Křesťanská naděje jako anti-utopie? | Jiří Hanuš

Křesťanská naděje jako anti-utopie? | Jiří Hanuš

Úkol, který je dán otázkou v názvu, je jasný, nikoli však jednoduchý: Odlišit křesťanské chápání naděje od různých novodobých utopií, ať již spirituálních, či materialistických.

I. Můžeme se opřít o kritiky utopického myšlení z domácího prostředí?

Myslím, že je možné připomenout dvě významné osobnosti. Na jedné straně Karla Skalického (nar. 1934), teologa, který působil dlouhá léta v Římě (časopis Studie), na straně druhé germanistu Ria Preisnera (1925–2007), který působil od 70. let na státní univerzitě v Pennsylvánii (časopis Rozmluvy).

Skalický se zabýval otázkou křesťanské naděje v souvislosti s kritikou pojetí Ernsta Blocha. Na toto téma napsal studii, která posléze vyšla i knižně (Ježek 1999). V ní ovšem probírá nikoli pouze Blocha, zmiňuje další autory, které Bloch takříkajíc „svedl“: Jürgena Moltmanna a J. B. Metze, tedy teology, kteří spojili náboženství, naději a utopii. Utopie je v jejich pojetí vlastně Božím královstvím, čímž se Blochův marxismus christianizuje. Naděje v Boží království je však jakýmsi „revolučním louhem“ (Skalického termín), který rozleptává každé nedokonalé uskutečnění tohoto království a vybízí k revolučnímu překonání nedokonalé společnosti. Skalický vysvětlil, že se zde teologové neopírali pouze o Blocha, ale o tzv. Frankfurtskou školu – tedy kulturní marxismus. I Moltmannovi a Metzovi se zalíbila myšlenka „odprivatizování křesťanství“, zdůraznili politickou dimenzi evangelia.

Nesporným přínosem Skalického je, že mimo jiné ukázal, jak se tyto evropské myšlenky dostaly na latinskoamerický kontinent, jak se rozvinuly zejména v teologii osvobození a též v praxi, v níž se prolnuly socialistické a křesťanské ideály. Karel Skalický sice neskrývá jistou sympatii pro uvedené autory a směry, přesto se ptá, zda je tato symbióza plodná a zda má budoucnost.

Mnohem skeptičtěji se na tuto záležitost díval Skalického laický přítel, konzervativnější Rio Preisner. Ve svých knihách charakterizuje úpadek evropské civilizace jako důsledek gnostických tendencí (spiritualismu) i tendencí materialistických, které se mu slévají do pojmu „totalitarismus“. Ten je výsledkem hegeliánské dialektické teorie, která ve spojení s komunistickou praxí destruovala evropskou křesťanskou kulturu. Avantgardní utopismus ústící v totalitarismus jde dějinami a ničí vše, co mu přijde do cesty. Pro dokreslení alespoň jednu z pasáží z Preisnerových fragmentů: „Svůdnou představu ‚budete jako bohové‘ myslel had zřejmě metaforicky. Tím patrně vyslovil první poetickou lež. Přesto ono sicut Deus lze označit za první a nejvyšší metaforu nebo metaforické přirovnání. Adverbiální sicut Deus váže ovšem vše k skutečnosti nejskutečnější. Had nemohl svést Evu jinou metaforou – třeba: budeš krásná jako růže, jako orchidej atp., neboť by ji nikoli nepochopila, ale zcela určitě odmítla. Takovými řádově mnohonásobně nižšími metaforami lze svádět lidstvo teprve po vyhnání z ráje, po úspěchu sicut Deus. Eva totiž měla přesný a v dané chvíli nevyvratitelný smysl pro skutečnost. Proto ji bylo možné svést jedině poukazem na samu esenci skutečnosti, již had – gnosticky – ztotožnil s Bohem. Evu svedla tato identita, hadovo obratné a zrádné zastření analogie entis. V jeho sicut bylo obsaženo dvojí: vyznání a uznání nejvyšší skutečnosti i možnost stržení Boha na zem. To, že had svou metaforou Evě – nevědomky – slíbil Krista, věděl v té chvíli jen Bůh.“ (Rio Preisner: Až na konec Česka)

Preisnerovy poněkud složité úvahy obsahují však jedno, stále se opakující poselství. Křesťané musí odlišit pravou povahu své naděje od všech světských náhražek této naděje, projevujících se v utopiích, které slibují budovat „nebe na zemi“ – podle onoho prvotního rajského pokušení. Ráje uskutečňované na zemi vedou do Gulagu, přesvědčuje své čtenáře Preisner.

II. Můžeme odpovídat na svou otázku na základě své zkušenosti?

Odpověď zní opět ano.

Je to především naše historická zkušenost, totiž zkušenost s komunismem a jeho režimem. Byli jsme v něm přesvědčováni, že je možné naplnění spravedlnosti a míru zde na zemi. Našly by se sice i jemnější a sofistikovanější verze téhož, ale my jsme měli to neštěstí, že jsme se setkali s extrémní realizací této utopie, a to takříkajíc na vlastní kůži. Viděli jsme a zakusili, že tato realizace vede k destrukci skutečnosti, ba jejímu popírání. Lež se stala pravdou, což lze nejvýstižněji dokumentovat na faktu, že okupace byla vydávána za „bratrskou pomoc“, zbídačená země (SSSR) za zemi, kde „zítra znamená již včera“, a lidé, kteří se pokoušeli o nápravu největších škod, byli prohlášeni za „odpad dějin“. Krásný svět utopie se zde zvrátil ve svůj opak a odnesla to realita: člověk a jím obývaný svět. Brzy si budeme v naší vlasti připomínat únor roku 1948, který znamenal (bohužel do jisté míry dobrovolnou) instalaci režimu, jenž byl vydáván za realizaci všech dosavadních lidských nadějí a vrchol společenského vývoje. Naděje však byla jen pro vyvolené a ještě ani ti si nemohli být jisti svým životem, neboť na utopii založená revoluce začala požírat vlastní děti. A jakkoli období otevřeného teroru trvalo přibližně deset let, podstata režimu se poté nezměnila – stávala se pouze zastřenější. Je zřejmé, že tomu nemohla odpomoci ani mladší „utopie s lidskou tváří“, přicházející na pomoc své starší sestře o dvacetiletí později. Socialismus z osmašedesátého roku byl prostě dalším utopickým projektem, který navíc nechápal ani vlastní pojetí moci. Jednalo se pouze o aktualizaci blochovského spojení naděje, utopie a politického náboženství.

Díky komunismu také víme, že realizace utopie vždy ničí lidskou fantazii a kreativitu. Země fantazie umírá, pokud je na ní realizována antihumánní nauka, která vychází z toho, že pravé lidskosti se dojde krvavou revoluční lázní. A co je ještě důležitější: utopičtí revolucionáři vycházeli nejen z toho, že údajně poznávají celou pravdu o světě, ale že mají klíč k „dohotovení“ nového člověka, k jeho štěstí a spokojenosti, k jeho zářivé budoucnosti. Mnohem větší fantazii, obrazotvornost a znalost přítomnosti i budoucnosti však prokázali ti, kterým se budovatelé „šťastného živočicha“ odvděčili za jejich věrnost pluralitní demokracii koncentračními tábory a vyháněním z vlasti.

III. Jaká jsou kritéria pro rozpoznávání „naděje“ a „utopických projektů“?

Domnívám se, že jsou v podstatě čtyři, přičemž se navzájem prolínají a doplňují:

Za prvé je to přesvědčení o svořenosti vší skutečnosti, tedy něco, co by mohlo být nazváno „kreaturálním realismem“. Tento realismus zakládá poznání, že jsou dobré nejen stvořené věci, ale i ty, které se osvědčily v rámci budování lidského společenství a lidských vztahů. Dnes sice nemáme již takové potíže s komunismem, utopie, která nám hrozí, však může mít jiné podoby. Pokud vezmeme jako skutečnost, že je dobré stvoření muže a ženy, můžeme jako utopické hodnotit všechny projekty, které chtějí tuto základní a zásadní diferenci zničit. Stvoření člověka v sobě sice obsahuje principiální rovnost, zdůrazněnou křesťanským postulátem o „rovnosti v Kristu“, to ovšem neznamená pokus o likvidaci všech biologických, mentálních a někdy dokonce i sociálních rozdílů. Zachování některých z nich dokonce mohou být v tomto světle židovsko-křesťanského kreaturálního realismu vyhodnoceny jako zásadní předpoklady pro přežití lidstva.

Za druhé je to přesvědčení o hodnotě minulosti, o respektu k dílu generací, které tu byli před námi a učinily svět lidštějším. K ideologickým utopiím patří většinou přezíravý vztah k minulosti, k dědictví předků, k tradicím. Dnešní genderová ideologie ve svých radikálních polohách tvrdí, že je nutné „přepsat historii“, neboť zatím byla pouze mužským dominantním projektem, plným moci a opovržení k slabšímu pohlaví a menšinám. Dějiny jsou navzdory tomuto tvrzení plné i opačných příkladů, v nichž muži i ženy vytvářeli svou přítomnost smysluplně, citlivě a s ohledem na druhé. Minulost je zkrátka plná příkladů hodných k následování, nikoli pouze tendencí hodných zavržení.

Za třetí je to přesvědčení o odpovědnosti, která je rubem lidské svobody. Utopické představy o „novém člověku“ či „novém lidstvu“ jsou odlišitelné od skutečné naděje poměrně jednoduše, totiž rozdílem toho, co je možné, a toho, co je dovolené (a tedy toho, co člověku ve skutečnosti prospívá). Z faktu, že je možné jezdit na silnici v protisměru, nevyplývá, že by to bylo pro řidiče dobré a zdravé. Z tohoto postulátu vyplývá nutnost etického jednání, které zvažuje lidské soudy a volby. Dnes je již samozřejmě uskutečnitelná praxe, která dříve byla snem – například ve složitých bioetických otázkách, které se týkají narození, smrti, popřípadě preventivního léčení nemocných. Existují názory, podle nichž je otázka příchodu „nového člověka“, který bude krásný a silný a zdravý, pouze otázkou povalení (ještě na některých křesťanských principech založených) právních norem. Zvažovat dovolenost například jistých medicínských úkonů ale není pouze projevem zabedněnosti a reakcionářství, jak je možné slyšet. Může to být naopak výraz odpovědnosti, která si uvědomuje, že „možné“ neznamená nutně „lepší“.

Za čtvrté je to křesťanská zkušenost, na jejímž základě něco víme o trpělivosti, s jakou máme očekávat vlastní spásu a spásu celého světa. Můžeme a máme sice vyhlížet věci, které teprve přijdou, s „vděčnou nadějí, kterou nemůže dát svět“, ale při respektu nejen k stvořenému světu, ale také úměrně našim možnostem. Křesťané mohou zakoušet přítomnost zla a negativních prvků nejen okolo sebe, ale také ve svém vlastním srdci, a mohou dosvědčit, že jejich vlastní proměna (a tím spíše proměna světa!) je věcí dlouhodobou, náročnou a bolestnou. Jakoukoli světskou utopii by měli křesťané promýšlet a hodnotit ve světle Kristova kříže, který je jediným znamením opravdové proměny, a tudíž i pravé naděje. Tento kříž se každý křesťan rozhodl nést a s bázní a chvěním doufá, že pouze branou utrpení a smrti se vchází do „Utopie“, která s utopiemi tohoto světa nemá nic společného. Bůh podle starého křesťanského přesvědčení totiž připravil těm, kdo ho milují, něco, na co lidské oko ještě nepohlédlo a o co lidská mysl ani nezavadila. Z této perspektivy Božího daru jsou všechny světské utopie ubohými náhražkami, jsou pouhým prachem na tváři země.

Jiří Hanuš působí v Historickém ústavu FF MU a v brněnském Centru pro studium demokracie a kultury.

Vytisknout