Jasná řeč Emanuela Rádla | Petr Krejčí

Rok 1920 byl pro republiku Československou nabyt politickými událostmi.

V časných ranních hodinách 29. února byla přijata nová ústava. 18. a 25. dubna proběhly volby do poslanecké sněmovny a senátu a v obou komorách zaujali místo i zástupci německé menšiny. 25. května byla jmenována vláda rudo-zelené koalice Vlastimila Tusara, která byla po svém rozpadu vystřídána 15. září úřednickou vládou Jana Černého. 27. května byl na společné schůzi prezidentem republiky zvolen podruhé T. G. Masaryk.

A tak ke druhému výročí republiky byly ustaveny všechny důležité státní orgány. Měli jsme demokraticky zvolené Národní shromáždění, řádně zvoleného prezidenta a měli jsme funkční vládu. Jen se pozapomnělo nebo spíše se nechtělo vidět, že české nadšení ze samostatnosti ne vždy sdílely národnostní menšiny, zejména menšina německá.

Boj o sochy císaře Josefa II. v Teplicích a Chebu přerostl v násilné nepokoje. A byli mrtví. Když si chebští zástupci české menšiny přišli stěžovat do Prahy, že jim Němci vytloukli českou školu, sešla se 16. listopadu na Václavském náměstí pod sochou sv. Václava demonstrace, na které plamenně promluvili mj. senátoři Emanuel Hrubý a Karel Sokol.

Poté, co byla demonstrace ukončena, rozvášněný dav obsadil německé Stavovské divadlo, zablokoval Nové německé divadlo a vytloukl redakce některých německých novin. Protože valná část pražských Židů hovořila německy, předmětem útoku se stala i stará židovská radnice či vinohradská synagoga.

Nicméně většina českých periodik přijala řádění davu s jistým pochopením.

A tak 25. listopadu v novinách Čas vyšel článek pozdějšího zakladatele Křesťanské revue Emanuela Rádla „Jasná řeč“. Je to sice sto let starý článek, ale v mnohém je stále aktuální. Uveřejňujeme jej v plném znění:

„Demonstrace minuly – snad. Kdo si troufá říci na své svědomí, že nepřijdou znova, zvláště když čte hanebné psaní Nár. Politiky, Nár. Listů atd. atd. po demonstracích? Hrozná věc – člověk nemá ani síly dost, aby tyto úžasné články četl – a čtou je tisíce, desetitisíce, statisíce lidí a považují je za samozřejmé, ba kdo ví? Snad ještě ne za dost jadrné. Strašné pomyšlení, nesnesitelné!

Vracejí se myšlenky na nejhroznější dny války, kdy Němci u vědomí své moci si dovolovali všechno. Špinili nepřítele, překrucovali pravdu, zneuctívali své velké lidi, dovolávajíce se jich, aby jen ještě více a více vyštvali svůj lid proti „nepříteli“. Lloyd George tehdy řekl, že od potopy světa nepřišla taková hrůza na svět a věru bylo to jako nová potopa. Kolik dobrých lidí tehdy utíkalo z města se zoufalou myšlenkou, že spravedlnosti není, že víra v Boha byla opravdu omylem, že vládne jen surovost! Vím, že byli takoví lidé, kterým nezáleželo v poslední řadě na tom, že padne Anglie nebo Amerika, že český národ bude smazán, nýbrž kteří celou bytostí cítili nemožnost žíti na světě, kde surovost a násilí jest a bude snad navždy posledním argumentem. A tito lidé, pokud žijí v Čechách, byli za posledních pouličních surovostí postaveni znovu před onu hroznou myšlenku: Jest nějaká spravedlnost na světě, či vládne jen Dyk, Em. Hrubý, Kusák a gentlemani toho druhu, protože náhodou po rakouském císaři moc v tomto kraji přišla do jejich rukou?

Bůh dal za války odpověď: Spravedlnost jest; pravda světem vládne; běda tomu, kdo se proti ní vzbouří! Pamatujete, jak vám bylo při této odpovědi? Neslyšíte-li rádi slovo Bůh, užijte jiného slova, ale jen nezapomeňte na tehdejší svůj otřes a na svá předsevzetí. Máme znova Boha pokoušet? Pochyboval jsem tehdy o spravedlnosti, a byl jsem usvědčen; mám snad zradit tehdejší city dnes, kdy mám veřejně vyznati, zdali ve spravedlnost věřím? Psal jsem tehdy vynikajícímu Němci, proč se neozve, znaje křivdu, kterou Němci páší; vím, co jsem si o něm pomyslil, když se omlouval. Nuže, já chci mluvit jasně.

Čtyři mrtví leží na bojišti těchto dnů. Chudáci mrtví! I pro ně byla vyhrána válka, i pro ně byly napsány zákony tohoto státu, slibující občanům svobodu. Kdož ví? Snad ti němečtí naši bratří, zabití českými vojáky, měli chvilky v životě, kdy snad aspoň trošku věřili, že Hus a Komenský nadarmo nežili a že demokracie slibuje i pro ně něco velikého… a že tady smějí doufat. Což to nebyli lidé jako my, se stejnou vírou ve světovou spravedlnost? Kdo zabil tyto lidi? Čtěte české žurnály, žurnály národa, který prý má bratrství v krvi a humanitu v programu státním a hledejte to zděšení, ty protesty, ten výkřik svědomí: Bože, co hrozného jsme to spáchali! Najdete jen zuřivé štváče, kteří nemají sice odvahy vzíti odpovědnost na sebe, ale kteří mluví o posvátném národním citu, jenž byl uražen… a jemuž patrně byly přineseny na usmíření lidské oběti. Kde jest česká láska k bližnímu, jestli jste ji dovedli zapříti v tuto dějinnou chvíli? A zoufalé jest, jak málo lidi vidí nelidskost, surovost většiny, největší většiny českých žurnálů. Jako by se to samo sebou rozumělo, že směli býti zabiti lidé ve jménu „národa“! Já nemohu v této věci jíti s českým „veřejným míněním“: Nevím ve jménu kolika lidí to píši, ale cítím, že vyjadřuji přesvědčení nejlepších synů svého národa, pravím-li: neznám sice oněch zabitých Němců, ale v nich byli zabiti moji spoluobčané, moji bratří a kdo na ně útočil, útočil na to nejkrásnější, co českému národu odkázali Hus, Bratří, Komenský, útočili na lásku k bližnímu. Běda těm Kainům, kteří svým štvaním dráždili k činu a teď od něho utíkají! Mají tak hrubé svědomí, že necítí, co způsobili, zničivše kulturní památky pražských Židů. Člověku zůstává rozum stát, že tak málo lidi cítí, co bylo spácháno tímto činem – bez jediného protestu českých novin. Co máme u nás „kulturních lidí“, lidí šířením vzdělanosti se živících, spisovatelů, vědců, básníků, chvalořečníků Husa a Komenského, ochránců všelikých zbořených zdí a sběratelů starých sukní, ale nechtěl bych slyšet jejich nevzdělané rozumy o oné kulturní ohavnosti. A přece, jak může národu říci něco ušlechtilého, poetického, poučného chlap, který s chladným srdcem slyší, jak se ničí cizí kulturní statek, dokonce náboženský statek? Což nejsou ještě v čerstvé paměti kulturní hanebnosti, které Němci páchali v Louvainu, v Remeši? Máme i my míti před celým světem takovou ostudu a máme upadnouti v stejné opovržení? Pravím bez obalu: Nevidím podstatného rozdílu mezi těmi, kteří stojí za časopisy „Štít národa“ a „Staroslovan“ a mezi Ant. Švehlou, bývalým a budoucím ministrem, zodpovědným za antisemitské články ve Venkově, a mezi těmi spisovateli, kteří ve Venkově provádějí své kejkle a trpí, aby takové nekulturní zhovadilosti se tam připravovaly.

V pondělí jsme oslavovali Komenského. První představitel státu oznamoval v ten den celému světu, že chceme jíti ve stopách tohoto světového muže, pracovati o vítězství lidskosti, býti členy světové společnosti, dbáti světového pořádku, a žurnalisté v téže náladě, v níž s chloubou vychvalovali tohoto Komenského, nejhanebnějším způsobem štvali národ, aby tyto ideály Komenského pošlapal. Jsou ochotni prodat stejně Komenského jako český stát a jako humanitu, jen když budou mít potěšení slyšet řinčení skla okenních tabulí a nadávky na Němce.

My Čechoslováci, kteří věříme v sílu národní myšlenky, kteří jsme plni strachu o udržení svého státu, toužíme z plna srdce o povznesení kulturní úrovně československého lidu, jsme ve svých citech lidových, vlasteneckých, mravních, kulturních surově uraženi a poníženi tou štvavou, nevzdělanou a nezodpovědnou cháskou žurnalistickou a politickou, která způsobila demonstrace, obsazení německých domů, německého divadla, pronásledováni Židů, kácení soch císaře Josefa. Proti nám, proti našim československým ideálům byly tyto štvanice namířeny. Ale my se nedáme, nesmíme dát! To nejkrásnější, co může býti vyjádřeno slovem vlast, jest v nebezpečí. A proto: pryč se strachem!

Nesmíme si nic dělat z toho, že nás budou ostouzet a kdo ví co jiného. Každý rozumný člověk to viděl na vlastní oči, kam ta chasa nás vede. My nechceme Maďarii! A nesmíme jim pustit zvůli. Může být, že ještě několikrát na ulici povládne Venkov a Večer. Listy s Národní Demokracií, V. Dyk, Sokol, Šmeral, Em. Hrubý, Národní Politika, Rudé Právo et tutti quanti, ale máme-li opravdu svoji zemi rádi, ubráníme se jim. Docela jistě ji ubráníme, nebudeme-li se bát. Já aspoň, než bych připustil i nejmenší solidárnost s demonstracemi minulých dní, raději zůstanu třeba i sám na celém světě.“

Autor je starší sboru ČCE v Trutnově a člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout