Jákobovy prohřešky (kázání) | Jana Plíšková

Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla.

Děti se však začaly v jejím těle strkat. Tu řekla: „Je-li tomu tak, co mě čeká?“ A šla se dotázat Hospodina.

Hospodin jí řekl: „Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu.“

Potom se naplnily dny, kdy měla rodit. A hle, v jejím životě byla dvojčata. (Gn 25,21–24)

Táta, máma, dvě děti. Docela poutavý příběh jedné rodiny. Děti jsou spíše nezvedené, a k tomu výchovné prohřešky rodičů. Kdo je s kým, kdo komu nadržuje, kdo je proti komu; a hlavně – jaké to má dopady?? Dnes by taková rodina mohla být adept na tzv. rodinnou psychoterapii.

Izák a Rebeka, Jákob a Ezau. Otec – Izák by měl mít rozhodující roli, ale je spíš v pozadí. Stárne, musí však splnit své otcovské poslání, předat prvorozenému Boží požehnání. Je ale i při své teoreticky aktivní roli poněkud pasivní. On byl vždycky mírný, ustupoval, jen si vzpomeňme, jak v Geraru o studny zasypávané Pelištejci nebojoval, submisivně vykopával další a další, a co teprv ten křiklavý případ – vůbec se nebránil svému otci Abrahamovi, když ten ho chtěl obětovat; nechal se klidně spoutat – dokážeme si takovou situaci představit? Vždyť to nebylo žádné nechápající miminko, jaktože mlčel??!

No ale tím spíš – je přece známo, že otec může vlastní nenaplněné vize, touhy, představy o sobě samém promítat do svého syna. A Ezau, ten první, je tak jiný než jeho táta…

Izák je mírný, Ezau je muž lovu, válečník; a muž pole. Ale to už v pořádku není. Pole v hebrejštině získává jiný tón než v češtině. Je to místo kultu, plné démonických sil. To má nejen nás varovat. A z textu je znát, že Izákovi zrovna tohle nevadí. Navíc – víme, jak to bylo o kapitolu dřív – když k mladému Izákovi poprvé přijíždí nevěsta Rebeka: Izák je zamyšlen na poli. Otec se synem mají něco společného. A lze konstatovat, že otec Ezaua preferuje.

Zatímco máma? Rebeka, to je úplný opak! Je aktivní až moc, hýbe celou rodinou. Zná manželovy slabosti, ví, jak na něho, na bačkoru, a hlavně ví přesně, co sama chce. Upřednostňuje Jákoba. Jaký je tedy ten Jákob? Je to postava šťavnatá, opak nudy. Žádný div, že je mámě milý. Ona ví o jeho potenciálu. A hlavně slyšela, co jí předpověděl sám Bůh. Když byla těhotná, cítila v břiše dost velký nelad, válka mezi bratry totiž začala už tehdy a maminku to dost zneklidňovalo. Dvacet let trvalo, než otěhotněla, a tuší – jestli se perou už teď, co mě čeká, Pane Bože? Tak se šla Boha zeptat a vyslechla, jak to se syny dopadne. Její takzvané nadržování mladšímu tedy není nějaký výchovný kiks ani chladný kalkul ani jen nekritická láska k mladšímu synovi. Známe přece Rebeku od mládí. Je to ctnostná a bohabojná žena. Proč by se měla tak změnit?

Milí přátelé, tady jde o dva příběhy, mezi nimiž uběhne dost dlouhá doba. Prodej prvorozenství za čočku; a pak lstí získané požehnání.

Pokud jde o Jákobovo jednání, i mezi námi bývají jisté dohady. Je Jákobovo chování nemravné, nebo není? A platí vůbec, že lest je vždycky nemravná? Ptejme se po jejím důvodu a původci – proč ji kdo nastrojil.

Původce lsti, Jákob, ač jeho jméno původně skutečně znamená „úskočný“, je v knize Genesis popsán jako bezúhonný, a bydlící ve stanu. A stan, to je symbol obecenství, je spojen s přebýváním praotců, v knize Izajáš je dokonce přirovnáván k nebeské klenbě. Bůh je na straně pastýřů a na straně obyvatel stanů. Tak to stojí černé na bílém.

Prorok Izajáš volá: „Pohleď na Sijón, město našich slavností! Tvé oči spatří Jeruzalém, nivu poklidnou, stan, který nebude stržen, jehož kolíky nikdy nebudou vytrženy a z jehož provazů se žádný nepřetrhne.“ (Iz 33,20)

Jákob ví, co chce. Už při porodu drží bratra za patu, snaží se dostat před něho (hebrejský kořen jeho jména taky znamená patu).

Proč mu vlastně na prvorozenství tak záleží? Pro nás dnes to moc srozumitelné není. Prvorozený přece nejvíc odskáče rodičovské výchovné ambice, rodiče na něho možná taky vloží jistou odpovědnost za mladší sourozence, není o co stát; zatímco ten nejmenší bude možná nejmenší vždycky, bude hýčkaný… Tenkrát se ale ctily hodnoty jinak.

Jistě nešlo prvořadě o majetek, ale i to má váhu: prvorozený dostával dvojnásobek toho, co všichni ostatní bratři dohromady. Ale to hlavní – stal se po otci Hospodinovým knězem, bude mít roli prostředníka mezi Bohem a ostatními v rodině. A právě tím Ezau pohrdl!

V tom prvním příběhu, o prvorozenství, Jákob, řekněme, využije příležitosti, využije Ezauovy nezkrotné chuti se najíst, nažrat. Je to špatně? Ezauova touha po tom červeném, krvavém, to tady vůbec není náhodou, to je ta jeho příchylnost k lovu, a navíc v kulticky nečistých prostorách. A když je k smrti unaven, touží po kultickém obnovení síly krví. Jakoby se tím stvrzovala jeho charakteristika – barbar, lovec, nevzdělanec, dychtící po krvi…

Ezau prvorozenstvím pohrdl. K čemu by bylo? Jakoby žil dnes.

V tom druhém příběhu, o požehnání, je Izák už na konci sil. Je starý, vyhasly mu oči – to je v Bibli na mnoha místech termín znamenající celkovou duševní sešlost. Dává Ezauovi pokyn: Jdi na pole a něco pro mě ulov. Připrav mi oblíbenou pochoutku! Izák se těší na dobrůtku ulovenou v poli. V poli, kde se ovšem obětuje pohanským božstvům! A přitom se má jednat o náboženský obřad! A další nemravnost – na tom poli, kde se dějí magické procesy ovlivňující božstva má lovit prvorozený – tedy kněz!

Není ta Izákova slepota vlastně taky zaslepenost?

Tady je na místě dodat, co říká apoštol Pavel v epištole Římanům:

„Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: ‚Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.‘ Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne!“ (Ř 9,10–13)

Bůh je spravedlivý, ale nestranný být nemusí. Že muž pole nakonec požehnání nedostane – to je jistě jeho vůle. Zkrátka se takhle rozhodl.

Takže jak? Komplot matky se synem Jákobem skončí jejich vítězstvím. Boží předpověď se Rebece potvrzuje – každý další Ezauův čin jí nahrává a jen umocňuje její konání v prospěch mladšího. Pole, krev, Ezau si nadto bere za ženy Chetejky, Kenaánky, tedy pohanky, potomky neslavně proslulého Noemova syna Cháma; pak ještě dceru Abrahamova Izmaele. Tohle Rebeka nemůže vystát!

Kolik peripetií ale bude ještě následovat? Jákobovo úsilí o požehnání se proplétá velkou částí jeho života. Když přeskočím dlouhá léta služby u strýce Lábana, Jákob pak bude u potoka Jabok o požehnání zápasit znovu – zdá se, že se samotným Bohem. Bůh se tady ptá Jákoba na jeho jméno. Že by je nevěděl? Jistě že ví, ale chce ho přimět, aby pojmenoval svou vadu, aby to slovo úskočný řekl pěkně nahlas. Asi aby si uvědomil, v čem chybuje. Výchovný krok. A pak mu tady Bůh udělí jméno nové – Izrael, čili zápasí Bůh. Jaký to je kotrmelec! Jméno, které po něm obdrží celá židovská zem!? Ano, takové paradoxy před nás Bůh staví. Téměř žádná z biblických postav není vzor dokonalosti. Boží milost nezíská dokonalý, ale ten, kdo je dobře nasměrován. Skrze Jákobovu rodovou linii se Boží požehnání ponese až k Ježíši Kristu.

Můj prvorozený je Izrael, píše se v knize Exodus. Prvorozený Hospodinův je Jákob; v Novém zákoně tato výsada přechází na Ježíše, a v epištolách si totéž můžeme číst dokonce i o sobě. I my jsme ti prvorození! Dávejme tedy pozor, abychom tuhle výsadu po ezauovsku také za něco prchavého neprodali.

A teď zpátky k našim dohadám – mravný, nebo nemravný? Nedotvrzuje nakonec Bůh svou přízeň vůči Jákobovi právě tím, že se mu jeho takzvané úskoky podaří? Čočka, chlupatý převlek nebo později obelstění Lábana se ziskem zdatných stád ovcí a kozlů. A nad to otevřený zápas s neznámým – i tam uspěje. Velikost Jákoba je v tom, že splnil, co Hospodin očekával.

Lstivost za získáním Boží přízně není žádné duševní mrzáctví.

V Malachiášově proroctví je psáno: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však nenáviděl. Proto jsem obrátil v poušť jeho hory, jeho dědictví v step pro šakaly.“

Amen