Jana Nechutová: Rozpálená pec a to další

Čtyři knihy vyšly ve vydavatelství Kalich k 500. výročí počátku Lutherovy reformace. Představíme-li je jejich vnějším formátem, dvě z nich, Lutherův Menší a Větší katechismus a překlad publikace Albrechta Beutela Martin Luther, mají navzájem stejné (tvrdé) desky a formát, další dvě, abecedně podle klíčových slov uspořádaný výbor z Lutherových výroků, definic a stručných komentářů a knížka určená dětem, která se jmenuje O bouřce, Bibli a Martinu Lutherovi, jsou o něco útlejší a jsou již svými měkkými deskami trochu – a dobře – jiné.

Jako první vyšel svazeček, jejž editoři označili jako „malý slovník od almužny po život“, čímž prozradili jeho abecední strukturu. Lutherovy výroky z němčiny překládali Petr Gallus, Ondřej Kolář a Ondřej Macek, titul knížky Bůh je rozpálená pec plná lásky je citát z jednoho hesla tohoto slovníčku, jímž je „Bůh“ (celé znění výroku: „Bůh je rozpálená pec plná lásky, která sahá od země až k nebi“). Máme před sebou vlastně sbírku aforismů, ale i kratších úvah (např. heslo „církev“, „křest“) a výhoda této publikace je mimo jiné v tom, že se s ní dá jako se sbírkou aforismů čtenářsky zacházet, mít ji na stole či stolku a nebýt obtěžován nezbytností soustavné a soustředěné četby. Posílit či dokonce vyvolat čtenářský zájem může již citovaný titul, včetně grafického řešení na přebalu.

Autory posledního ze čtyř svazků jsou Lydie Férová, Ondřej Macek a Lenka Ridzoňová. Lydie Férová je autorka ilustrací a jejím dílem je celé výtvarné řešení knížky. Já jsem knížkou nadšena, a jakkoli se často ostýchám dávat svým vnukům číst něco nábožensky vzdělavatelného, tady se toho odvážím bez rozpaků. Vyprávění Ondřeje Macka a Lenky Ridzoňové je poutavé, dostatečně dramatické a nakonec i v nejednom ohledu poučné; a není divu, O. Macek ví o Lutherovi více než leckdo jiný a L. Ridzoňová má dlouholeté zkušenosti s katechetickou prací s dětmi. Pokud budeme na dětské čtenáře náročnější, upozorníme je taky na doprovodné komentáře k některým pojmům a na závěrečné návrhy k hravé rekapitulaci četby. To by samo o sobě stačilo, ale je zde ještě ilustrační výbava, pořízená Lydií Férovou: téměř ke každé klíčové epizodě Lutherova života najdeme celostránkovou ilustraci, všechny jsou srozumitelné, sdělné, moderní, vtipné a hezké a vystihují to, co by se tak asi mělo vědět a co si děti možná především díky těmto obrázkům zapamatují (už bouře, hromy a blesky a hrůza mladého Luthera na přebalu!).

Jako druhý ze čtyř svazků vyšel Lutherův Větší a Menší katechismus. Máme před sebou překlad Ondřeje Macka, uveřejněný již dříve v Knize svornosti (2006) a pro tuto novou publikaci důkladně přehlédnutý, upraven a obohacen o rozšířený poznámkový aparát. O. Macek k textům připojil překlady Oddávacích knížekKřestních knížek (rovněž tištěné nedávno ve výboru Je jeden velký kopec, 2010). V doslovu vysvětluje překladatel pastorální a katechetický záměr reformace a reformátorů, jak jej v reformovaném prostředí realizoval Heidelberský katechismus a v luterských oblastech právě tyto katechetické texty Martina Luthera. Všechny texty, jež tento překlad přináší, i první zmíněný svazek, „Rozpálená pec“, jsou překládány na základě kritického vydání Lutherových spisů, tzv. vydání weimarského (Weimar Ausgabe, zkracováno WA).

Ze série k výročí 500 let od počátku evropské reformace zbývá třetí svazek, překlad (Petra Galluse a Ondřeje Macka) knihy profesora Albrechta Beutela, německého teologa a církevního historika; kniha nese titul Martin Luther – uvedení do života, díla a odkazu a její německý autor ji sám charakterizuje jako populárně teologický úvod do Lutherova působení, života a díla. Je to strhující čtení; události reformátorova života a jeho života víry, teologické hledání a kazatelské i učitelské působení jsou zde podány srozumitelnou a příjemnou narativní dikcí a vždy jsou v průběhu vyprávění šířeny do dalších a hlubších souvislostí. Protože se autorka těchto recenzních řádků delší dobu zabývá texty a učením Jana Husa, nemůže zamlčet, že při četbě o Lutherově učení si často uvědomuje, jak hluboce oprávněný a kvalifikovaný byl známý Lutherův výrok, že „my všichni jsme nevědomky husité“. Luther měl možnost seznámit se se spisy „českého reformátora“, s některými jeho kázáními, zejména však se spisem De ecclesia, a věděl tedy dobře, jak a co učil Hus o církvi, o kněžství, o papežství, o Božím zákonu, o Bibli. Např. k pojetí církve, s. 85: „…Bylo ovšem důležité nové chápání církve… Proti katolickému ztotožnění církve pravé (duchovní) a vnější (tělesné) požadoval Luther pečlivější rozlišování: bytostná jednota církve pro něj představovala duchovní veličinu spočívající na víře, zatímco vnější podobu církve přičítal formám lidského, a proto proměnlivého práva“ – a to je už eklesiologie Husova a Viklefova. Na wormském sněmu odpovídá Luther při výslechu požadavkem, aby jej kdokoli o jeho věroučných omylech přesvědčil argumenty z Písma svatého, jinak že neodvolá s. 93), právě tak činí Hus před kostnickým koncilem. Domnívám se, že ani Lutherovo pojetí svědomí (s. 95–96) není oproti scholastickému chápání úplně nové, že k témuž názoru, totiž že svědomí „je svobodné v tom, že je zajato v Božím slovu“, najdeme jinými slovy vyjádřeno i u Husa. (Stálo by ostatně za to srovnat argumentaci Lutherových 95 tezí s protiodpustkovými důvody Husových textů Contra cruciatam I–III.) Toto mé pozorování ale vůbec nic nemění na skutečnosti, že Hus při tom všem tkví s naprostou samozřejmostí a hluboko ve středověké zbožnosti, která vnímá Boha jako hněvivého a trestajícího, před nímž se má člověk především snažit o záslužný život – právě z toho vychází Husův moralismus. A to už je u Luthera jinak, zde je jeho reformační objev a articulus stantis et cadentis theolo- giae.

Překlad Beutelova Luthera je provázen poznámkami, z největší části zřejmě převzatými z originálu, najdeme zde i literaturu k tématu a základní data Lutherova života. U citátů z Lutherových spisů by čtenář asi uvítal nejen odkaz k weimarskému vydání, ale také a především informaci, z kterého reformátorova spisu který výrok je.

Dovětkem ke svému pokusu spojit německého reformátora s tradicí reformního myšlení srovnáním s některými Husovými názory si dovolím upozornit na další knihu. S recenzovanou sérií edičně nijak nesouvisí (tento Luther Jaroslava Vokouna vyšel 2017 v Karmelitánském nakladatelství), avšak mimořádně mne zaujala tím, jak její autor Luthera představil jako teologa Boží lásky a lásky k Bohu; především jako hluboce zbožného muže, jemuž není cizí mystická cesta, jako teologa, který navazuje na Aurelia Augustina (spíše v pojetí Boží lásky než v tom, co se z něj naučil o predestinaci) a v něčem ještě více na velkého mystika středověku, Bernarda z Clairvaux. Vokounova kniha má překvapivý a podle mého mínění výstižný podtitul – „finále středověké zbožnosti“.

Podobně jako přede dvěma léty při Husově výročí se budou moci zájemci díky novým publikacím dozvědět mnohé o dějinách reformace, o jejím dědictví i o její současné reflexi. Při Lutherově jubileu se o to těmito čtyřmi knihami zasloužilo spolu s autory a překladateli vydavatelství Kalich a také instituce, které vydání podpořily.

Jana Nechutová

Vytisknout