Kázání pro adventní dobu (Lukáš Klíma)

Kázání pro adventní dobu

Lukáš Klíma

15Když pak uvidíte ‚znesvěcující ohavnost‘, o níž je řeč u proroka Daniela, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj,
16tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor;
17
kdo je na střeše, ať nesestupuje, aby si něco vzal z domu;
18
a kdo je na poli, ať se nevrací, aby si vzal plášť.
19
Běda těhotným a kojícím v oněch dnech!
20
Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu.
21
Neboť tehdy nastane hrozné soužení, jaké nebylo od počátku světa až do nynějška a nikdy
již nebude.
22
A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.
23
Tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš nebo tam,‘ nevěřte!
24
Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné
25Hle, řekl jsem vám to předem.
26
Když vám řeknou: ‚Hle, je na poušti,‘ nevycházejte! ‚Hle, v tajných úkrytech,‘ nevěřte tomu!
27
Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.
28Kde je mrtvola, slétnou se i supi.

(Mt 24,15–28)

Milí bratři, milé sestry, během adventní doby se křesťané soustředí na Ježíšův příchod, ovšem nejen na jeho narození Betlémě, tedy na jeho první příchod, ale také na příchod druhý. O něm je i oddíl z Matoušova evangelia, podle kterého Ježíš přijde jako „Syn člověka“. Syn člověka je určitá nebeská postava, o které píše prorok Daniel v 7. kapitole: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka… A byla mu dána vladařská moc, sláva a království.“ (Da 7,13n)

Pro nás je ovšem důležité, že evangelium v této souvislosti mluví také o tom, co se bude odehrávat před tímto příchodem. Předně je to nastolení znesvěcující ohavnosti na místě svatém. Doslova je to „pustošící ohavnost“, o níž je řeč u proroka Daniele. Ježíš už v předchozí, 23. kapitole Matoušova evangelia mluvil o zpustošení svatého místa, tedy Jeruzalémského chrámu, když varoval představitele židovského národa slovy: „Hle, váš dům (myšleno chrám) se vám ponechává pustý.“ (Mt 23,38) Zpustošení chrámu tedy znamená jeho zpustnutí, jeho opuštění, Boží nepřítomnost. Pustošící ohavnost je něco, co znesvěcuje, tedy co způsobuje Boží nepřítomnost, opuštěnost Bohem.

Ježíšovi tehdejší posluchači tomu mohli rozumět na základě událostí, které se staly v druhém století před naším letopočtem. Sedmého prosince roku 167 př. n. l. nechal syrský král Antiochos IV. umístit v Jeruzalémském chrámu sochu Dia Olympského, nejvyššího boha řecké mytologie, kterého sám uctíval. Tak o tom můžeme číst v 1. knize Makabejské: „Antiochos postavil na oltáři (v Jeruzalémě) ohavnost pustošící a podobné oltáře stavěl také v okolních judských městech.“ (1Mak 1,54) Antiochos se snažil pořečtit celou oblast Seleukovské říše, do které spadala i tehdejší Judea.

Nebylo patrně hroznějšího způsobu jak vyjádřit pohrdání židovským národem než zasáhnout jej na místě nejcitlivějším, v oblasti víry a chrámu, který pro něj tolik znamenal. Antiochos si nechal říkat Epifanes, tj. „vznešený“, ale nejen Židé ho nazývali Epimanes, tj. „šílený“. Měli k tomu mnohé důvody, protože šílená byla celá jeho vláda. Zbožní Židé byli krutě pronásledováni a hledali útočiště stranou od centra dění, především v horách. Na základě těchto historických událostí mohli Ježíšovi posluchači porozumět tomu, co se bude dít před jeho příchodem, protože to bude něco podobného.

Už prorok Daniel spojoval znesvěcení svatyně s dobou konce, s koncem času. O opovrženíhodném králi říká: „Jeho paže se napřáhnou a znesvětí svatyni i pevnost, vymýtí každodenní oběť a dají tam ohyzdnou modlu pustošitele… Někteří z prozíravých budou klesat, budou zkoušeni, tříbeni a běleni pro dobu konce, totiž do jistého času.“ (Da 11,31.35)

Pokud je to proroctví pro dobu konce, musíme se ptát, jak interpretovat toto znesvěcení, toto zpustnutí chrámu, pro naši současnost? Vždyť Jeruzalémský chrám je zpustošen už téměř dva tisíce let. Chtěl bych nabídnout, abychom v současnosti promýšleli možná trochu dále a osobněji, co vlastně znamená, že se pustošící ohavnost bude nacházet na svatém místě. Písmo nás nakonec může dovést až do našeho vlastního srdce.

Apoštol Pavel v 1. listu Korintským píše: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“ To je 1Kor 3,16.17 a v 6. kapitole píše opět: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? (6,19). Je-li naše nitro Božím chrámem, pak asi musíme připustit, že nám osobně hrozí to, že se na svatá místa do našeho nitra může dostat něco, co nás znesvěcuje a činí bohapustými.

Apoštol Pavel to v 2. listu Timoteovi ještě konkretizuje: „Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat.“ (2Tm 3,1–5).

Příznakem posledních dnů, adventní doby v dějinách našeho světa, bude podle apoštola Pavla právě tento způsob znesvěcení Božího chrámu, tedy lidského nitra, které má být chrámem Ducha Svatého. Ale tímto konstatováním nesmíme skončit. Ježíš dává svým učedníkům i určité pokyny, jak na to reagovat. Jestliže někde shledáváš ohavnost na místě svatém, tam, kde být nemá, pak je potřeba něco udělat.

V dobách soužení a pronásledování utíkali Židé ze svých domovů do hor. Tam byli v relativním bezpečí. Neutíkali do hor proto, aby se tam trvale usadili, ale aby se tam mohli zorganizovat pro odpor a načerpat sílu k boji. Tak to bylo v době pronásledování za Antiocha IV. a tak to také říká Ježíš: „Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor.“

Snad můžeme i toto Ježíšovo slovo přijmout pro dnešní dobu jako obraz toho, co máme dělat, když uvidíme, že se v našem nitru usídlila nějaká ta „znesvěcující ohavnost“, tedy že jsme duchovně zpustošeni, že jsme vytěsnili Boha a chrám našeho srdce je prázdný. Utéci se někam do ústraní, které nám umožní zorientovat se v tom, co se s námi děje, zmobilizovat se pro duchovní boj, načerpat k němu novou sílu a odvahu.

Ježíš také říká: „Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu.“ Ježíš vyzývá k modlitbě za tyto těžké chvíle, za chvíle duchovního boje, kdy Bůh nebude k zastižení na oficiálních svatých místech. Je to modlitba za příhodné podmínky pro náhlý únik během vyhrocené doby, kterou patrně nelze definitivně odvrátit.

Útěcha pro tyto chvíle je v tom, že tato vyhrocená situace nepotrvá dlouho, že bude zkrácena. Jde ovšem o to ve vyhrocené situaci nepodlehnout nějakým náboženským iluzím: „Hle tu je Mesiáš nebo tam, nevěřte!“ V době velkého ohrožení může být těžké nevěřit, neupnout svou naději k něčemu, co se zdá, že přináší záchranu. I tak moudrý a zbožný muž, jako byl J. A. Komenský, svého času vkládal důvěru do proroctví lidí, nad kterými dnes kroutíme hlavou. Tím spíš bychom si sami měli dávat pozor, abychom nedali na planá slova a nenechali se zmást. Protože skutečný advent, příchod Ježíše jako Syna člověka, bude nepřehlédnutelný. Nedají se před ním zavřít oči. Bude jako blesk, který náhle ozáří celou oblohu. Když se mohutně zableskne, sílu toho světla vnímáme i se zavřenýma očima.

Příchod pravého mesiáše bude něco zcela jasného a jednoznačného. Není potřeba se znepokojovat tím, jestli ho poznáme, protože až přijde, až nastane jeho druhý advent, bude to jasné každému. Je třeba se naopak zabývat těmi věcmi, které budou jeho příchodu předcházet, událostmi, ve kterých se odehrává náš každodenní duchovní boj, kde se mnohé rozhoduje a kam je třeba naši pozornost soustředit.

Bratři a sestry, adventní doba je dobou přípravy na příchod mesiáše. Dnešní evangelijní oddíl nás však upozorňuje, že to není doba přípravy na příchod nějakého roztomilého a bezmocného miminka, ale na příchod někoho, kdo přijde s Boží mocí, aby ukončil dějiny hříchu a vynesl spravedlivý soud. Je to doba, která nás zve k tomu, abychom se zahleděli do vlastního nitra, jestli v něm nepovstává nějaká pustošící ohavnost, jestli není jako zpustošený chrám, ve kterém Bůh už nepřebývá. Je to pozvání do ústraní, ve kterém můžeme nabrat sílu, je to pozvání k modlitbě za těžké dny, které nás čekají.

Pane Ježíši, prosíme za odvahu pravdivě vidět své vlastní životy. Prosíme, abychom se nedali zmást náboženskými iluzemi a falešnými směry v době tísně. Prosíme, veď nás a doveď nás až do dne svého slavného příchodu. Amen.

Text kázání.

Vytisknout