Jiří Schneider: Ano, je to i můj příběh

Když americký historik Timothy Snyder v listopadu v Praze hovořil na téma paměť a dějiny, kriticky se vymezil vůči (nejen středoevropské) zálibě pěstování národní paměti, která se opírá o vybrané příběhy. Taková konstrukce historické paměti vede ke zkreslenému pojetí dějin. Ať už se jedná o tradování slavných vítězství, nebo potupných porážek a zákeřných zrad, inklinuje k okázalému národnímu příběhu. Někdy pyšně nadřazenému – celý svět nás obdivoval, jindy ublíženě sebelítostivému – spojenci nás zradili, 300 let jsme trpěli. Snyder položil řečnickou otázku, zda je možné, aby Evropané opustili svůj národní dějepis a sdíleli společnou verzi evropských dějin. Naše vlastní zkušenost posledních desetiletí ukazuje, jak je obtížné domluvit se na společném chápání svých dějin byť s jedním ze sousedních národů. Zřizujeme k tomu společné komise historiků, které se v lepším případě dohodnou, ale veřejností to přijato není.

Potíž je v tom, že širší společenství ten příběh, který zosobňuje sdílené hodnoty, potřebuje, suchý odkaz na preambuli ústavy k pocitu sounáležitosti nestačí. Státy a jejich unie se udržují idejemi svých zakladatelů začasté v podobě příběhů významných osobností či hrdinů, pravidelně vyprávěných a utvrzovaných společnými rituály „občanského náboženství“. Hledání identity v příbězích minulosti a diskuse o jejich interpretaci a předávání patří k základním úkolům společné kultury.

Pavlu Hoškovi se podařilo téma vlastenectví, národní paměti a smyslu českých dějin uchopit nově. Jeho sonda nezůstává na povrchu. V mnohokrát vykutaných štolách českého pod-zemí a pod-vědomí objevil rudnou žílu. Při ohledávání tradic českého příběhu jde dále a hlouběji než jen k novodobé české literatuře. Podobně jako čeští kronikáři Kosmas, Dalimil, Václav Hájek z Libočan zasazuje příběh českého národa do biblického rámce. Každému národu je Bohem svěřen úkol i příslušná obdarování, aby obohatil eschatologickou symfonii shromáždění všech národů před trůnem beránkovým. Úvaha o národním příběhu tak dostává teologický rámec. Tím se autor výslovně hlásí k masarykovské tradici pojetí české otázky jako otázky náboženské. Jeho pojetí je však o poznání ekumeničtější a smířlivější, než jsme byli v debatě o smyslu českých dějin za posledních více než 100 let zvyklí.

Český příběh je spleten z několika provazců vyprávění, ideových tradic. Hošek má dar syntézy a trefné zkratky. Našel podivuhodnou shodu u dvou autorů, kteří se pokusili tyto tradice popsat, Karla Skalického (Prolegomena k budoucí filosofii českých dějin, 1977) a evangelíka Rudolfa Říčana (České náboženské tradice, 1939). Není náhodou, že klenbu své teze buduje na katolickém a evangelickém základu. Opřen o pojetí Skalického a Říčanovo rozhodl se vystavět svoje vyprávění českého příběhu na pěti pilířích tradice cyrilometodějské, svatováclavské, husitsko-bratrské, svatojanské a obrozenecko-masarykovské. K symbolickému sedmeru se autor dostává, když ke zmíněné pětici doplňuje tradici vztahu k pohanství, přesněji jeho slovanské podobě, a vztahu k židovství v celé šíři od antijudaismu až po obdiv k židovskému národu jakožto národu malému a modelovému. Hošek se hlásí k pokusům nalézt „jakousi smířlivou komplementaritu mezi jednotlivými vrstvami… českého národního příběhu“ a trefně poznamenává, že „my Češi jsme tak trochu děti z konfesně smíšeného manželství“ (str. 96).

Struktura práce i odkazy na relevantní literaturu dokazují, že Pavel Hošek má debatu o českém údělu a smyslu českých dějin dobře evidovánu, včetně mnohých hran, ostnů i nástrah v ní skrytých. Jeho východisko ovšem není akademické, ale neskrývaně osobní. Připomíná svůj vlastní etnicky a konfesijně pestrý původ a napovídá tím, že jeho vlastenectví nebude etnicky či konfesijně výlučné povahy. V úvodních kapitolách se ve vzpomínce na školní léta nebrání upřímně přiznat, jak ho dojímaly často patosem nabité výpovědi o lásce k vlasti z pera bardů českého Olympu. Čtenáři připomíná trvalky školních osnov, vybrané ze zlatého národní fondu: od Kollára, Máchy, Tyla, Erbena, Němcové, Zeyera a Nerudy k Dykovi, Seifertovi a Halasovi.

Vlastenectví je tedy láska, vlastenectví je domov. A je-li řeč o lásce a domovu, pak je možné pojmout národ jako „velkou rodinu“. Čtenář si může uvědomit, že za dnešní krizí identity může být i to, jak lásku k vlasti vytlačuje nenávist k cizincům a pocit, že do našeho domova se tlačí nezvaní hosté. Lhostejno, zda jde o uměle živený strach, či oprávněné obavy. Hošek připomíná Chestertonův výrok: „K porážce hluchého a řvavého šovinismu je zapotřebí skutečná obroda lásky k rodné zemi.“ (Obrana vlastenectví). Vedle Chestertona odkazuje také na C. S. Lewise, který ke zdravému vlastenectví řadil „smysl pro humor a svobodu k sebeironii“. Ostatně ne náhodou autoru konvenuje „cimrmanovský“ odstup, který tematizuje vlastenectví zbavené patosu. A aby to nebylo málo, „cimrmanologickou atmosféru“ doporučuje i pro ekumenickou spolupráci: „Pro ozdravění místy poněkud zatuchlé atmosféry v mezikonfesijních vztazích může být smysl pro humor a zdravá sebeironie účinnější lék než oficiální kající patos a dojetí až k slzám.“ Taková připomínka není samoúčelné odlehčení závažného textu či laciné vtipkování. V době, kdy z různých úst zaznívá volání po křesťanských hodnotách, Pavel Hošek připomíná apoštola Pavla a naléhavě upozorňuje na to, že bez lásky bude takové volání pouze jako „měď zvučící“. Hoškova kniha může být vítaný průvodce pro ty, kteří nechtějí s vaničkou výlučného nacionalismu a šovinismu vylít i dítě lásky k vlasti a domovu, i pro ty, jež své vlastenectví chtějí brát jako dar a úkol, který není v rozporu s jejich křesťanskou vírou.

Jiří Schneider

Pavel Hošek: Je to náš příběh

Brno, CDK 2018, 204 s.

Vytisknout