Ke čtyřicátému výročí naší fakulty | Rudolf Říčan

(Prosloveno při konvokaci Komenského evangelické bohoslovecké fakulty dne 24. listopadu 1959.)

Shromáždilo-li nás dnes čtyřicáté výročí naší fakulty, jde o datum skutečně jubilejní, totiž radostné a povzbudivé. Teprve Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká v Praze nahradila zemi české reformace ztrátu bohoslovecké fakulty university Karlovy v počátcích doby husitské. Ta mezera nebyla zprvu vyplněna proto, že husité nedovedli nahradit odešlé katolické bohoslovce svými odborníky, poněvadž se dosti důsledně neodpoutali od katolického bohosloví, a mistrů podle zásad římské církve kvalifikovaných neměli; potom, do vydání Rudolfova majestátu (1609), nebyla fakulta zbudována, protože vláda rozvoji husitství nepřála a všelijak jej brzdila; v posledních letech předbělohorských nebyla pak obnovena z nedostatku ochoty stavů podobojí k finančním obětem, takže úmysl a náběh k jejímu vybudování za spolupráce s Jednotou bratrskou uvázl v počátcích. Teprve toleranční doba přinesla nové, byť skrovné možnosti. Naši bohoslovci se tehdy vzdělávali na uherských, do značné míry ještě latinských bohosloveckých školách obojího vyznání. Sami maďarští reformovaní kazatelé u nás usilovali od počátku o zřízení bohosloveckého ústavu pro české země, jejich snahy a podněty vyústily však ve zřízení theologického gymnasia s německou vyučovací řečí pro všecky evangelíky rakouské v Těšíně (1810) a vyššího theologického ústavu s týmž určením ve Vídni (1821). O stolici pro reformovanou dogmatiku se tu hned při vzniku ústavu marně ucházel český kazatel Matěj Kubeš ze Kšel stejně jako někteří Slováci o stolici morálky a praktického bohosloví. Když roku 1823 šlo o nového učitele církevních dějin, volali přátelé do Vídně Palackého, jiní protektoři upozorňovali na Kollára, místo však obdržel Bedřich Dan. Schimko, syn slovenského kazatele. Přednášel ovšem německy. Jen homiletická a katechetická cvičení pro slovanské studenty se konala v jejich jazyce za vedení Schimkova, zařízení měla však nouzový ráz: Schimko nebyl praktický theolog.

Revoluční události z roku 1848 povzbudily ovšem české evangelíky k novým pokusům o vydatnější uspokojení jejich potřeb – jediným pokrokem bylo povolání uvědomělého a dobře vzdělaného Slováka Karla Kuzmányho za profesora praktické theologie na fakultu v roce 1849. Roku 1862 jej vystřídají Ján Seberiny, jenž se však významem, prací a ani věrností slovenskému rodu Kuzmánymu nevyrovnal. Po jeho odchodu do výslužby byl na tutéž stolici povolán (1896) jako první Čech mezi profesory fakulty Gustav Adolf Skalský. Teprve roku 1913 přibyl k němu po dlouhém neobsazení příslušné stolice reformovaný systematik Josef Bohatec.

Ale i tak byla fakulta německá a našlo by se dosti dokladů, jak málo si její němečtí učitelé kladli za úkol seznámit se blíže se zvláštními tradicemi a potřebami českých evangelíků. Zní to k neuvěření, a přece je to tak: Georg Loesche, znamenitý jinak historik vídeňské fakulty, pojednal ve své Geschichte des Protestantismus in Oesterreich, jež měla obsáhnout i české země, o Petru Chelčickém teprve ve třetím vydání (1930), a to poznámkou pod čarou při zmínce, že naši baptisté přijali po roce 1918 jméno Bratrská jednota Chelčického. Zvláštní výjimku tu činil Ed. Böhl, jehož činnost reformovaného systematika (1864–1899) byla naopak s českou církví h. v. spjata velmi těsně. Česky se nenaučil, ale jeho práce, založená na pevném sepětí s reformačním bohoslovím bez nacionálního přízvuku, dokazovala pravou mezinárodnost křesťanské theologie a poutala naši reformovanou církev s týmž Porýním a Vestfálskem, odkud se nám ozývají hlasy bratrských sympatií dnes. Ale léta devadesátá a pak první léta 20. století v protislovanském Rakousku jen stupňovala v našich sborech touhu po fakultě vlastní, úplně české, jakou vyžadovaly svými čilými podněty studentské spolky Jeroným v Praze a Kruh českých evangelických bohoslovců ve Vídni již od roku 1890. Tyto snahy vyvrcholily roku 1904 návrhem skupiny poslanců českého zemského sněmu na zřízení české evangelické bohoslovecké fakulty v Praze, návrhem ovšem marným, stejně jako pod křídly habsburského orla nebyla naděje na splnění jiných článků programu českých protestantů, jmenovitě na jejich spojení v jednotnou církev na základě domácí reformace.

Rozvrat Rakouska-Uherska a vznik samostatného československého státu vytvořil o 14 let později situaci zcela novou. Zájem o husitskou a bratrskou minulost národní v naší veřejnosti i percentuální vzrůst počtu evangelíků v republice společné se Slováky připravily pro zřízení evangelické bohoslovecké fakulty v Praze půdu. Žádalo se o ni hned na ustavujícím generálním sněmu českých evangelíků v prosinci 1918 a ještě dříve jsme se ozvali z Vídně my, jediní tamní tři čeští bohoslovci, telegramem Národnímu výboru v Praze; poslali jsme jej jménem Kruhu evangelických bohoslovců. Poměrně brzy, již 8. dubna 1919 – shodou okolností ve výroční den protestantského patentu z roku 1861 – usneslo se Národní shromáždění na zákonu, jímž byla fakulta k 1. říjnu 1919 zřízena a ozdobena jménem Husovým, kdežto jméno „československá“ označovalo její určení pro evangelíky v Československu a zároveň radostné očekávání, že nová fakulta bude působit ve směru domácí reformace. V duchu oněch let bylo i při požadavku vlastní fakulty zdůrazňováno, že ji čeští protestanté potřebují, chtějí-li mít církev národní. Vytýkalo se, že se ve Vídni pěstovala bohoslovecká věda výlučně z německého stanoviska, že naši bohoslovci odtamtud přinášeli theologické směry českému duchu cizí.

Z Vídně byly vyslovovány pochybnosti, mají-li čeští evangelíci kým novou fakultu obsadit. Kde vezmou kvalitní profesory? Tak se tázal např. prof. G. Loesche. Ale český Sión nebyl tak docela bez mužů theologicky vzdělaných na výši doby. Již v dřívějších pokoleních tu byl bukovský farář Josef Dobiáš († 1908), známý jako církevní historik, byli tu licenciáti theologie Fr. Šebesta († 1895) a Bohumil Mareš († 1901), veliké dílo i vědecky pozoruhodné vykonal L. B. Kašpar († 1901). Byl tu Jan Karafiát, biblista mimořádné erudice, jenž za války odmítl čestný doktorát, nabídnutý z Vídně. V církevní práci stál ještě čáslavský ref. farář dr. Fr. Kozák i moravský superintendent h. v. dr. Ferdinand Císař, od roku 1909 čestný doktor theologie university v Ženevě. Byli to ovšem již lidé pokročilého věku, i nejmladšímu ze zmíněných, dr. Kozákovi, bylo roku 1919 dvaašedesát let. Vedle stejně starého G. A. Skalského byli tu však z mladšího pokolení doktoři bohosloví Ferdinand Hrejsa, historik české reformace, a mělnický farář František Žilka. Skalský pokračoval v Praze ve své činnosti jako profesor praktické theologie, Hrejsa převzal stolici církevních dějin, Žilka volil obor novozákonní. Prof. Bohatcovi, Čechovi z vanovského sboru od Boskovic, se vytýkalo, že se za války orientoval německy a generální sněm se usnesl, aby o přechod do Prahy požádán nebyl. Byl to hlas pochopitelný v době tak velikého vzepětí myšlenky národní. Z odstupu let se soudilo jinak. Bohatcovy úspěchy zejména v kalvínologii byly i u nás sledovány s přejnou pozorností. Roku 1936 byl Bohatec fakultou pozván k přednášce k 400. výročí Kalvínovy Instituce a k jejímu vydání tiskem (Kalvínovo pojetí státu, 1937) připojil úvodní slovo J. L. Hromádka.

V situaci let 1919 až 1920 zbývalo tedy obsadit stolici starozákonní a systematickou. Byli vyhlédnuti a roku 1920 jako mimořádní profesoři jmenováni faráři Slavomil Daněk z Libštátu a Josef Hromádka ze Šonova; právě ti, kteří pak Husově fakultě vtiskli pečeť nejvýraznější. Jistě že tvářnost fakulty určují do veliké míry její učitelé. Ani ve stručném výkladu, jakým má být dnešní, nemůže chybět pokus postihnout aspoň málo slovy směr, který jako theologové zastávali. Byly tu ovšem patrné rozdíly, pochopitelné už z rozdílnosti věku a školení prvních našich profesorů.

G. A. Skalský (1875–1926) zastupoval erlangenskou školu luterskou, v níž se orthodoxie pojila se subjektivním pohledem věřícího. K tomu byl Skalský upřímný luterský konfesionalista, jenž se ještě roku 1908 ohražoval proti unii v zájmu své církve a připouštěl spojení, leda by k němu došlo zcela spontánní cestou. Tato možnost se mu tehdy zdála zcela vzdálena. Ale jako jediný Čech mezi vídeňskými profesory hleděl po celý čas své působnosti vlídně také na české posluchače reformované, byl jim blízký osobním stykem a získával je ani nevěda pro obecně evangelické uvědomění na rozdíl od Böhla, jenž své žáky vedl úzkou cestou vyhraněného konfesionalismu. (Vzpomínky J. V. Šebesty.) Roku 1918 se podřídil skutečnosti. Ke spojení českých evangelíků došlo opravdu s velikou spontaneitou. Skalskému byl další pobyt ve Vídni jako Čechu znemožněn, takže rád uposlechl volání generálního sněmu, aby přešel do Prahy. Věrně budoval Husovu fakultu pro dorost spojené církve, trvaje při svém pozitivním bohosloví. Ale vleklá nemoc podlomila aktivitu prvního našeho děkana, jemuž zbývaly již jen trosky někdejší energie a výkonnosti. Theologicky směr fakultě neudával.

Ferdinand Hrejsa (1867–1953), o deset let mladší kazatel téže luterské církve české, byl v rodném Humpolci pod vlivem osvícenské zbožnosti vzorného učitele Jana Sluníčka, byl však potom upoután Čeňkem Duškem a nedal se získat pro luterský konfesionalism humpoleckého faráře Kristiána Pospíšila, nýbrž směřoval od samého počátku své činnosti k sjednocení evangelíků na základě tradic české reformace, jejíž odkaz tlumočil jako výzvu k praktickému křesťanství beze zvláštního důrazu na dogma. Prostá víra v dobrotivého Boha, oddanost Ježíši Kristu jako vůdci životem, to byla náplň jeho náboženství, jeho luterství i jeho českobratrství. Beze zlomů a s úspěchem, jenž nebývá připraven každému, šel za cílem pevně daným a roku 1918 jej dosáhl. Byv roku 1917 volbou za superintendenta postaven v čelo evangelické církve a. v. v Čechách, dovedl ji ke spojení a byl pak dlouho vedle profesury v synodním výboru církve, o jejíž sjednocení se tak velice zasloužil. I zde na půdě církevní proslul svým irenismem, s nímž ujišťoval partnery horlící proti sobě svým různým zaměřením, že jim jde konec konců o totéž, totiž o ono živé křesťanství, příznačné pro českou reformaci. Pojímal ji ve smyslu vlivné někdy theologie Alb. Ritschla. Byl strážcem dokonaného sjednocení a odmítal ty, kdo podle jeho soudu dílo roku 1918 ohrožovali – jistě nikoli ze zlé vůle, tu by byl Hrejsa těžko u někoho připustil, ale snad z mladické nerozvážnosti, jako i mladý systematik fakulty Josef Hromádka svým nemírným velebením kalvinismu.

František Žilka (1871–1944), reformovaného rodu, prošel sice jako gymnasista školením Fr. Šebesty, za theologických studií se však orientoval ve směru liberální theologie a zastával u nás svobodný protestantismus. S Hrejsou se shodoval v důraze na křesťanský život; k dogmatu byl kritičtější. Již roku 1903 dají najevo své theologické zaměření překladem kratší verse Harnackových Dějin dogmatu. Svou bohosloveckou konfesi vložil na sklonku života do spisu Naše křesťanství (1941). Zjev gentlemana, zvyklého na prostředí světových církevních konferencí, kde po Čeňku Duškovi vedle synodního seniora Josefa Součka a jiných zvláště sympaticky zastupoval český protestantismus, imponoval klidem a snahou po objektivitě i vůči nám, posluchačům, kteří jsme se k jeho zřejmé lítosti dali vést směrem, jemuž se později, po vystoupení Karla Bartha, začalo říkat theologie krize či theologie Slova. Byl to směr zastávaný u nás profesorem Hromádkou.

Hromádka byl opravdu mladík vedle našich starších učitelů. Věk celé generace jej dělil od Skalského, jehož byl ve Vídni posluchačem, 22 let od Ferdinanda Hrejsy, 18 let od Žilky. Byla nedávno příležitost, abychom my, první posluchači Husovy fakulty i pozdější jeho žáci, pověděli, čím se nám stal. Vliv Slavomila Daňka (1885–1946) byl zvláště v prvních letech slabší než Hromádkův již proto, že Daněk kladl samou formou svých výkladů veliké nároky na posluchače, jimž ne hned svítalo, že jeho odbornické soustředění na starozákonní zvěst a na její výraz v Písmu má také velmi aktuální dosah pro praktickou činnost v církvi. U Hromádky byla aktuálnost zřejmá na první ráz. Jeho pojetí evangelia, klasické linie starokřesťanského dogmatu i hlavních principů reformace nás strhovalo životností, s nímž nám otevíralo Písma.

Při obsazování stolic fakulty se vskutku nehledělo k předchozí konfesijní příslušnosti budoucích profesorů. Sjednotilo-li se u nás 126.000 reformovaných s 34.000 luterskými, bylo by muselo při zachování zásady poměrného zastoupení vyznít jmenování prvních profesorů fakulty docela jinak nežli v poměru dvou ke třem v neprospěch reformovaných. Rozhodovala prostě kvalifikace. A opět nebylo nijak motivováno dodatečným snad ohledem na reformovanou majoritu, byl-li učitelský sbor nadále doplňován především z řad dřívějších členů církve h. v., ať se v ní zrodili, ať do ní časem vstoupili.

Na krátká dvě léta (1921–1923, kdy resignoval) byl u nás docentem filosofie náboženství Josef Stěhule – L. Kopal. Na fakultě nezakotvil; jeho obor připadl Fr. Linhartovi (1882–1959), jenž byl prvním docentem fakulty (od 1921), potom jejím profesorem pro dějiny a filosofii náboženství. Dřívější středoškolský profesor, zanícený pro řešení otázky po poměru náboženství a kultury ve prospěch této a pro sociální program, jenž mu plynul z evangelia. Tu se stavěl po bok Leonhardu Ragazovi.

Roku 1922 začal zastupovat nemocného Skalského jako suplent František Bednář (nar. 1884), potom jeho nástupce nejen v církevním právu a v praktické theologii, ale i v historickém zájmu a v literární činnosti dějepisecké, ať šlo o dějiny vnitřního života Jednoty bratrské, ať o dobu těsně předtoleranční na Moravě. Téhož roku přibyl fakultě historik husitství ve F. M. Bartošovi, nar. 1889. Bartoš, jenž vždy zdůrazňoval, že není theolog, měl pohotově velmi kritický výraz proti bohoslovcům jinak nejváženějším, proti Lutherovi i Kalvínovi; ctitel Des. Erasma Rotterdamského a všech, kdo kdy ať jako kacíři, či jako světci šli proti proudu za pojetím křesťanství jako mistrovství života a život nasazovali pro své přesvědčení, bořitel legend a stavitel lepšího poznání husitství a bratrství a jeho odkazu.

Při rozmanitém zaměření profesorů nebylo divu, že docházelo k diskusím a polemikám. Diskuse jsme pořádali často my sami jako posluchači Husovy fakulty nebo častěji jako členové akademického spolku Jeroným. Byli jsme si dobře vědomi rozdílů mezi názory našich učitelů a dávali jsme jim slovo, dychtiví na formulace jejich někdy protichůdných názorů na zjevení, na poměr kultury a náboženství. Rozdíly nerušily, přes napětí, které s nimi nutně souviselo, přátelskou nebo aspoň kolegiální shodu. Nebylo osobních útoků, i když se diskuse měnila v polemiku, ventilovanou nejčastěji v Kostnických jiskrách, v Kalichu, v moravských Českobratrských hlasech i jinde. Hromádka býval málokdy mimo ohnisko zápolení.

I mezi námi byly rozdíly názorů, zejména v otázce, jak daleko má jít zájem bohoslovecky teoretický, aby nezatlačoval příliš do pozadí povinnost křesťana v církevním životě i ve světě. V pozdějších letech pronikal rozdíl mezi theologií Hromádkovou a Daňkovou v otázce Slova a historických skutečností. K naší lítosti se nám nepodařilo dospět tady k uspořádání diskuse, na níž by oba učitelé jasně formulovali své stanovisko a precizovali svůj názor. Život je krátký; k diskusi stále chystané nedošlo, Daněk zemřel a mnohá formulace nedopověděných myšlenek zůstala úkolem žáků tam, kde přece ještě měla zaznít věta mistrova. Brázda Daňkova byla nepochybně hluboká. Zejména v posledních letech, i za druhé světové války, seskupoval kolem sebe kruh písmáků, které vedl k velmi vážné práci s biblickým textem, původním i kralickým.

Publikační činnost fakulty Husovy byla neveliká. Teprve roku 1929 vyšla jejím nákladem obsáhlá Bednářova Sbírka zákonů a nařízení ve věcech náboženských a církevních v RČS a Sborník Husovy fakulty 1919–1929 k jejímu prvnímu desetiletí s pracemi členů profesorského sboru. Od roku 1930 vycházely ročenky za uplynulý akademický rok s přednáškou nastupujícího děkana. V letech 1930–1932 se chystalo vydávání Theologické revue, ale hospodářské poměry se zhoršily a k vydávání nedošlo. Ročenka za rok 1937–38 se sborníkem za druhé desetiletí fakulty (1929–1939) uzavřela publikační činnost v době nejnapjatější. To neznamená, že by učitelé fakulty nebyli literárně produktivní. Jejich práce však vycházely v rozmanitých nakladatelstvích, v Kalichu, u Laichterů i jinde. Byli také činní jako redaktoři našich revuí a časopisů, anebo do nich hojně přispívali. Žilka vedl revue Kalich, jež s mezerami vycházela od let před první válkou do roku 1942. Bednář převzal po Kozákovi a Císařovi měsíčník Hus. Linhart vydával od počátku roku 1936 do počátku roku 1939 obměsíčník Nová cesta, list náboženských socialistů, jenž měl být obdobou Ragazových Neue Wege. Hromádka založil s Em. Rádlem roku 1927 Křesťanskou revue. Jejích 12 ročníků do roku 1939 svědčí o úsilí jejich a jejich přátel o stanovisko ke kulturním otázkám let před druhou světovou válkou, naposled zejména k fašismu. I v redakci Kostnických jisker se vystřídali někteří naši profesoři, působili zde na život našich církví a vyměňovali si zde názory.

Chtěl bych tu poznamenat, že jsme těm svým učitelům, kteří již zesnuli a nepořídili sami soupis své literární práce, dlužni takový bibliografický přehled. Chybí zejména u Žilky, u Linharta, není úplný u Hrejsy. Náběhy k bibliografii všech docentů fakulty v ročenkách 1938, 1939 a 1946 zůstaly torsem. Větší práce Hrejsovy jsou zaznamenány v literárních přehledech, obsažených v Reformačním sborníku II–VIII (1928–1946), jejž vydávala Blahoslavova společnost za redakce zprvu Hrejsovy, pak Bartošovy.

Učitelský sbor fakulty byl tedy v několika letech doplněn a rozhojněn na osm osob a brzy mohlo být patrno, že Husova fakulta není mezi svými sestrami v zahraničí opatřena učitelskými silami nejhůře. Varovně skeptické poznámky profesora Loesche se tedy ukázaly příliš nedůvěřivými. Ale což posluchači? Bude těch mít nová fakulta tolik, aby jejich počtem osvědčila své právo na existenci?

Z nás tří českých posluchačů vídeňské fakulty z roku 1918 jsme při bohosloví zůstali se zesnulým br. Vladimírem Chvátalem dva. V matrice pražské fakulty bylo v prvním roce zapsáno 14 posluchačů řádných a 17 mimořádných; pravidelných účastníků přednášek a skutečných kandidátů duchovenské služby nebylo víc než devět. Do druhého ročníku přibyli vážní adepti dva. Jít na theologii nebylo v roce 1918 a 1919 samozřejmé. Možnosti uplatnění studovaného člověka se ve svobodném státě valem rozšířily. Platy farářů byly malé, pochopení jejich práce pak podrývala opakovaná these o potřebě odfarářštit církev a učinit důsledky z moderního pojetí křesťanství jako praktického náboženství. Dogma se pokládalo za cosi nenáležitého, bohoslovec zaujatý skutečně pro bohoslovecké problémy zdál se v nejedněch očích člověkem, jenž nepochopil volání doby, studium theologie bylo nepříjemně nutným zaneprázdněním před vstupem do praxe, v níž teprve se rozvine talent pravého církevního pracovníka. Z far odešla v roce 1918 až 1919 celá řada farářů, hubeně placených, za katechety a profesory na slovenské střední školy nebo do nově utvořené vojenské duchovní služby, jejíž evangelickou sekci právě organizoval Josef Lukášek jako vojenský superintendent.

Není divu, že nás byla na fakultě zprvu hrstka. Ale byli jsme zapáleni pro studium. Theologie nás strhávala svou životností. Tušili jsme v ní odpověď na otázky, které nás držely. Bylo nás několik, kteří jsme vedle studia bohosloví nebo před ním byli i na jiných fakultách, zvláště na filosofické, ale theologická orientace v nás převážila. Dalších bohoslovců, kteří jako my museli bohosloví studovat z vnitřní nutnosti, přibývalo a fakulta se plnila. A každý z nás rád doplnil pražská studia studijním rokem na některé fakultě zahraničí. Úsudek o naší domovské fakultě se nám zkušeností v jiných zemích prohluboval. Srovnání nás vedlo k tomu, že jsme si své fakulty, při vší vděčnosti za zisky ze škol v sesterských církvích, jen tím více vážili. Přiznejme, že se zlepšily i hmotné poměry našich farářů.

Husova fakulta byla určena potřebám českých evangelíků, především Českobratrské církve evangelické. Naše menší protestantské církve měly většinou jiný způsob výchovy budoucích kazatelů na biblických ústavech doma nebo v zahraničí, bez vysokoškolské úrovně. Na generálním sněmu bylo vysloveno očekávání, že budou do Prahy přicházet také slovenští bohoslovci a. v., protože na Slovensku do té doby evangelické fakulty nebylo. Byla ovšem záhy zřízena v Bratislavě. Nicméně byli hned v prvním ročníku u nás zapsáni dva Slováci a další tu i tam přicházeli. Také v našich menších jednotách byl brzy vzbuzen zájem o Husovu fakultu, když se poznalo, že její systematik nezastává běžné názory liberální theologie, bratřím v našich misijních církvích cizí. Bohoslovci ze slovenských sborů reformované církve na Slovensku našli rovněž cestu do Prahy, a připravili tak již dlouho před válkou dnešní studium reformovaných bratří obojího jazyka u nás.

Fakulta našla za potíží o počáteční umístění zatímní útočiště v salvátorské chrámové budově. Tu úřadoval ve farní kanceláři Skalský jako správce děkanství, jímž byl, než byl profesorský sbor doplněn tak, aby jej mohl zvolit děkanem. Tu se v sakristii židlemi vybavené začaly přednášky – bylo to 8. listopadu 1919. Začátek byl skrovničký. Evangelická veřejnost zůstala nepozvána. Bylo to komentováno s výčitkou; fakulta se tedy v příštím studijním roce uvedla u Salvátora. Kázal sup. Císař, téměř do jedné lavice se vešli řádní bohoslovci. V květnu 1920 se fakulta přestěhovala do Klementina. Shodou okolností šlo o část prostor arcibiskupského semináře uprostřed Klementina. Tam byla první děkanská inaugurace, poctěná přítomností presidenta republiky. Zde fakulta zůstala do r. 1939.

Společné bydlení nebylo v prvním roce fakulty zařízeno vůbec; bydleli jsme po soukromých bytech, jak si kdo našel pokojík za pomoci dobrých lidí z pražských sborů. Nouzi bezprizorných odpomohl pak salvátorský sbor propůjčením veliké místnosti na své faře za byt celé družině bohoslovců. Postupem doby byl rozšířen Husův dům o zadní trakt a o nástavbu a našlo se tu místo i pro Husovu studentskou domovinu, která byla z valné části domovinou bohosloveckou pod srdečnou péčí manželů Růženy a Jaroslava Jiskrových předobré paměti.

Je třeba doříci, že na rozdíl od dnešních poměrů byly bohoslovecké fakulty jakožto státní veřejné školy otevřeny komukoli, kdo se ke studiu přihlásil a vykázal se maturitním vysvědčením. Mohl být i nekřesťan, žid, moslim. Fakulta nebyla s církví spojena tak organicky, aby byla pokládána za ústav sloužící výlučně výchově dorostu příslušných církvi, i když se prakticky rozumělo, že tento cíl je pro ni dílem prvořadým. Načas přiřadila synodní rada Českobratrské církve evangelické na fakultu skupinu budoucích diákonů, kteří hleděli jako mimořádní posluchači beze středoškolského vzdělání držet krok s námi s nemalým vypětím sil. Posluchačstvo fakulty mělo pak velmi rozmanitý ráz.

Je třeba vysvětlit onen veliký počet posluchačů československých. Když r. 1920 vznikla Církev československá, musela pomýšlet na výchovu svého duchovenského dorostu a obrátila se na naši fakultu. Setkala se s pochopením. Rychlý růst nové církve vedl ovšem k tomu, že počet jejích posluchačů brzy převyšoval počet posluchačů z církví evangelických. Církev si ovšem při své početné velikosti činila nárok na vlastní bohovědnou školu a i tomu naše fakulta přisvědčovala v té formě, že šlo o zřízení společné Vysoké školy pro vědy theologické s dvěma autonomními fakultami. K uskutečnění tohoto plánu nedošlo a československá církev se r. 1933 pokusila o zřízení vlastní, zcela své bohoslovecké školy. R. 1935 bylo předchozí jednání zakončeno rozšířením statutu naší fakulty tak, že nadále sloužila výslovně i Církvi československé, která nyní měla v učitelském sboru fakulty aspoň pro některé obory profesory svého vyznání. V studijním roce 1934/35 dosáhla fakulta nejvyššího počtu posluchačů v době první republiky: 161 řádných a 29 mimořádných, celkem 190, z toho 116 československých. Činnost fakulty se všestranně rozvíjela. Z jejích absolventů nastupovali docenti – z českobratrských byl první Josef B. Souček pro Nový zákon (1933), o dva roky později jsem obdržel veniam docendi pro církevní dějiny. R. 1939 přibyl docent praktické theologie v osobě Adolfa Novotného.

Ale to již se stahovala mračna a zavření vysokých škol českých v listopadu 1939 postihlo i naši fakultu. Děkanem byl Frant. Bednář. S profesorem Bartošem dělal pro fakultu, co se dělat dalo. Posluchači se rozešli a fakulta opravdu načas zastavila svou práci docela. Péčí Václava Sobotky se podařilo zachovat bez větších ztrát knihovnu. Pak došlo k náhradnímu školení nových bohoslovců českobratrských. Synodní rada organizovala dálkové studium a pověřila jeho řízením jen soukromé docenty, aby bylo zmírněno risiko v případě nevůle nepřátelských úřadů. Kurs na čtyři léta rozvržený vedl doc. Souček s velmi dobrým pochopením pro celek studia. Bylo to východisko z nouze. Členové kursu museli nastupovat rozmanitou manuální práci, přikázanou německým vedením protektorátu, synodní rada však hleděla je zachovat pro studium jmenováním diákony po sborech. Jistě mělo toto studium své nedostatky; že tu však nebyly jen nedostatky, svědčí skutečnost, že všichni tři docenti, nově jmenovaní r. 1950, prošli válečným kursem. Své studium dokončili po květnu 1945 doma i v zahraničí. I československá církev řešila potřebu výchovy svých bohoslovců podobným způsobem.

Sotva válka skončila, zahájila s ostatními vysokými školami v květnu 1945 i naše fakulta svou činnost s vděčností k Bohu za vyproštění národa z přetěžkého nebezpečenství. Z prvních profesorů nedočkal se již konce války František Žilka, dlouho nebylo přáno přednášet Sl. Daňkovi, profesor Hrejsa zůstal ve výslužbě; z československých učitelů nebyl již naživu patriarcha Procházka. Děkanem byl po celou dobu války i při začátku nového oživení fakulty profesor Bednář, jehož péčí byly nalezeny zatímní místnosti v budově vysoké školy technické v Konviktské ulici (do r. 1953). Počet studentů pochopitelně vzrostl odstraněním zábran způsobených okupací: v letech 1945/46 jsme měli 261 posluchačů. Učitelský sbor byl doplněn dodatečným jmenováním. Na sekci evangelické přibyli postupně profesoři Souček, Novotný, Říčan, Bič, Dobiáš, jako docent Jos. B. Jeschke, na československé sekci Hník, biskup Miroslav Novák jako suplent pro Starý zákon, Otto Rutrle pro praktickou theologii, Zdeněk Trtík pro systematiku, kterou zprvu ještě suploval pensista prof. Spisar. Dojemné bylo kolokvium, jež v zasedání sboru konal (1947) nastupující docent Trtík. Velice byla patrná rozdílná orientace nástupce a předchůdce při vzájemném respektu obou. Jen církevní dějiny poslouchali ještě českoslovenští studenti u evangelických profesorů. Učitelský sbor zasedal společně. Děkanem byl střídavě řádný profesor sekce evangelické a československé. Vzájemný vztah byl srdečný, shoda napořád dobrá.

Vzrůstala knihovna fakulty, v neposlední řadě štědrostí Světové rady církví a Pomocného díla švýcarských evangelických církví (H. Hellstem). Vedle knihovníka pracovali na její organizaci a doplňovali sbor fakultních pracovníků asistenti, z nichž Stan. Segert brzy vynikl jako orientalista, Am. Molnár se stal docentem fakulty, Mil. Kaňák profesorem potomní Husovy fakulty československé. Ve studijním roce 1949/50 byly k theologickým oborům přiřazeny přednášky z občanských nauk.

Fakulta chápala svůj úkol nyní daleko těsněji ve spojení s církevním životem než dříve. Výrazem této skutečnosti byly mimo jiné extense, zahájené za nečekaně veliké účasti ve velké posluchárně filosofické fakulty, kde se tísnily stovky posluchačů. Extense organizoval pražský seniorát od roku 1949. Nikdy dříve také nepublikovala fakulta tolik spisů jako od roku 1947, kdy se pohotově a podnikavě ujala této práce vydavatelská komise s knihovníkem fakulty Václavem Sobotkou na místě nikoli posledním. Od roku 1948 vycházel po čtyři léta ve spolupráci s bratislavskou evangelickou theologickou fakultou čtvrtletník, potom obměsíčník Theologia evangelica. Tak byl uskutečněn úmysl, ohlášený evangelické veřejnosti již roku 1932.

Nové uspořádání theologického studia všech církví v republice bylo dáno vládními nařízeními z léta 1950. Pro naši fakultu to znamenalo rozchod obou sekcí ve dvě zcela samostatné vysoké školy, zatím v dosavadních místnostech v Konviktské ulici, kde i knihovna sloužila oběma fakultám do odstěhování naší fakulty do Husova domu roku 1953, i když byla od počátku přiřčena fakultě naší, nazvané nyní fakultou Komenského. Nové jméno znamenalo oživený poukaz k velikému vyznavači, bohoslovci, učiteli, muži plnému touhy a práce pro lepší svět, aby byl v míru připraven na příchod Ježíše Krista, k muži, v němž Jednota bratrská našla poslední výraz svého programu a své práce. Učitelský sbor byl nově jmenován s určením, které zastával až doposud, ale s tou změnou, že J. B. Jeschke, původně docent systematické theologie, vystřídal profesora Novotného na stolici praktické theologie po jeho odchodu do výslužby (1953). Od roku 1952/53 vede katedru praktických otázek lidové demokracie prof. Jos. VI. Polák (nar. 1901), zapálený pro ideu marxismu a leninismu. Největší změnu znamenalo vedle rozchodu s fakultou Československé církve, pojmenovanou nyní po Husovi, přičlenění bohoslovců všech našich menších církví evangelických a adventistů sedmého dne z jejich dosavadních seminářů k naší fakultě, která se tak i jim stala školou domovskou. Pro vysílání svých theologů na fakultu Komenského se rozhodla i křesťanská církev reformovaná na Slovensku.

Fakulta tak nabyla zcela ve shodě s novým jménem rázu vysloveně evangelicky ekumenického. Protože přijímala nutně i posluchače bez plného středoškolského vzdělání, které naše menší církve do té doby nepokládaly za nutné, byl ustaven přípravný kurs pro nematuranty (od roku 1951/52). Trval po dvě léta. Zkrácení středoškolského studia zavedením jedenáctiletých škol vedlo pak ke zřízení přípravného kursu pro všecky uchazeče o přijetí na fakultu od roku 1955/56. Husovo jméno obdržel náš Husův bohoslovecký seminář, zřízený již prve v Jirchářích, od roku 1950 přiřazený organizačně těsně k fakultě. Počet posluchačů byl zejména v prvním ročníku Komenského fakulty za těchto okolností velký. Celá fakulta měla v roce 1950/51 157 posluchačů, z nich 101 českobratrských evangelických, 26 reformovaných, devět z Jednoty českobratrské, po šesti z církve metodistické a z Bratrské jednoty Chelčického (baptistů), pět adventistů, čtyři členy Jednoty bratrské, dva z církve evangelické a. v. Do roku 1952/53 čítala fakulta nad 100 posluchačů, po roce 1955/56 se počet drží mezi 50 a 60. Roku 1956 byl při naší fakultě zřízen Ekumenický institut, řízený Boh. Pospíšilem, prve od roku 1950 tajemníkem fakulty a ředitelem semináře, jenž letos po dlouhé nemoci svá místa opustil cestou, uloženou všechněm lidem.

40 let, to byl velký dar. I velká odpovědnost. Zda jsme dost využili daných možností? Zda jsme si neulehčovali práci? Zda jsme brali dost vážně tíži problémů svého studia? Mám za to, že jsme opravdu zůstali dlužni mnoho Pánu církve, lidem kolem sebe i sobě. Právě i nedořešením problémů, zvláště v biblické vědě, v otázce poměru Slova k slovu Písma. Pod vlivem Hromádkovým a Karafiátovým jsme se vznesli nad problémy vyznavačským rozhodnutím. Kristus je pravda; kterak by nebyla pravda v Kristu? Ale zbývalo dost práce, kterou jsme měli po tomto základním rozhodnutí víry provést. Necítili jsme pak dost ožehavost problémů, které musely dolehnout neřešeny na další pokolení, jež se octlo v nebezpečí opakování formulí, které nám znamenaly tolik živého. Tu jsme nechali snad příliš mnoho práce mladším a nejmladším.

Není věcí tohoto výkladu líčit přítomný stav naší fakulty. Chci jen závěrem vyjádřit, že svou fakultu, na níž jsme z valné části vyrostlí i my, dnes její šediví učitelé, máme srdečně rádi. Že jsme za ni vděčni Bohu i všem, jimž náš dík za její ustavení a udržování náleží. A že vidíme nejen těch 40 let práce na ní vykonané za sebou, a nebyla to snad přece práce hodná pohrdnutí, nýbrž i před sebou práci na mnohá pokolení. Věříme pro Krista, že církev má své poslání pro všecky generace ve všech národech a vždy bude potřebovat služebníků Slova, věrných a bedlivě připravených pro práci, která se nesmí stát nikdy snadnou, znamená-li službu Pánu nebes i země. Bude vždy potřebí služebníků Slova, kteří nad slovy Písma promýšlejí zvěst evangelia, usilují postihnout jeho podstatu, a sami jím zachváceni, hledí říci druhým, co znamená dnes, že se Kristus vydal na cestu za člověkem do spletí jeho života i do jeho umírání, do jeho rozletů i nebezpečí, a že je to Kristus, jenž cestou smrti šel k vzkříšení a vede za sebou člověka k životu na věky.

Soli Deo gloria!

Rudolf Říčan (1899–1975) byl český evangelický teolog a historik.

Projev byl otištěn v Theologické příloze Křesťanské revue (ročník 1960, sešit 1).

Vytisknout