Jošua Stehlík: Máme správné informace?

 Vše, mimo duchovních hodnot, nakonec podlehne času a míra neuspořádanosti se zvýší. Fyzikové pro tuto situaci vymysleli v termodynamice pojem entropie. Čím je entropie vyšší, tím je svět neuspořádanější a hmota a energie rovnoměrněji rozložena v časoprostoru. Neuklízený byt je plný nepořádku a rovnoměrně se v něm rozprostírá vrstva prachu. Pouze živé si zachovává svoji existenci tím, že narušuje entropii, tu velkou fyzikální nudu Vesmíru. Čím je živé složitější, tím více ovlivňuje své okolí, aby si zajistilo vlastní existenci. Na vrcholu života trůní lidský rozum jako schopnost uspořádávat vnímanou skutečnost a snižovat její informační entropii.

Informace existují stejně dlouho jako lidské bytí, ale lidé si existenci informací různě uvědomují. Toto slovo pochází z latinského informatio – objasnění, vysvětlení, sdělení. V národních jazycích jako slovo osvojené postupně zdomácňuje počínaje 19. stoletím. S rozvojem přírodních věd, zejména kybernetiky a genetiky po druhé světové válce, nabývá pojem značně abstraktního, rozsáhlého a univerzálního významu. Znamená vše, co člověk ví, přesněji, co se domnívá, že ví o Vesmíru, nadpřirozeném a veškeré existenci včetně své vlastní a dokáže to zaznamenat. Je mylné domnívat se, že informace je vše, co se událo, nebo co nás obklopuje. Termín informace nelze používat pro cokoliv, co je opakovatelně strukturováno podle stejných pravidel a potenciálně se snadno převádí do informační podoby, ale nebylo člověkem nikdy zaznamenáno. Například genetický kód se stává informací až po jeho prvním lidském záznamu. Teprve ten pak může být generalizován i na jiné případy genetického kódu podle určitých pravidel. Bez uvedeného prvozáznamu by nebyla možná ani činnost speciálních zařízení na zpracovávání informací, například počítačů, které jsou k tomu člověkem uzpůsobeny. Záznamem informace je však i produkce nástrojů, k nimž u člověka patří nejen předměty hmotné, ale i nehmotné jako řeč, jejímž velmi zvláštním druhem je software. Z nástrojů pak lidé čtou informaci na základě sdílených poznatků o způsobech jejich užití. Mají-li správné a veškeré informace, užívají nástrojů optimálně, nesprávné a neúplné informace vedou k nedokonalému nebo špatnému užívání nástrojů.

Skutečnost, tedy to, co tvoří Svět, nás kdykoliv může překvapit svou mnohotvárností. Také to stále dělá a to je příčina krásy a radosti našeho bytí, neboť největší hrůzu má člověk ve skutečnosti z jednotvárnosti a nudy. Rozum nám zprostředkovává Svět verbálními a neverbálními nástroji. Z jednoho Světa se tak díky rozumu stávají hned světy tři: bezprostřední, vymodelovaný a pojmenovaný.

Bezprostřední svět však člověk stejně vnímá ve struktuře pojmů. Eskymáci, kteří se většinu roku pohybují na sněžných pláních, rozeznávají v pojmech mnoho odstínů bílé a tyto "bílé" mají pro ně význam barvy. Naopak ostrovní národy ze subtropických oblastí stejným způsobem vnímají odstíny zelené a modré mořské hladiny, ale bílá, je-li vůbec pojmově vyčleněna, jim stačí jedna. Čím více pojmů člověk ve své řeči používá, tím je jeho vnímání světa bohatší.

Vymodelovaný svět je zachycení bezprostředního světa jinou realitou, například plánem, ale také jeho popisem nebo představou. Hodnocení vztahů mezi zobecněnými prvky vnáší do modelu nový informační materiál a značně ho obohacuje. Jinými slovy se dá říci, že model skutečnost zlidšťuje. Ani ne tak ve smyslu etickém, jako faktickém, činí skutečnost pro člověka pochopitelnější, přibližuje ji člověku, skutečnost se v tomto případě jakoby vtahuje do lidské psychiky. Výhodou vymodelovaného světa je, že dokáže zachytit a uchovat prchavé okamžiky skutečnosti a zjišťovat její vlastnosti a reakce na působení nástrojů bez rizika nevratných změn.

Bezprostřední i vymodelovaný svět jsou pro člověka zároveň pojmenovanými světy, tedy světy, o nichž může vypovídat informace. Informační svět existuje samostatně. Můžeme si v něm ztvárnit libovolnou vlastní skutečnost, fantazii, která není ani bezprostředním světem ani jeho modelem. Informace umožňují sdílet svět všem lidem. Jejich moc totiž spočívá také v tom, že je lze překládat. Díky této vlastnosti se mohou dorozumět nejen všichni žijící lidé, ale také žijící s již nebo ještě nežijícími. Slovo v sobě také skrývá společensky historickou zkušenost. Ta se uplatňuje zejména při pojmenování nástrojů, které zároveň obsahuje jejich funkce a okruh standardního uplatnění.

Každý člověk se od univerzality zprostředkovaného světa liší svoji individualitou. Povšimněme si, že každý člověk sám sebe považuje za zcela výjimečného, individuálního, ale ostatní lidi má již tendenci sdružovat do univerzálií, aby se mu od světa v tomto ohledu příliš nelišili. Člověk má tendenci promítat své individuální kvality na svět, v němž působí. Hodnotíme-li například chování jiných lidí, těžko se odpoutáváme od toho, abychom při tom vycházeli ze svých vlastností. Má-li někdo ve zvyku lhát, nechápe chování lidí, kteří nelžou, protože předpokládá, že stejně jako on se chovají všichni.

Tato připisování všeobecného individuálnímu je právě největší překážkou ke vnímání jiného jako jedinečné a neopakovatelné individuality. Je to také jeden ze základních mechanizmů deformace informací, které se v jeho důsledku odpodobňují své podstatě, kterou zobrazují a naopak se připodobňují člověku, který je tvoří nebo vnímá. Čím je člověk lépe vybaven zprostředkujícími nástroji, zejména duchovními, tím více je schopen odpoutat se od své individuality a nahlížet Svět v jeho plnosti, a tím jsou také jeho informace správnější. Úplně se však od deformací všeobecného individuálním nedokáže odpoutat nikdy. Procesy této deformace a snahy o odpoutání od ní nejlépe popisuje Jonathan Swift ve svých Gulliverových cestách a Lewis Carrol v Alence v říši divů.

Schopnost člověka zaznamenávat informace umožňuje informacím jejich vlastní další život. Při jejich opětovném využití vznikají vždy informace o informacích. Tyto odvozené informace se mohou zaznamenávat na různé nosiče informací a mohou pak kdykoliv sloužit k dalším výkladům.

Vlastní život informací vyvolal zajímavou představu o noosféře. Pojem jako první zformuloval Bergsonův žák, reprezentant katolického modernismu Eduard Le Roy. V úzké spolupráci s ním jezuita a významný vědec Pierre Teilhard de Chardin myšlenku rozpracoval. Navázal na něj také ruský vědec Vladimír Ivanovič Vernadskij. Podle de Chardina si Vesmír prostřednictvím duší obdařeného člověka uvědomuje sám sebe. Vzniká tak noosféra, navazující na geosféru a biosféru. Noosféra se vyvíjí a jejím finálním stavem je éra kosmického Krista.

Vernadskij hlásá, že lidstvo ve 20. století poprvé ve své historii tvoří jeden celek a stává se geologickou silou, která přebuduje biosféru v souladu se zájmy svobodně myslícího lidstva jako jednoho celku na noosféru. Noosféra podle něj umožní radikální změny způsobu našeho života a dosažení optimistických cílů. V současné době se nezdá, že bychom příliš pokročili v kvalitativním vývoji noosféry, který měli otcové tohoto pojmu zejména na mysli. Náš svět je zato přeplněn informacemi různého obsahu. Proto se často stává, že je noosféra nyní často vnímána jen jako jakési gigantické úložiště informací a její smysl jako způsob dosažení absolutního lidství se z ní vytrácí.

Někteří však alespoň uvažují tak, že se v noosféře ukládají informace dobré a špatné podle toho, jaké skutky učinil jejich původce, a my se musíme snažit, aby těch dobrých bylo více, neboť jen tak se dá kvalita noosféry a tudíž lidstva zlepšit. Z tohoto pohledu jsou správné ty informace, které pocházejí z dobrých skutků. Dobré skutky poznáme jednoduše: při jejich konání jsme užiteční jiným lidem.

Čím je informace zprostředkovanější, a tedy vzdálenější od zdroje svého vzniku, tím větší množství informačního šumu obsahuje. Všichni znají hru na tichou poštu a jaká legrace to může být, když se slovo ve zkomolené podobě vrátí k tomu, kdo je jako první poslal. Na druhé straně, míra zprostředkovanosti informace může znamenat hlubší poznání jejího předmětu, například při využití vědecké analýzy. Chyby, které se ukládají v odvozených informacích, se mohou reprodukovat a snižovat objektivitu informace.

Až do poloviny minulého století bylo zaznamenávání a uchovávání informace složitou a nákladnou záležitostí. Výběru toho, co bude zaznamenáno, se věnovala velká pozornost, pečlivě se hodnotila kvalita informačních zdrojů. Nyní, na počátku třetího tisíciletí, je zaznamenávání informací, včetně obrazu a zvuku, velmi snadné a dostupné. Možnosti prakticky okamžitého dodání informací téměř odkudkoliv a kamkoliv nejsou téměř ničím omezeny. V oblasti odpočinku se proto jako informační zdroj dostává do popředí televizní vysílání, v oblasti práce internet. Mohlo by se zdát, že je to ideální prostředí pro nárůst objektivity informace. To by mohla být pravda, kdyby byla informační kapacita lidí, tedy schopnost přijmout a posoudit informace, neomezená. Tak tomu však není. Informace někdo vybírá a podle významu, který jim přiřazuje, je vysílá do více nebo méně sledovaných oblastí. Jsou informace, které pro nás někdo druhý vybral, pro nás také správné?

Současný svět je rozdělen na bohatý a chudý. Bohatý svět si příliš nepřeje být rušen světem chudým a svět chudý nemá prostředky k tomu, aby se s bohatým světem ve větší míře seznamoval. To je jeden z bludných kamenů správnosti našich informací. Ukazuje se, že informace nestačí jen vnímat a posuzovat, ale že na jejich základě je nutné konat. Jinak jsou to informace v naší duši pohřbené. Správnost informací proto nezáleží jen na jejich objektivitě, ale též na naší aktivitě vyvolané informací. Správnost informací tedy záleží na tom, jaký informační zdroj si vybíráme; podle toho, co chceme nebo nechceme konat.

Drtivá většina lidí z bohatého světa však má dopředu vybráno. Pro ně se internetová a televizní obrazovka staly božstvem. Někteří sice ještě hledají Boha v chrámech, ale i oni zpravidla věří obrazovce. Odpovědnost obrazovky za správnost informací by měla tudíž stále vzrůstat. Protože však obrazovku až na výjimky platí převážně reklama zvýšené spotřeby, není pro ni nejdůležitější správnost či hodnota informací, nýbrž takzvaná sledovanost, tedy kolik lidí ji v daném čase využívá jako informační zdroj. To neznamená, že obrazovka lže, jen informace vybírá. Platí to nejen pro televizi, ale i pro internet. Obrazovka nemá božské atributy. Není ani vševědoucí, ani absolutně spravedlivá a spolehlivá; není ani všemohoucí, ale její tvůrci se snaží, aby tak vypadala.

Bohové chrámů své věřící kultivují. Předkládají jim náročná životní pravidla a prostřednictvím kněží je nabádají, aby je dodržovali. Obrazovka se kvůli sledovanosti svým věrným podbízí. Vyhledává to, co je upoutá a udrží: katastrofy, skandály, zločiny, senzace. V rozpouštědle vychvalování nových a nákladnějších potravin, nápojů, kosmetiky, technologií „zdravého životního stylu“, zvýraznění a zachování krásy, zábavy a senzačních výrobků každodenně promývá milióny mozků.

Propagace života v radosti z očekávané a konzumované spotřeby nabývá stále větší dokonalosti a jako svérázná babylónská věž se tyčí stále výš.

Obrazovka se také postarala o změnu výchovy. Ve všeobecném soumraku povinnosti se stal pro většinu lidí bohatého světa společenským imperativem strach ze ztráty radosti ze spotřeby. Ve výchově dětí se maximálně omezují pojmy „musíš“ a „nesmíš“. Kde to jen trochu jde, nahrazují se slovy „nemusíš“ a „smíš“. Liberální výchova v této podobě do široka rozevírá bránu obrazovce a jejímu „laskavému“ vedení ke stále dalšímu a rychlejšímu roztáčení spirály spotřeby.

Je-li informace správná nebo nesprávná, to záleží na nás. Kritérium její správnosti máme ve svých rukou. Když člověk ví, co chce konat, vybere si podle toho informaci, která mu toto konání umožní, a v jeho průběhu pak zjistí, nakolik byla správná. Podle toho se zařídí při příštím výběru informace a jejím hodnocení. Z pohledu noosféry je pak správnou informace, na jejímž základě konáme něco užitečného pro jiné lidi. Někdy je cesta užitečnosti nepřímá a krkolomná. Každý však ví, kdy je pro jiné, byť i zprostředkovaně, užitečný. Vyvarujme se vyhledávání informací kvůli nim samým. S mírnou inovací stále platí: „Řekni mi, co sleduješ, a já ti povím, jaký jsi“.

Autor je psycholog.
Křesťanská revue 6/2006, s. 2-4 

Vytisknout