Komunismus jako hnutí za ekonomiku sdílení a užitku místo soutěže zisku | Jakub Ort

Když v sedmdesátých letech nastupovala k nové ofenzivě politika volného trhu, opřela se ideologicky o zklamání a odpor k totalitárním ideologiím a režimům 20. století. Utopie a velké myšlenky se měly ukázaly jako zdroj ospravedlnění státního teroru a ideologického masírování společnosti, které se nezastavilo před žádnou oblastí života. I západní sociální stát, který se v rámci poválečného konsenzu v západní Evropě pokoušel udržet společenský smír a rozšířit sociální jistoty, představoval podle kazatelů ekonomické liberalizace ve svém omezování podnikání a společenského paternalismu vykročení na „cestu do otroctví“.

Volný trh měl prolomit zapouzdřené byrokratické struktury státu a rozšiřovat svět svobodné výměny zboží, kreativity a svobodného úsilí o uskutečňování individuálního štěstí. Kapitalismus skutečně během sedmdesátých a osmdesátých let nabral nový dech. Ještě jej pak posílil pád Sovětského svazu a celého východního bloku, který mu dal punc dějinného vítěze, ale především nevídanou injekci v podobě nových trhů a prostoru pro investice. Privatizace v postsocialistických zemích byla skutečně revoluční zlom, který znamenal podle některých nejobsáhlejší přesun majetku v tak krátkém čase a předčil svou mírou to, co společnost dovolila soukromému kapitálu v západní Evropě.

Dnes, třicet let po pádu železné opony, už však kapitalistická ideologie ztratila svůj triumfální lesk. Ekonomika funguje jako doposud a pandemie covidu-19 ještě propast mezi chudými a bohatými prohloubila. Přesvědčení o prospěšnosti a nevyhnutelnosti současného nastavení ekonomických vztahů se však začíná povážlivě drolit. Tvrzení o přirozeném mechanismu fungování volného trhu, které nás mělo ochránit od neskromných nároků velkých politických ideologií, naráží na realitu čím dál brutálnějším způsobem.

Nejkřiklavějším důkazem, že trh není jakousi přirozenou silou, ale naopak podrývá přirozené základy života, je klimatická krize. Katastrofální znečištění klimatu i další spojené aspekty ekologické krize (ztráta biodiverzity) jsou dnes již podle vědců celkem jednoznačně spojeny nejen se specifickým používání fosilních technologií, ale především se zničujícím pojetím ekonomiky založené na nekonečném růstu. Neochota či neschopnost toto pojetí ekonomiky překonat stojí za odmítáním ekonomických a politických elit na klimatickou krizi adekvátně reagovat. Již nyní je více než pravděpodobné, že rozpad současné podoby civilizace je spojen s těžko představitelnou mírou lidského utrpení a je neodvratitelný.

Kapitalismus dneška má již jen málo společného s představou podnikavého soukromníka, který směňuje své výrobky či služby za finanční odměnu se svými sousedy. Globalizace trhů, financializace ekonomiky a vznik obřích nadnárodních korporací odtrhl velký kapitál vztahů ke konkrétním lidem. Dobrým příkladem je oblast bydlení. Ta byla v kapitalismu vždy předmět podnikání, po finanční krizi v roce 2005 se však nemovitosti staly nejvyhledávanějším investičním artiklem. Jejich cena již tak nemá nic společného s užitnou hodnotou lidských domovů, ale hýbe se již jen podle potřeb finančních trhů. Anonymní mechanismy proměňují celá města, vysídlují původní obyvatele, zbavují lidi domovů, dávají vzniknout prázdným luxusním čtvrtím, přetrhávají sousedské vztahy a kontrolu lidí nad prostředím, ve kterém se jejich životy odehrávají.

Skutečnost, že logika zisku není v souladu s rozkvětem společnosti, ale naopak v konfliktu s jejími základními potřebami, můžeme ukázat na celé řadě dalších příkladů. Jedním z nich je způsob, jakým zdevastovala demokratickou diskusi soukromá média, napojená na ekonomické či přímo politické zájmy svých majitelů. Druhým jsou sta tisíce mrtvých, které má na svědomí neochota pozastavit patenty na vakcíny proti covidu-19. A to i přesto, že některé z nich (Astra Zeneca) byly financovány téměř výhradně z veřejných zdrojů. Logika zisku tu stojí v přímém rozporu s hodnotou lidských životů.

Limity planety a sdílené vlastnictví

Je vždy podezřelé převádět komplexní problémy současného světa na jednu jedinou příčinu. Výzvy a krize současnosti mají širokou paletu příčin, a i jejich řešení musí probíhat na mnoha úrovních zároveň. Vše ale nasvědčuje tomu, že ekonomika založená na zisku a růstu stojí za většinou těchto problémů a je zároveň největší překážkou pro jejich řešení. Nová ekonomika, kterou je třeba tu kapitalistickou nahradit, přitom nepředstavuje skok do utopického světa, který funguje jen na papíře a nerespektuje limity skutečnosti. Naopak. Jde o to limity skutečnosti dostat zpět do samotného chápání ekonomiky. A to především na dvou úrovních.

Za prvé jde o limity, které nám dává sama planeta a její ekosystémy. Ekonomika soukromého zisku, měřená ukazateli růstu (jako je např. HDP), je v přímém rozporu s omezeným charakterem zdrojů na planetě. Jak ukazuje posledních 30 let, nestačí přitom jen ekonomiku „ozelenit“ nebo vyměnit „špinavé“ technologie za „čisté“. Za dobu, kdy se mluví o těchto reformních řešeních, znečištění klimatu neklesá, ale stále roste. Nástrojů, konceptů i příkladů toho, jak by mohla fungovat ekonomika jinak, je přitom dost. Zmiňme třeba knihu Ekonomie koblihy od Kate Raworth, která vyšla před nedávnem i v češtině.

Druhý limit, který je třeba vrátit zpět do srdce ekonomického uspořádání, je předivo společenských vztahů. Nejen že logika zisku vytlačuje ostatní (a pro společnost o poznání zdravější) způsoby vzájemnosti z dalších a dalších oblastí života. Hrstce lidí, kteří rozšiřují své vlastnictví, umožňuje ignorovat zájmy a potřeby těch, kteří doslova v jejich vlastnictví potřebují žít (jako v případě bydlení). Nestačí jen přerozdělovat malé části zisků těch nejbohatších a rozdávat je těm, co jsou na tom nejhůře (což se ostatně v posledních dekádách děje stále méně). Je třeba dát lidem podíl na světě, ve kterém žijí a který utvářejí. Byty a domy vlastněné nadnárodními korporacemi a investičním kapitálem je třeba vracet do komunálního a družstevního vlastnictví, novou obnovitelnou energetiku spravovat na úrovni decentralizovaných obecních družstev, a ano – podíl na výrobě dát dělníkům.

Je to komunismus?

Je na místě mluvit ve spojitosti s výše nastíněnou vizí o komunismu? Ne nutně. Důvodů, proč to nedělat, je dost. Rány, které pod praporem komunismu zasadil lidem minulý režim, jsou hluboké a je na místě je brát v úvahu. A důležitější než ideologické nálepky je konkrétní podoba společenských a ekonomických vizí a strategií, jak jich dosáhnout.

Vezměme ale, s ohledem na téma tohoto čísla, pojem komunismus v úvahu a zamysleme se nad tím, v čem nám může být užitečný. Pojem komunismus má delší, ale také širší historii, než je historie sovětského stalinismu a normalizace, se kterými má zkušenosti česká společnost. V následujícím textu jej budu používat v širokém slova smyslu, který přesahuje jeho úzce vymezený rámec a inklinuje k jeho obecným charakteristikám.

V jádru slova komunismus, ale i socialismus a v dalších příbuzných slovech byl vždy problém společného, především společného vlastnictví. To je téma, které je znovu na stole. Pokud chceme čelit současným výzvám společně a s ohledem na lidi, kterých se týkají, nemůžeme prostě nechat tak základní oblasti našeho společného života, jako jsou přírodní zdroje, půda nebo města, v rukou hrstky lidí. Nejde přitom jen o to převést vlastnictví velkých korporací znovu do rukou státu. Je třeba překonat samotnou představu, že státní a soukromé vlastnictví jsou jediné dvě alternativy, a rozvíjet celou řadu pluralitních způsobů vlastnictví: veřejné, družstevní, komunální, vlastnictví skrze občiny, ale i vlastnictví osobní.

Druhým důvodem, proč vzít pojem komunismus vážně, je konflikt, kterému marxismus říká konflikt třídní. Nejde přitom o to vydefinovat dvě skupiny obyvatel a pak je proti sobě postavit v nesmiřitelném boji (jak to udělala komunistická strana hlavně v období stalinismu). Ostatně i někteří miliardáři sami volají po větších daních, protože vidí nesmyslnost systému. Nejde však rozhodně o všechny, a navíc nejde jen o otázku osobního postoje superbohatých, ale o samotný systém, který superbohaté vytváří. Pokud to myslíme s novou ekonomikou vážně, je třeba vytvářet politické a mocenské strategie, jak přerozdělování majetku a přesouvání majetku zpět do rukou obyčejných lidí docílit. Je to ostatně také cesta k udržitelnému blahobytu širokých vrstev společnosti bez nekonečného drancování zdrojů.

Námitka, že taková politika rozděluje společnost, těžko obstojí. Společnost je tragicky rozdělena již nyní, konflikt, o kterém mlčíme, kvůli tomu ještě nezmizí. Je však třeba usilovat o to, aby globální společnost zvládla překonat tento konflikt bez dalších tragických obětí. Proto je třeba budovat hnutí, které nebude na prvním místě postaveno na resentimentu, ale na pozitivní vizi.

S těmito palčivými otázkami souvisí i třetí důvod, proč se slovem komunismus zabývat. Patří totiž dějinnému a politickému hnutí, které hledalo odpovědi na otázky, před kterými stojíme i my. Omyly i tragédie, se kterými je toto hnutí spojeno, můžou být samozřejmě dobrým důvodem se od něj distancovat. Stejně tak ale můžou být dobrým důvodem vstoupit do jeho tradice a poučit se z jeho úspěchů a chyb.

Komunismus jako skutečné hnutí

„Komunismus není pro nás stav, který by měl být nastolen, ani ideál, podle něhož se má řídit skutečnost. Komunismem nazýváme skutečné hnutí, které překoná nynější stav,“ napsal jeden z nejdůležitějších teoretiků kapitalismu a intelektuálů komunistického hnutí Karel Marx. Co je ale komunismus jako hnutí?

K dějinám komunismu jakožto hnutí patří i dějiny Sovětského svazu a východního bloku, a to přes všechny pádné argumenty levicových antistalinistů, kteří přesvědčivě popisují, proč o komunismu v případě SSSR nemůže být řeč (v českém prostředí např. Petr Uhl). Tragédie stalinismu byla v mnoha ohledech projevem popření ideálů komunistického hnutí (a za oběť stalinismu padla také celá první generace revolucionářů), nelze však ani zakrývat, že v mnoha ohledech šlo i o vyústění prvků, které byly v komunistickém hnutí již přítomny. Mluvit můžeme o zárodcích autoritářství nebo kultu modernizace a průmyslu (který SSSR sdílel s kapitalismem své doby). Dějiny SSSR ani poválečného československého režimu by však neměly vymazat dějiny hnutí, které existovalo před ním a mimo něj. A především prvky, na které lze navázat.

Je třeba si znovu uvědomit to, co minulý i ten současný režim vymazal z paměti (ano, kontinuit mezi normalizací a polistopadovým režimem je v tomto ohledu celá řada). Totiž právě skutečnost, že komunismus vznikl a několik generací fungoval právě a především jako hnutí. Tedy nikoli jako státní útvar s jasně vymezenou ideologií a aparátem, ale jako pracně budovaná síť formálních i neformálních vztahů mezi lidmi, které kapitalistická modernizace obírala o jejich potřeby a důstojnost. Je samozřejmě zjednodušující mluvit pouze o komunismu, v kvasu hnutí se rozvíjela celá řada idejí a směrů, komunistické, socialistické a anarchistické nebo prostě dělnické. Pojmové nálepky přitom často nebyly tak důležité jako vztahy a cíle.

Celé řady úspěchů tato hnutí dosáhla. Ve Spojených státech stáli socialisté, anarchisté a komunisté spolu s dalšími v předních liniích boje za svobodu slova, shromažďování a za překonání otroctví. Ani evropské všeobecné hlasovací právo by nebylo bez socialistického hnutí. Velká část buržoazie je dlouho chtěla dělníkům zuby nehty upřít. Zrušení dětské práce v Evropě také dosáhlo socialistické hnutí, výrobci ji však částečně přesunuli do míst, kde se ji daří využívat doposud. Zásadní je samozřejmě bezplatná zdravotní péče, kterou nám zvlášť dnes mohou závidět např. Spojené státy, a celá řada dalších sociálních a zaměstnaneckých výdobytků, z nichž některé přežili i vlny deregulace.

V neposlední řadě patřil k tomuto hnutí určitý typ morálky. Vytváření kolektivních vazeb mezi dělníky bylo samozřejmě nezbytným strategickým předpokladem pro jakýkoli úspěch v konfliktu s mnohem mocnějšími představiteli kapitálu. Zároveň však šlo o hluboce morální myšlenku a praxi solidarity. Kolem tohoto morálního horizontu se rozvinula také celá kultura sounáležitosti a hrdosti pošlapávaných lidí. Z této sítě pak vyrůstali takové počiny jako Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha.

Komunismus jako skutečné hnutí dnes?

Pokud je ale komunismus na první místě skutečné hnutí, co to znamená dnes? Jistě ne Komunistickou stranu Čech a Moravy, která nemá nic společného ani s hnutím ani s komunismem, ale kombinuje spíše neurčitou nostalgii, nacionalismus a lásku k těžkému průmyslu (a jeho vlastníkům). K (libertinskému) komunismu mělo po roce 1989 nejblíže alterglobalizační hnutí, čerpající především z tradic anarchismu, feminismu a ekologie a kritizující ničivé dopady kapitalistické globalizace. Média je obvykle zobrazovala jen skrze spektakulární výjevy střetů s policií v rámci velkých summitů, s tímto hnutím je však spojena celá řada praxí a myšlenek, které se nyní dostávají stále více do popředí. Jednou z nich je např. myšlenka férového trhu nebo praxe ekologického a solidárního zemědělství.

V současnosti můžeme sledovat dva základní pohyby, spojené se snahou o překonání kapitalistické ekonomiky. První můžeme označit spíše za socialistický, snažící se obnovit tradici sociální demokracie v její sebevědomé podobě, spojit ji s širokým společenským hnutím a změnit kurz od ekonomie zisku a soutěže k udržitelné ekonomii sdílení a společenského užitku především elektorální cestou. Jako příklad můžeme zmínit amerického Bernieho Sanderse, který sice nakonec neuspěl v primárkách na demokratického prezidentského kandidáta, politiku své strany se mu však podařilo posunout znatelně doleva.

Druhý související příklad je klimatické hnutí. Jeho radikální část navazuje na hnutí alterglobalizační a stále více bere jako samozřejmé, že boj proti klimatické katastrofě je třeba spojit se sociálními otázkami a úsilím o překonání kapitalistické ekonomiky. Oživení však zažívá po celém světě i dělnické hnutí nebo hnutí nájemníků. Jedním z nejzásadnějších evropských bojů na poli bydlení je berlínská kampaň nájemníků, která chce referendem vyvlastnit za náhradu velké nadnárodní koncerny, vlastnící více než 3000 bytů, a vrátit je do veřejného a družstevního vlastnictví.

Křesťanství a péče o společný domov

Obhajoba starého režimu ze strany katolické církve a vyostřený pozitivismus, se kterým se zasnoubil marxismus středního proudu, postavily levicová hnutí a křesťanství proti sobě. Nikoli však všude a nikoli absolutně. Můžeme zmínit teoretická setkávání v rámci marxisticko-křesťanského dialogu, jehož historie je spojena i s tímto časopisem. Snad ještě důležitější jsou setkání, která vyrostla právě z hnutí chudých lidí. Teologie osvobození v Latinské Americe, náboženský socialismus ve Švýcarsku, tradice dělnických kněží ve Francii, Dorothy Day a hnutí katolických pracujících ve Spojených státech. Socialistická a komunistická hnutí byla ostatně již ve svých počátcích vždy spojena i s nábožensky formulovanými vizemi spravedlivé společnosti. Dopisy přítele k přítelkyni o původu socialismus a komunismu, první český spis o těchto pojmech, napsal v roce 1848 katolický kněz František Matouš Klácel.

Část křesťanů po celém světě se dnes sice přiklání k autoritářské a nacionalistické politice, pozorovat můžeme ale i opačný trend. Není náhoda, že jeden z nejdůležitějších spojenců klimatického hnutí je papež František. Ten také ukazuje, že pro překonání současné krize je možné hledat inspiraci i v křesťanské tradici, když navazuje na katolické sociální učení, formulované v 19. století, které kombinuje s politikou lidových hnutí (movimento populare) Latinské Ameriky. Jeho výzva k péči o společný domov je jedno z nejlepších vyjádření toho, o co dnes musíme usilovat. O ekonomiku péče místo ekonomiku drancování, o rozvíjení institucí sdílení a společné správy místo předimenzovaného soukromého vlastnictví.

Církve jsou pro tyto úkoly vybaveny některými vzácnými dary. Kromě morálních a sociálních vizí, v křesťanské tradici obsažených, je to také schopnost lidi spojovat a rozvíjet mezi nimi vztahy. To je nezbytný předpoklad pro každou skutečnou společenskou změnu. Církve se také setkávají s nejpalčivějšími projevy krizí současného světa skrze svou diakonickou a charitativní práci. Je však na čase, aby následovaly prorocký hlas papeže Františka a hledaly ekonomické a politické příčiny utrpení, se kterým se setkávají. Strach z politiky nás nezbavuje odpovědnosti. A jedna z největších zbraní současného uspořádání je nekriticky přijímaná expertiza technokratů a ekonomů, kteří nás už příliš dlouho vedou do propasti.

Autor je doktorand politologie na Filozofické fakultě UK a člen Platformy pro sociální a ekologickou transformaci Re-set.

Vytisknout