Jak došlo k sjednocení českých církví augsburského vyznání a helvétského vyznání roku 1918 | Rudolf Říčan

Čeští evangelíci nebyli nikdy jednotni. Již husitské hnutí se od počátku dělilo na několik proudů. Vedle církve podobojí se pak svou vlastní cestou brala Jednota bratrská. Ale byly tu stále také tendence sjednocující. K Husovi a k Jeronýmovi se hlásili všichni husité jako k svědkům téže pravdy Kristovy. Jednota bratrská měla účast na sepsání České konfese r. 1575; r. 1609 se bratří v Čechách přičlenili k české církvi podobojí (evangelické) pod jednu konzistoř; do následujících pokolení zněla pak nepromlčitelná výzva Komenského k horlivému sloužení Bohu jedním ramenem ve spojení ještě dokonalejším.

Toleranční doba byla poznamenána rozdělením českých evangelíků do církve buď augsburského, buď helvetského vyznání (a. v., nebo h. v.). Přímé navázání na domácí reformaci jim dovoleno nebylo. Ale rozdíly nebyly přepínány. Obě církve spravovala jednotná evangelická konzistoř ve Vídni. Bohoslovci obou vyznání studovali často na těchže školách. Na obou stranách bylo živé vědomí obecně evangelické, a na společný původ z husitství a bratrství se nikdy nezapomnělo. František Palacký ukázal k významu domácí reformace v našich dějinách. Národnost a náboženství viděli naši evangeličtí vlastenci v těsném sesterském spojení (v duchu německého idealismu, tehdy u nás velmi vlivného). Věřili, že v době národního probuzení lze v českém národě očekávat oživení zájmu o náboženský odkaz husitů a Bratří; a je na českých evangelících, aby k němu živě ukazovali. Budou to moci učinit, jen když se k tomuto odkazu sami společně vrátí.

Takové myšlenky docházely ohlasu zvláště u mladších kazatelů, zejména v revolučních letech 1848/9 a opět r. 1869, kdy českou veřejnost za nového politického uvolnění zaujala památka M. J. Husa při pětistém, jak se tehdy věřilo, výročí jeho narození. V obou případech došlo k pokusu o spojení českých evangelických církví na základě českobratrském.

Ale mezi evangelickými faráři nabyl zatím převahy konfesionalismus ať helvetského, ať augsburského směru. Je třeba uznat, že vycházel z opravdového zájmu o dědictví reformace kalvínské, nebo zase luterské. Myšlenka na sjednocení církví měla v těchto kruzích špatný zvuk i proto, že v Prusku byla církevní unie r. 1817 vnucena početně slabší církvi reformované. V Uhrách pak se jí cítili od roku 1840 ohroženi slovenští luteráni. Konfesionalismus však od konce 19. století opět ustupoval ve světovém protestantismu i u nás liberální theologii a novým tendencím národnostním. Němečtí evangelíci v Čechách si r. 1900 vymohli vlastni superintendenci. Čeští evangelíci a. v. tím získali větší volnost a prohlásili Českou konfesi za rovnocennou s konfesí Augsburskou. I ze strany reformované se ozývaly hlasy, že by se Česká konfese mohla stát opět společným vyznáním evangelických Čechů jako r. 1609. V roce 1912 a 1913 se psalo o možnosti spojení našich církví nebo aspoň o tvoření společných sborů a. v. a h. v., jak to dávno připouštělo církevní zřízení evangelické církve v Rakousku. Ostatně docházelo již mnohem dříve k spolupráci evangelíků ve spolcích a útoky z nepříznivého okolí vedly r. 1903 k sjezdu českých evangelíků v Praze a r. 1905 k založení Kostnické jednoty jako jejich společného ústředí bez rozdílu denominací. Pravda, jiní, pro své vyznáni upřímně zaujatí strážci církevního pravověří, nepřestávali na obou stranách připomínat, co vzácného vyjadřuje konfese Helvétská nebo Augsburská, a naše menší evangelické církve, vzniklé v poslední třetině 19. století, se nadále význačně odlišovaly od obou větších církví lidového rázu celým svým založením. Ale v evangelické inteligenci přibývalo zvláště působením pozdějšího českého reformovaného superintendenta Čeňka Duška a pod vlivem T. G. Masaryka pochopení pro nutnost vyrovnat se s moderními myšlenkovými proudy, které stavějí křesťanům nové otázky a nutí je k novému promýšlení obsahu evangelia i k důrazu na jeho životní důsledky. Starým konfesijním kontroverzím tu ubývalo na závažnosti. R. 1911 vzniklo Sdružení pokrokových evangelíků a začalo vydávat revue Kalich. K dalšímu růstu vědomí sounáležitosti bez rozdílu denominace velmi přispěly přípravy k pětistému výročí upálení Husova, řízené společným výborem.

II

Nežli toto výročí nastalo, vypukla první světová válka (1914–1918). Vyvolala otázky po budoucnosti českého národa, brzy i naději na jeho politickou svobodu a na vytvoření Československé republiky. Tu nastane i evangelíkům českým a slovenským úkol napomáhat k správné duchovní a sociální orientaci národa. Bude na nich, aby nově osvědčili věrnost evangeliu. Důsledkem živé víry v Ježíše Krista bude nový mravní život, k němuž jako k ovoci evangelia ukazovali Hus, Jeroným, Čeští bratří. Společný návrat evangelíků k odkazu věřících otců je příkazem chvíle, aby pro něj byly získány i široké vrstvy národa. Ke spojení na základě domácí reformace směřovaly nyní oslavy obou kostnických mučedníků r. 1915 a 1916. Kostnické jiskry, vycházející od počátku r. 1914 jako list budící české svědomí, otevřely již v září 1915 anketu o sjednocení našich evangelických církví. Odpovědi doporučovaly sblížení ke společné práci, k otázce spojení se však oficiální představitelé obou církví vyjadřovali ještě zdrženlivě. V prvních letech války rostla persekuce strany vládní. Evangelické časopisy byly censurovány i zastavovány. Ale válečné a politické události – příznivé našim národním cílům – zvyšovaly radostnou naléhavost velkorysého řešení otázky církevní. Jako se v jiných oborech politického a kulturního života konaly porady o příštích věcech, chopili se akce i čeští evangelíci. Již koncem r. 1916 se zabývali sjednocením našich evangelických církví faráři i laici obojího vyznání na schůzích v Praze i na venkově. Čeněk Dušek stavěl se k hnutí sympaticky. Přední slovo měl na straně reformované pražský senior Josef Souček, na straně luterské salvátorský farář Ferdinand Hrejsa, zvolený r. 1917 za superintendenta, i jeho vikář Josef Hromádka, jenž jako hodslavský rodák představoval evangelickou církev na Valašsku; z laiků brzy vynikl Antonín Boháč. Když pak v důsledku ruské revoluce nastalo od jara 1917 uvolnění, patrné i ve větší svobodě slova a tisku, konala se 15. a 16. května v Praze schůze zástupců obou církví, z níž vyšla rezoluce o zřízení české národní církve evangelické, která půjde ve šlépějích české reformace. Byl ustaven Ústřední výbor pro českou evangelickou církev, do něhož se začlenili oba reformovaní superintendenti, Čeněk Dušek a Ferdinand Císař, a vedle Ferdinanda Hrejsy i senior Gustav Winkler ze Vsetína. Vznikl tak orgán, jenž postupně nabýval autority téměř oficiální a mohl se opírat o široký souhlas ve sborech. Vlastní práce se konala v pracovních odborech. Byl ustaven odbor věroučně historický, ústavní, finanční a zejména propagační. S programem osamostatnění, znárodnění a spojení českých evangelických církvi byly hojně konány četně navštívené sjednocovací schůze sborové a okrskové rázu informačního, diskusního i manifestačního; přecházely i v horlivé výzvy evangelizační. K horlivým propagátorům hnutí se řadili další faráři: Frant. Hrejsa, Theod. Kalenda, G. A. Molnár, Rud. Lány, Alen. Winkler ze strany luterské, St. Čapek, Bedř. Jerie, Jos. Kantorek, Kamil Nagy, Jaroslav Řepa, Jan V. Šebesta, Rud. Šlechta, Frant. Žilka ze strany reformované, i laičtí pracovníci jako Dr. Ant. Frinta, Dr. J. O. Hruška, St. Klíma, Lad. Kubát, v Plzni vikáři obou tamních kazatelských stanic Karel Machotka a Ebenezer Otter, abychom jmenovali aspoň některé. Nemluvilo se o pouhém zrušení konfesijních hranic, nýbrž o vytvoření nové společné církve z údů reformovaných, luterských a snad i členů menších evangelických církví českých, která by se jako pokračovatelka v odkazu otců ujala evangelizační práce v českém národě. Je třeba dát živý projev svérázu české reformace, která vytěžila z evangelia zvláštní bohatství: důraz na vysokou mravní úroveň života jednotlivce, národa i celé lidské společnosti. O budoucích úkolech českého protestantismu se diskutovalo i na veřejných přednáškách, z nichž některé pořádala Filosofická jednota. Tu se ujímali slova zejména liberální evangelíci a vyslovovali se pro nové pojetí křesťanství jako náboženství co možná nedogmatického. Modernímu člověku, pravili, je třeba přiblížit evangelium jako prostou zvěst o Boží lásce a o závazku lásky k bližnímu. Dogmata o božské osobě Kristově, o Kristu jako o vykupiteli, nechť jsou ponechána stranou. František Hrejsa doporučoval programovou profesi místo konfese, Jan Kozák hájil nedogmatické pojetí křesťanství a právo sebeurčení pro každý sbor a pro každého kazatele. Tyto projevy však zneklidňovaly zastánce čistého vyznání, zejména na straně reformované: ti trvali při věroučné jasnosti Helvétské konfese a Heidelberského katechismu a nechtěli od nich upustit ani ve prospěch méně výrazné konfese České nebo Bratrské. I když senior Souček pobízel obě strany k zdrženlivosti v pokusech vystihnout božská tajemství a hájil oprávněnost směru konservativního i pokrokového v téže církvi, vážily tyto rozpory mnoho a ještě na podzim 1918 mohl se zdát výsledek akce pochybný. Obávanému roztrojení, ke kterému by došlo, kdyby se pro unii rozhodla jen část dosavadních evangelíků a. v. a h. v., zabránila především opravdová touha po spojení, kterou sdílela veliká většina sborů. Přistupovaly pak důvody netheologické. Počítalo se s rozlukou církve a státu, která uvede sbory do hmotných nesnází. A zároveň českým sborům odříkaly obvyklou, v propočtech opatrných církevníků téměř nenahraditelnou podporu německé evangelické podpůrné spolky, pohoršené sympatiemi českých evangelíků s národními snahami o politickou samostatnost: viděly v nich projev protiněmeckého nacionalismu a velezradu vůči legitimnímu panovníkovi. Tuto situaci předvídali ti, kdo již r. 1917 pracovali k ustavení vlastního českého podpůrného spolku pode jménem „Jeronýmovy jednoty“, která se koncem r. 1918 stala společným pomocným střediskem spojujících se církví. Finanční odbor ústředního výboru osnoval nadto plán na vytvoření ústřední pokladny, aby byl program osamostatnění církve uplatněn i na hospodářském poli. Setrvání mimo spojenou církev by existenci slabších sborů velmi těžce ohrozilo. Tato okolnost pobízela váhající, aby se ke spojení přidružili. Z druhé strany nabádaly právě i úvahy o hmotném zajištění sborů k prozřetelnému postupu v otázkách církevně právních. Obě naše evangelické církve požívaly práv, zaručených protestantským patentem z r. 1861 a vlastnily na své jméno budovy a jiný majetek sborů a seniorátů. Příliš revolučním postupem, kterým by se spojená církev svých dosavadních konfesí přímo odřekla, mohla by svá práva a svůj majetek ohrozit. Také ohled na slovenské evangelíky a. v., o jejichž spojení s evangelíky českými se uvažovalo, zdržoval české činitele od výslovného odmítnutí konfese Augsburské, i když bylo německé luterství u nás ostře kritizováno jako opora německého militarismu, který do tak veliké míry zavinil světovou válku.

III

Dvouletá přípravná práce umožnila rozhodující kroky, k nimž muselo dojít, jakmile byla 28. října 1918 vyhlášena Československá republika. Hned 5. listopadu svolal Ústřední výbor se superintendenty a seniory obojího vyznání do Prahy na 17. a 18. prosinec „generální sněm (synod) českých evangelických církví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Všecky české sbory a. v. i h. v. měly se jej účastnit svými kazateli a zástupci staršovstev v tom počtu, kolik měl sbor farářů. Sněm obeslalo 122 ze 139 sborů. Dostavilo se 109 ze 127 kazatelů, 120 ze 145 oprávněných poslanců staršovstev, celkem 229, tedy 84 % z 272 možných účastníků. Byli mezi nimi i mnozí z těch, kdo doposledka trvali při původním vyznání. K hlavnímu zasedání do Smetanovy síně Obecního domu se shromáždilo na 2000 osob. Další schůze se konaly ve vinohradské modlitebně. Presbyterní zásady byly vyjádřeny nejen převahou laiků, ale i tím, že úvodní horlivé kázání na Ezech. 37,12–14 proslovil pražský seniorátní kurátor Ferdinand Kavka a předsedou sněmu byl zvolen kurátor Čáslavského seniorátu Václav Havelka. Generální sněm si dal za úkol jednání nejen onu trojinu „osamostatnění – znárodnění – sjednocení“, nýbrž vytyčil také náboženský program spojené církve, vyslovil se o jejím rázu a usnesl se na rezolucích o poměru ke kultuře, k vzdělancům, k národu, k veřejnému životu. I když se mluvilo o české reformaci jako o tom nejvyšším, co v minulosti český duch vytvořil, nebyl národ zvelebován; otevřeně se kritizovaly jeho chyby a nedostatky. Ve středu programu zůstalo ovšem „spojení českých evangelíků a obnovení české církve“. Jednomyslně byla přijata rezoluce tohoto znění: „Po stošedesátiletém pronásledování českých církví husitských byly pozůstatkům jejich tolerančním patentem z r. 1781 oktrojovány konfese Augsburská a Helvétská. Avšak české evangelické církve vždy živě si byly vědomy, že vznikly z reformace české, z církve podobojí a Jednoty bratrské. A proto nyní, kdy navrátila se českému národu vláda věcí jeho, obě církve evangelické a. v. a h. v. na svém generálním sněmu v Praze 17. prosince 1918 usnášejí se jednomyslně a slavnostně, že po třistaletém násilném odtržení od svých otců vracejí se k nim a navazují znovu zjevně na českou reformaci husitskou a na církev podobají a Jednoty bratrskou. Majíce pak obě jeden původ, po příkladu těchto církví otcovských a dle odkazu J. A. Komenského v Kšaftu slučují se a prohlašují se za církev jednotnou. Tomuto svému rozhodnutí dávají výraz tím, že majíce základem jednotné církve své evangelium jakožto pravidlo svého náboženství, hlásí se k Českému vyznání, na němž r. 1575 církev podobojí a Jednota bratrská sjednotily se a r. 1609 v Majestátu sloučily v církev jedinou, a Bratrskému vyznání od J. A. Komenského z r. 1662 jakožto poslednímu vyjádření víry českých bratří. Přijetím těchto vyznání českých osvědčují jednak svou historickou a duchovní souvislost se jmenovanými církvemi husitskými a jednak svou snahu a vědomé odhodlání dle vzoru těchto církví a na základě jejich zásad, učení, zkušeností a darů dále nábožensky žíti a pracovati na vzdělání království Božího v národě českém.“

Synod se radostně přihlásil k politické demokracii a k zásadě sociální spravedlnosti v nově zřízeném státě jako k idejím vysloveným českou reformací. Vyslovil naději, že v nové republice povládne láska k svobodě, náboženská rovnoprávnost a úplná svoboda vyznání. V duchu demokracie vyhlásil v církvi rovnoprávnost mužů a žen. Vyhlásil i požadavek úplného uplatnění presbyterně synodního zřízení a zásadu svobodné církve ve svobodném státě, od něhož se očekávalo schválení církevního zřízení a záruka právní existence spojené církve i další hmotné pomoci. Sliboval zároveň, že čeští evangelíci budou vzor v plnění občanských povinností. Zvláštní projevy vděčnosti a oddanosti českých evangelíků platily T. G. Masarykovi. Z jeho odpovědi na uvítání ve vlasti opakovali slova „Neste lidu živé náboženství“, vděčně se připojovali k jeho poukazu ke Komenského vyznání naděje na návrat vlády věcí českého národa do jeho rukou po přejití vichřic hněvu, hříchy otců způsobeného, a spatřovali v něm vůdce k novému českému bratrství v národním a občanském životě. Zvláštní rezoluce ohlašovala hotovost evangelíků ke spolupráci na československém školství a žádala svobodu náboženské výchovy ve škole, v rodině a v církvi. Spojení církví znamenalo jejich úplné splynutí, nikoli snad jen unii administrativní. Zároveň však byla přijata zásada nenáhlého srůstání v jednolitý celek. Bylo ponecháno místo a možnost uplatnění strážcům reformačního vyznání i stoupencům směru liberálního. Další otázky budou vyřizovány společným usnášením ve spojené církvi. Od bohoslovecké fakulty, o jejíž zřízení sněm žádal československý stát, očekávala se při stmelení církve vydatná pomoc. Studium na domácí fakultě ukončí rozmanitost bohosloveckých vlivů různých škol zahraničních a dá základ české bohoslovecké práci, vyrůstající ze základů reformace domácí. Vzdělaní laikové byli vybídnuti k součinnosti v církvi s ujištěním, že jejich myšlenková práce dojde uznání. Sněm se usnesl na základních a přechodných ustanoveních zákonných, pro něž očekával schválení národní vládou, a zvolil synodní výbor (jenž byl později nazván synodní radou) o devíti členech a pěti náhradnících. Byli to Dr. Ant. Boháč, Dr. Ferd. Císař, Dr. Ferd. Hrejsa, Ferd. Kavka, Dr. Jos. Král, Kamil Nagy, PhMr. Herm. Riidiger, Jos. Souček, Ant. Zahálka a B. Mareček, A. Novotný, Fr. Prudký, J. Vilím a G. Winkler. Tři členové a dva náhradníci byli dříve a. v.; šest členů bylo z Prahy; těžisko vedení církve se zřejmě přenášelo z venkova do hlavního města. Bylo třeba dokončit diskusi o jménu spojené církve, i když z ní již bylo patrno, že veliká většina bude pro setrvání při jménu „evangelická církev“. Šlo ještě o to, jak vyjádřit vztah k domácí reformaci. Mezitím se znárodňovací hnutí projevilo i v českých sborech „evangelické církve bratrské“ (obnovené Jednoty bratrské, řízené z Ochranova). Konference jejích českých kazatelů prohlásila 19. listopadu 1918, že nadále bude tato církev užívat jen jména Jednota bratrská. Mohl tedy generální sněm přijmout opuštěné jimi jméno „evangelická církev bratrská“ jako nejvhodnější pro spojenou církev. Ale ochranovské vedení bratrské církve s usnesením českých kazatelů nesouhlasilo a ministerstvo školství a národní osvěty oznámilo koncem dubna 1919 synodnímu výboru, že je třeba, aby si spojená církev volila jméno jiné, než jakého před zákonem užívá církev ochranovská. Hlasování provedené písemně po sborech vedlo pak k tomu, že bylo velikou většinou přijato jméno synodním výborem nyní doporučené: Českobratrská církev evangelická. Znamenalo jistě veliký úspěch, že ani jediný český sbor prve a. v. nebo h. v. nezůstal mimo sjednocenou církev. Očekávání, že se připojí menší církve evangelické nebo i evangelická církev a. v. na Slovensku a na Těšínsku, se nesplnilo jednak vzhledem k jiné struktuře církví misijních, jednak k jiné tradici luterství slovenského a slezského, kde měl konfesionalismus rozhodující vliv, nehledě k bolestnému rozporu, který na Těšínsku propukl i v církvi za prudkého napětí česko-polského. Do budoucna bylo lze pomýšlet jen na vytvoření svazu evangelických církví na federativním základě, jak byl v dalších letech skutečně ustaven aspoň mezi církvemi českými a slovenskými. Rozšířit jej i na evangelíky německé a na reformovanou církev na Slovensku, z největší části maďarskou, se nepodařilo. Zatím však radost z obnovy národní samostatnosti a z nových možností, daných spojením dvou největších evangelických církví českých, převažovala tak, že se pohled českobratrských evangelíků obracel s celým zaujetím k věcem domácím a k novým úkolům, které jim nová situace přinášela.

Rudolf Říčan (1899–1975) byl profesor církevních dějin na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě.

Text byl publikován v knize Církev v proměnách času 1918–1968, vydané synodní radou k 50. výročí ČCE. Praha, Kalich 1969

Vytisknout