Jiří Schneider: Nad knihou Elisabeth Braw: Boží špehové

Má smysl se třicet let po sjednocení Německa zabývat tím, jak východoněmecká státní bezpečnost kontrolovala dění ve společnosti? Co nám dnes ve svobodných poměrech mohou říct příběhy farářů a církevních pracovníků, kteří se nechali přimět ke spolupráci se Stasi, nebo byli dokonce jejími kmenovými zaměstnanci?

Na výše uvedené otázky odpovídá kladně kniha s víceznačným názvem Boží špehové s podtitulem „o špionážní kampani, kterou vedla Stasi uvnitř církve během studené války“. Je určena mezinárodnímu publiku a jistě si najde čtenáře nejen mezi zájemci o dějiny církve či špionáže.

Autorka knihy je švédská novinářka Elisabeth Braw. Vystudovala v Německu a Velké Británii a přispívá do významných světových periodik, především v oblasti bezpečnosti a mezinárodních vztahů. Je pozoruhodné, jak se novinářka s tímto profilem dostala k tématu činnosti východoněmecké státní bezpečnosti v německé evangelické církvi během studené války. Důležitým impulzem byla kniha její kolegyně Brigity Almgren o východoněmecké státní bezpečnosti, která vyšla ve Švédsku v roce 2011. V ní se mimo jiné uvádí, že pastor Aleksander Radler, působící v městě Burtraesk, byl agent Stasi. Radler, původem Rakušan, studoval v šedesátých letech teologii v NDR. A tehdy jej Stasi získala ke spolupráci. Německé archivy potvrdily, že Radler byl po desetiletí agent Stasi a po odchodu do Švédska pracoval pro východoněmeckou zahraniční rozvědku. Pod tíhou důkazů se v roce 2012 k tomu Radler – tehdy osmašedesátiletý – přiznal a rezignoval na akademické a církevní funkce ve švédské luterské církvi. Radlerova kauza se Elisabeth Braw docela osobně dotýkala. Její otec, luterský pastor, se s Radlerem osobně znal. V osmdesátých letech byl ve Švédsku sám podezírán ze spolupráce se Stasi a byl to právě Radler, kdo tehdy vystupoval na jeho obranu. Elisabeth Braw Radlerův příběh zpracovala pro časopis Newsweek v článku s titulkem Tinker, Tailor, Pastor, Spy. To je slovní hříčka vycházející z dětského rozpočítadla a zároveň narážka na špionážní bestseller Johna Le Carré Tinker, Tailor, Soldier, Spy (česky vyšlo pod názvem Jeden musí z kola ven). Příprava článku ji přivedla k hlubšímu studiu působení státní bezpečnosti v luterské církvi v bývalé NDR.

V úvodu knihy autorka vzpomíná, že zájem o socialistické východní Německo v ní poprvé probudili její prarodiče, novináři, s nimiž NDR poprvé navštívila a okusila tísnivou atmosféru za železnou oponou. Věděla, jak působí církev ve svobodné zemi a lákalo ji přijít na kloub tomu, jakým způsobem a za jakou cenu mohla fungovat církev v režimu, usilujícím o úplnou ideologickou kontrolu nad společností. Podrobně se věnuje zvláštnímu postavení evangelické církve v NDR: Na jedné straně byla režimem tolerována jako největší křesťanská denominace, na straně druhé byla podezřelá spojením s evangelíky v západním Německu.

V šedesátých letech režim poněkud povolil otěže. Ve vztahu k církvi se přestal uchylovat k hrubé represi, jak to bylo dříve, jeho cílem nebylo náboženství zcela potlačit, ale podmanit. K tomu volil východoněmecký režim metody psychologického nátlaku, vydírání, věznění. Ale na rozdíl od SSSR a jiných zemí východního bloku neposílal faráře do koncentračních táborů či do psychiatrických léčeben. Církevní (či přesněji proticírkevní) oddělení Stasi bylo převodovou pákou režimu v prostředí mimo struktury vládnoucí strany. Působení evangelické církve mělo být důkazem svobody vyznání v komunistickém režimu. Navíc bylo pro zvláštní služby lákavé propojení evangelíků v NDR se sesterskými luterskými církvemi v západním Německu a ve Švédsku a se Světovým luterským svazem a Světovou radu církví. Teprve v roce 1969 se Federace evangelických církví v NDR od sesterských církví v západním Německu organizačně oddělila.

Spolupráce církve se státem dostala nový rámec, který byl v roce 1978 symbolicky stvrzen na nejvyšší úrovni při setkání vedení církví s šéfem komunistů Erichem Honeckerem. Režim se politicky smířil s existencí evangelické církve v socialistické společnosti a církev si teologicky zdůvodnila spolupráci s režimem v oblasti sociální péče a v „úsilí o mír a odzbrojení“. Veřejné angažmá evangelické církve však mělo své jasné meze – když evangelíci v NDR opatrně uvítali Gorbačovovu perestrojku, vzbudilo to velkou nelibost konzervativního komunistického vedení.

Evangelická církev se pohybovala v prostoru, vymezeném spoluprací s režimem, přizpůsobením poměrům a pasivním odporem. Tak se stávala atraktivním polem relativní svobody v situaci, kdy byl život ve společnosti značně reglementován. Braw k tomu trefně podotýká: „Mnoho mírně vzdorných mladých mužů a žen, kteří by za jiných okolností vůbec neuvažovali o církevní kariéře, se stalo pastory, protože to byl jediný způsob, jak žít poněkud mimo dosah vlády.“

Přínos této knihy je v tom, že přináší pohled jak z perspektivy Stasi, tak jejích tajných spolupracovníků. Autorce se podařilo obsáhle hovořit s plukovníkem Joachimem Wiegandem, který vedl církevní oddělení Stasi v letech 1978–89. Měl více než sto podřízených, kteří se shromažďování informací o lidech a dění věnovali na plný úvazek. Wiegand s autorkou hovořil otevřeně, ale přitom s respektem k závazkům, které s tajnými spolupracovníky Stasi uzavřela. Odmítl proto komentovat konkrétní případy spolupráce – kromě těch, které byly již veřejně známy. Na druhou stranu poskytl vhled do mentality důstojníků Stasi a jejich metod působení v církvi, získávání spolupracovníků a informací.

Wiegand zásady přístupu k církvi shrnul lapidárně: „Ať se modlí, ať zpívají, jen ať se nepletou do politiky.“ Takový modus vivendi režimu vyhovoval. Pro církev bylo lákavým pokušením stáhnout se do ulity introvertní zbožné sekty, zaměřené výhradně na osobní spásu, soustředěné na věk budoucí a vyhýbající se odpovědnosti za přítomnost.

Autorce se daří situaci na konkrétních příbězích líčit nikoliv černobíle. Nemá předem jasné dělicí linie mezi zločinci a obětmi. Škála spolupráce s režimem byla široká a bylo snadné dostat se na šikmou plochu cestou zdánlivě nevinných ústupků. Někteří představitelé církve se pokoušeli o způsob přežití formou výměnného obchodu: podělit se s představiteli režimních institucí o pár trivialit z prostředí církve výměnou za to, že dostanou stavební materiál na kostel či faru, bude jim povoleno vycestovat do zahraničí nebo vydat církevní publikaci. Ochotu poskytovat „neškodné banální informace“ ve prospěch církve těžko paušálně soudit. Mohla to být naivní iluze; i banální informace mohly někoho velmi poškodit. Režimu se dařilo živit obavy z všemocné tajné policie. Obava, že se Stasi beztak všechno dozví, byla klíčovým faktorem sebekontroly společnosti. Každá informace o osobních preferencích se Stasi hodila. Aniž o tom věděli, stali se například faráři, kteří podle hlášení tajných spolupracovníků neměli rádi moderní církevní hudbu, předmětem zájmu Stasi v jejím úsilí zamezit šíření západních vlivů.

Mnozí měli obavy z toho, jaké důsledky by mělo tajnou spolupráci odmítnout. Avšak Friedemann Stengel z Univerzity v Halle, který se zabýval výzkumem infiltrace Stasi do luterské církve, potvrzuje, že odmítnutí spolupráce mělo fatální důsledky zřídka. Obvykle znamenalo zastavení dalšího kariérního postupu či zamítnutí povolení k cestám do zahraničí. Motivaci spolupracovat posilovalo přesvědčení, že Německo zůstane rozděleno a východoněmecký režim je třeba brát jako nutnost, s níž je třeba se smířit. Mezi spolupracovníky z řad církve nebylo mnoho těch, kteří by podávali informace ochotně a na základě ideového spříznění. Naopak, v rámci systému se – nikoliv bez zdráhání – snažili dosáhnout výhody pro sebe osobně či pro fungování církve.

Vyrovnala se německá evangelická církev po roce 1990 dostatečně s tím, že v jejích řadách přibližně desetina farářů se Stasi spolupracovala? Podle Friedemanna Stengela se otázka kolaborace řešila na univerzitách důkladněji než v církvi, v níž bylo postaveno mimo službu jen několik jednotlivců. Podle zjištění autorky měla církev k opatrnému postupu dva důvody. Prvním byla obava o dobrou pověst. Přiznat vysokou míru infiltrace v církevní hierarchii by bylo pro církev trapné. Druhým důvodem byly praktické ohledy. Případný odchod velkého množství bývalých spolupracovníků z církevní služby by paralyzoval církevní provoz.

Saský biskup Christoph Demke uvádí různé důvody, které duchovní vedly k tomu, aby na spolupráci kývli: kariérní postup, ale taky praktické důvody jako třeba elektrická přípojka domu. Někteří byli naivní a mysleli si, že tak „vylepší“ názor Stasi na církev. Jiní byli ideologicky na straně komunismu a zdůvodňovali si spolupráci společným „mírovým úsilím“, „prací pro mír“.

Našli se i takoví, kteří hledali osobní prospěch nebo chtěli druhým uškodit. Ne náhodou autorka závěrem této kapitoly zmiňuje faustovskou legendu. Úspěšný, ale frustrovaný člověk dokáže zaprodat duši i ďáblu. Vskutku mefistofelský charakter mělo psychologické pouto, které vznikalo mezi tajnými spolupracovníky a jejich „řídícími orgány“. Referenti Stasi se setkávali s jistou podivně zvrácenou důvěrou svých agentů. Ti se jim svěřovali s osobními či profesními frustracemi a přáními, které by váhali sdílet s kýmkoli jiným, nejméně se svými kolegy faráři. Svému referentovi mohli důvěřovat, mohl se jim – jakkoli to zní zvráceně – stát zpovědníkem či mentorem.

Zajímavé srovnání nabízí českému čtenáři článek „Katoličtí kněží jako neoficiální spolupracovníci Státní bezpečnosti – Typologie“ (v tematickém vydání revue Salve 2011/1, str. 19). Německý sociální etik Gregor Buß v něm na základě několika desítek příběhů shrnul motivaci a důvody ke spolupráci. Zpravidla byla výsledkem více faktorů, vědomé motivace i postupného zaplétání do policejní sítě. Někteří byli zprvu oklamáni a netušili, komu poskytují informace. Jiní měli jednání se státními orgány v popisu práce, ale neuvědomili si, že neoficiální, utajená podoba kontaktů byla nad rámec povinností. Někteří byli vydíráni kvůli svému mravnímu selhání, pro jiné se důstojníci Státní bezpečnosti stali dokonce důvěrníky v obtížné životní situaci. Svou roli hrál strach či obyčejný konformismus. Osobní výhody byly příjemným vedlejším produktem spolupráce a u mnohých se teprve později staly důvodem pokračování spolupráce, která byla původně vynucena. Někteří spolupracovali v domnění, že pomohou církvi, stylizovali se do role stavitelů mostů mezi církví a státem, imponovala jim blízkost moci a privilegovaný přístup k informacím. Jiní spolupracovali ze zbabělosti, závisti či kvůli ambicím, z ješitnosti či samolibosti, u některých hrál roli sklon k dobrodružství.

Vraťme se naší knize. „Umění rekrutovat“ je tu věnována zvláštní kapitola. Plukovník Wiegand se autorce svěřil, jak sofistikovaně k získávání spolupracovníků v církvi přistupoval: „S pastory nesmíte spěchat… stačí být trpělivý… každý má pro něco slabost, takoví holt lidé jsou…“ K vydírání se příslušníci Stasi uchylovali neradi, v případě farářů dávali přednost subtilnějším formám manipulace. Věděli o nich téměř všechno a otcovsky jim věnovali svou pozornost a sympatie. Pomáhali s praktickými záležitostmi, ať se jednalo o nedostatkové západní zboží, kariérní postup, či přijetí dětí na školu.

V knize jsou kromě Radlerova případu podrobně popsány ještě čtyři další. Autorka se pokusila s aktéry sejít a zaznamenat jejich interpretaci. Ne vždy k tomu byli svolní.

Novinář Jürgen Kapiske, který pracoval pro církevní tisk a později pro Světový luterský svaz, byl jeden z mála spolupracovníků Stasi, který s autorkou o své motivaci obsáhle hovořil. Nepokládal režim v NDR za špatný, naopak měl zájem na tom, aby trval a uspěl. Jedna z epizod je pro české čtenáře zajímavá: Kapiske se z pověření Stasi v roce 1979 vydal do Prahy, aby prostřednictvím chartistů z řad evangelíků zjistil, jaká panuje mezi disidenty nálada. Navštívil například Milana Balabána a o rozhovoru s ním a dalšími zhotovil podrobnou zprávu. Nevíme, zda si Stasi tyto poznatky nechala pro svou potřebu, nebo je sdílela s československou StB.

Curt Strauss u vojenského odvodu odmítl službu se zbraní kvůli výhradám svědomí. Jeden z členů komise projevil zájem o jeho názory a pozval ho k dalšímu rozhovoru. Strauss se cítil poctěn a rád souhlasil se setkáním v místní restauraci. Tam si uvědomil, že mluví s důstojníkem Stasi, který ho chce získat ke spolupráci. Strauss se vyučil automechanikem, ale toužil se stát farářem. Nedokončil ani střední školu a uvědomoval si, že by mu spolupráce se Stasi otevřela cestu ke studiu na univerzitě. Nakonec si to rozmyslel a s tajemným společníkem se již podruhé nesetkal. K farářskému povolání si našel cestu přes církevní střední školu a seminář. Na spolupráci se Stasi nikdy nepřistoupil, zůstal však pod trvalým dohledem tajné policie, četli mu dopisy a odposlouchávali telefon.

Frank Stolt podepsal závazek spolupracovat se Stasi již v 16 letech, poté, co se neúspěšně pokusil utéct na Západ. Ani s „protekcí“ u Stasi se mu nepodařilo dokončit střední školu. Jeho řídící důstojník mu tehdy doporučil, aby se „dal na faráře“. Stolt se přihlásil do luterského semináře Paulinum, který pod mentorským dohledem Stasi dokončil a jako farář pak se Stasi mnoho let spolupracoval.

Pozoruhodným případem je příběh Gerda Bambowského, pastora, který ve velkém pašoval náboženskou literaturu ze Západu do Sovětského svazu. Ovšem ve spolupráci se Stasi a s vědomím KGB. Bambowského motivovala dobrodružná povaha a uznání ze strany jeho řídících orgánů. Svou činností umožnil dekonspirovat řadu ilegálních kanálů, kompromitoval a vystavil perzekuci své spolupracovníky v tehdejším Sovětském svazu. Důvěřiví organizátoři na Západě si neuvědomili, že se stali součástí zpravodajské hry. V knize je pozoruhodný moment, když se autorka ptá, co se stalo po roce 1989 se sklady plnými zabavené náboženské literatury. Plukovník Wiegand přiznává, že ani jako přesvědčený ateista neměl to srdce poslat desítky tisíc ruských biblí do stoupy a nechal je před svým propuštěním poslat na místo původního určení.

Wieganda se týká také zajímavá epizoda, zmíněná v závěru knihy. Vypráví, jak se v únoru 1989 účastnil porady bezpečnostních orgánů východního bloku v Budapešti. Maďarský ministr vnitra si ho pozval k hovoru mezi čtyřma očima a poslal po něm do Berlína vzkaz, že maďarská vláda je připravena otevřít hranice na Západ. Po návratu do Berlína se Wiegand s kolegy radil, jak má tento výbušný vzkaz vyřídit. K šéfovi Stasi Mielkemu se bál, předal tedy vzkaz jednomu z jeho náměstků. Ukázalo se, že ten si jej z podobných obav nechal pro sebe. V červnu 1989 pak ministři zahraničí Maďarska a Rakouska, Gyula Horn a Alois Mock skutečně přestřihli symbolicky hraniční dráty. Železná opona se začala drolit.

Na otázku, jak si náhlý kolaps režimu NDR vysvětluje, Wiegand odpověděl, že Stasi shromažďovala velké množství informací, ale nebyla úspěšná v jejich vyhodnocování. Tehdejší režim měl dostatek informací o tom, že lidé jsou se systémem nespokojeni, ale vládnoucí politici si odmítali tuto zpětnou vazbu připustit. Každý systém, který odmítá přijímat špatné zprávy, je odsouzen ke krachu. Idea komunismu byla dobrá, špatná byla její realizace. Představitelé NDR si tak dlouho namlouvali, že jejich politika je cesta budoucnosti, až se jim režim zbortil pod rukama.

Jiří Schneider

God’s Spies“, anglicky 2019, 288 s.

Vytisknout