Jiří Schneider: „Ymkařské“ ohlédnutí za Jiřinou Šiklovou

V letošním roce zemřely dvě výrazné osobnosti, které se zapsaly do obnoveného fungování Akademické Ymky po roce 1989. Na stránkách Křesťanské revue se sluší je připomenout.

Jan Sokol a Jiřina Šiklová byli v mnohém odlišní, a přece měli hodně společného. Přispěli nejen k rozvoji českých univerzit ve svobodných poměrech a jejich otevření světu. Na Karlově univerzitě oba stáli u vzniku nových studijních oborů. Zapsali se do srdcí i paměti stovek ba tisíců studentů, formovali nejméně dvě generace vzdělanců, symbolizují ducha otevřenosti a odpovědného a respektujícího dialogu. Bylo jen přirozené, že byli blízcí prostředí Akademické Ymky, která o takovou atmosféru usiluje. Jiřina Šiklová to vyjádřila lapidárně: „Akademická YMCA, to má být sympozium ducha, hostina moudrosti.“

Vzpomínky na Jana Sokola od jeho blízkých přátel a spolupracovníků jsme mohli otisknout v minulém čísle. Málo se ví, že Jan Sokol byl po roce 1990 jeden rok předseda obnovené Akademické Ymky. V roce 2016, když na jejím retreatu v trapistickém klášteře v Poličanech naposledy přednášel, jeho vzpomínku zaznamenal Křesťanský magazín České televize, který o retreatu natočil reportáž: „Já jsem se s (Akademickou) Ymkou setkal hned po devadesátém roce, když se obnovovala, a v tom období jsem byl jeden rok její před- seda.“

Jeho tehdejší přednáška na téma „Limity empirického poznání“ mi utkvěla v paměti. Byla, jak to u něho bylo typické, prakticky názorným výkladem smyslového vnímání a důsledků jeho omezení pro lidskou práci i poznání.

Podíl Jiřiny Šiklové na činnosti Akademické Ymky v posledních třech desetiletích nelze docenit. Pravidelně se zúčastňovala tradičních jarních a podzimních retreatů, často jako přednášející, zaníceně diskutovala a strhávala svým zaujetím pro aktuální témata: Vzpoura mladých ve světě (2012), Role muže a ženy a širší rodiny (2010), Chléb a hry, nebo odpovědná společnost? (2008), Rodina v konzumní společnosti (2007). Naposledy v roce 2017 na jarním retreatu v Bělči přednášela v rámci tématu Rusko a Evropa o stejnojmenné práci Masarykově a na podzimním retreatu přednesla zasvěcený referát u příležitosti 90 let od založení Akademické YMKY a tohoto časopisu. K tomuto tématu byla Jiřina Šiklová referentka nadmíru povolaná (viz její příspěvek do sborníku YMCA v proměnách času, Praha 2010, který zde přetiskujeme).

Jiřinu Šiklovou k Akademické Ymce přivedl už v šedesátých letech zájem o intelektuální dění za první republiky. V roce 1967 psala disertaci o práci Akademické Ymky s mládeží v třicátých letech. Prostřednictvím evangelického faráře Jana Čapka, svého někdejšího spolužáka, se osobně seznámila s řadou osobností z okruhu Ymky. Mezi jinými také s dr. Kavinovou, na niž se později, v sedmdesátých letech, mohla s důvěrou obrátit, když hledala bezpečné překladiště pro pašování zahraniční literatury do normalizačního Československa. V rozhovoru pro časopis Babylon v prosinci 2019 na tuto spolupráci vděčně vzpomínala: „Skutečná garáž, kde se přijatá zásilka uložila před vlastní distribucí, byla u paní MUDr. Kavinové, která bydlela v Troji u zoologické zahrady. Tu jsem znala ,legálně‘ – s Kavinovou jsem psala práci na námět YMCA, takže jsem k ní jezdila domů. Navíc jsem věděla, že přítelem jejího tatínka byl Václav Maria Havel, který k nim chodíval. Tak to bylo doporučení. Paní Kavinovou jsem oslovila přes její sestru, paní Matoušovou, první vystudovanou teoložku v republice, že bych potřebovala garáž a naznačila jsem jí, o co jde. Okamžitě souhlasila, vyjela se svým autem ven a dala nám svou garáž k dispozici… To byly takový nenápadný ženský, obě skvělý, obě evangeličky.“

Není pochyb, že jako nepřehlédnutelná účastnice tematických diskusí i osobních rozhovorů na setkáních Akademické Ymky výrazně ovlivnila novou generaci jejich účastníků. O tom, že účast na pravidelných retreatech pro Jiřinu Šiklovou nebyla okrajová záležitost, ale inspirativní nadechnutí v odstupu od každodennosti, svědčí i to, že se s dojmy ze setkání v roce 2006 svěřila ve svém sloupku pro Týdeník Českého rozhlasu. Stále aktuální citát je jistě vhodným zakončením naší vzpomínky:

„Jsem ráda, že lidé zase objevili chvilky sakrální, které je povznášejí, a vracejí se k diskusím o velkých myslitelích. Současně se ale obávám, že budeme-li politiku zcela přehlížet, tak se prostor pro diskuse a sváteční setkání a rituály bude zužovat. Ten prostor nezachrání zákazy nějaké politické strany, ale náš zájem o věci veřejné. Staří Řekové to věděli a agoru jako shromaždiště pro diskusi o věcech celé obce si pečlivě hlídali. My se naproti tomu bojíme, aby se k vládě nedostali opětně komunisté, chceme je zakazovat a zapomínáme, že lidé bez jakýchkoliv ideálů, lidé hrubě materialističtí – sice se hlásící k názvům různých stran – již o naší zemi rozhodují.“

Jiří Schneider

Z rozhovoru s Jiřinou Šiklovou z roku 2017, který připravily Lidovky.cz

„Budu vám asi připadat pitomá, ale od převratu uplynulo 27 let. Dvacet sedm let to trvalo od konce první války do začátku druhé republiky, tedy celá opěvovaná první republika včetně okupace a války. Tak ať si to lidi uvědomí, dvacet sedm let je ve střední Evropě celá epocha! Co by na tom mělo být, že teď jsou někde u moci méně liberální lídři než před patnácti lety? Samozřejmě, že se všude objevují populisté. Zrovna včera jsem byla na setkání Kroměřížské výzvy a vysvětlovala jsem, že lidé nevolí dle programů, ale podle osobností, které je osloví. To je vše, já si z toho trhat vlasy nebudu. Pro mě je to vývojové stadium – asi jako by se lidé za první republiky divili, proč se nemluví furt o císařpánovi. Prostě se objevují figury, jaké se objevují. Když to přeženu, Trump je stejně blbej jako Zeman, akorát nás je jenom deset milionů a nemáme jaderné hlavice. Já jsem vždycky byla proti přímé volbě a bohužel mi vývoj dal za pravdu.“

Vytisknout