Jan Hus, deliberativní argumentace a ekumenické křesťanství (Martin Šimsa)

Nebudu se zabývat Husem historickým, ale chci se zamyslet nad otázkou, zda lze tvrdit, že Hus užíval deliberativní argumentaci a je předchůdcem ekumenického křesťanství. To otevírá několik otázek:

1) Co myslíme deliberativní argumentací?

2) Co myslíme ekumenickým křesťanstvím?
3) Jaké historické a filosofické námitky můžeme vůči takto zaměřenému bádání vznést?
4) V jaké míře se lze setkat u Husa
a) s deliberativní argumentací,
b) s ekumenickým křesťanstvím?

Ad 1) Deliberace znamená veřejné rozvažování, rokování, veřejné udávání důvodů. Je to procedura, kterou deliberativní demokracie považuje za klíčovou pro demokracii jako takovou. Deliberativní demokracie se sice vyskytuje v několika verzích, které se trochu liší, protože koncepce Joshuy Cohena, Jürgena Habermase, Seyly Benhabib, Roberta Talisse, Roberta Goodina či Alessandra Ferrary nejsou totožné, nicméně ve všech koncepcích najdeme několik bodů, které jsou pro deliberativní argumentaci společné. Těmito body jsou: 1. otevřený a dobrovolný přístup k debatě a k nastolování agendy, 2. rovnost účastníků, 3. respekt k druhým účastníkům a jejich argumentům, 4. platnost lepšího argumentu – takového, který by mohl být přijat všemi svobodnými, rovnocennými a racionálními účastníky v nenátlakové řečové situaci či v neohraničeném ideálním komunikativním společenství, 5. pro každého možnost vyjádřit se a vstoupit do rozhodování o věcech, které se ho týkají – princip participace.

Ad 2) Ekumenické křesťanství znamená, že se křesťané navzájem respektují a společně vyznávají, že jejich hlavou je Kristus.

Ad 3) Námitky: Je absurdní Husa spojovat s demokracií, když on ani nikdo jiný neměl ponětí o demokracii, natož o demokracii deliberativní, která se objevuje na politicko-filosofické scéně až na přelomu 80. a 90. let 20. století. Podobně nesmyslné je spojovat Husa s ekumenickým křesťanstvím, které se mezi evangelickými církvemi stává aktuální teprve v 19. století a v 60. letech 20. století na 2. vatikánského koncilu v církvi katolické. Jistě, historicky by spojování Husa s deliberativní argumentací a ekumenickým křesťanstvím neobstálo, z hlediska filosofického uvažování však lze tento přístup nejen obhájit, ale dokonce ukázat, že právě přístup jdoucí proti dobovým stereotypům je filosoficky nosný.

V námitkách by se dalo pokračovat v tom smyslu, že bychom prokazovali opak, tedy že Hus nejen že nemá nic společného s moderní demokracií a současným křesťanstvím, ale že je naopak typickým příkladem křesťanství středověkého. Touto cestou kráčeli při své interpretaci Husa, jeho díla a jeho sporu s tehdejší katolickou církví zejména Josef Pekař či Jan Sedlák. Těmto námitkám můžeme částečně přitakat v tom smyslu, že Hus byl v řadě věcí typickým dítětem své doby a nedivíme se oběma autorům, že na něm řadu rysů středověkého křesťanství nalezli. Nám naopak připadá Hus inspirativní v tom, v čem svou dobu překračuje a čím nás může oslovit, i když to odporovalo jeho době a odporuje i době naší. Myslím, že nestačí říci, že Hus svou dobu předběhl, on svým jednáním dokonce některé rysy naší současnosti už tehdy založil. V tom se také podobá Sókratovi či Ježíši Kristu, i když se to může zdát příliš silné. Také bychom mohli dokonce namítnout, že deliberativní argumentace, deliberativní demokracie či ekumenické křesťanství už dnes nejsou aktuální, že nejsou tak žhavým tématem jako uprchlíci, řecká krize, Islámský stát či občanská a hybridní válka na Ukrajině. I tyto námitky mají svou legitimitu. Nenechal jsem se však jimi odradit od toho, abych se nad daným tématem zamyslel.

Ad 4a) Hus vášnivě rád nejen kázal, ale i diskutoval, polemizoval a argumentoval. Když se podíváme na jeho kázání, univerzitní traktáty, obrany či dopisy, vidíme, že jsou to dialogy, polemiky, obrany či kritiky, jejichž prostřednictvím vstupoval do komunikace s prostými věřícími, univerzitními kolegy, kolegy kazateli, církevním vedením i světskými pány. To činil nejen na univerzitě a v Betlémské kapli, ale i na jihočeském venkově, ve středočeských městech a hradech, cestou do Kostnice i v Kostnici samé. Do Kostnice jel jen kvůli veřejnému slyšení, kvůli možnosti vstoupit do otevřeného a veřejného dialogu s tehdejšími teologickými špičkami. Jak je patrno z jeho dopisů, zanechaných doma pro případ, že se nevrátí, bral vážně varování přátel a možného rizika si sám byl velmi dobře vědom. Spoléhal se tedy na možnost veřejné a otevřené argumentace, v níž bude moci své pojetí křesťanství a církve obhájit.

– Dialog, komunikace, deliberace – ukázka z univerzitního kvodlibetu, který Hus vedl v roce 1411: „O to se tedy, jak jsem řekl, musí vynasnažovat naše disputace, aby se rozmnožovala sláva boží, aby se hubila sofistická klamnost a odkrývala se neznámá pravda, posléze aby moje neznalost byla od ctihodných mistrů poučena a aby pro ně samé byla tu možnost cvičení, zaručující, že nadání nebude zahnívat a že se žákovské mysli nakloní k bedlivějšímu studiu.“

– Argumentace má také komunikativní, dialogický a deliberativní charakter, ale nastupuje v případě, že selže pokus o dorozumění a máme co dělat s nedorozuměním, nesrozumitelným, obtížným, komplikovaným, konfliktním, paradoxním typem promluvy. Musí splňovat určité podmínky, musí být rozumová, aby se jí ostatní mohli účastnit.

– Argumentace musí být spojena s dobrou vůlí se dorozumět. Existují typy komunikace a argumentace, které nejsou orientovány k pravdě, souhlasu a dorozumění, ale k prosazení určitého mocenského, partikulárního stanoviska. V tomto smyslu Habermas mluví o jednání komunikativním – orientovaném na dorozumění s nárokem na pravdu, o jednání instrumentálním, užívajícím druhé jen jako instrumenty k dosažení vlastních cílů či o jednání strategickém, když jde dlouhodobě o prosazení mocenských a velmocenských zájmů.

– S tématem svědomí, osobní odpovědností za jednání se setkáme jak v Sókratově daimonion, tak v biblických textech, zejména v evangeliích, ve kterých nás Ježíš nabádá ke správnému jednání, abychom neuškodili vlastní duši a svědomí. Odkaz na svědomí stejně jako odkaz na rozum jsou nejvýraznějšími důvody, proč Husa chápat jako předchůdce reformace a nové doby. Citát z dopisu z 18. června 1415: „Jeden doktor mi řekl, že vše je pro mne dobré a dovoleno, cokoliv učiním, podrobím-li se jen koncilu, a doložil: ,Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jestʻ. Odpověděl jsem mu: ,I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustiti bez odporu svědomíʻ. Odvolání na svědomí stejně jako odvolání na rozum stojí na počátku reformace a nové doby. Hus je ochoten nechat se poučit, ale žádá, aby poučení bylo založeno na Písmu, žádá důkaz z Písma; nestačí mu odkaz na moc a autoritu koncilu – v tom byl modernější než koncil sám.

– Kritika mocných a kritika moci. Křesťanská církev měla ve středověku velkou moc duchovní, ale i politickou. Kritika mocných a moci samotné je základní demokratickou ctností. Husova morální kritika kněží, biskupů, kardinálů, papeže i císaře v tom smyslu, že ten z nich, kdo žije ve smrtelném hříchu, není vpravdě knězem, biskupem, kardinálem, papežem či císařem, měla velký význam pro demokratizaci Evropy – každá duchovní, společenská i politická autorita je kritizovatelná a tato kritika není vyhrazena jen privilegovaným či v moci postaveným, ale patří k běžnému demokratickému provozu. Můžeme mluvit o teorii omezené či podmíněné autority. Demokratická autorita je omezena ústavou, zákonem, ale také morálně, i výkonem společenské a politické praxe. Pro Husa to byl Boží či Kristův zákon, který ono základní posuzovací kritérium představoval. Samozřejmě vyvstává otázka po poznatelnosti a aplikovatelnosti Božího či Kristova zákona. Je to závažná otázka epistemologická i otázka adekvátní praxe. Zvláště jeho aplikovatelnost je vystavena nebezpečí zneužití. Možnost zneužití není však menší při zákazech veřejného uvažování a veřejné kritiky. Kázání v Betlémské kapli byla nástrojem veřejné kritiky. Husovou kritikou byly aktuální duchovní a politické problémy zpřístupňovány prostému lidu. Aplikace Bible a biblických příběhů na neduhy současné církve i společnosti je důležitá nejen vzhledem k už zmíněné kritice, ale také vzhledem k odhalování kritického a morálního potenciálu Písma. Písmo přestává být pouze jakousi zásobárnou věčných a neměnných pravd, kterým musí prostí věřící nekriticky věřit, a neškodných pohádek, přísloví a příběhů, ale otevírá se jako živá kniha různých duchovních a společenských konceptů, na něž lze vírou navazovat, rozvíjet je a uskutečňovat. Prostí věřící jsou vtahováni do duchovních a společenských zápasů své doby a mohou na nich sami participovat, stávat se jejich součástí a dále je rozehrávat. Teologické a společenské problémy doby už nejsou jen problémy privilegovaných a mocných, ale také prostých posluchačů a věřících, ke kterým se oni sami mohou nejen vyjádřit, ale také se podílet na jejich pojmenování, prodiskutování i řešení.

– Husovi byla v jeho době i dnes vytýkána neposlušnost vůči církevním nadřízeným, posléze i vůči koncilu. Křesťanská, filosofická a teologická neposlušnost se ovšem postupem času stává významnou demokratickou ctností. V tomto století ji zastávají zejména Mahatmá Gándhí, Martin Luther King, ruští a východoevropští disidenti. Má však tradici mnohem starší, do níž lze zahrnout starozákonní proroky, Sókrata, Ježíše Krista, reformátory i Husa. Starozákonní proroci byli často nejprve pronásledováni, kamenováni, vyháněni, vězněni, po smrti pak chváleni a oslavováni. Na prorockou tradici navazuje Ježíš – také on vystupuje s kritikou vedení a elit (farizejové a zákoníci) tehdejší církve a nebojí se porušit zavedené církevní zvyky, jakými byly např. ctění soboty či penězoměnci a kupci v chrámu, což má svou podstatou nejblíže k Husově kritice svatokupectví. Hus byl neposlušný, ale ke své neposlušnosti měl dobré důvody.

– Pravda a odkazování na pravdu je jedním z nejznámějších, ale zároveň dosud ne zcela prozkoumaných Husových témat. Husova pravda se stala tématem filosofování Masaryka, Rádla, Hejdánka, Kosíka, Molnára i Koháka. Pravdou Hus nerozumí jen shodu výpovědi a skutečnosti, ale i to, čemu lze věřit, co je třeba také činit a bránit, co je tedy spojeno s osobním etickým závazkem. Pravdou je pro Husa Kristus či možná ještě přesněji to vůči čemu Kristus vydává svědectví, jak to známe z Janova evangelia. „Proto jsem na svět přišel, abych vydal svědectví pravdě.“ Když se Hus chystal na kostnický koncil, napsal obranu, kde to, proč nemůže odsoudit všech 45 článků, které byly proti němu stavěny, odůvodňuje takto: „Hle tyhle články, které jsou z oněch 45, neodvažuji se odsouditi, abych neodporoval pravdě a nebyl lhářem před tváří Páně, jenž poskytuje svědectví veškeré pravdě.“ V již zmíněném úvodu ke kvodlibetální disputaci na počátku roku 1411 najdeme i Husovo spojení pravdy s Kristem a dialogickou disputací: „Což se však neozve také mravověda, které nás učí nejenom pohan Aristoteles nebo Seneka, nýbrž i sám filosof nejmravnější a nejlepší, Pán náš Ježíš Kristus? Jej nemohou věrní křesťané vyloučit z disputace, neboť kdo by jeho vylučoval, ten by beze vší pochybnosti vylučoval pravdu, a tak by zůstala v celé disputaci sofistická klamnost.“

Poznámka: Pravda je ovšem podmínkou každé řeči, vědy i filosofie. Řeč bez nároku na pravdu je pouze výpovědí s charakterem osobní preference, tedy řeč na úrovní líbí / nelíbí, sympatické / nesympatické, blízké / vzdálené. Taková řeč nic netvrdí, nic nezakládá, jen podává informaci o tom, co se dotyčnému zdá či nezdá, jeví či nejeví, čemu dává přednost či na co zapomíná. Řeč na úrovni osobních preferencí nelze kriticky rozumově, argumentačně testovat, tedy ani vyvrátit ani potvrdit. Husovo pojetí pravdy můžeme kriticky konfrontovat se současnou rozplývavou postmodernou, která nedrží žádné pojetí pravdy a důslednou pluralitou či skepsí podřezává filosofickou větev pod vlastní kritikou všech konceptů pravdy.

Ad 4b) Ekumenické křesťanství je záležitost zejména druhé půli dvacátého století. Velkou událostí ekumenického křesťanství byl druhý vatikánský koncil, který katolickou církev otevřel biblickému bádání, nabídl možnost dialogu s věřícími jiných křesťanských církví, začal přijímat demokracii jako politický systém, institut lidských práv a také prostřednictvím kardinála Berana vyslovil poprvé politování nad krutou smrtí Jana Husa. Ekumenické snahy v evangelických církvích se u nás objevují v působení Akademické Ymky ve 20. a 30. letech minulého století, v teologickém časopise Křesťanská revue, který začali v roce 1927 vydával Emanuel Rádl a J. L. Hromádka, v 60. letech v ekumenickém semináři na Evangelické teologické fakultě, který byl otevřen dialogu evangelických a katolických filosofů, teologů a věřících (za všechny jmenujme J. L. Hromádku, J. B. Součka, L. Hejdánka, J. S. Trojana, J. Smolíka, P. Pokorného, K. Flosse, J. Němce, J. Sokola, V. Freie, Z. Boušeho, M. Habáně a další), ale také křesťanů a marxistů (M. Machovec, E. Kadlecová, V. Gardavský). Ekumenické křesťanství se projevuje v 70. a 80. letech minulého století ve spolupráci na novém překladu Bible, v neoficiální teologické spolupráci, ve spolupráci politických vězňů a disidentů v Chartě 77 i v pokusech o spolupráci mezi mládeží, i když tomu nepřála nejen StB, ale také konzervativnější kruhy jak v katolické, tak v protestantských církvích. Po revoluci se otevřely možnosti ekumenické spolupráce ve všech oblastech společenského života, ale často ustrnula na formální oficiální úrovni. Jistě že jednání a jakákoliv spolupráce jsou lepší než nesmiřitelný boj a vzájemné odsudky, ale domnívám se, že skutečná ekumena může být založena jen na poznání a vyznání, že křesťanské církve jsou církvemi Ježíše Krista, tedy kristocentrické. Jako křesťané můžeme být přinejlepším učedníky Ježíše Krista, ať jsme v jakékoli mocenské, církevní či akademické pozici.

Právě tento výrazný a radikální kristocentrismus, obsažený v Husově odvolání ke Kristu jako nejspravedlivějšímu soudci a v důrazu, který hraje významnou roli v českém opravném hnutí na konci 14. a v 15. století, je skutečným základem nového a možného ekumenického křesťanství. Hus v roce 1411 píše viklefistovi Richardu Wychovi v Londýně „Kristova církev z Čech pozdravuje Kristovu církev v Anglii“. Rovněž Husova argumentace, proč nelze věřit „v papeže“, je více než výmluvná. Protestantské církve vybudovaly nové církevní instituce a ortodoxii a často nebyly ochotny a schopny se smířit se svými „kacíři“, lépe jinak věřícími protestanty, takže také Kalvín nechal upálit Serveta, Zwingli a Luther nechali topit a likvidovat novokřtěnce, Luther pobít vzbouřené sedláky, kteří z reformního křesťanství vyvozovali revolučně politické důsledky. John Locke ve svém Dopise o toleranci netoleruje římské katolíky, neboť podléhají vedení církve ve Vatikánu, tedy cizí moci, a netoleruje ateisty, protože jsou pro něho nedůvěryhodní – nejsou vázáni morálními závazky. To jsou jen některé z hříchů protestantů, které nejsou menší než hříchy kostnického koncilu, který nechal Jana Husa a Jeronýma Pražského upálit.

Závěr: Opovážlivě jsme si troufli k sobě vztahovat deliberativní demokratickou argumentaci a ekumenické křesťanství, tedy významné duchovní a politické diskurzy 20. století, a život a dílo Jana Husa z počátku 15. století. Netvrdíme, že Hus byl deliberativní demokratický myslitel a ekumenický křesťan, ale poukázali jsme na myšlenky a motivy, které jsou pro tento typ argumentace, myšlení a jednání významné a inspirativní. Úkolem dneška je ekumenické myšlení, které se orientuje nejen na dialog mezi křesťany, ale také na dialog s Židy, muslimy, jinak věřícími a nevěřícími. Jak takové myšlení založit, vztáhnout k pravdě a demokracii, je úkol do budoucna.

Martin Šimsa

(Předneseno v Písku 22. 10. 2015 na konferenci Jan Hus: dílo, kontexty, interpretace)