Jen z doslechu o tobě jsem slýchal… kázání: Jób 42,1–6 | Lukáš Klíma

Jób na to Hospodinu odpověděl: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“

Milí bratři, milé sestry, Jób zde mluví o rozdílu mezí tím, když o Bohu jen slyšíme, když o něm víme jen z doslechu, a na druhé straně, když s ním máme hlubokou osobní zkušenost, kterou Jób vyjadřuje tak, že „spatřil Boha vlastním okem“. V mnoha oblastech si dokážeme tento rozdíl dobře představit. Slyšet o někom či o něčem vyprávět, anebo to přímo vidět na vlastní oči. Někdo třeba navštíví nějaké zajímavé místo a vypráví nám o něm a my se tam pak vypravíme, můžeme si je sami prohlédnout, a máme tak bezprostřední zážitek. To má jinou sílu. Je to vyšší forma poznání, je to poznání z první ruky. Nejen z doslechu, ale na vlastní oči.

Ve vztahu k Bohu to ovšem může působit jako poněkud překvapivé vyjádření, protože Bůh přece není vidět. Patrně zde Jób nemluví o nějaké své vizi Boha, ale má na mysli intenzivní zážitek, můžeme říct průlomový zážitek s Boží blízkostí. Jób zde konstatuje naplnění svého toužebného očekávání, které vyjádřil už v 19. kapitole, kde říká: „…uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.“ (Jób 19,26–27) Tato Jóbova touha se nyní splnila, říká, že spatřil Boha vlastním okem, novým způsobem, v novém světle. Uviděl ho jako svého obhájce, jako svého vykupitele. Takto o své naději mluvil v té 19. kapitole: „Já vím, že můj vykupitel je živ… já ho uzřím… mé oči ho uvidí.“ Nyní se Jób setkal s touto Boží tváří, s tímto Božím rozměrem. Jeho bytostná touha, to, po čem tak prahnul ve svém nitru, se naplnila.

„Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ Tato Jóbova slova jsou součástí jeho závěrečného vyznání, které je tím posledním, co v rámci celé knihy říká. Tímto vyznáním Jób reaguje na Boží odpověď, obsaženou v předchozích čtyřech kapitolách (kap. 38–41). Bůh Jóbovi na jeho touhu po bezprostředním setkání odpověděl, ovšem velmi zvláštním způsobem. Bůh se ve své řeči představil jako Stvořitel. Jako ten, kdo zná neproniknutelná tajemství stvoření. Tajemství, nad kterými se člověku tají dech a která nedokáže prohlédnout. A Jóba tak přivedl k přemýšlení o velikosti a nesmírnosti vesmíru, o úchvatné pestrosti přírody, nad kterou žasneme. Jóbovi se tím otevřel nový pohled na to, jaký Bůh je, kdo vlastně je.

Většina předchozích kapitol knihy Jób (kap. 3–37) obsahuje rozhovory mezi trpícím Jobem a jeho přáteli. Až potom, až se všichni dostatečně vypovídají, ujme se slova Bůh a odpovídá Jóbovi na jeho nářky a trpké otázky. Odpovídá mu tak, že mu sám klade spoustu otázek, které se týkají tajů stvoření. Jsou to otázky, na které Jób nedokáže odpovědět, a je tak nucen přemýšlet o rozdílu mezi Bohem Stvořitelem a člověkem, jehož schopnost porozumět tomu, jak svět funguje, je velmi omezena.

Jób si díky Božím otázkám bytostně uvědomí svoji omezenost a Boží velikost, Boží nesmírnost. Uvědomí si propastný rozdíl mezi Bohem a člověkem, rozdíl, který spočívá v tom, že Bůh je Stvořitel a člověk je stvořená bytost. Uvědomí si, že žádný záměr není pro Boha neuskutečnitelný. Nikdo mu nemůže zabránit v prosazení jeho vůle.

Předtím znal Jób Boha jen z doslechu. Jeho víra a náboženský život, přestože byl Bohem nazván spravedlivým, se odehrávaly na institucionální úrovni. Úvodní kapitoly knihy (kap. 1–2) líčí Jóba jako patriarchu, který plnil v rámci své rodiny kněžskou funkci. Vykonával ji velmi svědomitě, aby nebyl z Boží strany napadnutelný. Tento přístup, který chápe spravedlnost podle zákona odplaty, se však záhy ukáže jako nedostatečný. Jób se k Bohu choval tak, jak mu to bylo coby hlavě rodu předáno. Mezi ním a Bohem však nebyl bezprostřední, osobní vztah.

Bůh, který se pro bezdůvodně trpícího člověka jeví být nepochopitelný, a podle zákona odplaty nespravedlivý, se nakonec Jóbovi představí jako Hospodin, Bůh vznešený, nade vše vyvýšený, Stvořitel, ale zároveň jako ten, kdo není od člověka vzdálen, kdo o něm ví a k němu promlouvá. Je to Bůh osobní, který člověku klade závažné otázky a dává se mu poznat novým, bezprostředním způsobem. Jóbovo hledání a nářek, když si nedokáže vysvětlit souvislost mezi spravedlností a utrpením, vyústí s tímto majestátným Bohem v osobní setkání. Bůh Jóbovi pomáhá vystoupit ze zakolejených schémat myšlení, z mentálních vzorců, ve kterých se pohybovali Jóbovi přátelé a se kterými se potýkal Jób sám, když se snažil svým přátelům čelit.

Náboženská tradice, kterou sdíleli Jóbovi přátelé a které se vzpírala Jóbova zkušenost s nespravedlivým utrpením, je Hospodinovým vstupem odsunuta na vedlejší kolej. Ukáže se, že nestačí znát Boha z doslechu, z tradice, která o něm vypráví a o které je možné všelijak polemizovat, tak jak to obšírně dělá Jób a jeho přátelé. Po mnoha rozhovorech se ukáže, že to nikam nevede, že to nepřispívá k porozumění lidskému utrpení ani Bohu. Teprve živé setkání s Bohem, který je zde označen svým vlastním jménem „Hospodin“ (38,1; 40,1; 40,6), umožňuje něco o Bohu poznat, něco důležitého zahlédnout.

Hospodin ve svých otázkách nabízí Jóbovi zcela novou perspektivu, která přesahuje dosavadní pohled na schéma viny a utrpení, ve kterých jsou Jób a jeho přátelé jakoby zakleti. Kolem tohoto schématu ve svých polemikách stále bezvýchodně kroužili. Jób ale pak v náhlém prozření říká: „Mluvil jsem o tom, co jsem neznal.“ „Hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl.“ A k tomuto prozření dospěl, když „spatřil“ Boha. Spatřit Boha je vyjádření osobního, bezprostředního vztahu důvěry vůči Bohu, jak to čteme např. v Žalmu 25: „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu. Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy.“ Vědět o Bohu z doslechu samo o sobě nemusí být špatné. Ale nelze u toho zůstat, nelze s tím vystačit, obzvláště ne, když je člověk konfrontován s utrpením.

V knize Jób jsou slova o známosti z doslechu nejdříve použita o moudrosti: „Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem. Říše zkázy a smrt říkají: Pouze jsme zaslechly pověst o ní.“ (28,21.22) I ta nejzazší oblast, kterou představuje říše zkázy a smrti, ví o moudrosti jen z doslechu. A podobně to platí i o Bohu. Lidské spekulativní myšlení není ani ve svých krajních polohách cestou do jeho blízkosti. Nenahlíží ho. Podobně jako hraniční zkušenost, kterou představuje smrt, sama o sobě neznamená bližší zahlédnutí moudrosti, je jen jakýmsi vzdáleným zaslechnutím.

K moudrosti vede úžas nad nesmírností Božího stvoření, které svědčí o Boží velikosti. Tato moudrost se rodí z osobního vztahu s Bohem, který stvořil nás i celý svět. A protože Bůh není ve svých možnostech omezen, může nás stvořit znovu. Možnost nového stvoření je v posledku odpověď na problém bezdůvodného a nesmyslného utrpení. Přijmout tuto perspektivu umožňuje důvěřovat Bohu navzdory tomu, že nejsme schopni utrpení a nespravedlnosti porozumět. Důvěra v Boží možnosti, které sahají za hranici smrti, umožňuje poznávat Boha tak bezprostředně, jako když ho spatříme na vlastní oči.

Vytisknout