Jakub S. Trojan: O co jde v mé knize (Ježíšův příběh - výzva pro nás)

Ve své knize vedu vlastně na mnoha stránkách rozhovor o jediném tématu: jde o myšlenku, která je hluboce zakořeněná v ekuméně, je společným poutem mezi námi i katolíky: představa, že rozhodujícím tématem naší víry je pašijní příběh Ježíšův, jeho odsouzení a ukřižování, jeho oběť na kříži. A představa, že obětí na kříži došlo k smíření mezi Bohem a lidským pokolením, protože odstranila odvěký hřích, který nás, potomky Adama a Evy, vzdálil Bohu. Kříž podle těchto představ tvoří střed Evangelia. Je jádrem naší víry.

Pašijní příběh bezpochyby patří k tomu podstatnému v novozákonní zvěsti. Ježíš zůstává věrný Boží věci až do konce, nevzepře se hořkému údělu a umírá z lidské ruky jako zlořečený. V pohledu Římanů jako zlořečený politický rebel, v pohledu židovské velerady jako zlořečený rouhač a Boží nepřítel. Tak se o tom dovídáme z novozákonního poselství.

Problém nastává v okamžiku, kdy se z týchž pramenů dovídáme, že Ježíšova smrt na kříži byla cesta, na kterou se vydal nejen z Božího přivolení, nýbrž dokonce v rámci Božího plánu spásy. Představa, že by na smrti Ježíše Krista, svého milovaného syna a nejvěrnějšího svědka, měl také aktivní podíl sám Bůh Otec, je znepokojivá. Pašijní oddíly – vyjádřeno odborným jazykem – mají své christologické oprávnění, ale jsou závažné i pro pochopení teologie. Jinými slovy: vykreslují nám věrohodně postavu Ježíše z Nazaréta, ale předkládají nám i po mém soudu neudržitelnou představu o Bohu Otci, který vydává svého Syna na smrt. Tato představa posouvá Boha na stranu těch, kteří chtěli Ježíšovu smrt a také ji zinscenovali.

A v této otázce jsem na stránkách své knihy otevřel rozhovor s celou řadou bohoslovců domácích i zahraničních. Z českých jsem věnoval na desítkách stran pozornost J. L. Hromádkovi, J. B. Součkovi, z žijících pak P. Pokornému a J. Hellerovi. Z evropských se zabývám snad dvacítkou jmen významných bohoslovců, mezi jinými věnuji pozornost J. Moltmannovi, D. Bonhoefferovi, D. Sölle, J. A. T. Robinsonovi a dalším.

Základní teze, kterou se snažím vyložit v III. díle knihy, který má na 100 stránek a je prezentací mého vlastního pojetí, zní: pro naší víru je podstatný Ježíšův pozemský příběh. Přesněji: to, co se událo od jeho vystoupení až po zatčení. Pašijní oddíly včetně ukřižování mají spíše služebnou funkci: dotvrzují a potvrzují životní cestu Ježíšovu, na které vydává svědectví o Bohu, o jeho přicházejícím království. Nejsou však v žádném případě základem naší víry, izolovaným datem, o které se naše víra opírá. Patří k Evangeliu, tvoří jeho součást, ale vykládáme a rozumíme jim přiměřeně jen tehdy, přihlížíme-li k tomu, co jim předchází a co po nich následuje. Není tomu tak, že až ve světle golgotského kříže rozumíme a vykládáme předcházející Ježíšovu činnost a následující událost vzkříšení.

Naše víra má dvě ohniska: Jedním je pozemský život Ježíšův, k němuž je přiřazeno i jeho ukřižování, druhým ohniskem je víra ve vzkříšení toho, kdo věrně zvěstoval Boží vládu a byl Bohem rehabilitován.

Tímto pojetím evangelijního příběhu jsme zbaveni nutnosti vysvětlovat Boží účast na ukřižování. Odborně pověděno, nemusíme se pouštět do tzv. teodiceje, tj. do snahy vyvinit Boha z toho, co se na Golgotě událo. Bůh a Ježíš patří na jednu stranu a ti, kdo Ježíše soudili, zatýkali, věznili, vyslýchali, odsoudili a popravili, patří na stranu druhou. Při zběžném čtení Evangelií a epištol jsme nicméně tlačeni do představy, že Bůh Otec určitým způsobem je jakoby spolustrůjce ukřižování. Tak tomu však není. Je třeba vycházet z toho, že ve smrti kříže se neodehrává žádná oběť, kterou Bůh Otec vyžadoval za hřích celého lidského rodu. Smrt na kříži je ovšem dokladem toho, že Ježíš zůstal věren Boží věci i za cenu ztráty života, tváří v tvář smrti, kterou mu přichystali Boží nepřátelé. Avšak spása, záchrana pramení z Ježíšova života; ten tvoří základ nové, pravé existence před Bohem a vůči lidem.

Je třeba pamatovat na to, že v celé životní pouti Ježíšově je už nějakým způsobem kříž přítomen. Již v raném dětství je Ježíšův život bytostně ohrožen Herodovým příkazem zabíjet narozené chlapce. Ústrky, pronásledování, neporozumění – i ze strany učedníků – život v chudobě, zrada, – tyto temné stíny kříže provázejí Ježíše po celou dobu jeho veřejného působení. Golgotské drama je vyvrcholení této nesnadné životní cesty. Opravdu via dolorosa. V těchto událostech samotných však naše spása není.

Skutečná záchrana a příklad, který ve své víře přijímáme za svůj, jsou skryty v Ježíšově životě. Apoštol Pavel, který jinak ve svých epištolách klade velký důraz na spásný charakter Ježíšovy smrti, si také – byť vzácně – uvědomuje právě tuto stránku. Napíše v Ř 5,10: „Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.“ Tomu můžeme rozumět tak, že nás Ježíš smiřuje se sebou a s Bohem slovy: Odpusť jim, neboť nevědí, co činí. S touto smiřující láskou přistupoval Ježíš po celý svůj život k hříšným. Neobrátil se proti nim ani ve chvíli golgotské zkoušky, když umírá z rukou lidí na kříži. A takto smířené nás všechny zachraňuje, a to v celém pásmu svého života, k němuž poslední slova z kříže legitimně patří.

Na podepření tohoto náhledu: několik tezí ze závěrečného shrnutí knihy Klause Bergera: Wozu ist Jesus am Kreuz gestorben (Proč zemřel Ježíš na kříži?)

– Kříž vypovídá o dvojím: kdo jsme my lidé a kdo je Bůh. Lidé jsou vrazi anebo jejich oběti. Bůh je připraven ujmout se obětí a odpustit. Víra v kříž je všechno jiné než oslavení krutosti. Jde o proměnu nenávisti v lásku, Bůh neprodlužuje šňůru nenávisti.

– Důsledkem svědectví o Ježíši na kříži má být dnes compassio (spoluutrpení) a nikoliv juristicky pojatá myšlenka zástupnosti. V utrpení jiných lidí máme zahlédnout utrpení Ježíšovo.

– Ježíšova smrt nebyla oběť v kultickém smyslu. Od Abrahama platil zákaz lidské oběti.

– Neexistoval žádný Boží plán, podle kterého musel Ježíš trpět. Žádná temná osudová víra v předurčení. Jediná nutnost, která zde platí: bezbožné systémy jsou vražedné a zabíjejí nevinné.

– Bůh nevydal syna hřebům a trnové koruně, Syn se netlačil do mučednictví.

– Ježíš přinášel spásu celým svým životem, poslušností, plněním poslání, vstupem do tohoto světa a nikoliv až svou smrtí na kříži. Ta je pouze vrcholem jeho poslušného svědectví. Všechny jeho činy, vysvobozující slova, jsou zaměřena na hojnější život, který nám přál.

Přecházím k závěrečné poznámce: Evangelium o životě a smrti i vzkříšení Ježíše Krista tlumočila prvotní církev do světa, který byl plný náboženských představ. To platilo jak o pozdně židovské pospolitosti, v níž Ježíš vyrůstal, a stejně tak apoštolé včetně Pavla, tak i o řecké a římské společnosti. V náboženství tehdejšího světa hrála oběť božstvům, obětování jako zástupná oběť za vinu, hřích, nebo obecnou nedostatečnost člověka tváří v tvář božskému světu, důležitou, ne-li rozhodující úlohu. S tím korespondovala i významná úloha kultu a rituálních praktik.

Ježíš v této věci vystupuje z řady. Sledujeme-li jeho život, úžasnou bohatost jeho vztahů, jak je vyjevují evangelia v četných setkáních, rozhovorech, jeho činech, ukazuje se, že k jejich základnímu poselství patří radostná zvěst (Evangelium) o milosti, o hojnější spravedlnosti, o tom, že před Boží tváří nikdo není zapomenut, nikdo není ztracen. Milostivý Bůh, který s každým počítá pro dílo svého království, nechce oběti. Nejen to. Očekává, že naplníme to, co je spojeno se zvěstí o stvoření člověka: že budeme podobenstvím a obrazem Božím. Ježíš pochopil tuto Boží naději. Jde dokonce tak daleko, že v Kázání na hoře vysloví myšlenku, která zní zejména evangelickým uším neuvěřitelně: Takový, jaký je on, máme být i my. Přesněji: jsme stvořeni o něco menší než Bůh (Ž 8). Podobné zaslíbení zaznívá opět na jiném místě v Kázání na hoře. Opět provokativní slovo: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48)“. Chrám, kult, rituální praktiky jsou u Ježíše až na druhém třetím místě. Patří mezi věci, které jsou nám přidány jako ozdoba života, pokud konáme hojnější spravedlnost.

Ježíš je vůdcem na této cestě nového pochopení Boží věci. Z jeho úst slyšíme jasné slovo: Bylo řečeno starým, ale já pravím vám (Mt 5). To nám má neustále znít v uších jako radostná pobídka. Ježíš nás přivádí na cestu svědectví pro Boží věc uprostřed všedního života. Přináší radostnou novinu, že v naději, vděčnosti, službě a odpovědnosti za druhé, za vlastní osobní i pospolitý život obce je smysl a cíl naší pozemské existence, podobně jako tomu bylo u něho, v tom jak sám pochopil Boží věc. Neodvádí naší pozornost od úkolů docela všedních. Vyzbrojuje nás duchovní silou proto, abychom na ně stačili. Zve nás proto ke konání hojnější spravedlnosti. V poslušnosti této výzvě dosvědčujeme, že jsme pochopili jeho Evangelium, které nás staví i do společenství s ostatními. Tím vším nás, dnešní křesťany, nevrací do minulosti. Obrací naši pozornost k tomu, co je před námi, co smíme v pospolitosti živých svědků v naději očekávat a pro co se máme vydat na svědeckou cestu.

Úvodní příspěvek k diskusi na setkání Spolku přátel Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, konaném 4. listopadu 2006.
Autor je sociální etik.

Křesťanská revue 1/2007, s. 2-4 

Vytisknout