Jiří Mrázek: Mělo to smysl

Vzpomínka děkana ETF UK Jiřího Mrázka, proslovená na pohřbu profesora Petra Pokorného

Milá rodino, milá akademická obci, vážení hosté,

pro moji generaci teď definitivně skončila jedna éra. Petr Pokorný byl poslední z našich učitelů, které jsme zažili ještě jako studenti; a pro mne byl zrovna ten nejbližší. A také do poslední chvíle – i ve svém požehnaném věku – aktivní, inspirující a dokončující různé knihy…

Když se probírám jeho životopisem, vytanula mi jedna věc: taková zvláštní nezdolnost. Ano, byl také velice vlídný a velkorysý – jako učitel i jako „šéf“, ale mám-li mluvit o jeho akademickém působení, ta nezdolnost a nenápadná vytrvalost ve věcech, na kterých mu záleželo, se tam táhne jako červená nit.

Po studiu bohosloví a po vojně nastoupil jako vikář právě tady, na Vinohradech. Ale současně se dál vzdělával. Podal si naprosto naivně a nesmyslně žádost o grant na Haardtův ústav klasické filologie v Ženevě; prostě proto, že v Listech filologických našel inzerát. Bylo těžko představitelné, že by grant získal, a i kdyby, že by ho zdejší úřady pustily. A neuvěřitelné se stalo skutkem, skutečně se to podařilo, ovšem nepustili ho. A tak jeho grant čekal v Ženevě a on v Praze – první rok, druhý rok; a třetí rok někomu na patřičných místech povolily nervy a skutečně dostal povolení k odjezdu. V Ženevě se stihl seznámit s profesorem Kilpatrickem a pokračovat ještě další trimestr v Oxfordu.

Podobné to bylo i s jeho disertací a habilitací. V roce 1959 podal disertaci, ale musel čekat tři roky, aby ji mohl obhájit; promován byl v roce 1963. Mezitím ovšem nezahálel a sepsal habilitaci, kterou podal hned, jak obhájil disertaci – a na obhajobu musel tentokrát čekat pět let. Ani jako docent nemohl na pražské fakultě hned učit. Byl však pozván jako hostující učitel na Sprachenkonvikt do východního Berlína – a zase nesměl odjet. O rok později to zkusil do Greifswaldu – a pustili ho.

Profesor Souček ho zprvu nasměroval na raně gnostické spisy. K tomu ovšem potřeboval koptštinu, kterou studoval na filosofické fakultě u profesora Černého. Oficiálně to ovšem nebylo možné, a tak ji vystudoval, abych tak řekl, načerno. A při své důkladnosti to dotáhl až do různých koptologických spolků a společností, nakonec se mu podařilo i zúčastnit se archeologické expedice do egyptského Nag Hammádí, kde se ty texty, které měl studovat, vyhrabávaly ze země. A později založil při Centru biblických studií i koptologickou sekci, která úspěšně funguje dodnes.

Podobně to bylo i s českým ekumenickým překladem Bible. Byl přizván do překladatelské komise. Ale to pro něj samozřejmě znamenalo, že se začal zabývat i teoriemi překladu, a nakonec v raných devadesátých letech předsedal vědeckému a překladatelskému výboru United Bible Society v Londýně.

Další oblastí, kterou se celkem logicky zabýval, byla hermeneutika a teorie porozumění, o čemž také napsal poměrně obsáhlou knihu.

Ale hlavní oblastí zůstalo vždycky kritické bádání v Novém zákoně – ať už šlo o synoptická evangelia nebo spisy svatého Pavla.

Já teď musím opakovat, co už jsem citoval kdysi; ale opakování v novém kontextu může nabývat nových významů: profesor Pokorný také přeložil z koptštiny Tomášovo evangelium. Když si tu knihu otevřete, hned na první stránce najdete logion, které říká Kdo najde výklad těchto výroků, neokusí smrti. A ještě před tou první stránkou je titulní list, na kterém stojí: přeložil a výkladem opatřil Petr Pokorný.

Já si myslím i dnes, že profesor Pokorný našel výklad (nejenom) těchto slov. A svým způsobem neokusí smrti.

A jedna z jeho posledních knih se jmenovala Má to smysl. Když se dívám zpět na jeho život a na to, co jsme spolu s ním prožili, musím souhlasit. Mělo to smysl.

Vytisknout