Jaká chceme být církev? Církev? Aktuální úvahy nad Troeltschovou klasifikací náboženských útvarů | Jaroslav Vokoun

Třebaže je Troeltschův více než sto let starý pokus utřídit (křesťanské) sociální organizační formy v lecčems problematický, vyvolává výklad o něm v našem prostředí živé diskuse o podstatných věcech nejen mezi studenty a faráři, ale i mezi teologicky nevzdělanými laiky – zřejmě proto, že se dotýká otázek, které jsou pro mnohé z nás živé. Protože v našich kruzích je třeba počítat se čtenáři, kteří znervózní při jakémkoli pokusu něco utřídit či zaškatulkovat, uvedu hned úvodem, že sám sebe do Troeltschovy typologie zařadit nedokážu a nezapadnou do ní plně ani evangelické sbory a církev, ale potvrzuje se mi jako inspirující pro naši reflexi současného stavu i pro strategické plány do budoucnosti. Ostatně ani Troeltsch sám sebe do žádného typu zařadit nedokázal.

Na rozdíl od u nás známějšího Maxe Webera, který současně s Troeltschem navrhl podobnou typologii, se v tomto případě nejedná jen o sociologii: Troeltsch si byl vědom, že za církevními formami stojí teologická rozhodnutí. Rozdíly sociálních forem jsou zejména důsledek rozdílných soteriologií (různého učení o spáse).

Weber rozlišil církev a sektu, což vedlo k tomu, že se pod pojmem sekta setkaly útvary velmi rozdílného charakteru (všechno, co není „církev“). Troeltsch přidává jako další typ „mystiku“, což je neméně problematické, protože mystika obvykle sociální útvary nevytváří a mystická společenství mohou existovat i v rámci církví a sekt. Na názvech Troeltsch nelpí, jsou v lecčems zavádějící, v následujícím textu je proto dávám do uvozovek a vedle nich uvádím různé výrazy, které odpovídají Troeltschovu záměru.

„Církev“

Prvním typem, „církví“ (Kirche), je míněna církev státní, lidová či zemská. Podstatné pro ni je, že je zde pojímána jako „ústav spásy“ (Heilsanstalt). Klíčovým teologickým pohledem je objektivita spásy a milosti: „Církev“ je communio sanctorum ve smyslu společenství objektivně posvěcených křtem. Spása je chápána jako už daná a realizovaná (a církev spravuje fideicommis, nezcizitelné a nedělitelné dědictví). Úkol církve je zprostředkovat Boží milost (v katolickém a luterském pojetí) či rozmnožovat Boží slávu (kalvinistický důraz).

Podle Troeltsche je evangelické pojetí církve stále ještě pokračování katolického pojetí, i zde je vznášen nárok na univerzální církev, aspoň na území určitého knížectví. Luther si sice dovedl představit i „sektářský“ model, ale i ten by byl odpověď na milost Boží, vázanou na slovo, nikoli na nezprostředkovanou milost. Postupně poznal, že pouhé hlásání evangelia církev nezorganizuje. Zprvu měl Luther blízko ke spiritualistickému, „mystickému“ pojetí církve, ale po zkušenostech se distancoval od blouznivců; kalvinismus měl podle Troeltsche blíže k „sektářskému“ typu a mimo Evropu se pak skutečně realizoval v podobě svobodných církví. Troeltschovy sympatie patřily ve značné míře kalvinismu, který podle něho má sice blíže k sektě, ale neprovádí sektářské rozdělení a také zachovává pojetí společnosti jako corpus christianum. Kalvinismus na rozdíl od luterství a katolicismu je schopen „konzervativní demokracie“. Kalvinismus, jak jej znal, je „protestantský asketismus“.

Jednotlivé typy náboženských útvarů se liší nejen svým pojetím spásy, ale i mírou otevřenosti světu, vztahem ke státu, vztahem ke světu a kultuře, akcentováním určitého typu etiky. Co se týče otevřenosti, je pro „církev“ charakteristická inkluzivita, snaha zahrnout všechny. Do církve se člověk narodí, nevstupuje tam z rozhodnutí. Typický znak je křest dětí. Ve vztahu ke státu tíhne církev ke shodě, k větší či menší míře spojení či spojenectví. Vztah ke světu a kultuře má církev obvykle kladný, podporuje kulturní zájmy, unese i náboženský indiferentismus člena církve. Weber v tom viděl vhodnost církve pro moderního člověka, protože sekty s výlučně náboženským zájmem neodpovídají jeho založení. Pro etiku je příznačná ochota ke kompromisům se světem a důraz na Desatero.

Troeltsch vidí dvojznačnost organizačního typu církve: Na jedné straně podle něj nutně plyne z ideje náboženství (křesťanství), na druhé straně církevní organizace ohrožuje osobní zbožnost – shrnuto do bonmotu: „Církve jsou slupky, které chrání jádro náboženství, ale současně působí jeho zdřevnatění.“

„Sekta“

Pod pojem Sekte zahrnuje Troeltsch to, čemu u nás obvykle říkáme výběrová církev a čemu v zahraničí říkají svobodná církev (free churchFreikirche), v Husově pojetí universitas praedestinatorum(počet předurčených). Podstatné pro ni není jen to, co je, ale i její utopie, ideál ecclesia pura, čisté církve. Podle Troeltsche sem patří i katolické mnišské řády jako realizace společenství svatých ve smyslu „o svatost usilujících“.

Pro sektu je charakteristická spolková forma, společenství (Gemeinschaft). Troeltsch hodnotí toto pojetí církve jako donatistické. Pro sektu je důležité zdůrazňovat subjektivní stránku spásy – spasitelně důležité je jednání věřících, osvědčení víry. Sektářská subjektivita je reakce na přílišnou objektivitu spásy a prostředků milosti – zde se naopak klade důraz na subjektivní svatost. V evropském středověku se tato organizační forma objevuje až ve vrcholné, městské fázi, kdy se vytvořila individualita a subjektivita jako masový fenomén a vzrostlo sebevědomí laiků.

Ideál je radikální společenství lásky, rovnost a bratrství všech. Smysl pro obecnost církve je malý, cíl spočívá v realizaci společenství svatých jako posvěcených vlastním úsilím. Pro společenství osobně věřících a obrácených je příznačný křest dospělých.

Z hlediska otevřenosti je pro sektu typická exkluzivita, výběrovost. Obec je založena na dobrovolnosti členství. Státní a lidová církev jsou viděny negativně, je to Babylon, od něhož je nutno se oddělit. Ve vztahu ke státu je obvyklé jasné oddělení, ve vztahu ke světu je časté odmítání, oddělení, askeze. Později Troeltsch v tomto bodě rozlišil sekty agresivní a trpící. Agresivní sekty chtějí změnit svět, realizovat Boží království na zemi, patří sem křesťanský socialismus v mnoha formách, kdežto sekty trpící tento svět pasivně přijímají. Etika sekt je jednoznačně rigoristická, nekompromisní, důraz je kladen na kázání na hoře.

Sektářskou tradici spojuje Troeltsch s Viklefem, Husem, husity, tábory, valdenskými, křtěnci, u nichž spatřuje někdy ideje radikálně demokratické, jindy socialistické až komunistické. V náboženském socialismu (Owen, Saint-Simon) byly ještě patrny křesťanské vlivy, v marxismu byla tato tradice přerušena.

Pietismus viděl Troeltsch jako komplexní fenomén: Představuje typ sekty na půdě církve, ale mívá i mystické varianty (Tersteegen, Jung Stilling, Joh. Arnold, Lavater).

„Mystika“

Pojem Mystik je i pro Troeltsche problematický: Spíše než organizační útvary je pro mystiku charakteristický radikální individualismus, malé volné skupinky stejně smýšlejících – přátelé Boží, tiší v zemi, filadelfové, bratři nebo mystický kroužek (v církvích i mimo ně). Zavrhování viditelných věcí vede k tomu, že communio sanctorum je pro mystiky jen neviditelná církev (to ale samo o sobě jako základ organizace nestačí). Troeltsch má sice sympatie pro mystiku, ale je si vědom, že může přežít jen na církevním základě, od něhož se sice může oddělovat, ale sama není sociálně produktivní. Mystika ovšem podle Troeltsche tvoří společenství tam, kde má etický ráz – jako společenství ne kontemplace, ale společného konání.

Moderní filosofie náboženství obvykle viděla v mystice základ zbožnosti, konkrétní náboženství byla pro ni jen různým ztvárněním této základní apriorní mystiky. Podle Troeltsche je tento pohled důsledek toho, že moderní filosofie náboženství vznikla na půdě spiritualismu. Náboženství však musí být živeno živým kultem. Mystika klade důraz na prožitek, bezprostřednost vztahu k Bohu, niternost. Vztah k Bohu chce realizovat s přeskočením dějin, tradice, kultu, instituce. Mystický prožitek je však možný jen na základě nějaké tradice a v jejím rámci, a tato tradice je dobrá, pokud takový prožitek umožňuje. Neexistuje mystika, která by se jen institucionalizovala prostřednictvím řeči. Tradice, kult, instituce ovšem podle Troeltsche mohou působit jako podnět či spouštěč nadčasového vnitřního kontaktu s Bohem. Vztah mystiky k instituci vyjádřil Rothe formulací, kterou Troeltsch souhlasně cituje: „Maximum náboženství, minimum církve.“

Jako samostatný sociální typ se mystika objevuje až v novověku. Moderní zbožnost necírkevní a částečně i církevní je podstatně mystická. Tato mystika není ale schopna společensky nic tvořit. Proto tíhnou liberálové k názoru, že by se církev měla rozplynout ve státě jako vlastním organismu náboženství. Pro mystiky je obvykle typické hájení svobody svědomí a tolerance jako respektování individualistického vztahu k Bohu.

Harnack, Ritschl a Herrmann mystiku odsuzovali, ale na přelomu století se stala protestantskou módou. Podle Ritschla přeskakuje mystika dějiny, zprostředkování evangeliem a církví a upadá do novoplatonismu a katolicismu; Luthera se snažili vyložit bez mystiky. Troeltsch po přečtení Underhill a von Hügela získal na mystiku pozitivní názor. Karl Barth ale sdílel Ritschlovu kritiku mystiky a útočil na Troeltsche (podle některých ovšem byl důvod konfliktu Barthovo levičáctví).

Troeltschův kladný vztah k mystice souvisí s tím, že ji viděl jako náboženství individuální subjektivity, které bylo i náboženství jeho. „Mystický typ“ pro Troeltsche nezahrnuje pouze klasický spiritualismus (Castellio, Sebastian Franck, kvakeři (vnitřní světlo)), ale i moderní křesťanský humanismus a filosofický idealismus jako „vlastní náboženství moderního člověka“, religiozitu vzdělanců. (Paul Wernle ovšem kritizoval Troeltsche, že skutečnou mystiku nelze mít tak lacino jako v kulturprotestantismu). Kladný vztah k mystice umožnil Troeltschovi uznat rozhodující vliv mystiky na Luthera. Luterství je mystičtější než kalvinismus, a sice i ve spojení se svátostnou mystikou (večeře Páně jako unio mystica).

Problém sektářského i mystického typu spočívá pro Troeltsche v tom, že vedou k marginalizaci křesťanství ve společnosti. Hraje se přitom o křesťanské základy moderní společnosti jako o tradici, kterou si tato společnost nemůže sama garantovat. Společensky nenahraditelné je křesťanství především pro „křesťanský personalismus“ jako vrchol náboženského vývoje.

Protestantismus se instinktivně brání vývoji směrem k svobodné církvi. Lidová církev se snaží uchovat privilegia církve, pietismus je sektářský, Bildungsprotestantismus je mystický. Zemská církev je větev, na které všichni sedí. Církve ji chtějí zakonzervovat, sekty zazelenit a náboženští individualisté se snaží uříznout větev, na níž sedí také.

Závěr Troeltschovy typologie je poněkud překvapivý: Podle jednoho jeho výroku odpovídá „církev“ Pavlovi a „sekta“ Ježíšovi. Obojí tedy odpovídá Písmu.

Jinde Troeltsch všechny typy přičítá Pavlovi: Jeho učení o milosti je základ „církve“ jako ústavu spásy, jeho učení o posvěcení má tendenci k „sektě“ a jeho Christusmystik a entuziasmus darů Ducha má rysy „mystické“.

Jakou budoucnost křesťanství viděl Troeltsch ve své době?

Skutečná kreativita nevzejde z reflexe, pochází od dolních vrstev společnosti, které jsou schopny nereflektované myšlenky a nespoutané fantazie. Zakládat něco nového nemá smysl, jako reálná se Troeltschovi jeví reforma stávající církve.

Přál si „elastickou lidovou církev“. Křesťanství přežije v církevním typu, ale je třeba, aby se do něj integroval i typ sekty a mystiky a prostoupil je. U sekt vidí problém progresivního štěpení, církvím se daří udržet pohromadě protestantské humanisty i reformační křesťany. Neorganizované křesťanství je utopie, která neodpovídá životu, jen křesťanství oslabuje a rozpouští.

Alternativa k integraci sekty a mystiky je stále větší izolace církve. Troeltschovi jde o mystiku, o Mystischwerden der Religion, individualizaci a subjektivizaci náboženství (což ale negativně vede i k jeho trivializaci). Mystika podle něho může vyrůst jen na půdě církve. „Bez církve nemá mystika šanci.“ Náboženství (křesťanství) je vždy zprostředkováno tradicí církve, ale jeho srdce bije v mystice. Mystika má svůj domov v lidové církvi. Viditelná církev je objektivizace mystického společenství.

Pravá síla církve je v tom, že milost je předřazena lidskému snažení a není jeho výsledek. Corpus mysticum Christi je předřazen individuu, duch společenství subjektivitě, výchova představě o hotovém autonomním individuu. Radikální individualismus se musí vyzuřit (austoben), pak se objeví smysl pro společenství. Skutečně křesťanský život nelze pěstovat individuálně, ale jen ve vzájemném doplňování a posilování.

V důrazu na společenství navazuje Troeltsch na německý romantismus. Církev není kuželkářský klub ani charitativní spolek, nelze do ní jen tak vstoupit a zase vystoupit. Nejde však o předmoderní pojetí, subjekt je chápán jako aktivně účastný na tvorbě ducha společenství. Jde tedy u Troeltsche o spojení církve jako zprostředkovatelky milosti s aktivitou členství v sektách. Návrat zpět ke starým formám není možný, modernu lze překonat jen jinou formou moderny.

Radikální individualismus a relativismus nejsou poslední stadium rozumu, ale s faktickou pluralitou už je třeba se smířit natrvalo. Moderní společenské pluralitě by měla odpovídat pluralitní církev, bez tlaku na konformitu. Problém i pro Troeltsche je nutnost nějakých hranic, ale kde? Vymezuje je jen negativně: Kdo chce hlásat, že evangelium víc škodí než prospívá, má pro to vhodnější místa než kazatelnu.

Moderní církev by měla být nekonfesijní, měla by se spokojit s obecným přihlášením k Bibli a ke Kristu jako hlavě a mistru křesťanstva, obce by měly mít liturgickou a kultickou svobodu, duchovním by církev měla zaručit svobodu svědomí. Věrouka a teologie jsou sekundární, na počátku je víra, ta si vytváří kult a s ním právo, to je základ trvání společenství, a až pak přijde teoretická spekulace. Na to upozornil Troeltsche jeho heidelberský kolega Deissmann, který také napsal Harnackovi, zda ještě ignoruje tyto sociologické poznatky a utíká od nebezpečných pohybů mas k vzletným ideám v hlavách vůdců, od kultu k dogmatu, od zázraku k organizaci, od mystiky ke spekulaci (1913). Podobně píše W. Bousset v knize Kyrios Christos. Tradici vytváří lidová zbožnost a kult. Náboženské učení je výraz živé zbožnosti, která se shromažďuje kolem kultu a vyzařuje odtud. „Dokud bude v nějakém smyslu křesťanství existovat, bude spojeno s centrálním postavením Krista v kultu,“ soudí Troeltsch.

Stačil by Kristus jako symbol? Ne, odpovídá Troeltsch, síla symbolu je v tom, že ukazuje k reálnému životu. Kristus jako mýtus nestačí, křesťanství žije ze vztahu k historicky skutečným kořenům. Molendijk komentuje, že u Troeltsche je dvojí vztah k dějinám: Jednotlivec žije z bezprostředního vztahu ke Kristu, ale společenství nemůže žít bez vztahu ke svým historickým kořenům. Bez společenství není náboženství a bez dějin není společenství. K realitě se nedojde spekulací. I naše spojení s jinými epochami, včetně doby Ježíšovy, je v podstatě mystické – jiným lidem a jiným dobám můžeme porozumět jedině v Bohu, v němž jsme s nimi spojeni.

Molendijk soudí, že podle Troeltsche moderní doba potřebuje v podstatě čtvrtý typ, který by organizačně odpovídal sektě (právnická forma spolku), ale uchoval by prvky církve jako ústavu spásy, ovšem bez dogmatického tlaku. Patřila by k němu dobrovolnost členství i křest dětí. Co se týče vztahu ke kultuře, platilo by také obojí: Na jedné straně vidí Troeltsch sílu křesťanství v negativním vymezení vůči kultuře a soustředění na náboženství, na druhé straně ale je potřebná i otevřenost kultuře – neintegrovat se do ní ani se jí neuzavírat. Ve vztahu ke společnosti by církev měla být spíše sekta: Pro moderní společnost je typické sebezbožňování a sebeprosazování, společenský význam křesťanství je v tom, že vede k ochotě k obětem a k solidaritě.

Závěr:

Diskuse o těchto otázkách vedou v našem prostředí často ke zjištění, že naše představy o podobě církve jsou rozporné, chtěli bychom církev otevřenou i vyznavačskou, s členstvím volným i závazným, církev pluralitní i s jednoznačným stanoviskem k tomu či onomu, společensky respektovanou i společenství exodu, spolek i mystický kroužek. Ani Troeltschův ideál se nevešel do jediného typu. Reálný vývoj nám také naše schéma narušil: V osmdesátých letech se mluvilo o tom, že se ČCE mění z církve lidové v církev vyznavačského typu, ale výsledek je jakýsi kompromis – i početně zmenšená církve nese v podstatě rysy lidové církve.

K Troeltschově filosofii dějin patřila zásada, že jde o to osvětlit nejbližší kroky, nikoli poskytnout plán jednání do konce dějin. Jako nejbližší potřebné kroky viděl Troeltsch tyto: Je třeba vytvářet zárodečné buňky, v malých skupinách obnovovat stará církevní společenství (skupiny mystického typu). Ve spleti racionalistické společnosti vytvářet buňky iracionality a živého společenství – vytvářet prostor svobody v totálním státě.

Vytisknout