Kdo se jen veze, není svobodný - rozhovor s biskupem Václavem Malým

Rád bych uvedl naši rozmluvu předložkou „bez“. Bez čeho se dnes obejdeme? Jednáme bez skrupulí a beze studu, mnozí lidé o sobě tvrdí, že jsou bez vyznání. Časté negativní vymezení. Slůvko bez může být pro někoho osvobozující, ale také možná naznačuje určitou prázdnotu či deficit nebo skrývá beznaděj. V naší společnosti se začíná ozývat volání po pevnějším řádu či „silné ruce“, aby bylo konečně zase třeba „bát se krást“. Jak vidíte tento deficit a jak se jej daří zaplňovat?

Myslím si, že ono bez je pouhou zástěrkou pro ty, kteří si zakládají na tom, že o všem rozhodují sami – já jsem sám sebou, nepotřebuji žádná pravidla, ta si stanovuji sám. Ve skutečnosti jsou tito jedinci více závislí, než by se zdálo. Jsou závislí na trendech, na tom, co řeknou ti druzí. I když ono bez má v konkrétních postojích jednotlivců jakoby navrch, je jejich závislost, aniž si to uvědomují, tím větší. To je moje zkušenost. Jsem proto velmi opatrný takový postoj jednostranně posuzovat. Rozhodně to ale není potěšitelný stav. Neřeknu nic nového: kde není důvěra, tam nemohou fungovat vztahy; ostatně ani ekonomika nemůže fungovat. Sebelepší předpisy, sebelepší právní řád nepostihnou všechny oblasti a situace lidského života, oblasti společenského života a ekonomického fungování. Důvěra je nutnou podmínkou pro fungování a ozdravování společnosti.

Vidíte v naší společnosti nějaká ohniska naděje? Záměrně se neptám jen na církev.

Kde jsou ta ohniska? Nesdílím skepticismus, který dnes převládá. Taková ohniska vidím především v nevládních organizacích. Jsou tam lidé, kteří jsou schopni a ochotni za nepříliš vysokou odměnu věnovat čas činnosti vzdělávací, kulturní, osvětové, humanitární, sociální. To je pro mne velká naděje. Ani v politické oblasti nesdílím obavy druhých. Setkávám se se starosty, radními, kteří jsou zapáleni, o něco jim jde, o něco usilují. Nejednou jsou to lokální patrioti. Rozhodně jim nejde o to, aby se ekonomicky zajistili pro budoucnost. Také ve školách potkávám mnoho obětavých a nezištných lidí. Naše společnost není vůbec jednolitá a je třeba dobře si všímat toho, co se děje.

Čili dobré vůle je dost.

Řekl bych, že dobré vůle je více než vůle špatné. Nevěřím na řešení situace silnou rukou. To je sen. Lidé jsou stále atakováni nedokonalostmi, skandály, falešným jednáním. Stále se to ve zprávách opakuje. Na to namítám, že budeme-li vytvářet v místě bydliště atmosféru sousedských vztahů, občanské spoluodpovědnosti, musí se i obec či město podle toho v budoucnu proměnit. Něco dobrého se vybuduje. Když bude takový přístup ke společné odpovědnosti důsledně a trpělivě pěstován v co nejvíce obcích a městech – a to záleží také na každém z nás – změní se i celková společenská atmosféra. Nelze očekávat, že přijde nějaký spasitel, vševěd, který udá jasný směr. Jednoduše určit směr je dnes opravdu velmi těžké. Svět je složitý, pluralitní a my si na pluralitu musíme zvyknout. Všechny zjednodušující obrazce, podle nichž by se vše vyřešilo, kdyby vládl vůdce s pevnou rukou, se s pravdou míjejí.

V menší komunitě, v bezprostředním okolí je možno dobrou vůli zakoušet a sdílet. V širším okruhu můžeme častěji narazit na to, že se nehraje „fair play“, což může nositele dobré vůle znechutit a odradit. A také tu hrají zprostředkující roli média, která povýtce nejsou poslem zpráv dobrých, ale spíše těch horších. Jaké jsou cesty, kterými lze sdílet dobrou vůli, a kdo jsou jejími zprostředkovateli? Jak a kde můžeme všichni čerpat povzbuzení z toho, co se děje dobrého?

Ani sdělovací prostředky bych neposuzoval jednostranně jako zprostředkovatele pouze toho negativního. Vedle povrchních médií vysílají některé rozhlasové stanice kvalitní programy, kde se lidé mohou s dobrou vůlí setkat. Rovněž bych pochválil i televizní program ČT2. Stejně tak i hluboký kulturní zážitek v divadle, na koncertě nebo na výstavě nás může vnitřně zasáhnout. Také zde je třeba impulzů zdola. Je třeba šířit dobrou vůli osobní komunikací. Při svých návštěvách na různých místech se ptám, zda a koho si zvou. Připomínám, že je dobré a prospěšné zvát ty, kdo mají co sdělit. Lidé jistě rádi přijedou. Když jsem například někam pozván na debatu, vždy se i v malém množství najde někdo zajímavý, vzácný, kdo má široký přehled a rozhled. Jde o to překonat lenost, „můj dům, můj hrad“, a vyjít vstříc těmto aktivitám z domu ven. Existují různé spolky, jež nějaké velké ideály ani příliš nesledují, nicméně je důležité, že v nich spolu lidé komunikují. Je možné mezi ně přijít a nějakou myšlenku nastolit – ať už jde o zvelebení obce nebo společnou akci. Lidé přitom zažijí, že mohou být spolu, byť mají odlišné názory. V tom vidím cestu zprostředkování dobré vůle.

Je tu místo i pro církve?

Církve by se měly stávat opravdu intenzivními nositeli dobré vůle. Neříkám, že hlavními, protože nesdílím názor, že máme patent na mravnost a bezvadnost. Mnohdy spíše poučujeme, namísto abychom povzbuzovali.

V posledních dvou desetiletích se v české společnosti projevilo dost lidí, kteří vedeni dobrou vůlí vykročili i za hranice této republiky v oblasti humanitární pomoci, ale také v podpoře těch, kteří nežijí ve svobodné zemi. Je to jistě potěšitelný trend. Tito lidé – vždycky to bude výrazná menšina – jsou kvasem, který společnost otvírá širším horizontům, třebaže jsou to často titíž lidé, kteří jsou činní ve své obci.

Velmi mne oslovila myšlenka, jednoduše vyslovená zemřelým milánským kardinálem Martinim: „menšina vždy nese většinu“. To bylo pro mne obrovsky osvobozující. Konec konců evangelium o tom také svědčí. I pro ty, kteří se nepřidají, je důležité, aby viděli, že je možné vést takový způsob života, při němž se nehledí na zištnost, ale člověk se dívá kolem sebe, je empatický, vnímavý.

Na to, jak malý jsme stát, je tu humanitárních organizací řada. S českou společností to není tak špatné. Když se někde stane katastrofa, ze statistik můžeme zjistit, že v přepočtu na počet obyvatel přispíváme nadprůměrně. Očekával bych od sdělovacích prostředků, že o tom budou více informovat. Často lidem říkám, že s námi to tak zlé není. Jde o to, abychom si těchto pozitiv všimli! I když jsou četní dobrovolníci a nezištní jedinci v menšině, nevidím to jako tragédii. Křesťanství mne naučilo realismu brát člověka, jaký je. Kdybychom pořád čekali, až se ti či oni přidají, nikam by se to nehnulo.

V reakci na volání po přímé demokracii, kde by většina měla přímou páku, jak rozhodovat, se připomíná starozákonní „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“. Neměl by být slyšet silný hlas, že většina nemusí mít pravdu a často se v jejím jménu páchá bezpráví?

Do roku 1989 jsme žili pod knutou jedné ideologie, dnes nám hrozí ideologie většiny, úspěchu a profitu. Jistě se musí v demokratickém systému většina respektovat, nicméně to neznamená, že má vždy pravdu. Naopak mě těší, že se setkávám s lidmi, kteří nedají jen na to, co se „nosí“. Vracíme se vlastně k první otázce. I to je jistá závislost: co si myslí většina, to je asi pravda, a já se k tomu přidám. Naopak, v oněch „ostrůvcích pozitivní deviace“ (velmi se mi líbí, že to někteří tak nazývají) je naděje společnosti. I ono husitské „na množství nehleďte“ by mělo být pro nás naprosto běžným způsobem přemýšlení. To neznamená stavět se proti většině za každou cenu, ale velmi dobře zvažovat. K tomu ovšem je nutno mít jistá kritéria, která bychom cítili jako závazná a která nás vedou ke zralé svobodě. Odvaha přijmout pozici menšiny přináší svobodu i jistou nesnáz. Připravenost k oběti i k životu ve svobodě. Jakmile se člověk jen veze, je v podstatě nesvobodný.

Jiří Schneider