Když se řekne exekutor

rozhovor se soudním exekutorem Exekutorského úřadu ve Zlíně JUDr. Martinem
Růžičkou

Když se řekne exekutor, mnohým lidem se zježí vlasy na hlavě. Je jistě pravda, že člověk by měl splácet svoje dluhy, ale... K čemu vlastně naše společnost exekutory potřebuje?

Postavu soudního exekutora bych nejlépe připodobnil k „dělníku spravedlnosti“. On je tím, kdo každodenně provádí výkon práva na té nejzákladnější úrovni. V demokratické společnosti totiž o sporných právech a povinnostech rozhoduje nezávislý soud. A pokud se někdo tomuto rozhodnutí nepodřídí, musí existovat institut, který toto rozhodnutí reálně vykoná. V dobách jásavého kapitalismu těsně po revoluci bylo zcela normální dlužit kdekomu. Dlužníci se pak věřitelům smáli: „Víte co? Já vám poradím…dejte mě k soudu!“ Dobře věděli, že se jim nic stát nemůže. Nízká vymahatelnost práva patřila k tomu hlavnímu, co kritizovala Evropská unie. Bez výkonu soudních rozhodnutí zůstává soudní spravedlnost jen proklamací.

Existují tvrdá data ekonomických výzkumů, říkající, že zavedením institutu soudních exekutorů se například ve Francii zlepšila platební morálka až o 70 procent. Podobně se situace vyvinula i u nás. Najednou je vidět, že rozsudek soudu nemá jen cenu popsaného papíru. Obecně platí, že exekutor je velmi oblíben mezi věřiteli a velmi neoblíben mezi dlužníky. Druhá skupina je bohužel početně daleko širší a v poslední době představuje i silnou voličskou základnu.

Typický mediální obrázek ze života exekutora je plačící důchodkyně, které dvoumetroví hromotluci odnášejí z bytu starou televizi. Může být člověk zároveň exekutor a zároveň slušný člověk? Jde práce exekutora dohromady s křesťanskou vírou?

Tomáš Halík jednou napsal, že podle některých křesťanů jsou určitá povolání vhodná jen pro nevěřící. Jako například politik nebo policista. A že křesťan by si neměl podobnou prací špinit ruce. Já to vidím přesně naopak. Jsem přesvědčen, že hlavně na taková místa patří lidé, kteří vyznávají pevné biblické morální zásady. Sám jsem byl více než pět let předsedou kárného senátu Exekutorské komory a řešil některá pochybení svých kolegů. S lítostí musím potvrdit, že ve většině případů kárně obviněných se odrážela etická nekonzistentnost. Obecně lze říci, že každý z nás by byl rád, kdyby politik nekradl, policista byl neúplatný a exekutor svou práci dělal slušně a v rámci zákonných a morálních mantinelů. Soudním exekutorům je zákonem svěřena jistá veřejná moc, a tak je fatálně důležité, kdo tuto moc nakonec vykonává.

Považuji za smysluplné, když jsem schopen matce samoživitelce vymoci dlužné výživné anebo starým důchodcům zajistit dlužné nájemné za pokoj, který pronajímají. V oblasti podnikání se podařilo částečně rozplést problém tzv. druhotné platební neschopnosti – když slušní podnikatelé nemohou hradit své závazky, protože někdo jiný jim dluží. Ale hlavně se podařilo vybudovat obecné povědomí, že pokud nezaplatím složenku nebo pokutu za černou jízdu, za pár měsíců mám zajímavou možnost poznat nějakého exekutora osobně. Tady myslím na obecnou prevenci, která je velmi důležitá a přináší obrovské finanční úspory celé společnosti.

Mediální obraz našeho stavu však na druhou stranu není lichotivý. Částečně si za to můžeme sami, neboť „samočisticí“ funkce Komory se naplňuje pomalu. Na druhou stranu mohu uvést své zkušenosti s médii, která pozitivní příběhy vůbec nezajímají. Chtějí jen zprávy o skandálech, pochybeních a aférách. Článek o tom, že se mi něco povedlo, vůbec nikdo neotiskne.

Práce exekutora je psychicky velmi náročná. Každodenně je třeba čelit advokátům dlužníků, trestním oznámením, která jsou zadarmo, mediálním konstrukcím, mizerné legislativě a zjednodušeným heslům předvolebních kampaní. Ač je to práce dobře zaplacená, nedá se podle mě dělat celý život. A já mám za sebou již dvanáct let…

Ve Zlíně i široko daleko jsi znám jako štědrý sponzor humanitárních projektů. Co tě k tomu vede?

Pokud jde o majetek, vyznávám starou biblickou zásadu, že člověk je jenom jeho správcem. Ani své schopnosti a svou inteligenci jsem si nijak nezasloužil. Vše jsem dostal darem do Hospodina. A je tedy velmi důležité se jako správce i chovat, a to je problematika, která není v našich církvích zatím příliš diskutována. Oblast systematického dávání. V západních zemích existuje spousta inspirativních materiálů a zkušeností.

Každý z nás je povolán k tomu, aby mohl být štědrý; každý samozřejmě v jiné míře. Ale některé zásady jsou společné všem, ať máme na kontě jeden tisíc, nebo jeden milión. Jde o zodpovědné správcovství – nezavírat oči před potřebami druhých a mít na srdci jejich problémy.

Ze svého nadačního fondu podporuješ internátní školu v Indii. Proč právě tu?

Hledal jsem projekt, který bude mít v sobě jakýsi potenciál růstu, a spojil jsem se přitom se salesiánskou komunitou v severní Indii. Ačkoliv je v Indii oficiálně kastovní systém zakázán, zejména na venkově je stále velmi rozšířen. Křesťané patří v tomto systému k nejnižší vrstvě, mají tedy velmi omezený přístup k dobrému vzdělání. A právě salesiáni pro ně staví školy s názvem „Don Bosco School“, které jsou díky vysoké úrovni výuky dost prestižní. Jednu takovou jsme postavili ve městě Wakro, v podhorské oblasti Arunchal Pradesh. Úplně na severu, na hranici s Čínou, kde lišky dávají dobrou noc. Tam žijí v zapadlých kopcích velmi pracovití křesťanští rolníci, pro jejichž děti je taková internátní škola jedinou možností. A těmto dětem je mimo jiné nabízena i křesťanská formace.

Zároveň podporuješ vzdělávací projekt pro romské děti ve Vsetíně. Co je jeho smyslem?

Romská otázka je komplexní problém a já určitě nemám ambice ji zcela vyřešit. Zjistil jsem ale s překvapením, jak banální příčiny některé velké potíže mohou mít. Například se dlouhodobě žehrá na to, že velký počet romských dětí studuje na praktických (dříve zvláštních) školách. Když se rozebíraly příčiny, zjistilo se, že jedním z hlavních důvodů je to, že tyto děti mluví doma odmalička romsky. Proto mají velmi malé znalosti českého jazyka. A v první třídě, kde se ostatní učí číst a psát, se tyhle děti musí učit česky i mluvit. Což je ovšem po čertech smrtelný koktejl.

A tak vsetínská Diakonie ČCE pro ně uspořádala v sousedství jejich bytů projekt nazvaný Školička. Umožňoval dětem od tří let i jejich rodičům učit se hravou formou česky. Tento relativně levný projekt se ale nevešel do kompetence žádného ministerstva – podle ministerstva práce a sociálních věcí se jednalo o vzdělávání, podle ministerstva školství se ovšem nejednalo o akreditovanou školku. A navíc málo českých firem je ochotno podporovat projekty s Romy. Pro sponzory nejsou příliš atraktivní.

Podle čeho se vlastně rozhoduješ, co budeš finančně podporovat?

Velmi rád podporuji projekty, které se podobají tomu vsetínskému. Tedy věci, na které se těžko najdou peníze standartními postupy nebo které jsou určitým způsobem vizionářské. Rád se ptám žadatelů o podporu, jaké jsou projekty jejich srdce a které leží v šuplíku proto, že na ně nejsou příslušné kolonky. Nejdůležitějším kritériem jsou pro mě zájmy „Hospodinovy věci“ na této zemi. Ty bych chtěl podporovat zejména. Myslím na šíření zprávy Evangelia a na lidi pronásledované pro Krista.

Může člověk štědrou finanční podporou obdarovaným uškodit?

Tak toto je asi oblast, kterou promýšlím nejvíce. Jinými slovy kde končí dárcova odpovědnost. V Bibli najdeme různé náznaky, například že máme pouštět svůj chléb po vodě, tedy jaksi naslepo. To znamená, že právě obdarovaný je ten, kdo má plnou zodpovědnost. Dárce svůj dar odevzdá a tím jeho úloha končí. S tímto principem se často setkávám ve vztahu k saláru.

Na druhou stranu – za hřivny, které nám byly svěřeny, máme svou osobní odpovědnost. Je v tom tedy jisté napětí, které je třeba dialekticky vyřešit. V poslední době se spíše kloním k názoru, že je především důležité pečlivě volit, jaké lidi a jaké projekty podpořit. Bohužel je známo dost případů, kdy vydané finanční prostředky vyšly zcela nazmar, a obdarované jednotlivce ještě osobnostně rozložily. Potom je třeba se ptát, jestli nejednal chybně sám dárce... Vždycky by se měl snažit mít nějakou zpětnou vazbu a kontrolu. Uplatnit své profesní a životní zkušenosti, být schopen pomoci radou a názorem. To jsou ale věci, které se učím a ještě jsem na začátku. Ale určitě jsou i aktivity, které podporujeme trochu naslepo s důvěrou v Boží zavolání.

Může bohatý člověk vejít do Božího království? Přemýšlíš o penězích teologicky?

Po celou dobu existence lidské civilizace jsou na světě lidé chudí a lidé bohatí. Nevím, zda se tedy jedná o jakousi antropologickou konstantu. Je to Boží plán, nebo následek prvotního hříchu? Různé sociální experimenty pokusů o beztřídní společnost byly většinou nakonec utopeny v krvi a všeobecnou spravedlnost lidem stejně nepřinesly. Asi všichni máme v paměti nejrůznější komunistické mocipány a papaláše. A hesla o tom, že všichni si jsou rovni, ale někteří rovnější.

Takže podle mě je třeba brát nerovnoměrnou distribuci peněz jako fakt. Pravdou zůstává, že v naší zemi chybí vzorce a vzory toho, jak se mají bohatí lidé chovat. V západních státech tato dlouholetá tradice nebyla tak násilně přetržena. Myslím zejména na starou šlechtickou zásadu „noblesse oblige“, vznešenost zavazuje. Tato teze se vztahuje například k požadavku odpovědnosti bohatých za chudé a bezbranné. Kolem nás jsou však bohužel spíše příklady rozmařilých zbohatlíků, kteří žijí podle přísloví „lehce nabyl, lehce pozbyl“.Nicméně i u nás přibývá lidí, kteří si svou společenskou odpovědnost začínají uvědomovat. Pokud se člověk považuje pouze za správce svěřených prostředků, myslím, že je to funkční záklopka toho, aby se věci mohly dít spořádaně. Ale setkávám se v církvi i s těmi, kteří o bohatých hovoří se značným despektem. Když pak ale tací potřebují nějakou věc podpořit, neváhají za těmi bohatými s prosbou přijít.Podle mého názoru je přirozené, že Hospodin chce pracovat mezi námi právě prostřednictvím peněz, které nám byly svěřeny. A že tedy jsou lidé „bohatí“ takto do věci zapojeni. A jen na okraj dodávám, že i ten nejchudší člověk v Česku patří k 20 procentům nejbohatších na této planetě. Velmi často máme tendenci kritizovat bohaté kolem nás, ale vlastního konta se tato měřítka netýkají.

Myslíš si, že jsou české církve připraveny na majetkové vyrovnáníse státem? Že si poradí s majetkem a penězi a naučí se hospodařit?

Tady se jedná o velký sociologický experiment, který nemá nikde ve světě obdoby. Pozoruji jej jen zdálky, neboť jsem členem církve, která se na restitucích nepodílí. Jsem ale ohledně výsledku velmi skeptický – myslím, že ve vedení církví není dost schopných finančních manažerů. Přirozeně se to ani neměli kde naučit, do vedoucích pozic nebyli zvoleni kvůli svým ekonomickým zkušenostem a finanční obratnosti. A teď jim spadne do klína velký balík. Je jen otázkou času, než přijdou ti správní „šíbři“ a ukážou nám nový rozměr českého slova tunelování. Různí finanční a ekonomičtí poradci v rouše beránčím. Mám k tomu postřehů víc, ale to už překračuje rozsah tohoto rozhovoru.

Dokážou čeští křesťané přemýšlet o penězích z hlediska své víry? Co by se podle tebe mělo v tomto ohledu změnit?

Myslím, že některé myšlenky jsem už výše zmínil. Tím hlavním důrazem je podle mě to, že slova dávání a správcovství se týkají skutečně každého. A tak každý přemýšlejme o svých možnostech a o potřebách svých bližních. Ani já v tom zdaleka nejsem mistr světa a musím se pořád učit. Jen nepřeslechněme ten tichý Boží hlas…

Pavel Hošek

Vytisknout