Jan Hus, deliberativní argumentace a ekumenické křesťanství (Martin Šimsa)
Nebudu se zabývat Husem historickým,
ale chci se zamyslet nad otázkou, zda lze tvrdit, že Hus užíval
deliberativní argumentaci a je předchůdcem ekumenického
křesťanství. To otevírá několik otázek:
1) Co myslíme deliberativní
argumentací?
2) Co myslíme ekumenickým
křesťanstvím?
3) Jaké historické a filosofické
námitky můžeme vůči takto zaměřenému bádání vznést?
4) V jaké míře se lze setkat u
Husa
a) s deliberativní argumentací,
b) s ekumenickým křesťanstvím?
Ad 1) Deliberace znamená veřejné
rozvažování, rokování, veřejné udávání důvodů. Je to
procedura, kterou deliberativní demokracie považuje za
klíčovou pro demokracii jako takovou. Deliberativní demokracie se
sice vyskytuje v několika verzích, které se trochu liší,
protože koncepce Joshuy Cohena, Jürgena Habermase, Seyly Benhabib,
Roberta Talisse, Roberta Goodina či Alessandra Ferrary nejsou
totožné, nicméně ve všech koncepcích najdeme několik bodů,
které jsou pro deliberativní argumentaci společné. Těmito body
jsou: 1. otevřený a dobrovolný přístup k debatě a k
nastolování agendy, 2. rovnost účastníků, 3. respekt k druhým
účastníkům a jejich argumentům, 4. platnost lepšího argumentu
– takového, který by mohl být přijat všemi svobodnými,
rovnocennými a racionálními účastníky v nenátlakové
řečové situaci či v neohraničeném ideálním
komunikativním společenství, 5. pro každého možnost vyjádřit
se a vstoupit do rozhodování o věcech, které se ho týkají –
princip participace.
Ad 2) Ekumenické křesťanství
znamená, že se křesťané navzájem respektují a společně
vyznávají, že jejich hlavou je Kristus.
Ad 3) Námitky: Je absurdní Husa
spojovat s demokracií, když on ani nikdo jiný neměl ponětí o
demokracii, natož o demokracii deliberativní, která se objevuje na
politicko-filosofické scéně až na přelomu 80. a 90. let 20.
století. Podobně nesmyslné je spojovat Husa s ekumenickým
křesťanstvím, které se mezi evangelickými církvemi stává
aktuální teprve v 19. století a v 60. letech 20. století
na 2. vatikánského koncilu v církvi katolické. Jistě,
historicky by spojování Husa s deliberativní argumentací a
ekumenickým křesťanstvím neobstálo, z hlediska
filosofického uvažování však lze tento přístup nejen obhájit,
ale dokonce ukázat, že právě přístup jdoucí proti dobovým
stereotypům je filosoficky nosný.
V námitkách by se dalo
pokračovat v tom smyslu, že bychom prokazovali opak, tedy že
Hus nejen že nemá nic společného s moderní demokracií a
současným křesťanstvím, ale že je naopak typickým příkladem
křesťanství středověkého. Touto cestou kráčeli při své
interpretaci Husa, jeho díla a jeho sporu s tehdejší
katolickou církví zejména Josef Pekař či Jan Sedlák. Těmto
námitkám můžeme částečně přitakat v tom smyslu, že Hus
byl v řadě věcí typickým dítětem své doby a nedivíme se
oběma autorům, že na něm řadu rysů středověkého křesťanství
nalezli. Nám naopak připadá Hus inspirativní v tom, v čem
svou dobu překračuje a čím nás může oslovit, i když to
odporovalo jeho době a odporuje i době naší. Myslím, že
nestačí říci, že Hus svou dobu předběhl, on svým jednáním
dokonce některé rysy naší současnosti už tehdy založil. V tom
se také podobá Sókratovi či Ježíši Kristu, i když se to může
zdát příliš silné. Také bychom mohli dokonce namítnout, že
deliberativní argumentace, deliberativní demokracie či ekumenické
křesťanství už dnes nejsou aktuální, že nejsou tak žhavým
tématem jako uprchlíci, řecká krize, Islámský stát či
občanská a hybridní válka na Ukrajině. I tyto námitky mají
svou legitimitu. Nenechal jsem se však jimi odradit od toho, abych
se nad daným tématem zamyslel.
Ad 4a) Hus vášnivě rád nejen kázal,
ale i diskutoval, polemizoval a argumentoval. Když se podíváme na
jeho kázání, univerzitní traktáty, obrany či dopisy, vidíme,
že jsou to dialogy, polemiky, obrany či kritiky, jejichž
prostřednictvím vstupoval do komunikace s prostými věřícími,
univerzitními kolegy, kolegy kazateli, církevním vedením i
světskými pány. To činil nejen na univerzitě a v Betlémské
kapli, ale i na jihočeském venkově, ve středočeských městech a
hradech, cestou do Kostnice i v Kostnici samé. Do Kostnice jel
jen kvůli veřejnému slyšení, kvůli možnosti vstoupit do
otevřeného a veřejného dialogu s tehdejšími teologickými
špičkami. Jak je patrno z jeho dopisů, zanechaných doma pro
případ, že se nevrátí, bral vážně varování přátel a
možného rizika si sám byl velmi dobře vědom. Spoléhal se tedy
na možnost veřejné a otevřené argumentace, v níž bude
moci své pojetí křesťanství a církve obhájit.
– Dialog, komunikace, deliberace –
ukázka z univerzitního kvodlibetu, který Hus vedl v roce
1411: „O to se tedy, jak jsem řekl, musí vynasnažovat naše
disputace, aby se rozmnožovala sláva boží, aby se hubila
sofistická klamnost a odkrývala se neznámá pravda, posléze aby
moje neznalost byla od ctihodných mistrů poučena a aby pro ně
samé byla tu možnost cvičení, zaručující, že nadání nebude
zahnívat a že se žákovské mysli nakloní k bedlivějšímu
studiu.“
– Argumentace má také
komunikativní, dialogický a deliberativní charakter, ale nastupuje
v případě, že selže pokus o dorozumění a máme co dělat
s nedorozuměním, nesrozumitelným, obtížným, komplikovaným,
konfliktním, paradoxním typem promluvy. Musí splňovat určité
podmínky, musí být rozumová, aby se jí ostatní mohli účastnit.
– Argumentace musí být spojena
s dobrou vůlí se dorozumět. Existují typy komunikace a
argumentace, které nejsou orientovány k pravdě, souhlasu a
dorozumění, ale k prosazení určitého mocenského,
partikulárního stanoviska. V tomto smyslu Habermas mluví o
jednání komunikativním – orientovaném na dorozumění s nárokem
na pravdu, o jednání instrumentálním, užívajícím druhé jen
jako instrumenty k dosažení vlastních cílů či o jednání
strategickém, když jde dlouhodobě o prosazení mocenských a
velmocenských zájmů.
– S tématem svědomí, osobní
odpovědností za jednání se setkáme jak v Sókratově daimonion,
tak v biblických textech, zejména v evangeliích, ve kterých nás
Ježíš nabádá ke správnému jednání, abychom neuškodili
vlastní duši a svědomí. Odkaz na svědomí stejně jako odkaz na
rozum jsou nejvýraznějšími důvody, proč Husa chápat jako
předchůdce reformace a nové doby. Citát z dopisu z 18.
června 1415: „Jeden doktor mi řekl, že vše je pro mne dobré a
dovoleno, cokoliv učiním, podrobím-li se jen koncilu, a doložil:
,Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš
dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak
jestʻ. Odpověděl jsem mu: ,I kdyby mi to tvrdil celý svět, já,
maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustiti bez odporu
svědomíʻ. Odvolání na svědomí stejně jako odvolání na rozum
stojí na počátku reformace a nové doby. Hus je ochoten nechat se
poučit, ale žádá, aby poučení bylo založeno na Písmu, žádá
důkaz z Písma; nestačí mu odkaz na moc a autoritu koncilu –
v tom byl modernější než koncil sám.
– Kritika mocných a kritika moci.
Křesťanská církev měla ve středověku velkou moc duchovní, ale
i politickou. Kritika mocných a moci samotné je základní
demokratickou ctností. Husova morální kritika kněží, biskupů,
kardinálů, papeže i císaře v tom smyslu, že ten z nich,
kdo žije ve smrtelném hříchu, není vpravdě knězem, biskupem,
kardinálem, papežem či císařem, měla velký význam pro
demokratizaci Evropy – každá duchovní, společenská i politická
autorita je kritizovatelná a tato kritika není vyhrazena jen
privilegovaným či v moci postaveným, ale patří k běžnému
demokratickému provozu. Můžeme mluvit o teorii omezené či
podmíněné autority. Demokratická autorita je omezena ústavou,
zákonem, ale také morálně, i výkonem společenské a politické
praxe. Pro Husa to byl Boží či Kristův zákon, který ono
základní posuzovací kritérium představoval. Samozřejmě
vyvstává otázka po poznatelnosti a aplikovatelnosti Božího či
Kristova zákona. Je to závažná otázka epistemologická i otázka
adekvátní praxe. Zvláště jeho aplikovatelnost je vystavena
nebezpečí zneužití. Možnost zneužití není však menší při
zákazech veřejného uvažování a veřejné kritiky. Kázání
v Betlémské kapli byla nástrojem veřejné kritiky. Husovou
kritikou byly aktuální duchovní a politické problémy
zpřístupňovány prostému lidu. Aplikace Bible a biblických
příběhů na neduhy současné církve i společnosti je důležitá
nejen vzhledem k už zmíněné kritice, ale také vzhledem
k odhalování kritického a morálního potenciálu Písma.
Písmo přestává být pouze jakousi zásobárnou věčných a
neměnných pravd, kterým musí prostí věřící nekriticky věřit,
a neškodných pohádek, přísloví a příběhů, ale otevírá se
jako živá kniha různých duchovních a společenských konceptů,
na něž lze vírou navazovat, rozvíjet je a uskutečňovat. Prostí
věřící jsou vtahováni do duchovních a společenských zápasů
své doby a mohou na nich sami participovat, stávat se jejich
součástí a dále je rozehrávat. Teologické a společenské
problémy doby už nejsou jen problémy privilegovaných a mocných,
ale také prostých posluchačů a věřících, ke kterým se oni
sami mohou nejen vyjádřit, ale také se podílet na jejich
pojmenování, prodiskutování i řešení.
– Husovi byla v jeho době i
dnes vytýkána neposlušnost vůči církevním nadřízeným,
posléze i vůči koncilu. Křesťanská, filosofická a teologická
neposlušnost se ovšem postupem času stává významnou
demokratickou ctností. V tomto století ji zastávají zejména
Mahatmá Gándhí, Martin Luther King, ruští a východoevropští
disidenti. Má však tradici mnohem starší, do níž lze zahrnout
starozákonní proroky, Sókrata, Ježíše Krista, reformátory i
Husa. Starozákonní proroci byli často nejprve pronásledováni,
kamenováni, vyháněni, vězněni, po smrti pak chváleni a
oslavováni. Na prorockou tradici navazuje Ježíš – také on
vystupuje s kritikou vedení a elit (farizejové a zákoníci)
tehdejší církve a nebojí se porušit zavedené církevní zvyky,
jakými byly např. ctění soboty či penězoměnci a kupci v
chrámu, což má svou podstatou nejblíže k Husově kritice
svatokupectví. Hus byl neposlušný, ale ke své neposlušnosti měl
dobré důvody.
– Pravda a odkazování na pravdu je
jedním z nejznámějších, ale zároveň dosud ne zcela
prozkoumaných Husových témat. Husova pravda se stala tématem
filosofování Masaryka, Rádla, Hejdánka, Kosíka, Molnára i
Koháka. Pravdou Hus nerozumí jen shodu výpovědi a skutečnosti,
ale i to, čemu lze věřit, co je třeba také činit a bránit, co
je tedy spojeno s osobním etickým závazkem. Pravdou je pro
Husa Kristus či možná ještě přesněji to vůči čemu Kristus
vydává svědectví, jak to známe z Janova evangelia. „Proto
jsem na svět přišel, abych vydal svědectví pravdě.“ Když se
Hus chystal na kostnický koncil, napsal obranu, kde to, proč nemůže
odsoudit všech 45 článků, které byly proti němu stavěny,
odůvodňuje takto: „Hle tyhle články, které jsou z oněch
45, neodvažuji se odsouditi, abych neodporoval pravdě a nebyl
lhářem před tváří Páně, jenž poskytuje svědectví veškeré
pravdě.“ V již zmíněném úvodu ke kvodlibetální disputaci
na počátku roku 1411 najdeme i Husovo spojení pravdy s Kristem
a dialogickou disputací: „Což se však neozve také mravověda,
které nás učí nejenom pohan Aristoteles nebo Seneka, nýbrž i
sám filosof nejmravnější a nejlepší, Pán náš Ježíš
Kristus? Jej nemohou věrní křesťané vyloučit z disputace,
neboť kdo by jeho vylučoval, ten by beze vší pochybnosti
vylučoval pravdu, a tak by zůstala v celé disputaci
sofistická klamnost.“
Poznámka: Pravda je ovšem podmínkou
každé řeči, vědy i filosofie. Řeč bez nároku na pravdu je
pouze výpovědí s charakterem osobní preference, tedy řeč
na úrovní líbí / nelíbí, sympatické / nesympatické, blízké
/ vzdálené. Taková řeč nic netvrdí, nic nezakládá, jen podává
informaci o tom, co se dotyčnému zdá či nezdá, jeví či nejeví,
čemu dává přednost či na co zapomíná. Řeč na úrovni
osobních preferencí nelze kriticky rozumově, argumentačně
testovat, tedy ani vyvrátit ani potvrdit. Husovo pojetí pravdy
můžeme kriticky konfrontovat se současnou rozplývavou
postmodernou, která nedrží žádné pojetí pravdy a důslednou
pluralitou či skepsí podřezává filosofickou větev pod vlastní
kritikou všech konceptů pravdy.
Ad 4b) Ekumenické křesťanství je
záležitost zejména druhé půli dvacátého století. Velkou
událostí ekumenického křesťanství byl druhý vatikánský
koncil, který katolickou církev otevřel biblickému bádání,
nabídl možnost dialogu s věřícími jiných křesťanských
církví, začal přijímat demokracii jako politický systém,
institut lidských práv a také prostřednictvím kardinála Berana
vyslovil poprvé politování nad krutou smrtí Jana Husa. Ekumenické
snahy v evangelických církvích se u nás objevují v působení
Akademické Ymky ve 20. a 30. letech minulého století,
v teologickém časopise Křesťanská revue, který začali
v roce 1927 vydával Emanuel Rádl a J. L. Hromádka, v 60.
letech v ekumenickém semináři na Evangelické teologické
fakultě, který byl otevřen dialogu evangelických a katolických
filosofů, teologů a věřících (za všechny jmenujme J. L.
Hromádku, J. B. Součka, L. Hejdánka, J. S. Trojana, J. Smolíka,
P. Pokorného, K. Flosse, J. Němce, J. Sokola, V. Freie, Z. Boušeho,
M. Habáně a další), ale také křesťanů a marxistů (M.
Machovec, E. Kadlecová, V. Gardavský). Ekumenické křesťanství
se projevuje v 70. a 80. letech minulého století ve spolupráci
na novém překladu Bible, v neoficiální teologické
spolupráci, ve spolupráci politických vězňů a disidentů
v Chartě 77 i v pokusech o spolupráci mezi mládeží, i
když tomu nepřála nejen StB, ale také konzervativnější kruhy
jak v katolické, tak v protestantských církvích. Po revoluci
se otevřely možnosti ekumenické spolupráce ve všech oblastech
společenského života, ale často ustrnula na formální oficiální
úrovni. Jistě že jednání a jakákoliv spolupráce jsou lepší
než nesmiřitelný boj a vzájemné odsudky, ale domnívám se, že
skutečná ekumena může být založena jen na poznání a vyznání,
že křesťanské církve jsou církvemi Ježíše Krista, tedy
kristocentrické. Jako křesťané můžeme být přinejlepším
učedníky Ježíše Krista, ať jsme v jakékoli mocenské,
církevní či akademické pozici.
Právě tento
výrazný a radikální kristocentrismus, obsažený v Husově
odvolání ke Kristu jako nejspravedlivějšímu soudci a v důrazu,
který hraje významnou roli v českém opravném hnutí na
konci 14. a v 15. století, je skutečným základem nového a
možného ekumenického křesťanství. Hus v roce 1411 píše
viklefistovi Richardu Wychovi v Londýně „Kristova církev
z Čech pozdravuje Kristovu církev v Anglii“. Rovněž
Husova argumentace, proč nelze věřit „v papeže“, je více než
výmluvná. Protestantské církve vybudovaly nové církevní
instituce a ortodoxii a často nebyly ochotny a schopny se smířit
se svými „kacíři“, lépe jinak věřícími protestanty, takže
také Kalvín nechal upálit Serveta, Zwingli a Luther nechali topit
a likvidovat novokřtěnce, Luther pobít vzbouřené sedláky, kteří
z reformního křesťanství vyvozovali revolučně politické
důsledky. John Locke ve svém Dopise o toleranci netoleruje
římské katolíky, neboť podléhají vedení církve ve Vatikánu,
tedy cizí moci, a netoleruje ateisty, protože jsou pro něho
nedůvěryhodní – nejsou vázáni morálními závazky. To jsou
jen některé z hříchů protestantů, které nejsou menší než
hříchy kostnického koncilu, který nechal Jana Husa a Jeronýma
Pražského upálit.
Závěr:
Opovážlivě jsme si troufli k sobě vztahovat deliberativní
demokratickou argumentaci a ekumenické křesťanství, tedy významné
duchovní a politické diskurzy 20. století, a život a dílo Jana
Husa z počátku 15. století. Netvrdíme, že Hus byl
deliberativní demokratický myslitel a ekumenický křesťan, ale
poukázali jsme na myšlenky a motivy, které jsou pro tento typ
argumentace, myšlení a jednání významné a inspirativní. Úkolem
dneška je ekumenické myšlení, které se orientuje nejen na dialog
mezi křesťany, ale také na dialog s Židy, muslimy, jinak
věřícími a nevěřícími. Jak takové myšlení založit,
vztáhnout k pravdě a demokracii, je úkol do budoucna.
Martin Šimsa
(Předneseno v Písku 22. 10. 2015
na konferenci Jan Hus: dílo, kontexty, interpretace)