Jeroným – člověk víry [Lenka Ridzoňová]

Kázání při bohoslužbách 28. května 2016 na Střeleckém ostrově v Praze u příležitosti 600. výročí tragického konce Jeronýma Pražského „Bůh však vykoupil duši mou, aby nešla do jámy, a život můj, aby světlo spatřoval.“ (Jób 33,28)

Tento verš z biblické knihy Jób je heslem vylosovaným Jednotou bratrskou pro dnešní den.

Pravděpodobně to nebyl Jeronýmův křestní verš, ale docela dobře by být mohl. Jeroným totiž z takovéto víry žil. Moje duše, můj život je vykoupen. Nemusím se o něj strachovat.

Dítě štěstěny, které žije beze strachu, můžeme si povzdechnout. Není to ale dítě štěstěny, nýbrž dítě, člověk víry.

Zastavím se, víceméně chronologicky, u několika Jeronýmových životních etap a budu spolu s vámi přemýšlet nad tím, čím jsou důležité i pro nás.

1. Nevíme přesně, kdy se Jeroným narodil. Bylo to někdy mezi lety 1378–1380, někde na Novém Městě pražském. Vychodil školu a na několika evropských univerzitách získal titul mistra.Toužil po vědění, měl rád filosofii, promýšlel argumenty, vášnivě diskutoval, obhajoval své názory. Nebál se hledat pravdu, která není na první pohled zřejmá. Obhajoval „hledání perel v blátě“. Když pomocí každodenních skutečností vysvětloval náboženský pojem svaté Trojice, narazil na odpor. (Jeronýmův štít víry) Nemůže se přece míchat svaté a světské!

„Evropan a vzdělanec“, stojí napsáno na pozvánkách na dnešní den. Na začátku 15. století toho procestoval hodně. Studoval a působil v Oxfordu, Paříži, Kolíně nad Rýnem, Heidelberku. Navštívil Svatou zemi. Byl na univerzitě v Budíně, zatkli ho ve Vídni, ale utekl odtud na Moravu. Odjel do Krakova, pak dál na východ do Litvy... Studuje po světě, cestuje, nebojí se neznámého, ciziny. V Anglii opisuje Viklefovy spisy. Aby domů přivezl něco cenného.

Co z toho pro nás? Je dobré cestovat, poznávat, studovat. Nesedět doma za pecí. Nebát se jinakosti, lidé odjinud nás obohatí. Je dobré tříbit své názory v diskusi.

A ještě – snažme se i v církvi a v kostele být srozumitelní. Mezi svatým a světským nemusí být zeď.

2. Jeroným byl křesťan. (Jako skoro všichni tehdejší obyvatelé Evropy.) Měl rád Pána Boha, znal Bibli, žil jí. Své filosofické přednášky samozřejmě prokládal biblickými citáty, odkazy, příběhy (byť nebyl teolog ani kněz).

Před svojí obhajobou v Kostnici se modlí. Kritizuje církev, ale lidi vyzývá: Buďte křesťané. Modlitba je svobodná, nikdo, ani církev ji nesvazuje.

Pro nás: je dobré, když víra není jen věcí nedělní, kostelní, sváteční. Je dobré znát Bibli, mít její příběhy „v sobě“. Když budu mít zažitou tu větu o Bohu, který vykoupil mou duši, aby nešla do jámy... nebudu se té nastražené jámy tolik bát.

3. Jeronýmovi jde o církev. Kdyby mu byla lhostejná, tak by ji asi nekritizoval. V Oxfordu se seznámil se spisy Jana Viklefa, který byl k církvi hodně kritický. Říkal, že ve Viklefově učení je třeba hledat „zlatou žílu“.

Pravá církev není ta, kterou tady vidíme, říká Jeroným, její papežové, kněží, majetek, praktiky prodeje odpustků atd. Pravá církev je u Pána Boha, je neviditelná. Jejím obrazem nejvěrnějším byla církev prvotní: chudá, pronásledovaná, nezajištěná. V tomto pak na Husa, Jeronýma a Jakoubka ze Stříbra navazovala světová reformace. Navazování na Viklefa a kritika církve je asi hlavní Jeronýmovo kacířství.

Pro nás: Záleží nám na církvi? Přemýšlíme, jaká je a jaká by měla být? Modlíme se za ni? Snažíme se nejen kritizovat, ale i budovat?

Nejen církev, ale i my jako jednotlivci máme být odrazem a obrazem Božím. Co zobrazujeme, zrcadlíme?

4. Jaký je Jeroným člověk? Hodně mluví, je oblíbený, zábavný, má rád humor a vtip. Je chytrý a vzdělaný. Nebojí se. Dokáže strhnout dav. Má citlivé svědomí. Je věrným přítelem. Kvůli Husovi odejde do Kostnice, tam neohroženě volá po jeho ochraně. Je politik, osoba veřejně činná. Díky svému vzdělání a výřečnosti se dostane k nejvyšším politikům. Dokáže se rozčílit, je buřič (jeho třetí charakteristika na pozvánce). V roce 1412 ho rozčílí prodej odpustků (který je o 100 let později „spouštěčem“ Lutherovy reformace v Německu). S přáteli uspořádají alegorický průvod městem, který prodej odpustků zesměšňuje, vyvolají velkou odpustkovou bouři.

Pro nás: Jeroným nesedí doma a nenadává u televize, ale jde a své schopnosti, nápady, sílu, nakonec i život dá ve prospěch společnosti, dobré věci, pravdy. Jde s kůží na trh. Je bouřlivák, neklidná duše, ale i v jeho buřičství ho posiluje víra, že díky Bohu bude „spatřovat světlo“, světlo věčné, naději. Jeho vlastní život na této zemi pro něj není nejvyšší hodnotou.

5. Jeroným ve vězení. Strávil tam rok, v podmínkách velmi krutých. Zpočátku měl ruce a nohy přikovány k sobě. Po upálení mistra Jana Husa ho někteří představitelé koncilu chtějí obrátit na pravou víru – obrácený kacíř by byl cennější než další kacíř upálený. Nad Jeronýmem zvítězí strach z ohně a touha po životě, po svobodě. Odvolá. Na konci září 1415 vyzná pravou katolickou víru a proklíná Viklefovy a Husovy bludy.

Pro nás: Jeroným je člověk z masa a kostí. Podlehne slabosti, strachu. Svou lidskostí je nám blízký. I Petr, učedník Ježíšův, zapřel. Neodsuzujme druhé, kteří nevydrží nátlak, zradí, utečou, zapřou... Když sami zradíme, máme naději, že je cesta zpět.

6. Jaro 1416, soud v Kostnici. Jeroným se odvážně hlásí k Husovi a Viklefovi. I když nesdílí všechny jejich postoje, je věrný jejich odkazu. Odvolání vidí jako svou největší chybu. Lituje, že „zbaběle lpěl na životě“. Jidáš zradil a cestu zpátky nenašel. Apoštol Petr a Jeroným ano.

Pro nás: pokání je možné. Otevírá cestu zpět, byť v případě Jeronýma je to cesta na hranici, je to cesta pravdy, cesta pravá. Jeroným není dítě štěstěny, ale dítě pevné víry.

7. 30. května 1416. Jeroným je veden na místo, kde 6. července 1415 skončil Jan Hus. Cestou zpívá. Z jeho úst je slyšet vyznání víry. I tady ho víra drží. Nezachrání mu život pozemský, ale Jeroným věří a vyznává, že jeho život je už vykoupen, zachráněn. Vírou vstupuje do věčnosti. Na hranici vyzve kata, aby ho zapaloval zepředu. Slovy Ježíšovými se modlí: Odevzdávám svého ducha Bohu. To říká latinsky. Poslední slova jsou v češtině: Bože, odpusť mé hříchy.

Pro nás: víra může člověka držet až do konce. Když se budeme učit odevzdávat Bohu každý den, bude pro nás snazší odevzdat mu i ten den poslední.

Vytisknout