Kam by se mohly české protestantské církve posunout | Michal Chalupski

Podstatným a životně důležitým projevem života církve je usilování o stálou obnovu. Nelze lpět jen na starých formách. Na následujících řádcích stručně nastíním dvě možnosti, které by k obnově křesťanského života mohly přispět a jež by mohly inspirovat i protestantské, případně další nekatolické křesťany u nás a představovat další kroky na cestě ekumenického sblížení.

Křesťanství zná množství forem, umožňujících v osobním i kolektivním rozměru svoji víru prožívat a vyjádřit. Některé, v určité tradici dříve nemyslitelné podoby a projevy spirituality se nyní stávají přijatelnými. V evangelickém prostředí tuto skutečnost lze ilustrovat na příkladě klášterů či obdobných forem komunitního života. Jak je patrno na situaci našich německých sousedů, slovní spojení „evangelický klášter“ nemusí znamenat nesmysl. Koneckonců krásný příklad spojení protestantské příslušnosti a komunitního života je bratr Roger, zakladatel komunity v Taizé. Zapomenout bychom neměli ani na domácí příklad Jednoty bratrské, u níž je možné vysledovat rysy, jež do jisté míry praxi řeholního života připomínají.

Podobným způsobům prožívání spirituality by mohly poskytnout prostor i ty naše církve, které ještě nic takového nenabízejí. Ale spíše takovým formám, jež by neměly v úmyslu uzavřít se před světem, nýbrž naopak být k dispozici lidem z různých církví i těm ostatním. Právě současné období je totiž příhodné pro oslovení lidí hledajících zdroje duchovního života. Jako křesťané bychom měli nabízet různé možnosti, jak na tuto poptávku odpovědět. Nejen příklad Taizé, ale i jiné ukazují, že „pobyt v klášteře“ je pro mnohé lákavý. Strávit určitou dobu v tichu, odpoutat se od hluku a vzruchu všedních dní, udělat si čas na modlitbu a důležité otázky života, ale také na rozhovory a společenství s jinými. To může být podnětné a důležité jak pro hledající, tak i pro věřící. Právě pravidelná modlitba, oslava Boha i prosby za svět a jeho obyvatele, dobrá struktura denního rytmu i prožívání společenství mohou být smysluplnou a ozdravnou alternativou k současnému, ne vždy spokojeně prožívanému způsobu života.

Navzdory výše zmíněnému zájmu o spiritualitu je v našich končinách zřejmý úbytek členů tradičních církví. S tím se pojí uvažování nad tím, jak na tuto situaci reagovat a obavy z budoucnosti menších společenství. Situace, v níž jsme se ocitli, může představovat příležitost pro posilování ekumenické sounáležitosti. Spolupráce mezi církvemi se v posledních desetiletích znatelně prohloubila, avšak stále je co zlepšovat, stále zůstává prostor pro posun kupředu. Nemohli by věřící z různých církví v situaci diaspory tvořit místní společenství, aniž by se museli vzdát své církevní příslušnosti? Na příkladu kaplanské služby se ukazuje, že církve dokážou svému společnému zástupci svěřit důvěru. Podobně by mohly postupovat i v případě diasporních společenství. Alespoň v rámci církví sdružených v Leuenberské konkordii. Tam již nyní existuje možnost vzájemného zastupování. Církve by to v podmínkách diaspory však mohly nejen umožňovat, ale také doporučovat, mohly by odvážně rozvíjet spolupráci, a to i s církvemi, jež do Leuenberské dohody zapojeny nejsou. Je to možnost dále překonávat odstup či dokonce předsudky vůči jiným společenstvím i jiným teologickým tradicím a postupovat na cestě vzájemné svornosti a bratrství. Tím by snad církve vyslaly pozitivní signál i směrem k necírkevnímu okolí.

Vytisknout