Kání v bibli - Milan Balabán

 Kání je účinná lítost. Kání je pro dnešního člověka nesrozumitelné. V dětské písni Má Pán Ježíš, má mě rád jsme my děti měly vyznat „když se zbožně kaju z nich“, ale my jsme zapěli „když jsem zbožném kalužník“.

Známější je odvozené slovo pokání. Toto slůvko oznamuje, že máme litovat toho zlého, kterého jsme se dopustili, ale též, a především, zjednat nápravu. Dietrich Bonhoeffer v Následování ukazuje, že jde především o konkrétní čin. To ostatní je jen jakási, někdy možná nutná, podstavba. Brečet můžeme dopřesyta, a k nápravě nedohlédneš.

Starý zákon tu užívá vybraného termínu tešúba. Toto nomen je odvozeno od kořene

š-v-b, což znamená vrátit se zpět k původnímu východisku či zvěstnému principu nebo obrátit se i o 180 stupňů a jít opačným směrem než dosavad. Výzva k pokání je (v souhlasu s duchapřítomným Lutherem) permanentním Božím vybídnutím. Tento Boží (Hospodinův) hlas zní pořád a všude, řečeno s izraelským mudroslovím – na každém rohu, v každé uličce. Prototypem kajícníka s velkým K je sám Pán Bůh. Stvořitel (Genesis 1) nezůstal při tmě a chaosu, ale obrátiv se uvnitř sebe sama, provolal ze vší síly Rozsvětli se. Vyhnal lidský prvopár z bohatého Sadu, ale sledoval člověka i na jeho křivolakých cestách. Obrátil se k nim tváří, ne hřbetem. Kaina s jeho lidmi chtěl srovnat se zemí, ale obrátiv se, jim vtiskl ochranné znamení. A tak dál – halelu Jahve! Pravé kání se netýká především zvláštních, těžkých hříchů (opět jdu ve stopách Bonhoefferových, sleduje i jiné souznějící myslitele), nýbrž našeho, jakoby přirozeného postoje a chování, v němž se nám zalíbilo.

Dobře, možná skvěle se pobývalo Abramovi v Ur. Ale Bůh ho vyzval k pokání, obrácení. Vyjdi, opravdu vyjdi a jdi do neznáma, kam tě povedu (Genesis 12). A Abram šlapal ten určený chodník, trny netrny. Abramovi se ulevilo, bludičkové světlo opustil, když nastala změna v jeho mysli. A tím jsme se dostali k řeckému pojmu metanoia – proměna mysli.

Když se Boží lid (Juda) dostal za agonických dějinných okolností do exilu, mohlo se mu tam zalíbit – vinice, obchody. Ale Pán dějin ho přiměl k novému způsobu bohoslužby a stylu života: čistota srdce je víc než obřízka.

Někdy se zdá, že se nedá nic dělat. Ale toto smýšlení (byť za okolností okupace cizí mocností) – to je také hřích či neposlušnost Boží vůle. Ale kněz Matijáš a jeho synové (Juda a jeho bratři) tomu importovanému modlářství dokázali vzdorovat (1. Makabejská 2nn ). Také Ježíš z Nazaretu mohl uvíznout v nekajícnosti, mohl se stát dosti proslulým učitelem a být miláčkem zástupů; on však zvolil úzkou cestu a bránu, kterou neuměl prolézt velbloud. Dík svému vskutku kajícnému životu zůstal sám sebou a pomohl mnoha jiným. A jeho matka se v něm mýlila, ale probojovala se k jádru svého mateřství a k pravé povaze svého syna jakožto Syna Božího. Petr prozřel dost pozdě (po zapření svého Mistra), ale učinil pokání. V jeho mysli zazuřilo zemětřesení, a nastala metanoia. Pro totální obrácení (š-v-b) se u Damašku rozhodl Pavel z Tarsu (Skutky 9).

Výzvy k pokání, obrácení a změně smýšlení adresoval pak apoštol několika sborům – v Římě, Korintu, do Galaxie i do Kolos. Také Jan vyzývá maloasijské sbory k nápravě chyb, někdy obludných (Zjevení 2–4), Jeremiáš, Matijáš, Anna prorokyně, Jan Křtitel, Pavel, Jakub, Juda (et consortes), to je soujediný výkřik (nebo naléhavé zašeptání): Čiňte pokání, navraťte se od model a zchromlých ideálů k živému Bohu, dejte průchod proměně mysli, srdce i emocí. Neopakujte své navyklosti a náboženské či společenstevní samozřejmosti. Vykročte. Vstupte do rozměru toho, co přichází.Vzepřete se ďáblu, který se může jevit jako andílek vašich šlechetných snů. Hledejte Boží a Kristovo království a vše ostatní vám bude přidáno.

Halelu Jah!

Autor je biblista, básník a člen redakční rady Křesťanské revui

Vytisknout