Kontury hebrejského myšlení | Milan Balabán

Rád bych poděkoval všem, kteří mě infikovali láskou ke Starému zákonu a k biblistice vůbec. Především musím zmínit své učitele Daňka, Biče a Hellera. Formovali mne ovšem také Gerhard von Rad, Miskotte, Deurloo, Martin Buber, Lévinas a jiní. Chci poděkovat také farářům Pípalovi, Heryánovi, Růžičkovi, Nechutovi, Rumlovi a Moravcovi. Mými učiteli zůstávají E. Rádl a L. Hejdánek, ze systematických myslitelů J. S. Trojan.

Nejvýbornějším učitelem mi však byla moje matka Anna, roz. Trojanová. Chtěl bych vzdát na tomto místě čest její světlé památce. Její nejzamilovanější místo byl 14. verš 22. kp. knihy Genesis, a to v kralické podobě: „Na hoře Hospodinově opatří se BeHAR JHVH JERÄ’ÉJ“, podle ČEP: „Na hoře Hospodinově se uvidí“, podle Bubera: „Auf Seinem Berg wird er sehen“. Maminka mně ukázala, že providenciální rys Boží suverenity je něco základního a patří ke konstantám starozákonní teologie.

Nyní několik vět o konturách hebrejského myšlení (dále HM), které mě fascinuje celá desetiletí.

HM nechce vypracovat fixní definitivní teorii myšlení. Jakákoliv definitivnost je tomuto myšlení zcela cizí. Nejde o nějakou „filosofii teologie“ nebo „teologii filosofie“. Jde o takové noetické uspořádávání našeho myšlení, kořenícího v biblickém kérygmatu, jehož charakteristikou je „přichýlení k budoucnosti“. V daňkovském smyslu by se dalo mluvit o jemném, i když ostrém rozlišení biblických kvantit a biblických kvalit. Kvalitou rozumím to, co je společné celému přednímu Orientu, popř. Orientu vůbec: religióznost, mytičnost, cykličnost etc. Kvalita – to je to nové, zcela jiné, to, co nelze vysvětlit nábožensko-sociologickým pozadím nebo vývojem, co nelze vyložit z procesů imanentně strukturovaných, např. z ryzí touhy lidského nitra. Kvantita je tedy entita historická, minulostní, kvalita je skutečnost dějinně prezentní a orientovaná k budoucnosti.

Lze také mluvit o odkrývání, ale i vypracovávání hebrejského typu či modelu myšlení v odlišení od typu či modu myšlení řeckého. Přitom nelze absolutizovat hebrejský typus myšlení a typus řecký považovat zásadně za noeticky méně hodnotný. Jako Evropané jsme nejen syny Judey, nýbrž i potomky Hellady. Řeckému myšlení vděčíme za náš pojem vědy. Toto myšlení klade velký důraz na myšlení, THEÓRIA, o člověku, o světě, o Bohu. Takže pracovní název našeho usilování vděčí za pojem „myšlení“ řeckému dědictví, i když přívlastek „hebrejský“ znamená jistou revizi typu myšlení, které vynalezli Řekové.

Vynález pojmu a pojmové soustavy umožnil věrojatně deskribovat skutečnost. Jenže to, co lze ze skutečnosti deskribovat, není skutečnost celá. Deskribovat lze toliko předmětné položky skutečnosti. Skutečnost je třeba pochopit, být jí vnitřně účasten, v jistém smyslu „být jí“ – objevit v ní své nezastupitelné organické místo, a tak zabránit jejímu (možnému) sebeodcizování. To je zhruba smysl hebr. JADA = poznat, nikoli však ve smyslu pouhé deskripce, nýbrž „učinit zkušenost“ plus „vzít za to odpovědnost“.

Proto jsou základní hebrejské pojmy (BARA, JADA, ŠALAM aj.) zároveň termíny i metafory. Hebrejské pojmy zahrnují nejen rozum, nýbrž i cit, emoce, zkušenost, ba i konfesi.

Bůh (ELOHIM, JHVH) není dle HM „bytí o sobě“ (per se) jako u Řeků, nýbrž vždy „bytí pro člověka“, „pro mne“, „pro svět“. Proto je „Bůh“, o kterém nelze říci „Pán můj a Bůh můj“, můj Stvořitel a můj zachránce, jen pouhá modla, idol, ohavnost, nic. Odtud lze nasadit kritiku platonismu, který některé myslitele podnětně inspiroval (např. Augustin: Vyznání), jiné však velice mátl a sváděl na nebiblické scestí. Bible se stávala v církevních dějinách častokrát jen metafyzickým komentářem k Platónovi. Platonismus je s HM „synoptický“ v rozpoznání, že „smyslové skutečnosti jsou… znamení, která… vedou k nazírání, ke kontemplaci“, ale platónský zorný úhel dává smyslovému konkrétnu jiný ontologický status: „V platonismu je podíl smyslové skutečnosti na idejích založen na úpadku. Smyslová skutečnost je sice obraz, ale jen stín srozumitelné ideje…“ Naproti tomu v biblickém vesmíru je smyslová skutečnost „zároveň bytí i znamení“ (citováno – Claude Tresmontant: Bible a antická tradice).

Bůh není předmět mezi předměty, není ani předmět naší víry. Bůh není něco, co „je“ (neutrálně), spíše je mu rozuměti jako neslýchanému nároku, jako tomu, „co býti má“ (Rádl). Nepředmětnost Boží hájí už Dekalog (druhé slovo). Také pojem Boha se může stát modlou, nejsme-li si vědomi jeho relativnosti, ba nedostatečnosti. Pojem totiž zprostředkovává naši představu o Bohu, představu dobově, psychologicko-nábožensky, sociologicko-politicky nebo myticky podmíněnou. Tady bych chtěl citovat J. L. Hromádku (z přednášky v AY z r. 1950): „V myšlení biblickém je představa o Bohu podružnou složkou.“ J. L. Hromádka to aplikuje na pojem modlitby: „Kreslíme si ho (tj. Boha), jak pečlivě naslouchá našim modlitbám a přichází k našim dveřím.“ „Každá představa snadno Boha snižuje. Představami strhujeme Boha k sobě a tvoříme si lehce jiné bohy.“

Hodně lze noeticky vytěžit z faktu, že poexilní židovstvo striktně odmítlo vyslovovat jméno Boží (tetragramaton JHVH). Ne Jahve, nýbrž Adonaj = Pán, event. můj Pán (podobně je to zakódováno i v LXX: KÝRIOS). Adonaj je predikát, který vlastně o Bohu jako takovém vůbec nemluví, ale snaží se svést pozornost k tomu, co Nevyslovitelný či Nepojmenovatelný činí: že vládne a vysvobozuje. To platí i o českém a slovanském „Hospodin“. Podle bratra Matěje Červenky (tak ve svém výkladu žalmů z r. 1562) jde spíše o „attributum o divné Boží providenci“, totiž „o jeho hospodaření a všech věcí spravování mocném, moudrém i dobrém“. Nejde tedy ani o jeho „bytnost“. Červenka lituje, že není po ruce nějaký výraz „vlastnější“, tj. esenciálnější. Ale mně se chce vykřiknout: To je dobře, bratře seniore, právě nesubstančnost označení (titulu) „Hospodin“ je výborná.

Proto mi úsilí HM souzní do určité míry s programatickým úsilím o „nepředmětné myšlení“, jak je prezentuje L. Hejdánek, a s myšlenkou „Božího příběhu v tomto světě“, jak to vyslovuje J. S. Trojan. Neomarxistickými spojenci jsou mi v nějaké míře myslitelé typu E. Fromma (např. To Have or to Be), M. Machovce aj.

Lidská existence je HM exodos = vyražení (EX) na cestu (HODOS) jinam – pouští do „země zaslíbené“. Je to ono vyčnění a permanentní, i když ne automatické vyčnívání nad status quo. Jde tedy o cestu ven, z toho, co znesvobodňuje, spoutává, drží na místě a táhne zpět (k „egyptským hrncům masa“). Toto „vyčnění“ znali ovšem svérázně i Řekové, myslím na platonismus, tady však ono EX jde vzhůru, toliko vertikálně. Hebrejcům míří toto EX kupředu, k „cíli cesty“, i když se tu člověk ocitá „mimo imanentně vyhledatelné možnosti záchranného pohybu vpřed“. Kráčím-li kupředu, musím zároveň „hledět vzhůru“, k samotné Pravdě, která mne zbohacuje budoucností.

Víra (hebr. AMAN) je spolehnutí, že si Pravda provede své, jestliže nás už jednou vyzvala, abychom ji následovali. Je to jistota, že dynamis Pravdy promění starý svět v podobenství Božího království, v němž je domovem spravedlnost a milosrdenství. Jen se zaposlouchejte do kázání Amosových, Izajášových nebo Jeremjášových!

A mír-pokoj? Hebrejské ŠÁLÓM je pojem-metafora-podobenství, tvořící svorník sourodých a souběhých entit; z nich ani jedna nesmí být opomenuta, potlačena nebo devalvována, má-li být šálóm šálómem, mír pokojem. Kdo nefedruje spravedlnost, a to konkrétní a ve svém „vlastním domě“, ten ať nemluví o míru! Kdo se nechce dohodnout se svými, jsou-li v opozici vůči konkrétnímu zlořádu, a kdo je neváhá diskriminovat, ten ať nemluví o míru! Kdo nedbá lidských práv, ten o míru leda žvaní, i když užívá jako ozdobného přívlastku jména „Kristus“ a houfuje na podporu svého stanoviska novozákonní či starozákonní citáty. ŠÁLÓM, to je výzva, která staví jednotlivce i velmoci nejen pod dohodnuté ústavní a mezinárodní normy, nýbrž rovnou pod nárok živé Pravdy samotné. Nezapomeňme, že šálóm je v celé Bibli ztotožněno se samotným Bohem!

Kdo v „zájmu míru“ vydává všanc zotročené jednotlivce nebo celé národy, neboť lieber rot als tot, ten s mírem oportunisticky kupčí. Evropský a světový mír nemůže být Mnichovem na pokračování. Komu jde toliko o přežití, ten nic neví o životě. Pouhá úzkost z katastrofy se příliš neliší od čistě živočišného pudu sebezáchovy. Šálóm je hluboce niterná i občanská odvaha šálóm uskutečňovat, mír je vůlí k míru. Úzkost ze smrti nesmí přehlušit mnohem důstojnější úzkost, že zradím Pravdu a drze se jí vyhnu.

V naznačeném směru bych chtěl rozvíjet „hebrejské myšlení“ v naší církvi i v naší společnosti.

Úzkostlivá práce exegetická měla by vést k takovým rozvrhům a koncepcím noetickým, které by svou přesvědčující obecností zprostředkovaly biblickou zvěst v celé obci; i mimo hradby církve. Nepřišel náš Pán Ježíš pro všechny? Nejsme, zvláště my teologové, zavázáni přinášet dobrou záchrannou zvěst všemu stvoření?

Každý Čech nějak tuší, že PRAVDA VÍTĚZÍ. Co nám brání, abychom tuto maximu, vyšlehlou z biblického dědictví, srozumitelně noeticky aplikovali?

MULTUM VIVA VOX FACIT – Živý hlas mnoho zmůže. NIHIL EST VERITATIS LUCE DULCIUS – Nic nezáří jasněji nežli světlo pravdy.

Promoční proslov z 20. 2. 1990 Křesťanská revue 57, 6, 124–126, 1990

Vytisknout