K prorokům na dálku věků [Jan Kozlík]

„Mládeneček pak Samuel přisluhoval Hospodinu při Elí, a řeč Hospodinova byla vzácná v těch dnech, aniž bývalo vidění zjevného.“ (1S 3,1)

Co říká tato malá poznámka z knihy Samuelovy? Že tohle nebylo nic divného, a to ani v dobách, kdy dotazování na vůli Boží bylo běžnou praxí před každým trochu důležitějším rozhodnutím? Jsou prostě období na Boží vstupy chudá. Ale proč? To se tu neříká. A co to říká nám (teologicky)? Že Duch (Boží) je suverén a není poután žádnou povinností člověku pomáhat. Dobrá, ale co my s tím? Má nás uklidnit, že Duch, až bude chtít, mluvit začne? Jistě. Jak ale poznáme, že už začal, abychom to mohli počítat? Nebo je to tak, že Duch mluví stále a ke všem, ale jen někdo (ten, „kdo má uši k slyšení“) slyší? I v případě, že to tak je, co slyší ti „slyšící“? Je v tom nějaká jednotná či sjednocující idea či poselství Ducha? Je patrná kontinuita Ducha? Nebo to tam vkládáme my?

Takových otázek si můžeme klást mnoho, hledat konsekvence, odhalovat nelogičnosti, ale je jasné, že jsou to naše myšlenky (lépe: myšlení o našich myšlenkách), náš myšlenkový přístup, kterého se nemůžeme jen tak vzdát a který je velmi vzdálen myšlení starozákonních proroků. A to nejen myšlení, ale i životu.

Víme, že fenomén proroků není izraelský vynález, existoval už předtím a v jiných kulturách. Když si přečteme obsáhlé heslo „Prorok“ v Novotného Biblickém slovníku, zjistíme, že téměř úplně sedí na proroka Muhammada. Neměli bychom snad studovat právě jeho, který toho po sobě zanechal zdaleka nejvíc? V jeho době však už církev měla za sebou stěžejní koncily, proroctví (v církvi) dávno utichlo, ariáni byli vyloučeni (trojiční dogma kodifikováno) a myšlení se vydalo na cestu domýšlení křesťanské zvěsti pomocí myšlenkového aparátu převzatého z řecké filosofie.

Přes nesporné výhody (jako je schopnost myšlení z distance, tj. schopnost odstoupit svým myšlením od myšleného a opět se k němu vrátit v novém přístupu) trpělo křesťanské a namnoze evropské myšlení svým soustředěním na to, co je neměnné, neproměnné, popř. stále se opakující jako východ a západ slunce. Tím je silně podceněna dějovost, příběhovost a vůbec změna a tím je zároveň nedbáno na čas, který se vždy a ke každé události váže.

Jenže právě u starozákonních proroků je čas a událost tím podstatným, co se děje, resp. událo. Sám příběh Samuelův je toho příkladem. Na události přechodu od doby soudců k centralizaci moci a kultu v království, která je jedinečná a neopakovatelná, sledujeme zápas Samuelův, který netvoří žádný vzorec chování, ani pro vždy platný výrok, jen vnitřní vědomí prorokovo, že to, co je, být nemá (třebaže si to přeje všechen lid i král), zatímco to, co být má, zůstává otázkou budoucnosti. V tom můžeme sledovat kontinuitu Ducha i v dějinách.

Ve svých nejlepších představitelích pak proroci odhalili fenomén, který se v jiných náboženstvích nevyskytuje, a sice falešnou zbožnost – formálně vše funguje podle zákona Mojžíšova, ale ve skutečnosti je to přímo proti Bohu Izraele, Hospodinu.

Stejnou zkušenost měl i Ježíš a v mnohém podobný je i jeho zápas.

Autor je teolog, kurátor sboru ČCE ve Mšeně u Mělníka.

Vytisknout