John Howard Yoder (1927–1997) a jeho Ježíšova politika | Petr Macek

Americký teologický etik John H. Yoder, jehož kulatá výročí narození a úmrtí si koncem roku připomínáme, patřil jistě mezi nejpozoruhodnější myslitele dvacátého století. Církevní příslušností byl tento interdisciplinární teolog (věnoval se zevrubně i církevním dějinám, biblické exegezi a systematické teologii) mennonitou a asi se víc než kdokoliv jiný zasloužil o novou teologickou reflexi této denominace, jejíž kořeny je třeba hledat v samém začátku evropské reformace. Yoder však rozhodně nechtěl být vnímán jako teolog konfesijně podmíněný či vyhraněný. Jeho cílem bylo oslovit naopak co nejširší ekumenu, a proto sám sebe často charakterizoval jako teologa církve „katolické“.

Yoderova břitká kritika moderního křesťanství a křesťanské kultury, zaznívající prakticky ze všech jeho děl, vycházela z biblického poselství, ale navazovala i na teologický odkaz reformačních radikálů (k nimž řadil i Petra Chelčického) a na podněty a teologickou metodologii švýcarského teologa Karla Bartha, jehož semináře a přednášky Yoder za svých doktorských studií v Basileji navštěvoval. Základem jeho teologie a teologické etiky je pohled na církev jako „mesiánské“ společenství, žijící ve starém světě pod novým řádem, jenž byl již v Kristu „inaugurován“ a začal platit. Posláním křesťanů je poslušnost a věrnost jejich Mistru – s vírou, že je to Bůh sám, kdo nese odpovědnost za jejich „ježíšovskou“ strategii v konfrontaci se světem. Yoder dobře zná a oceňuje církevní tradici, odmítá však dominantní představu církevní historie, že vše, s čím se etablované křesťanstvo kulturně identifikovalo, bylo v souhlasu s Boží vůlí. Podle Yodera „nejde o střet mezi tradicí a Písmem, nýbrž o střet mezi tradicí věrnou a tradicí neodpovědnou a nevěrnou.“

Yoderovým nejznámějším dílem je Ježíšova politika (The Politics of Jesus) z roku 1972. Její druhé upravené vydání z roku 1994 bylo podkladem českého překladu, který vyšel v roce 2004. Yoder se v této studii pokouší na podkladě výtěžků novozákonní exegeze ukázat, že biblické svědectví o Kristu má zřetelně „politický“ obsah, a představuje tak elementární zdroj křesťanské sociální etiky. Ježíšova politika byla spolu se sbírkou esejů Původní revoluce (The Original Revolution) z roku 1971 odmítnutím závěrů vlivného amerického teologického etika Reinholda Niebuhra, že Ježíš a jeho poselství se našeho politického světa už netýká. Podle Yodera souvisela tato Niebuhrova deficitní christologie s jeho příliš úzkým pojetím politiky. Christologicky disciplinované nenásilí nelze odmítnout tak, jak Niebuhr odmítl liberální protestantský pacifismus, k němuž se původně sám hlásil. „Politickým“ je svým původním významem vše, co má co do činění s mocí, s rozhodováním nebo s postavením ve společnosti. Pro Yodera jsou proto Ježíš a komunita, kterou po sobě zanechal, ztělesněním politické novosti, jež znamená milovat nepřítele, dělit se o chléb či pozvedat ponížené.

Ježíšova politika dokazovala, že Ježíš má centrální místo nejen v dogmatu, ale i tam, kde jde o morální charakter křesťanské komunity. Byla pokusem o vytyčení kontur společenské etiky, která má svůj základ i impulz v Ježíši Kristu, a o konfrontaci s těmi pojetími křesťanské etiky, pro které přestal být Ježíš Nazaretskýnormou a které, jak Yoder přesvědčivě ukázal hned v úvodní kapitole, hledají proto svůj základ jinde. První část knihy vychází ze svědectví evangelií. Yoder v ní chtěl dát Ježíšovu příběhu promluvit tak, aby jeho důležitost pro oblast sociálně-etických otázek nemohla být přeslechnuta už proto, že sociální etika se dnes ve velké míře zaměstnává právě problémem moci a společenských změn. Druhá část knihy měla dokázat, že cesta kříže a její odkaz jsou základním motivem celého Nového zákona.

Christologie, říká Yoder, nemůže chtít jenom chránit druhou osobu Boží Trojice před tím, aby její lidství nebylo pohlceno božstvím; musí také toto lidství chránit před jeho devalvací: Ježíš není jenom nějaký morální příklad, jehož skutky je třeba napodobovat. Následovat ho znamená chápat jeho božskost. Co Ježíš odmítl jako pokušení, nebyl metafyzický status Božího synovství, ale lidská „bohorovnost“ ve smyslu ničím nespoutaného výkonu moci nad ostatními lidmi.

Yoder odmítá jakoukoli dichotomii mezi vírou a dějinami. Projevem Kristovy dějinné partikularity je jeho církev: Účinkem Kristovy smrti je jeho svrchovaná přítomnost uprostřed starých struktur a tato svrchovaná přítomnost ve strukturách starého stvoření náleží i oné mocenské struktuře, jíž je ze své podstaty komunita Ježíšových následovníků. Ponížení, kterého se jí na cestě služby dostává, tvoří její jednotu a střeží její identitu v širším společenském kontextu. „Nové stvoření“ je nové lidské pokolení, v němž jsou překonány staré mezilidské bariéry a kde láska k bližnímu je rozšířena i na naše nepřátele. V Ježíši máme klíč k tomu, jaké druhy tvorby společenství a jaké druhy zvládání konfliktů jdou ruku v ruce s podstatou kosmu, o němž víme to, „co neví César“, totiž že Ježíš je jeho Logos i jeho Pán.

Metodologicky se Yoder hlásí k tzv. „biblickému realismu“, který definuje jako „post-kritický a před-cynický způsob nechat kanonické texty mluvit samy za sebe“. Předkládaný výklad biblického svědectví není podle něho „idealistický“ stran našich lidských potencí, ale realistický, pokud jde o Boží moc a podstatu Božího záměru. Ve svém doslovu k italskému vydání Ježíšovy politiky z roku 1991 říká: „Anděl ponoukl Ježíšovu matku, aby proti zvyklostem pojmenovala své dítě ‚JHWH osvobozuje‘. Žádné porozumění tomu, co toto dítě pak v Božím jméně konalo, není evangelijnímu textu právo, pokud neozřejmuje jeho osvoboditelské poslání v celém jeho zářném i prodělečném realismu.“

Yoder zdůrazňuje, že nehlásá nějaké nové či moderní chápání Ježíše, ale chce, aby to, co církev o Ježíši vždy prohlašovala, když ho nazvala Slovem Boha Otce, pravým Bohem a pravým člověkem, bylo vzato vážně ve své relevanci pro naše společenské problémy. Dnes jsme v zajetí praktik, které popírají, že Ježíšův život, smrt a zmrtvýchvstání něco mění. Autentické křesťanské svědectví napříč dějinami by však nebylo možné, kdyby Bůh nedal skrze Kristovo zmrtvýchvstání a nanebevzetí jeho cestě za pravdu. „Triumf dobra nezajišťuje moc, která přichází dobrému na pomoc. Takto bývá ospravedlňováno užití násilí a jiných druhů moci v každém lidském konfliktu. Triumf dobra je sice jistý, tato jistota však spočívá v moci vzkříšení, ne v nějaké kalkulaci příčin a následků.“

V doslovech revidované edice Yoder připomíná, že i novější biblické bádání jeho argumenty vesměs podporuje. Zároveň se vyrovnává s některými kritikami. Je etika nenásilí a nastavení druhé tváře opravdu neadekvátní odpovědí na militantní zlo v našem rasistickém, sexistickém a militaristickém světě? „Podrobit se“ jako napodobení duchovního a sociální postoje Ježíše byl podle autora jediný autentický způsob, jak mohlo nepatrné křesťanské hnutí podvrátit struktury násilí, jimž muselo čelit. Mocenské struktury našeho světa, jež měly sloužit blahu člověka, „upadly“ a staly se násilnými. Ježíš jim nepodléhá a tím, že přes svou nevinnost jejich rukou umírá, odhaluje jejich nelegitimnost. Tak je „odzbrojuje“ a nás chrání před pokušením jim otročit. Původní nepatrná komunita učedníků participuje na Kristově vítězství již tím, že odmítá falešné nároky struktur moci modlářsky uctívat.

Yoder se otázce autentické křesťanské existence věnoval v celé řadě svých spisů. Vedle knižních publikací napsal a vydal mnoho statí a článků, některé jeho studie se dočkaly publikace až po jeho smrti. Své nejzákladnější postuláty o křesťanské sociální etice shrnul do sborníku The Priestly Kingdom (Království kněží), který s podtitulem „sociální etika jako evangelium“ vyšel v roce 1984. V úvodu vyjadřuje tezi, že povolání k partikularitě zosobněné v Ježíšově zjevu je konstantou: Podíl na Kristově vykupitelském díle, zprostředkovaný skrze společenství církve přijímající povolání k účasti na Kristově příběhu, je stále se vynořujícím paradigmatem. Kristova duchovní přítomnost k aktualizaci jeho vůle v kterékoliv budoucí situaci je zaslíbena společenství, které se shromažďuje v jeho jménu. „Inkarnační procesy“ nejsou cesty k ovládnutí světa, ale způsoby tvořivé přítomnosti v jeho středu. Důvěra v tuto konstantu je podle Yodera nejjistějším způsobem, jak vyhlašovat pokračující vládu vtěleného Slova nad každou jinou řečí, která se domnívá být jeho ozvěnou.

Jestliže ekleziologická vize, zdůrazňující politický rozměr a význam inkarnace prostředkované a aktualizované společenstvím víry, je otevřeným paradigmatem, není možné ji pokládat za nějakou sektářskou deviaci. Ta vize je zároveň inkluzivní: „Všechny teologické postřehy, které nejsou v rozporu s pravdou vtěleného Slova, jsou v rámci christologického vyznání zahrnuty a potvrzeny, všechny hodnoty, které nejsou v protikladu s obrazem ‚trpícího služebníka‘, jsou zahrnuty do jeho vlády jako komplementární a instrumentální ve výkonu služby, k níž on povolává své učedníky.“ Aplikace této konstanty však předpokládá určitou strategii. Alternativou instituční sukcese je, podle Yodera, kontinuita shromáždění, kde je objektivní dějinnost Ježíše a jeho solidarity s lidským pokolením, zprostředkovaná biblickým svědectvím, znovu ustavena jako něco rozpoznatelného. Shromáždění kolem Písma nemá hermeneutickou alternativu: Boží záměr nemůže být pochopen a Písmo nemůže být vyloženo vně tohoto děje, jímž je tvořen sbor vyznávající Ježíše jako Pána.

Mezi přesvědčivá podání o politické povaze křesťanské existence patří i sbírky The Royal Priesthood (Královské kněžství) z roku 1994, kde se Yoder mimo jiné zabývá problematikou „konstantinismu“. Konstantinismus je ve své podstatě pokus učinit z křesťanství něco nutného, dát církví zdomácnět ve světě způsobem, znamenajícím, že její svědectví už vlastně není nutné. Primárním úkolem církve je transformace kultury, jejímž předpokladem je, že církev zůstane církví, že zůstane věrná Ježíšově nenásilné cestě, a tak bude svítit národům jako příklad k následování. „Podvratná paměť“ na Ježíše nemohla proto na odpadnutí v podobě zvrácení Ježíšova kritického postoje vůči strukturám moci ve prospěch glorifikace imperiální autokracie a bohatství odpovědět jinak než prostřednictvím nedokonalých dějinných hnutí radikálního učednictví. Tato hnutí se pravidelně stávala výzvou dominanci násilí, bohatství, sociální hierarchie a prázdných rituálů. Každé z těchto volání k obnově učednictví potvrzuje podle Yodera centrálnost Ježíše v našich dějinách.

Yoder užil výraz politika ještě v jednom svém spise, jehož anglický název (Body Politics) vychází z idiomu, označujícího jednak soubor praktik, jimiž společenské síly regulují lidské tělo, jednak individuální či společný (politický) zápas o tuto kontrolu. Yoder jím naopak, jak naznačuje i podtitul „pět praktik křesťanského společenství tváří v tvář přihlížejícímu světu“, označuje soubor specifických činností a projevů, jež podle Nového zákona charakterizují církev jako „tělo Kristovo“.

A přece nejde jen o církev. To co má být modelově patrno na církvi v jejím ekumenickém rozměru, se ve světě, kde je Ježíš Kristus Pánem, týká celého kosmu. Je-li Ježíšovo odmítnutí nároků světa opravdu formou Božího sebesdělení, pak každá jiná koncepce vládnutí je strategickou chybou, která se nevyplatí a bude mít opačný účinek, než jaký doufá mít. Tuto obecnou platnost kristovské partikularity má na zřeteli i sbírka textů nazvaná Ve prospěch okolních národů (For the Nations), která vyšla v roce Yoderovy smrti. Zvolený titul je odpovědí na knihu jeho mladšího kolegy a příznivce, teologického etika Stanleyho Hauerwase Proti národům (Against the Nations) z roku 1994, a potažmo i na klasická díla církevních autorit Athanasia (Contra gentes) a Tomáše Akvinského (Contra gentiles). Podle Yodera je třeba jedinečnost církve a její mise vyjádřit právě opačně.

Svým eschatologickým chápáním vztahu církev-svět Yoder výslovně navazuje na Barthovu analogii mezi civilní a církevní komunitou. Posláním církve je svědectví Kristu, nikoliv snaha „napravovat svět“, ale toto svědectví má své „světské“ konsekvence. Praktiky komunity víry jsou při vší své partikularitě vzorem pro tvorbu a výkon obecného lidského práva, a proto i práva jiných politických, ekonomických, kulturních a dalších lidských pospolitostí. Jako „pozemsky-dějinná forma Krista“ je církev provizorní reprezentací celého lidstva. Tato vize nám podle Yodera může pomoci znovu objevit způsoby, jak dát specifickému univerzální význam a platnost.

Autor je docent systematické teologie, učí na ETF UK.

Vytisknout