Křesťan a politika | Karel Floss

„Prosazovat spravedlnost a právo je před Hospodinem výbornější než oběť.“ (Př 21,3)

Každá závažnější úvaha o politice musí začínat zamyšlením nad samotným jejím pojmem, v běžném hovoru si totiž jen málokdy uvědomíme, že v ní jde o základní pojetí obce a společnosti, společenství lidí, sdílejících určité území, ale především společné dějiny a v jejich rámci též úkoly a výzvy. Tak je svým způsobem politikem každý člověk, který se více než jiní stará o zdárný rozvoj společného bytí. Proto také byli dva z našich největších politiků nazváni otci – Karel IV. Otcem vlasti, František Palacký Otcem národa.

Na první pohled z toho vyplývá, že současné plytké a často až nechutné vyjadřování o politice jako o něčem pokleslém, nečistém, čemu se musí slušný člověk zdaleka vyhnout, jsou nebezpečným jedem, jímž zejména mladí lidé nesmí být nakaženi. Proto je vážný hovor o politice a uvedení do její podstaty jedním z nejdůležitějších úkolů vychovatelů na všech stupních. Vždyť o výsostném smyslu politiky hovoří již směrodatní představitelé řecké filosofie Platón a Aristotelés; oba také napsali na téma politiky klasická díla. A byl-li náš první prezident T. G. Masaryk něčím výjimečný, bylo to mimo jiné proto, že měl po celý život právě taková díla stále po ruce. Domnívám se ostatně, že právě proto o něm mohl být vynesen výsostný zákon „zasloužil se o stát“, tedy o svou polis (obec).

Již to, že u dobrého politika jde vždy především o blaho spoluobčanů, na roli křesťanství a křesťanů v politickém životě ukazuje. Ježíš hovoří o Božím království v nejhlubším smyslu toho slova, totiž jako o společenství lásky, o účinné spolupráci při budování Boží obce, jak to později jedinečně rozvedl Aurelius Augustinus ve svém stejnojmenném díle (De civitate Dei), jež se dá shrnout dialektickou úměrou: v Boží obci člověk miluje Boha až k pohrdání sebou, v obci ďáblově se rozhodne milovat sebe až k pohrdnutí Bohem.

Když Ježíš hovoří o budování Božího království, neopomene nikdy podotknout, že nemá a nemůže být z tohoto světa. Současný člověk, často i věřící, si dost dobře neuvědomuje, že Ježíšovo vymezení neznamená ústup, útěk z politiky, nýbrž právě krajní nasazení pro její čistou podobu. Ježíš ovšem k tomuto účelu vyžaduje ve všem myšlení a jednání naprosto novou orientaci. Nejpádněji a nejnáročněji je to vyjádřeno v jeho osmeru blahoslavenství, o němž se Mahátma Gándhí vyjádřil, že kdyby je křesťané naplňovali, nemohl by dobrý člověk nebýt křesťanem. Vždyť opravdový kristovec je nejspolehlivějším, nejvýkonnějším a současně nejlevnějším občanem. To jsem chtěl sdělit, když jsem v medailonu k 90. narozeninám L. Hejdánka a J. S. Trojana (revue Universum) jejich celoživotní úsilí nazval postmoderním hledáním Božího království. Je pozoruhodné, že jejich směřování stojí v protikladu k principům, s nimiž přichází přední americký politolog H. Kissinger znovu ve své poslední velké práci Řád světa. Jeho takzvaná reálná politika, která nepočítá s kategorickými křesťanskými zásadami, ze základních nešvarů současné politiky nemůže nikdy vybřednout, jak mu to připomíná třeba Hans Küng v rámci svého pojetí nového světového étosu.

Bez ježíšovců především nikdy a nikde nevyhubíme korupci, bez naprosto nové ježíšovské orientace v myšlení i jednání je a bude všechno úsilí o očistu politického života předem odsouzeno k nezdaru. Již velký římský historik Tacitus to vyjádřil zcela kategoricky postřehem, že svět je korupcí nevyléčitelně napaden (corrumpere et corrumpi saeculum est – buď korumpujeme, nebo

jsme korumpováni). Většinou si neuvědomujeme, že bychom se před každým rozhovorem, který v rámci politiky povedeme, měli partnera tázat na jeho názor na korupci, především pak na možnost jejího vykořenění. Většinou se totiž – zejména při soukromém rozhovoru – setkáme s hanebným doznáním, že korupce je nevykořenitelná. Je nejsmutnějším rysem současných politiků, že sice hlasitě hovoří o boji proti korupci jako o předním úkolu, v hloubi duše však v něco takového vůbec nevěří. A právě tu musí do politiky vstupovat křesťan. Bez ježíšovského radikalismu si všechna opatření o „radikální nápravě“ jen nalháváme – snažíme se vytáhnout se z bažin za vlastní vlasy.

Jde ovšem také o to, jak a s kým do politiky vstupujeme. Někteří znalci dějin a politického života upozorňují, že nejlepšími ohnisky křesťanské politiky nemusí být vždy právě strany s křesťanskými názvy či symboly. Rozlišujícím znamením musí být vždy vztah k roli ekonomie a ekonomiky. Kde chtějí být totiž posledním slovem, tam nemůže hrát rozhodující slovo Ježíšovo pojetí Božího království. Dobře to naznačil švýcarský ekonom A. Rich, jehož Etiku hospodářství jsme před časem přeložili a v jejímž prvním díle se čtou přímo prorocká slova, jež jsou pádnou odpovědí na všechny všemocné ruce trhu: „Vyvolává se zdání tvrdých věcných nutností, které si lze bezděky mylně vykládat jako objektivní věcné zákony. Jde o náchylnost ztotožňovat ukvapeně vše, co se v hospodářství odehrává, jako nadosobní vliv s věcně zákonitou nutností, i když se jedná o tlaky, které vycházejí ze struktury hospodářského uspořádání nebo hospodářské politiky dané určitými, většinou nepřiznanými hodnotovými rozhodnutími, jež by bylo možno změnou těchto rozhodnutí odstranit nebo alespoň zmírnit.“

Vždyť právě ona nepřiznaná rozhodnutí musí křesťanský politik obnažovat a je samozřejmé, že to stěží zvládne bez součinnosti s nějakou odborně vyspělou strukturou, ať už půjde o politickou stranu, zaměstnanecké odbory, či jiné subjekty, které se při hlubším hledání v budoucnu teprve vytvoří. Jde o přetěžký úkol již proto, že se s ním ocitáme na horizontu dvou řádů: řádu tohoto korupcí hlubinně zasaženého světa a řádu světa budovaného Ježíšem, jež nemůže mít s tímto korumpovaným světem nic společného.

O prosazování bytostně křesťanského přístupu k veřejnému životu se zasazovala již v závěru nezapomenutelného duchovního rozmachu v 60. letech minulého století skupina protestantských a katolických představitelů, soustředěných okolo ekumenického semináře v pražských Jirchářích. Tehdy také vyšel výbor připravený Jiřím Němcem s příznačným názvem Křesťanství dnes. Jsou v něm směrodatné příspěvky předních světových autorů jak o povaze víry a současné sekularizace, tak také o novém obrazu Boha v rámci aktuálního chápání politiky a jejího vztahu k ježíšovskému pojetí všelidské Boží polis. Publikace vyšla v těžkých přelomových časech, nenašla potřebnou pozornost, snad by stálo za úvahu připravit její reedici, opatřenou aktuální předmluvou.

K hlubšímu a účinnějšímu chápání a realizaci ježíšovské politiky by ovšem přispělo i soustavnější čtení Božího slova. Pokud jde o autenticky křesťanský vztah k politice, Starý i Nový zákon je nepřebernou studnicí návodů a pokynů. Především nás bez přestání upozorňuje na povinnost milovat bližního jako sebe samého, což znamená také zajímat se o jeho sociální postavení, o jeho možnosti být plným člověkem a rozvinout všestranně své vlohy, jimiž ho Stvořitel nadal. Jen takto účinně pojatá láska jako hlubinný zájem o všestranný rozvoj lidských bratří nás také uchrání před podlehnutím současnému ďábelskému bludu, že co je zadarmo, není nikdy moc hodnotné a nestojí vlastně za nic. K této zhoubné mantře současné neslýchaně pokleslé ekonomie a ekonomiky musí mít křesťan žijící z radikální milosti zcela vyhraněný postoj.

Právě křesťan musí totiž naplňovat původní význam pojmu ekonomie (opět v základech vypracovaný již ve starém Řecku, ale také v hebrejské tradici): oikonomia má být základem blahodárného chodu nejdříve v domácnosti, pak v celé obci a ve všech dalších širších společenstvích. Bez Boží pomoci se nenaplní ani nejlépe míněná politická a sociální očekávání. H. Küng hovoří s pomocí hegelovské dialektiky o nutnosti pozvednout (aufheben) lidskost v křesťanskost. Jen Boží láska a láska k Bohu osvobozuje a překračuje základní humanitu. Mnoho podnětů k řešení zmíněných otázek a problémů přináší nedávno vydaný sborník Filosofického ústavu Akademie věd s názvem Proměny marxisticko-křesťanského dialogu v Československu. Je jistě potěšitelné, že i v tomto díle hrají při hledání hodnotné křesťanské politiky významnou roli také lidé odchovaní J. L. Hromádkou a jeho Křesťanskou revuí.

Božím Písmem jsme začali a také jím skončíme:

„Učte se činit dobro: hledejte právo,

zakročte proti násilníku, dopomozte k právu

sirotkovi, ujměte se pře vdovy.“ (Iz 1,17)

Autor je katolický filosof.

Vytisknout