků a německé a maďarské obyvatelstvo jen na to hledí, jsouc v této zemi ne jako ve svém domově, ale na návštěvě). Tento nacionální egoismus nemůže být únosnou základnou nového státu. Je to plod XIX. století, je to slabý základ do budoucnosti, protože již nám nedává nových ideálů; nacionalismus kmenový i jazykový musíme překonat. Otřesu z Rádlovy knihy vděčíme za to, že jsme rychle pochopili smysl událostí v pětiletí 1933–1938: že jsme pochopili praktické důsledky pověry, podle níž kmen nebo i stát jsou jakoby bohy moderních lidí; že stát, který sebe sama zabsolutní a zrelativisuje svědomí jednotlivce, zabíjí svobodu a uráží křesťanskou víru v Boha; a jak i nad státní mocí i nad národnostmi stojí věčné, neměnné zákony, které stojí v odporu k jakémukoli ztotožňování práva s mocí a státu s hrubou silou. Rádlova kniha se nám tak stala pevným ukazatelem směru na osudové křižovatce evropských cest, směru, v němž jediné leží lepší budoucnost Československa a všech jeho obyvatelů.“

Ještě v posledním čísle jedenáctého ročníku Křesťanské revue ze září 1938 J. L. Hromádka v článku „Mezi mírem a válkou“ píše: „Věřím, že velká většina našeho lidu se osvědčí, ale buďme připraveni již dnes a čiňme všechno, abychom preventivně hubili bacily politické a mravní zvlčilosti. A už dnes hledejme cesty, jak se domluvit a dorozumět s německými spoluobčany! Je užitečno přehlédnouti historii českoněmeckých vztahů za posledních devadesát let a tázat se, kde jsme kdy chybili ať ideově, nebo politicky a kde jsme odpovědni za dnešní stav sudetoněmecké duše. Ale nedejme se zmást tam, kde mravně i ideově zastáváme lepší, lidštější, politicky i sociálně spravedlivější program! Naši Němci mají před sebou léta ještě krušnější – až se začnou zotavovat ze své dnešní psychosy, poznají, jak potřebují pronikavého a soustavného léčení. Buďme jim trpělivými a laskavými pomocníky, dávejme jim chléb místo kamene, čistou vodu místo pomyjí! Jejich nemoc má nepříjemné symptomy, ale budou to oni sami, kdož budou trpět nejvíce, ať bude válka, nebo mír.“

Naděje, že „bacily politické a mravní zvlčilosti“ budou zahubeny, se nesplnila. A tak první číslo 12. ročníku vyšlo už po mnichovských událostech, až v listopadu 1938. To už vládly jiné poměry, cenzura pilně pracovala, nastala redukce politických stran a narůstal dosud tlumený antisemitismus.

V prvém čísle dvanáctého ročníku Jaroslav Šimsa v úvodním článku „Do XII. ročníku“ vytyčuje tři hlavní úkoly Křesťanské revue. „Prvním naším úkolem v této chvíli je pochopit, co se stalo, a vysvětlovat to. Vždy jsme tvrdili, že protestovat proti událostem je málo – protesty znamenají méně než zvonění proti bouřce. Musíme rozebírat novou duchovní situaci Evropy a rozumět jí. Druhý náš úkol bude: jít hlouběji, ad radices, ad fontes. »Zlořečený ten muž, kterýž doufá v člověka… Požehnaný, kterýž doufá v Hospodina…«, volá k nám Jeremiáš (Jr 17,5 a 7). To neznamená, že resignujeme na požadavek praktičnosti i v náboženství; ani to neznamená, že se vzdáváme rozumu, vědy, sociálních reforem, humanity atd. Kolikrát jsme volali, že bída a zmatek dnešního liberalistického světa vzniká ze ztráty víry v duchovního člověka, tj. v člověka, který uvěřil Bohu, který chce být poslušen Jeho vůle a Jeho přikázání, který se více bojí Boha než lidí a který zde, uprostřed válečného labyrinthu, slyší volání věčnosti. Třetí skupinu úkolů vidím v tom, aby se Křesťanská revue stala vhodnějším orgánem vší naší rozmanité práce: účastníme se pomoci uprchlíkům a příprav pracovní povinnosti mládeže, reorganisujeme svou výchovu mládeže a studentskou práci, revidujeme své veřejné působení i působení v církvích, spolupracujeme na přípravách amsterodamského kongresu křesťanské mládeže atd.; nuže, ve vašich rukou, přátelé, bude, aby nám všem časopis lépe sloužil v této práci i v zápasech. Šli jste s námi tak dlouho – zůstaneme blízko sebe, když jde do tuhého, spojíme se ve věrný kruh na modlitbách a zdvojnásobíme svou horlivost. Hledíme vpřed a jdeme vpřed.“

V článku „Na prahu zítřka“ J. L. Hromádka píše: „Zvítězilo Německo za pomoci britských lordů a přestrašených státníků francouzských. Pravím: ‚za pomoci britských lordů‘. Chci tím říci, že britská společnost, representovaná lordy Runcimanem a Chamberlainem, neustupovala pouze před náporem německého režimu, nýbrž pomáhala mu v jeho plánech na novou organisaci střední i východní Evropy. A francouzská veřejnost cítila takovou vnitřní slabost, že ráda dala souhlas k našemu pádu; neměla sil, aby politicky i mravně zvládla evropský zmatek. … Světová válka pokračuje – naše tragédie je pouze jednou, byť mimořádně významnou kapitolou v epopeji 20. století. Naše země vyslala mohutný výkřik do světa, aby se strážcové evropské vzdělanosti vzpamatovali v posledním okamžiku, ale bez úspěchu. Masaryk očekával r. 1919, že versailleský mír zabezpečí klidný vývoj evropských národů aspoň na 50 let a že za tuto dobu bude zajištěna naše státní svoboda. Jeho naděje se nesplnila. Duchovní síla (neboť jde především o duchovní sílu!) západních demokracií vyprchala brzy po roce 1919. Spojené státy severoamerické utekly od rozestavěné budovy, britští lordi dali souhlas, aby budova byla stržena, a francouzští státníci na konec mávli rukou a byli přijati svou zemí jako zachránci míru. Ďas vezmi čest a dané slovo, jen když je pokoj! … Temné mocnosti, které dnes vítězí nad světem, dozrají také jednou k pádu. Ale to, co přijde, bude něco jiného než liberalismus a demokracie, socialismus a komunismus minulých let. Kant a Tolstoj, John Stuart Mill a Masaryk nežili nadarmo, jejich dílo bude i v budoucnosti zdrojem mocných podnětů pro budovatele svobody, tolerance a právního řádu. Ale sami nestačí na zdolání dnešní tyranie a mocenského opojení. Církev se svým poselstvím o svrchovaném Pánu nad nebem a zemí a se svou službou lásky bude povolána, aby pomáhala, porážela démony, lámala okovy duší a probouzela svět svým hymnem o svaté, odpouštějící lásce ukřižovaného a zmrtvýchvstalého.“

J. L. Hromádka v poznámce „Křesťané a Židé“, uveřejněné v únorovém čísle z roku 1939, píše: „V těchto dnech prožívá mnoho Židů i židů truchlivé chvíle. Děje se i to, čeho jsme u nás nikdy nečekali a při čem se rdíme studem a pokořením. Naše duše je trhána jakýmisi ostrými a nelítostnými drápy. Nemůžeme sami dělat mnoho; nesmíme ani vykřiknout, jak by se nám chtělo. Jen jedno můžeme, a to děláme s upřímnou radostí: v tichosti tiskneme ruce svým přátelům židovského původu a ujišťujeme je svou neztenčenou, ba zvýšenou a zvroucnělou sympatií.“

A Křesťanská revue v době sílícího antisemitismu příznivě referovala o literatuře židovských autorů a otiskovala náboženskou židovskou poezii.

V březnu Křesťanská revue nevyšla a v dubnovém čísle po okupaci českých zemí J. L. Hromádka píše v článku „Kříž a vítězství“: „Všechno velké musí být na tomto světě těžce vybojováno. Lež neuhne pravdě bez odporu, spíše pravdu zostudí. Hřích se nezastydí před svatou láskou, nepřijme pomocnou ruku a odpouštějící slovo, spíše pošpiní všechno, co je svaté. To není jen povídání do větru, to je skutečnost, kterou si můžeme každý den ověřit sami na sobě. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste v životě zastírali svou lživost tím, že jste převraceli pravdu! Kolikrát jste nenáviděli právě toho, komu jste ukřivdili a kdo jako vztyčený prst se vznášel nad vaším svědomím! Kolikrát jste pomluvili dobré úmysly těch, kdo vám stáli v cestě! Člověk se nerad poddává pravdě, je-li nepohodlná (a pravda je zpravidla nepohodlná!), nerad se vzdává své prestiže, nerad se dá usvědčit z hříchu. Vynakládá všechny síly, aby vyzrál nad samým Bohem. Obviňuje i Syna člověka, přibije ho na kříž a posmívá se mu: ‚Jiným pomáhá, sám sobě pomoci nemůže!‘ Hle, to je kříž – znamení odboje proti Bohu! Člověk je ve stálém boji proti Synu člověka. A ten boj nejednou je veden pod napodobeninou kříže: dovedeme si kříž přišpendlit na prsa, zavěsit na stěnu, postavit na rozcestí, abychom pod jeho firmou dělali si pobožně, co se nám zlíbí.

Ale právě kříž, toto znamení potupy a porážky, přináší nám radostné poselství o slávě, moci a lásce Boží. Syn člověka umírá se slovy lásky a odpuštění, nikoli s nenávistí a kletbou. Visí opuštěn, sám a sám, s výkřikem ‚Eli, Eli, lama sabachthani!‘ pod mračnou oblohou, kol kolem lhostejné pohledy anebo výsměšné poznámky žoldnéřů, ale právě s tím vším nese naši vinu, trpí za nás, snímá s nás naše hříchy, snáší to, co patřilo nám. A nese to tiše, pokorně a s láskou. Kříž, který měl dotvrdit jeho potupu a porážku, stává se místem vítězství. Neboť ten, kdo nese pravdu v lásce, vítězí, i když lež a sobectví lidí sráží ho k zemi nebo přibíjí na kříž.“

Významná část novin a časopisů uveřejnila v dubnu 1939 podlézavé články na oslavu padesátin Adolfa Hitlera. Křesťanská revue o tom pomlčela a od května 1939 začala uveřejňovat články připomínající padesátiny J. L. Hromádky.

Poslední číslo Křesťanské revue vyšlo v září 1939, v době, kdy Německá říše přepadla Polsko a Sovětský svaz se k ní připojil. Stěžejním článkem tohoto čísla byla informace o návrhu modlitebních bohoslužeb vyznavačské církve k 30. září 1938, kdy se všeobecně očekávalo vypuknutí války.

Jaroslav Šimsa doufal, že Křesťanská revue bude vycházet i v dalším, třináctém ročníku. Nestalo se tak. Další číslo Křesťanské revue vyšlo až v roce 1946. Ale to již byla jiná Křesťanská revue.

Vytisknout