Kázání k druhé neděli postní (J 3,1–16) | Lukáš Klíma

Milí bratři a milé sestry, mimo církev se pohybujeme ve společnosti, která většinou není křesťanská a v Čechách je navíc často naladěna proticírkevně. Je dost běžné křesťanskou víru pohrdavě ignorovat jako něco překonaného a na církvi hledat především její nedostatky. Mám však také osobní zkušenost, že některým z těch, co se popsaným způsobem projevují, záležitosti kolem víry zas tak úplně lhostejné a cizí nejsou – když s nimi mluvím mezi čtyřma očima. Někdy pak kladou otázky, které by před svým okolím patrně nikdy nepoložili.

Dnešní evangelijní příběh nám předkládá něco podobného. Nikodém byl mezi Židy uznávanou celebritou. Na několika místech se o něm dokonce zmiňuje i obsáhlá sbírka rabínské literatury, které se říká Talmud. Vystupuje zde pod jménem Naqdemon ben Gorjon a mluví se o něm jako o velmi bohatém a zbožném člověku.

Janovo evangelium ho ovšem zná jako židovského hodnostáře, který byl zároveň tajným Ježíšovým učedníkem, bál se k němu přiznat veřejně. Snad proto, že měl příliš mnoho co ztratit: majetek, postavení v židovské veleradě, respekt souvěrců a možná i svobodu nebo život. Učinil alespoň chabý pokus, aby Ježíšovi v jeho procesu vymohl nějakou spravedlnost, ale bohužel neuspěl, a tak alespoň spolu s Josefem z Arimatie patřil k hlavním sponzorům Ježíšova pohřbu.

Nikodém poprvé přišel k Ježíšovi v noci, patrně tak, aby ho nikdo neviděl, a vzdal mu poklonu jako učiteli od Boha. Z lidského hlediska je to docela silný kompliment. Nikodém je přece ve svém národě uznávaná kapacita, je to učitel v Izraeli a člen židovské rady, kdežto Ježíš je, vnějšně viděno, jen nějaký vesnický rabín z bezvýznamné díry kdesi v Galileji.

Nikodém vyjadřuje respekt k Ježíšovým znamením jako důkazům autority od Boha. Evangelista říká, že pro znamení, která Ježíš činil, v něj uvěřilo mnoho Židů. Jedním dechem ovšem dodává, že o hodnotě obrácení na základě efektních zázraků si Ježíš myslel své. Evangelista to glosuje slovy: „Ježíš sám věděl, co je v člověku.“

Nikodém je však vzdělaný a přemýšlivý člověk, kterého, zdá se, zajímá přece jen něco více než fascinace zázraky. Výsledkem je první dlouhý rozhovor v Janově evangeliu. Tento rozhovor se ovšem hned z kraje ubírá poněkud zvláštním směrem. Pán Ježíš, místo aby řekl něco jako: „Ó díky, pane kolego, jsem vašimi slovy velmi polichocen…“, začne zdánlivě zcela nesouvisle povídat něco o jakémsi novém narození a chudák Nikodém z rozhovoru nakonec vyjde jako někdo úplně nechápavý. Ježíš ale v rozhovoru s Nikodémem, podobně jako dále v evangeliu se samařskou ženou, se zázračně nasycenými zástupy, s Martou a Marií u Lazarova hrobu atd., mluví takto mimoběžně jen na první pohled, jen zdánlivě.

Pán Ježíš nekoná zázraky jen proto, aby je používal jako legitimaci toho, že je Mesiáš, aby jimi dával všem na vědomí: „Já jsem Kristus, tak padněte na zadek a vyvalujte oči,“ ale chce jimi něco důležitého sdělit o tom, jaký je Bůh a jaká je povaha jeho království, a sem míří i jeho slova. Co tedy vlastně chce Ježíš Nikodémovi říct?

Předně to, že obdiv, úcta, respekt, fascinace nebo dokonce uctívání jeho osoby je zcela k ničemu, pokud v lidech samotných nenastane důležitá změna, a to změna značně radikální. Pro Ježíše srovnatelná s narozením nového člověka. „Musíš se narodit znovu,“ slyší Nikodém. „Jak se mám narodit znovu? Vždyť už jsem velký a starý chlap, nemůžu se mamince vrátit zpátky do břicha, zvláště když maminka už zřejmě ani nežije.“ Je ale to, co Nikodém slyší, tím, co mu ve skutečnosti říká Ježíš?

V řeckém textu evangelia se uvádí slovo, které může znamenat narodit se „znovu“, ale také narodit se „shůry“, slovo má tento dvojí význam. Nikodém slyší „znovu“ a asi není tak hloupý, aby si představoval nějaké doslovné fyzické narození. Třeba cítí, že tím Ježíš chce říct něco jako: „začít úplně znovu“, „s čistým stolem“, „s tlustou čárou za tím, co bylo“.

Ale zdá se mu to stejně nereálné jako nový porod. Jak může člověk začít znovu, když už to podstatné má odžito a změnit se je tak těžké? Možná se sám někdy pokoušel znovu začít. Třeba v mládí, když se připojil k farizejskému hnutí. Vkládal do něj naděje, očekával, že vztah k Bohu se stane lepším, upřímnějším a opravdovějším, a pak třeba postupně sledoval, jak se hnutí zbožných stává povýšeneckým a elitářským. A tak teď přemýšlí, jestli svoji naději vsadit na tohoto fascinujícího mladého kazatele z Galileje. Vždyť proč by za ním jinak tenkrát v noci přišel a pouštěl se s ním do rozhovoru.

Ježíš ale svou odpověď o „narození znovu – shůry“ myslí patrně v obou dvou významech tohoto řeckého slova. Narodit se „znovu“ můžeš jedině „shůry“, tedy „z vody a z Ducha“. Jinými slovy, nový začátek je vlastně „nové stvoření“, které ti může dát jenom Bůh. Když si je budeš chtít dát sám, vždycky nakonec skončíš tam, kde už jsi jednou byl. Z „těla“ se nemůže narodit nic jiného než zase jen „tělo“. Nikodémovi to ale stále není jasné: „Dobře, ale jak? Jak se to může stát?“

Jak to, Nikodéme, že to nevíš, ty, učitel Izraele, odborník na Bibli a teologii? Člověk, který zná Bibli, by měl přece při zmínce o „Duchu a vodě“ v souvislosti s novým začátkem vědět, že to je odkaz na Boží stvoření, na počátek, kdy se duch Boží vznášel nad vodami. Tedy narodit se znovu znamená prožít nové stvoření. O to prosil Boha žalmista, když potřeboval prožít radikální změnu ve svém životě: „Stvoř srdce čisté, Bože mi.“ Jediné, co je k tomu z lidské strany potřeba, je touha změnit se a důvěra vůči Bohu. Ježíš k tomu uvádí jeden příklad z dějin Božího lidu. Každý, kdo důvěřoval Bohu a v této důvěře pohlédl na bronzového hada vyvýšeného na poušti, byl zachráněn před smrtelným uštknutím. Vždyť přežít smrtelné uštknutí, to je jako znovu se narodit. A stačil k tomu pouze pohled víry.

Ježíš vlastně Nikodémovi napovídá, že tajemství znovuzrození je skryto v důvěře vůči Božímu zachraňujícímu jednání. To se ukázalo v minulosti, když Mojžíš vyvýšil hada na poušti a podobně se ukazuje v Ježíšově vyvýšení na kříž. Důvěra v tuto zachraňující událost vede k novému narození pro království Boží. Znovuzrození nenajdeme v nějakých zvláštních duchovních zážitcích, ale v důvěře vůči zachraňující moci Kristova kříže. V tomto světle dávají pak ty zdánlivě mimoběžné Ježíšovy odpovědi dobrý smysl.

Milí přátelé, druhá neděle postní se latinsky jmenuje „Reminiscere“, podle vstupních slov ze žalmu 25: Reminiscere miserationum tuarum, Domine – „Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine.“ Tato slova nám dnes připomínají, že naše nové duchovní narození není z nás. Je to důsledek toho, že Bůh na své slitování pamatuje. Náš přerod není z našich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit, jak to píše apoštol v listu Efezským (2,9). A to, že Hospodin pamatuje na své slitování, se projevilo především tím, že „dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“.

Hospodine, naplňuj nás radostí z toho, že jsme se vírou v Krista narodili jako tvoje milované děti k životu věčnému. Amen.

Vytisknout