Krátké zamyšlení nad textem Ladislava Hejdánka [Jan Kozlík]

V minulém čísle KR publikovaná stať Ladislava Hejdánka s názvem Kosmická dimenze a přirozenost člověka je prezentována jako „přípravné poznámky před diskusí u kulatého stolu“. Diskutujícími měli být známí přírodovědci. Jak mohla diskuse vypadat, o tom nic nevíme. Z Hejdánkových poznámek je však patrné, o co jde.

Není těžké pro křesťana přijmout pohled Teilharda de Chardin – člověk získává významné (nejvýznamnější) místo ve směřování celého kosmu k stále větší (centro)komplikovanosti. Koneckonců by to mohlo sloužit jako vědecká „podezdívka“ církevní dogmatiky. Proto je tady třeba velké opatrnosti.

Předně je třeba připustit, že kvantifikující pohled Jamese Jeanse je v mnohém přesvědčivý. Skutečně, svou mohutností je život na Zemi v porovnání s vesmírnými procesy jako „miliontina zrnka písku mezi všemi zrny na mořských březích celého světa“ a svou délkou trvání jakbysmet. Kdyby tedy nějaký zbloudilý meteorit rázem zničil na Zemi veškerý život, vesmír se ani nezachvěje. Zejména případná je jeho ironická poznámka: „Právě proto se nám zdá neuvěřitelné, že by byl vesmír mohl být původně určen zrodit život; kdyby to tak bylo, mohli bychom očekávat, že najdeme lepší poměr mezi nesmírností stroje a množstvím produktu.“ Ano, pokud by to tak bylo, pak, chceme-li uvažovat o nějakém Tvůrci či Duchu, je tento Duch neobyčejně neefektivní.

I pokud bychom předpokládali, že před vznikem světa panovalo jakési tvůrčí napětí, jedno se zdá být jisté: z bouřlivé reakce „čehosi“ na „cosi jiného“ vzniká kosmos a s ním prostor i čas (a to už je pole pro vědu) a tyto akce a reakce jednotlivých událostí se neřídí případnými úmysly nějakého Tvůrce. Je-li to tak, pak žádný Duch Boží neurčuje polohu a dráhy hvězd atd. atd. Musíme se tedy vzdát představy, že Duch tvoří vnějším přinucením. Proto mu asi všechno tak dlouho trvá?

Nám, věřícím křesťanům, je blízká představa, že Bůh alespoň občas, v jistých kritických chvílích, zasahuje silou (i do přírodních zákonů). I když to tak být nemusí, rozhodně se nám to tak může jevit.

Teilhardův poukaz na to, že kromě kosmických směřování či proudů, vesměs entropických, lze pozorovat i směr či proud právě opačný, směřující ke stále nepravděpodobnějšímu (pohyb negentropický), je neobyčejně cenný. Avšak z čeho tak soudí? Z toho, co se už stalo a pravděpodobně i děje. Na zemi vznikl život, který je tou nejméně pravděpodobnou variantou kosmických procesů. Na to lze ukázat a říci: to je dílo Ducha. Ve světle tohoto mluvit o „náhodě“ či omylu kosmu by už neznělo tak věrohodně.

Jenže je to souzení z výsledku a nic to nevypovídá o tom, jak to onen Duch udělal. Jsou snad ještě zákony jiného druhu, jimiž se onen pohyb ke stále méně pravděpodobnému řídí, o kterých nic nevíme? A jakého druhu by měly být? Slova „směřování“ či „proud“ nejsou zcela jasná, mohou také znamenat vnější přinucení, stržení vnějšími okolnostmi, vlečení proudem. Prostě silou. Kdyby to tak bylo, pak ať nás taková síla kope (z minulosti) do zadku, nebo nás (z budoucnosti) táhne za pačesy, vyjde to nastejno.

„Zákon jiného druhu“, neměl-li by být vynutitelný, měl by být vábením, pozváním, přemlouváním. Měl by hledat a vybírat vhodné události a především trpělivě čekat (převážně marně) a neunavit se. Jenomže to už vlastně popisuji Ducha židovsko-křesťanské tradice. Jak se ale takový Duch popasuje s žárem hvězd a mrazem mezihvězdných prostorů? Buď sám ten Duch byl v raných stadiích kosmu jiný a sám se mění, jak nabývá s vesmírem zkušeností, nebo je samotný vesmír otevřený systém, přístupný všem možným proudům či protiproudům, což nelze vyloučit.

Pokud k pojmu dokonalosti a svatosti Ducha Božího patří, že se nemůže měnit na základě nabytých zkušeností, pak jsme zřejmě mimo církevní pravověří.

Z pojetí Ducha jako neustále se vyvíjejícího pak plyne další důsledek. Tvořící Duch je ve své tvůrčí činnosti značně omezen, neboť nemůže jinak než pracovat s tím, co tu už je; s událostmi či entitami, které mají svou minulost, své stereotypy reakcí, svoji setrvačnost. Tak jako stavitel může pracovat jen s materiálem, který má k dispozici. A tento materiál do značné míry určuje, jak bude vypadat výsledné dílo. Stavitel může některé vlastnosti s úspěchem využívat, jiné potlačovat, ale bez nich nepostaví nic. Příměr ještě více vynikne, když stavitel pracuje s lidskými bytostmi – dělníky, kteří prostě něco umí, něco neumí, hlavně ale mají také svůj rozum, který při práci používají. Boží všemohoucnost v tradičním pojetí tu přichází zkrátka.

Nejinak to dopadá i s pojetím Boží prozřetelnosti. Dílo Ducha je ve výsledku vždy kompromisem mezi plánem a realizací, za kterou nesou odpovědnost realizátoři, nikoli Duch. Výsledek je tak vždy pro Ducha samotného překvapením. Kromě toho se ke každému dobrému dílu, zřejmě již od samého počátku, připojují tendence v podstatě entropického charakteru, které, když převládnou, každé dílo nakonec zničí. Tady Duch působí neustále jako udržovatel, který drží události nebo prostě „věci“ nějak pohromadě, aby se nerozpadly.

Nebyla mým úmyslem kritika Teilhardova kosmického optimismu či Hejdánkovy kosmické odpovědnosti, chtěl jsem jen připomenout teologům a křesťansky vzdělaným laikům, že zatímco věda i filosofie přispívají teologii zajímavými poznatky a náměty, oficiální církevní dogmatika setrvává v metafyzických pojmech (dokonalost, všemohoucnost, prozřetelnost) jako na pilířích věrouky.

Vytisknout