Jediný základ ekumenismu | Bohdan Chudoba

Oikúméné znamenalo v antické řečtině celou obydlenou zem. Později, na konci starověku, aspoň zem ovládanou z Byzance-Cařihradu. Dnes hovoříme o „ekumenickém“ hnutí, které by mělo sjednotit všechny křesťany. Podnes rozhodně sjednoceni nejsou, spíše se na sebe dívají skrz prsty. Buď jsou povýšeni jedni nad druhé, nebo mezi nimi aspoň vládne podezírání a nevraživost. Občas se rozlišují, jedna obec od druhé, jmény, kterým ani sami nerozumějí. Tak například jedno jsou „katolíci“, druzí prý ne. Ale „katholikos“ znamená „všem otevřený“; a najde se snad dnes církev, která by netvrdila, že je ochotna přijmout každého? Jiní si zase říkají „pravo-slavní“, ale jsou snad jediní, kteří dovedou správně oslavovat Boha nebo znají pravou slávu Boží?

Nemáme v úmyslu rozebírat různice. Tím méně se zajímáme o jejich historické kořeny. Ježíš řekl, že bude jeden ovčinec a jeden pastýř. (Tím „jedním pastýřem“, dodejme hned, myslel zcela očividně sebe sama; je stejně domýšlivě hloupé a nekřesťanské, když najednou Josef Vávra nebo Monticelli prohlásí, že Ježíš měl na mysli jeho jako svého zástupce.) Chtěli bychom se tedy přestat hádat a podezírat a jít svorně za Ježíšem. To je ekumenické hnutí.

O tomto hnutí se mluví, ale ještě tu není. Konají se návštěvy, hovoří se na shromážděních – ale v nové době ještě ani nebylo shromáždění (koncil), na které by byli přizváni všichni biskupové. Probírá se, nač má kdo „právo“, jak je třeba si počínat při slavení eucharistie a ještě jiné. To vše se podobá pobíhání po vnějším obvodu kruhu, uvnitř kterého by se všichni měli shromáždit.

Ale není snad takové předběžné jednání nutné? Není snad zapotřebí dohodnout se nejdříve, zda je správné dotknout se při znamení kříže napřed pravého ramene a pak teprve levého, když to někteří dělají naopak? A není snad záhodno vyjednávat, kterému biskupovi říkat „arcibiskup“, „patriarcha“ nebo „papež“? Zda titul „papež“ patří biskupovi v Alexandrii v Egyptě, který si tak začal říkat dřív, ale nemá tolik stoupenců jako biskup v Římě v Itálii, který si tak začal říkat později, ale má stoupenců víc? A vůbec, není snad záhodno napřed nechat „historickou vědu“ rozhodnout, co se „opravdu“ stalo roku 313, co roku 1215, co roku 1563, co roku 1870 a tak podobně?

Kdybychom toto všechno měli podniknout, kam bychom došli asi tak za 5 000 let?

Je tedy ekumenický ideál beznadějný?

Řekl bych, že beznadějný není, spíše si ještě není vědom sebe sama a svého smyslu. Jako příklad toho, nač myslím, si dovolím dovolat se známé „Pověsti o Antikristu“, obsažené ve Třech rozhovorech Vladimíra Solovjeva, vynikajícího učitele a básníka, který zemřel v prvním roce našeho století. Vypráví se tam, jak na samém sklonku dějin, v časech dokonale zšeřelých, se tři proudy, vedené nadšenými hlasateli Ježíšova radostného poselství, ale zjevně se od sebe ještě lišící, vydávají do Jeruzaléma. Čím se liší, je jen naznačeno – Solovjevovi na tom zřejmě mnoho nezáleželo. Důležité je to, že všichni směřují do Jeruzaléma.

Toto město, kde Ježíš učil, ustanovil eucharistii, zemřel a vstal z mrtvých, kupodivu nehrálo v rozdělení křesťanských obcí na důležitější a méně důležité hlavní úlohu. Když některým biskupům nestačilo kráčet mezi ostatními biskupy, pocítili nutkání kráčet v popředí a začali si říkat „patriarchové“, byli to biskupové v Alexandrii, Antiochii, Římě, a dokonce i v Cařihradě-Byzanci – ale Jeruzalém mezi těmito zvlášť-biskupskými sídly velmi dlouho chyběl. Čekali bychom, že bude na prvním místě – vždyť tam vznikla církev. Ale chyba lávky. Teprve později – nejpozději ze všech středomořských měst – se mu oné pochybné „patriarské pocty“ dostalo také. Ale v Solovjevově vyprávění se křesťané posledních dnů vypravují právě do Jeruzaléma.

Vidím v tom velmi zřetelného ukazatele. I v Písmu se Ježíšovi učedníci na jednom místě obracejí k mistrovi s prosbou, aby jim vysvětlil podobenství, které právě dokončil. Naší pýše se nezdá, že ono podobenství potřebovalo nějakého vysvětlení, ale Ježíš trpělivě, větu za větou, opravdu znova podobenství vykládá. Naše generace má před sebou – vlastně všechny generace ji měly – podobnou příležitost. Příležitost zeptat se ještě jednou na vysvětlení.

Především bychom měli obrátit tvář ke všemu, co o době Ježíšově víme, k tomu, co je zaznamenáno v evangeliích, i k takzvané ústní tradici, která dostatečně odráží myšlení a konání křesťanů během prvního století po Ježíšově smrti. Zásadně bychom se měli zříci Origena, který již někdy kolem roku 200 vyhlašoval, že Ježíš jen proto mluvil v mytických podobenstvích, aby poskytl intelektuálům příštích pokolení příležitost „rozvinout své rozumové schopnosti“. Dech Osvěcující byl Ježíšem zřetelně církvi slíben, aby ji osvěcoval a pomáhal jí pochopit, co Ježíš sám řekl: nebyl slíben, aby říkal něco, co Ježíš neřekl; a nejméně byl slíben, aby církev zakrňoval šířením prázdných filosofických slůvek.

To znamená, že by se všichni křesťané měli zříci novot a dutých slov a držet se jen toho, co jejich předchůdci slyšeli a čemu věřili nejpozději během prvních sta let po Ježíšově smrti.

Za druhé si vzpomeňme na rozpravu, kterou měl Ježíš s Jakubem a Janem, syny Zebedeovými, a podle jiného místa v Novém zákoně i s jejich matkou. Církev je pozemským předobrazem království Božího, do kterého vejdou ti vzkříšení, kterým je při zmrtvýchvstání dovoleno obléci si nesmrtelnost. V království Božím, a tedy již v církvi, si podle Ježíšových slov nikdo sám nemůže vybírat hodnosti a přednosti. Jáhni nejsou hodnostáři; jsou tu, protože z vlastní pokory přijali na sebe charitativní práci. Biskupové nejsou hodnostáři: stojí každý uprostřed církevní obce, obklopen pomahači (kteří jsou za tím účelem svěceni, jako i on sám je svěcen), aby slavili eucharistii a znovu a znovu učili tomu, čemu Ježíš sám učil, nebo opět rozdělovali svátosti, které z eucharistie prýští.

Kdyby se všichni biskupové ve středu svých obcí pustili (třebas i jen myšlenkami) k Jeruzalému dob Ježíšových a odhodili vše, co z těch dob není, ekumenické hnutí by skutečně začalo a zároveň by již také bylo dokonáno.

Bohdan Chudoba (21. 11. 1909 v Brně – 2. 1. 1982 v Madridu) studoval historii na univerzitách v Brně, Oxfordu, Římě, Vídni a v Madridu, kde získal v roce 1933 doktorát. V třicátých letech publikoval v katolických časopisech Rozmach a Akord, překládal beletrii z angličtiny i dalších jazyků. Po válce se zapojil do politického života, byl zvolen poslancem za Čs. stranu lidovou, působil též jako redaktor časopisu Obzory. Kromě několika kratších spisů s politologickou či pedagogickou tematikou vydal historické knihy Španělé na Bílé hoře (1945) a dějiny českého národa Jindy a nyní (1946). Ihned po únoru 1948 emigroval do Německa a Francie, v roce 1949 začal přednášet historii a politologii na řadě univerzit ve Spojených státech. Ke konci života se natrvalo přestěhoval do Španělska.

Z rozsáhlé pozůstalosti B. Chudoby vydalo v roce 2009 nakladatelství CDK v Brně soubor esejů z roku 1980 Vím, v koho jsem uvěřil, z něhož je uveřejněný text.

Nakladatelství TORST zahájilo v roce 2018 souborné vydávání díla Bohdana Chudoby. Jako první vyšlo pětidílné, esejisticko-historické pojednání o světových civilizacích, náboženstvích a kulturách od starověku do dvacátého století s názvem Člověk nad dějinami.

Vytisknout