Křesťanská revue: Druhý až čtvrtý ročník (II. část) [Petr Krejčí]

Křesťanská revue přečkala ve svém prvním ročníku, vedena Emanuelem Rádlem a J. L. Hromádkou, všechny potíže, zejména pak potíže finanční a nedostatek předplatitelů. Od květnového čísla druhého ročníku profesora Rádla vystřídal ve funkci odpovědného redaktora po delší nemoci Jaroslav Šimsa. A ten zůstal Křesťanské revui věrný až do zákazu vydávání v roce 1939.

V druhém příspěvku o předválečné Křesťanské revui zmíníme články druhého až čtvrtého ročníku, tj. od září 1928 do června 1931.

V té době se v Československé republice vystřídaly tři vlády. V říjnu 1929 dochází ke krachu na newyorské burze a hospodářská krize se začíná rychle šířit do Evropy. V Německu končí zlaté období Výmarské republiky a k moci se začínají prodírat národní socialisté. V srpnu 1928 byla v Paříži podepsána Všeobecná smlouva o odmítnutí války, jinak známa pod názvem Briand-Kelloggův pakt podle autorů textu, jimiž jsou Aristide Briand, francouzský ministr zahraničí, a Frank B. Kellogg, ministr zahraničí USA. Smlouva však byla pouhou proklamací bez sankčních ustanovení vůči těm, kteří by smlouvu porušili.

Struktura jednotlivých čísel časopisu se ustálila následovně: po úvodních článcích, esejích a úvahách následovaly rozhledy po životě náboženském a církevním, dále náboženství a politika, diskuse k článkům, recenze literatury, zprávy a dopisy. A od šestého čísla druhého ročníku se pravidelnou součástí jednotlivých čísel stává rubrika světové poezie náboženské.

V zářijovém čísle, v úvodním článku „Naše úkoly“ J. L. Hromádka píše, že Křesťanská revue se chce zaměřovat na tři oblasti – náboženské, církevní a kulturně-filosofické myšlení.

„Proti pantheistickému immanentismu naší náboženské i kulturní filosofie jsme poukazovali na to, že pravda a mravní normy nemají původ a kořeny ve světě, v přírodním dění, v dějinách nebo národě, v lidském rozumu nebo svědomí, nýbrž v Bohu, který je nad tímto světem. Není Boha kromě tohoto Boha, Stvořitele nebes a země. Měřítko pravdy je on, nikoli náš rozum nebo zkušenost. V něm je svrchovaná pravda. Náš rozum i svědomí ve své činnosti vydávají sice o něm matné svědectví; ale Boha samého v jeho plnosti lze poznati jen tenkráte, když on sám se dá poznat a vstoupí v osobní vztah k člověku, aby ho svou pravdou měřil, mu ukládal povinnosti i aby ho zachránil svou láskou a milostí. Jedině tu je hráz proti mravnímu relativismu, pevný bod a opora životní.“

„Vedle toho revidovali jsme vztah k otázce církve a církví. Známe nedostatky církví. Nebudeme jich hájit. Ale církev ve svém konkrétním životě je sociologické zachycení křesťanovy víry v nadsvětský princip pravdy a životní normy… Pokládáme za omyl heslo, i mezi některými českými protestanty rozšířené, o laicisaci a odcírkevnění společnosti a náboženství. Církev byla stálým protestem proti všemohoucnosti státu a poskytovala svobodu kulturní, výchovné, vědecké, umělecké a mravní činnosti proti nárokům státu, který chtěl ovládnouti všechny oblasti životní. Pracujeme o to, aby toto poslání církve bylo osvobozeno od politických a pozemských snah, ale aby se uplatnilo ve své duchovní čistotě a síle. Odtud naše snaha, aby se církve vzájemně poznávaly ve svém jádru a aby nastalo mezi nimi dorozumění.“

„A konečně pokoušíme se o to, aby veřejný zápas o křesťanství a církev veden byl pohnutkami čistě náboženskými, abychom se oprostili ode všech postranních zájmů politických, národních a kulturních… Ale snažili jsme se hodnotit náboženské, bohoslovecké a církevní zjevy podle měřítka křesťanského, bez ohledu na pokrokovost nebo konservativnost, českost či nečeskost, tzv. vědeckost či nevědeckost.“

Úvodní článek zářijového čísla r. 1929 „Do třetího ročníku“ napsal Emanuel Rádl. Píše: „Po rozpětí předešlého století a po světové válce nastala na celém světě myšlenková únava. Žijeme v době podobné létům po třicetileté válce a po válkách napoleonských: staré ideály se vtělily v život anebo prokázaly neživotnost, nových je málo.“ A dále píše: „Křesťanská revue se brání proti tomuto defaitismu duchovnímu. Světský zájem nestačí a zklame své jednostranné příznivce. A nechceme být polovičatí: hájíce věcí duchovních, bereme na sebe závazky, které pokládali naši předkové právem za nejvyšší a nejtěžší; chceme uvést znovu ve skutečnost učení Masarykovo, že naše poslání ve světě je Bohem dáno. V duchu tohoto poslání jednáme; nejsme pouhým sociologickým časopisem, který snad informuje čtenáře o tom, jak kdy a kde lidé nábožensky žili a žijí; křesťanství není vlastnost, ani kulturní stav, nýbrž závazek, slib, následování, věrnost… Učte se dobře činiti, hledejte soudu, pozdvihněte potlačeného, dopomozte spravedlnosti sirotku, zastaňte se vdovy! … Nejsme orgánem žádné církve; ba rádi bychom, abychom byli slyšeni zvláště tam, kde církevní výchova a autorita už nemají ceny. … Naším programem je Kristus, nejen církev, evangelium, nejen evangelictví, aby všichni jedno byli, nejen katolictví.“ A v závěru článku pak píše: „Internacionalismus je naším programem a ve svém pacifismu se neschováváme za žádné vládní zájmy. Troufali jsme si ukazovat na nedostatky našeho života národnostního i na nedostatky politiky mírové. Získali jsme si tím rozumné přátele; jiní si aspoň zvykli na tyto problémy myslet anebo si připomněli, že tyto problémy tu jsou. Ukázali jsme a ještě ukážeme, že křesťanství opravdu dovede být praktické a aktuální.“

Úvodní článek čtvrtého ročníku ze září 1930 je článkem redakčním, v jehož úvodu se píše: „Jsme časopisem kritickým, bojovným, hledáme nové cesty. V tom se podstatně lišíme od obvyklé propagace křesťanství, která buďto chce konservovat minulost proti útokům živé přítomnosti, anebo hledá krátkodeché kompromisy s moderní vědou, socialismem, s politikou, a zachraňuje tak to ono z nálady křesťanské. Odřekli jsme se obou těchto metod; první pro samou tradici zapomíná na aktuální život, druhá pro aktuální zájmy zapomíná na hloubku evangelia.“

V říjnu 1928 uplynulo deset let od vzniku Republiky Československé, což provázely velké oslavy. Na rozdíl od mnoha oslavných nebo kritických článků v jiných časopisech Rádl v říjnovém čísle z roku 1928 píše: „Nejde o to oslavovat, či nic, rozumí se, že oslavovat; ale jak oslavovat stát křesťansky? Zkuste najít v evangeliu místo, kterého by se dálo užíti za základ oslavy; rozumějte, nejen nahodile zvolené motto, nýbrž slova Ježíšova, která by schvalovala zřízení státu a dávala mu věčný smysl. Těch slov v evangeliu není. Buďme o tom docela upřímní, abychom nemátli ani sebe ani těch, kteří chápou Kristovy příkazy doopravdy. Osmadvacátého října budeme oslavovat založení, anebo chcete-li obnovení československého státu, tedy organisaci typicky světskou, která samou svojí podstatou slouží světským zájmům. Tu je vláda, zákony, president, parlament, vojsko, úřady, moc ve světě, spojení se Slovenskem, konec války, legionáři, převrat v Praze, mírové smlouvy a čeho ještě je třeba připomenouti – kde tyto a takové věci doporučuje Ježíš?“

Rádl žádná taková Ježíšova doporučení nenalézá a pokračuje: „Státní pořádek, dobré zákony, jistota v životě soukromém, mír a veřejná mravnost jsou předpoklady, které ulehčují občanovi, aby pamatoval, že je povinen hledati věci, které nejsou z tohoto světa. V tomto smyslu je možno křesťanovi oslavovati zřízení světského státu: každý pořádek ve věcech světských je ulehčením boje za věci duchovní.“

Napjaté vztahy se Svatým stolcem v důsledku husovských oslav v roce 1925 se uklidnily podpisem Modu vivendi, platným od 2. února 1928. Zklidněný vztah se Svatým stolcem povzbudil katolické kruhy k uspořádání velkolepých oslav milénia smrti sv. Václava. K oslavám se připojili i nekatoličtí liberálové, kteří osobě knížete jako zakladateli české státnosti přisoudili politický význam. Profesor Rádl s nimi v článku „Oslavy sv. Václava“ v dubnovém čísle roku 1929 polemizuje a v závěru článku píše: „Sv. Václav, patron země české, má význam jako katolický svatý; na jiný jeho význam, hodný tisícileté mimořádné oslavy, nelze ukázat. Nelze ukázat na to, co mimořádného znamená sv. Václav pro lidskou mravnost, pro socialismus, pro stát, pro literaturu, vědu, pacifismus, poměr k Němcům, pro ty otázky, které nás dnes bolí. Otázka pro každého z nás je prostá: Můžeš ve svém srdci, když jsi sám a sám se svými starostmi, věřit v moc sv. Václava? Je ti vůdcem v nějakém oboru tvého myšlení a cítění? Je-li, jdi do kostela a modli se k němu. Není-li, nelži ani sobě ani jiným a zůstaň doma. Nevěř, že se svět dá napálit tvým předstíráním úcty, které sám necítíš, že pomůžeš lidu, budeš-li mu doporučovat oslavu, kterou plnou myslí svojí sám dělat nemůžeš. Vnější oslavou nepomůžeš ani politice ani katolictví, a zvláště ne vzdělání a čestnému myšlení lidu.“

Rádl se k oslavám vrací ještě v červnovém čísle z roku 1929 v článku „Ještě sv. Václav“ a mimo jiné píše: „Představte si jen, jak budou vypadat oslavy svatováclavské ve škole. Co tam bude jiného učitel dělat než oslavovat stát, jestliže náhodou není katolík! Má to být účel školy? Docela jinak bude však, bude-li učitel mluvit o Husovi: tu bude jednat o tom, že pravda vítězí, že jednotlivec může mít pravdu proti všem, že rozum je vyšší autorita než tradice atd. atd. To nejsou věci politické, to je věc lidská, a proto patří zcela jistě do školy jako výchovný předmět… Druhdy jsme odsuzovali názor, že Hus je v první řadě oprávce pravopisu a vlastenec. Ani sv. Václav není v první řadě politický hrdina.“

Sedmého března 1930 se prezident Masaryk dožíval osmdesáti let. Křesťanská revue tomuto výročí věnovala celé únorové číslo. Kromě jiných do tohoto čísla přispěli E. Rádl, J. L. Hromádka, J. B. Souček, M. Plecháč, J. Šimsa. Nejednalo se o nekritické pochlebné články, ale o kritické vyrovnávání s Masarykem. Např. Rádl v článku „Z Masarykovy filosofie dějin“ píše: „V Masarykově filosofii má základní význam reformace. Vrcholem a vzorem češství je mu česká reformace, Hus, Chelčický, Čeští bratří; světodějným obratem je mu reformační hnutí, počátek to novodobé filosofie vědy a politiky. Na tuto českou a světovou reformaci prý navazuje naše národní probuzení; katolictví je v koncích, protože nepochopuje tento světodějný převrat.“ Tento pohled se nesetkal s všeobecným souhlasem. Ale jak Rádl ukazuje: „Do rámce vzniku… nové doby, tj. do toho, co se dnes pravidlem za vznik nové doby pokládá, nepatří ani česká reformace ani Luther ani Kalvín, neboť pro ně všechny je Bůh jistý a příroda nejistá.“ A uzavírá: „Jestliže reformace není přímým ideovým předchůdcem novodobého názoru světového, pak ani Hus ani Bratří nejsou jeho přímými zakladateli, neboť i jejich zájem byl v Bohu, nikoli ve světě. Potom postavení protestantství v českém životě musí být revidováno, odloučeno od kultu nové filosofie. Potom však i navazování našich buditelů na reformaci nelze tak jednoduše chápat, jak to činil Masaryk. Masaryk navazoval na tyto dějiny i na reformaci, pokračuje v onom osvíceném pojetí, ovšem prohloubeném. Tuto je náš nový úkol: navazovat na českou minulost náboženskou, ale pochopit, že rozpor mezi ní a námi je hluboký a že jej prohlubuje moderní věda a filosofie. Navazovat na českou náboženskou minulost znamená provést znovu kritiku nové filosofie ve jménu reformace.“

Dalším monotematickým číslem bylo květnové r. 1931, věnované desetiletí působení YMCA v Republice Československé. Na závěr úvodního článku „Desítiletí Ymky“ Rádl píše: „Vytkli jsme si reformní úkol; podáváme novou formu náboženství; chceme pomoci v nejhlubších obtížích dnešní společnosti; vzdáváme se mnohého, co věky před námi pokládaly za posvátné, přijímáme mnohé názory, které bývaly zatracovány, ale chceme být křesťany, opravdovými křesťany zrovna v dnešní době, řešíce nejaktuálnější dnešní problémy. …abychom dovedli žít najednou životem i docela aktuálním, moderním a praktickým, i životem hlubokým, jaký nám přikázal žíti Bůh.“

V roce 1928 vydal Čin Rádlovu knihu Válka Čechů s Němci, v které se autor zamýšlí nad vztahem Čechů a Němců v československém státě z historického a sociologického hlediska. Totéž činí i v řadě článků publikovaných v Křesťanské revui. V dubnovém čísle z roku 1931 otiskuje Rádl článek „Národnostní sčítání“, v kterém kritizuje metodu určování národnosti při sčítání lidu r. 1930, tak jako to již učinil v předchozích článcích pro sčítání lidu v roce 1921. Rádl píše: „Národnost je pojem ze sociologie, nikoli z biologie. Je nebetyčný rozdíl mezi sčítáním koní a sčítáním Čechů. Vím, že toho sociologie positivistická neuznává; chápu, že naši lidé jsou vychováni v positivismu, a že tedy pro ně je věc duchová, jako je národnost, podobnou věcí danou, objektivní, makavou, popsatelnou, jako věc hmotná… Že jsem Čech českobratrského vyznání a sociální demokrat, to je jednak fakt materiální, jednak duchový. Materiální potud, když mluvím o minulosti, když jednám o češství jako o stavu, v němž se nalézám, když myslím na přihlášku do českobratrské církve, když se dovolávám legitimace politické strany. Tento materiální fakt však není původní, nýbrž závisí na mém rozhodnutí, které teprv mu dává smysl. Čechem nejsem proto, že jsem se jím narodil, ani proto, že mluvím česky, nýbrž proto, že chci Čechem být; teprv pak, když mám takovou vůli, mají ony materiální argumenty smysl. Přihláška do církve je jen formální akt, který plyne z vůle k této církvi patřit; legitimaci strany bych neměl, kdybych o ni nežádal a kdyby nebylo vůle mi ji dát.“ A v závěru článku pak Rádl píše: „Při každém vládním a politickém aktu a také při sčítání je třeba dávat dobrý pozor na to, jak jsou chráněni slabí lidé. Neboť je to skandál světové politiky, že pomocí slabochů chce zahubit lidi a idey silné. Podívejte se kamkoli a všude najdete, jak slabých využívají: kapitalismus není daleko jedinou formou vysávání ubohého člověka a snad ani není nejhorší formou. Začíná toto zneužívání slabých dětmi ve škole, které formují tak, aby stát nebo církev anebo zájmy rodinné byly dítěti vštípeny na úkor jeho věčných zájmů lidských a božských. Dnešní škola je systematickým znásilňováním dětí – a přitom máme nejdivočejší theorie o její svobodě… Stát jako služebník lidí, jako ochránce slabých (není ‚minorita‘ jen jiné jméno za slovo ‚slabý‘?) To jest vzdálený ideál státu. Ale nutný ideál.“

O onom dvojím metru na Čechy a na Němce se Rádl zmiňuje v prosincovém čísle z roku 1928 v článku „Studentské nepokoje“. Tyto nepokoje vznikly kvůli sporům kolem uspořádání Studentského domova, podniku zřízeného a financovaného Ymkou. Tak jak to často bývá, původní důvod demonstrací byl zapomenut a demonstrace se přeměnily v násilné protesty. Rádl píše: „Demonstrace začali němečtí studenti, „buršáci“. Policie napřed zakročovala mírně, ale pak se pustila do buršáků a komunistů s obušky. Veřejnost to patrně shledávala v pořádku, dokud šlo o studenty z německé university; nebylo slyšet protestů. Policie se tím asi dala svésti; nejspíš neviděla rozdílu mezi způsoby studentů českých a německých a zakročovala proti demonstrantům českým jako proti německým a byla asi překvapena, že rozdíl dělat měla. Naši studenti šli žalovat mamince, že dostali od hlídače bití, a maminka spustila rámus, kdo se to mohl opovážit sáhnout na jejího hodného chlapečka.“

Onen dvojí metr při posuzování „národností“ byl pak jednou z řady příčin rozpadu Československa. A ke cti KR je třeba připočíst, že vždy se proti takovým dvojím metrům stavěla.

Rádl, Hromádka, Šimsa, Pitter a někteří další autoři v Revui publikující byli pacifisté. Každý trochu jiného ražení, ale shodující se v tom, že příští válce je třeba zabránit, a stavěli se proti všemu, co by ji mohlo usnadnit. Stavěli se proti branné výchově mládeže. Stavěli se proti povinné vojenské službě jako produktu protinapoleonských válek. Pozoruhodný je v tomto ohledu článek Přemysla Pittra „O pacifismu v Československu“, který vyšel na pokračování v dubnovém a květnovém čísle KR z roku 1931. Je to polemika s Peroutkovým článkem „Epištola k přátelům pacifistům“, který vyšel v 52. čísle Přítomnosti roku 1930.

Pitter polemizuje s názorem, že již neexistuje něco takového jako útočná válka (jak ji zakazuje Briand-Kellogův pakt). Jistě, ze subjektivního hlediska něco jako útočná válka neexistuje, je jen válka obranná. Každý útočník vždy tvrdí, že brání něčí zájem. Pitter píše: „Kdyby došlo okamžiku, že bychom stáli před válkou, pak i my bychom asi sotva již mohli myslet objektivně. To, že jsme dnes přesvědčeni, že některá naše vláda nepovede útočné války, není ještě důkazem, že by nebyla spoluvinnou na útoku protivníkově, a to třeba způsobem vyjednávání, jenž by hnal protivníka k válce. Ostatně bude vám známo, že moderní vojenští odborníci považují za nejlepší obranný prostředek útok. Kde je tu ještě nějaká možnost objektivně stanovit, kdo z obou protivníků je útočník?“ A dále uvádí: „A nyní o ochraně proti tyraniím, které nás ohrožují. Jak je krátkozraké rozumět ochranou pouze ochranu se zbraní v ruce a v těch, kdož odpírají takovou ochranu, spatřovat typy, odevzdávající se trpně zlu! Což není jiné obrany než primitivní násilí? Ne snad z nedostatku odvahy jsem řekl: ‚Nebraň se, je-li na tebe útočeno‘, nýbrž proto, že také já myslím na obranu, a to takovou, která přináší s sebou současně i spravedlnost. Ano, braň se, braň se, aby nebylo na tebe útočeno! Ale rozumějme si: Braň se lépe, předejdi válce, násilí! Odstraň příčiny! Dokud tyto zůstanou, je každá jiná obrana sebeklamem.“ A dále Pitter píše: „Žádná vnější tyranie nemůže dnes v kterékoli zemi trvale zapustit kořeny, jestliže již není v této zemi menšina, která je hotova tuto tyranii podporovat. Takovéto menšiny vznikají z nespokojenosti s danými poměry. Je vždy jádro pravdy v jejich žalobách. Tady platí: tyto příčiny nespokojenosti odstraňovat.“ Lze jen dodat – dodnes aktuální text.

Ony tři ročníky obsahují více než devět set stránek textu, nelze tedy ani jen zmínit jména všech autorů a jejich základní myšlenky. Třeba na ně v dalším pokračování referátu o předválečné KR dojde.

Vytisknout