Idea lidských práv v české tradici [Jakub S. Trojan]

Základní impulzy, které máme v rozvinuté podobě před sebou v prohlášeních Francouzské a Americké revoluce o lidských právech, lze sledovat v českých zemích od 14. století. Nejde o myšlenkové podněty, které by se rodily v ústraní univerzitních učeben, klášterních či šlechtických knihoven. Jde o výsledek prudkých konfesních střetů, spojených po dlouhá údobí husitských válek i s proléváním krve na bojištích. To jim dodává pečeť osobního nasazení a závažnosti pro lidský život.

1. Předhusitská diskuse

Již v přípravných fázích první reformace,která se rozvinula v českých zemích, nalézáme výhonky myšlení, jež lze spojit s genezí lidských práv, u pražských reformních myslitelů Jana Milíče z Kroměříže (asi 1320–1374) a Matěje z Janova(1355–1394). Oba řadíme k představitelům tehdy ještě jednotné církve římskokatolické. Nicméně v dialogu, který vedou se svými souvěrci, ať už na půdě převážně univerzitní (Matěj z Janova), anebo církevní, kazatelské (Milíč z Kroměříže), dospívají k zásadní kritice neduhů, jimiž trpí církevní společenství jejich současnosti. A protože se tato kritika dotýká základů církevní stavby i struktury společnosti, řečeno s Augustinem obce světské i duchovní, otřesy v civitas terrena i civitas Dei s sebou nesou i nové pojetí postavení věřících i občanů v obou okrscích vlády. Přiblížíme si je v následujících črtách.

a) Přínos Jana Milíče z Kroměříže

V církevním ohledu je pro Milíče prioritou kazatelská služba, která zatlačuje sakramentální praxi církve. Důrazem na kazatelskou službu je podtržen význam svobodně hlásaného slova, které podle něho nejenom sděluje absolutní pravdu, ale zároveň poučuje, vychovává, vede. Tímto důrazem předjímá Milíč pozdější husitský program, v němž je svoboda zvěstovaného slova formulována jako první tzv. pražský artikul, tedy dokonce v právní podobě, platné v našich zemích až do roku 1620. S povinností služby Slova obdržel kazatel tuto svobodu nezávisle na kněžích, biskupech. Kdo mu ji udílí? Na některých místech Milíčových traktátů se můžeme dočíst, že tuto autoritu a svobodu slova uděluje kazateli samotný Kristus.Při obnově církve, na které Milíčovi tolik záleží, jde o mravní a duchovní obnovu věřícího lidu. O mravní integritu musí především usilovat služebník slova, kazatel církve. U Milíče dochází tak k jemnému rozlišování mezi úřadem a osobou; to je téma, které v novodobém zápase o lidských právech sehraje důležitou roli. Jan Milíč tak přispěl ke kritické mentalitě vůči všem, kdo zastávají úřad a ohrožují svým jednáním svobodu a nezávislost občanů. Důrazem na mravní obnovu hlásá nepřímo rovnost všech před tímto požadavkem, vytyčeným samotným Kristem. „Jakkoli se mohou lidé lišit postavením ve společnosti a v církvi, tváří v tvář mravní výzvě jsou si rovni biskup s laikem, kníže s čeledínem.“ (J. S. Trojan, Idea lidských práv v české duchovní tradici, Praha 2002)

Nepřímo přispěl Milíč i k nové klasifikaci pravé vlády. Jejím prvořadým úkolem není uplatňování moci, ale péče o chudé a slabé. Moc je tak zapojena do služby humánním účelům. To je v rozporu s tehdejším cítěním představitelů obou obcí, kteří se nechali oslnit středověkým pojetím církve, opřené o theologia gloriae, nikoliv theologia crucis. Pozemská církev měla podle tohoto pojetí manifestovat svou mocí a slávou tytéž božské atributy. Důrazem na péči o chudé Milíč anticipuje službu sociálně orientované společnosti a státu v moderní éře.

b) Matěj z Janova a jeho důrazy

Tento o něco mladší současník Milíče z Kroměříže vstupuje do kritické rozepře s mocnými tohoto světa. Kritizuje jak cupiditas kněžského stavu, tak i světského panstva. Hovoří o tyranii světských knížat. Ztotožňuje je dokonce s šelmou z 13. kapitoly knihy Zjevení. Přechází tak na druhý pól novozákonní zvěsti, která vedle tohoto příkrého odsudku světského panování zná i daleko konformnější přilnutí k státní moci, jak je v apoštolově slově do římské obce (Ř 13,1–7). Matěj z Janova rozviklává i pevný jednolitý pohled na středověkou církev, kterou vidí hned jako mystické tělo Kristovo, hned jako klubko zmijí, hnízdo Antikristovo. Toto rozlišení pravé a nepravé církve tříbí evropské myšlení tváří v tvář vrcholným autoritám a posiluje samostatnost myšlení i rozhodování zdola – prostých občanů a údů církve. Posiluje přesvědčení, že stávající poměry je nutno změnit. A současně že je změnit lze, protože taková změna stojí pod zaslíbením. Eschatologické zaměření nápravných snah obou těchto předchůdců husitské reformy posiluje důvěru v dílo Boží, které se neváže na daný stav společnosti a církve. Jeho přicházející království je mírou pravého obecenství církve a společnosti. A tato náprava, realizovatelná v dějinném kontextu, tedy ještě před závěrečným Božím soudem, se podle Matěje z Janova prosazuje zdola a prosadí se postupně v církvi i celé společnosti. Jde mu o občanskou iniciativu, jak bychom řekli dnes.

2. Hus a jeho přínos k ideji lidských práv

Z bohatství reformátorových podnětů, které se dají uvést do souvislosti s lidskými právy, uvedu jediný. Zdá se mi však pro naši problematiku naprosto prvořadý. Jde o jeho pojetí pravdy jako vrcholné instance, v jejímž světle máme posuzovat všechny lidské výkony praktické i myšlenkové, církevní i světské. K tomuto pojetí pravdy se Hus dopracoval postupně. Nejzřetelněji se aktualizuje v jeho zásadním sporu s představiteli tehdejší církve na kostnickém sněmu. Ačkoli šlo o muže, které lze zařadit do konciliárního směru, otřesené papežským schismatem stejně jako Hus, zastávají myšlenku, že pravda – chápaná z jejich strany povýtce jako soubor naukových formulí, opřených o kanonické právo, jako mocenský nástroj církevní vlády – byla svěřena právě tomuto sboru nejskvělejších představitelů církve. Koncil je majitelem pravdy, on rozhoduje s poslední platností o tom, zda kněz, prostý věřící úd, instituce církevní či státní je, či není v konformitě s takto pojímanou pravdou. Romu locuta, causa finita je v katolické teologii a kanonickém právu opřeno o tradici jdoucí nazpět k apoštolu Petrovi, jemuž podle katolické exegeze (Mt 16,18) byla svěřena vrcholná moc nad církví, včetně všech naukových, mravních a právních hledisek.

Tomuto pojetí se Hus na koncilu vzepřel; odvolal se ve své při ke Kristu. Volil rozhodnutí neslýchané a z půdorysu koncilních otců naprosto nepřijatelné, heretické a provokativní. Hus vychází z toho, že pravda je duchovní instancí, v jejímž světle jsme voláni k přezkoumání všech lidských rozhodnutí, konání a postupů jak v osobní, tak instituční sféře. Prosadit se má pravda, nikoliv naše zájmy, zaběhané pořádky a instituce. Pravda nás neustále volá k revizi všeho, co konáme v občanském, duchovním, kulturním politickém životě. Jí jsme odpovědni. Je to pravda Kristova, kterou on nikomu nesvěřil do vlastnictví. Proto je možno se k ní odvolat proti rozhodnutí všech lidských instancí. Tento duchovní princip, Husem zastávaný, se střetává s principem právním a ohrožuje, jak rozpoznali koncilní otcové v Kostnici, mocenské pozice církve i panovnické nároky. Střet byl nevyhnutelný, Hus končí na hranici.

Nicméně jeho duchovní vynález plodně ovlivnil další staletí Evropy. Jde o rozpoznání, že tváří v tvář pravdě, která nás všechny volá do služby, jsme si rovni. Neplatí výsady rodu, sociálního či duchovního postavení. Tuto rovnost nezískáváme blahovůlí panovníků, protřednictvím církevní či světské autority, nýbrž přímo od Boha. Poslušnost pravdě pak s sebou nese toleranci, vědomí, že nejsme vlastníky posledních myšlenkových, duchovních základů své lidské i společenské situace. Spolu se Čtyřmi pražskými artikuly tvoří tento odkaz husitské éry jakousi duchovní plazmu, z níž se formují jednotlivé články lidských práv v pozdějších dobách.

3. Petr Chelčický a jeho rozpoznání

Už pohusitský myslitel pronikavého ducha, duchovní zakladatel Unitas fratrum přispívá k tvorbě lidských práv pronikavým rozborem moci. Ví o jejím devastujícím dopadu, jestliže není držena na uzdě. Démonické povaze a ničivé síle, jež může moc nabýt, lze čelit jen oponenturou, která je duchovní a demokratické povahy a kontroluje všechny destruktivní sklony lidského srdce. Chelčický je zvláště citlivý na vnikání ducha světské moci do hájemství církve. Průnik velryba moci do sítě víry, který se uskutečnil po r. 313 – podle Chelčického tragické datum veškerého křesťanstva – je zkázou pustošící Kristovo dílo zevnitř. Zatímco Kristova moc je tvořivá, sjednocující bezpočet různě obdarovaných v komunitu vzájemného sdílení, světská moc je v nejlepším případě jen ohradou proti „zlotřilosti“ lidstva, které by bez ní upadlo v totální zkázu. Sama ze sebe však nemůže nic pozitivního vytvořit, protože je kompetitivní povahy, ve střehu proti mocem ostatním.

K této pronikavé analýze moci, k níž ani tenkrát ani v době pozdější není alternativy, připojuje Chelčický bystré, opět historicky orientovanou exegezí podložené rozpoznání, že rozdělení středověké společnosti na stavy je proti Božímu zákonu. Ten podle Chelčického vychází z rovnosti všech. I těmito výhledy předběhl jihočeský zeman, laický, neuniverzitní myslitel svou dobu. Předběhl dokonce i své husitské současníky, kteří spolu s celou katolickou Evropou sdíleli představu, že hierarchické rozdělení v církvi a společnosti je v souladu s Božím ustanovením.

4. Éra pohusitská a dva důležité dokumenty

Éra vydala dvojí plod. Jednak známé ustanovení zemského sněmu v Kutné Hoře, který se usnáší na tom, že „každý člověk má i může hledati spasení duše své tam, kam ho vede vlastní dověření a svědomí, jinému v tom nepřekážeje, aniž jej proto haněje nebo utiskuje“. Podle českého historika Františka Palackého sněm tuto zásadu vyslovil několikrát – tuto konfesní svobodu měli rovnoprávně užívat nejen páni katolické strany, ale i utrakvisté, ba dokonce platila i pro jejich poddané. To považuje Palacký za světodějnou událost. Jde vlastně o prosazení zásady tolerance v duchovních věcech, zásady, kterou ostatní Evropa v té době neznala a přejala ji ve velmi pokřivené podobě až v době, kdy konfesijní zápasy mezi katolíky a protestanty skončily v XVII. století po třicetileté válce známým patem. Jde o mravně i politicky odsouzeníhodný princip: Cuius regio, eius religio.

Kutnohorským usnesením zápas o náboženskou svobodu a toleranci v českých zemích nekončí. Tu si české země vybojovávají na panovníku císaři a českém králi Rudolfu II.v roce 1609, kdy je donucen vyhlásit tzv. Majestát, v němž zaručuje všem konfesím, většinové utrakvistické a bratrské i menšinové katolické, svobodu víry i organizace církevního života bez překážek. Je to dokument, z něhož dýchá moderní mentalita občanských aktivit, nezávislých na panovnické moci. Opět je třeba připomenout, že se tak děje v Evropě, která je v ostatních zemích takřka výlučně v zajetí prohnilé zásady čí vláda, toho náboženství. Úderem proti této náboženské svobodě je ovšem výnos jiného Habsburka na českém trůně, Ferdinanda II., který o pár let později, po vítězné bitvě na Bílé hoře, jíž se v Evropě rozhořela třicetiletá válka, vyhlašuje tvrdou zásadu, že všichni obyvatelé království se musí „srovnat s panovníkem“, tj. vrátit se pod hrozbou vypuzení ze země k samospasitelné víře katolické. Tím končí na dlouhé časy náboženská svoboda spolu s nezastupitelnou funkcí svědomí v rozhodování o podstatných otázkách života.

5. Éra osvícenská – nový vzmach ideje lidských práv

Novou vzpruhou v zápase o lidská práva, tentokráte již v přesnějších formulacích, jsou myšlenky osvícenské éry, která i do českých zemí mocně zasahuje. Zde se mluví již i v panovnických a šlechtických kruzích o nutnosti náboženské tolerance s naprostou samozřejmostí. Je zřejmé, že krutost náboženských válek XVII. století a jejich negativní dopady na všechny oblasti společenského života ovlivnily smýšlení evropského člověka – toleranci jako osvobodivou alternativu volí jako jediné východisko. K předcházejícím myšlenkovým výbojům, jež jsou po roce 1648 patrny i ve středoevropském prostoru, je třeba alespoň v jedné větě přiřadit důraz našeho pobělohorského exulanta, který si získal mimořádný ohlas jako myslitel, pedagog i církevní vůdce, J. A. Komenského. Pro něho je svoboda nejdůležitějším duchovním statkem, který je třeba respektovat v církvích i ve společnosti. V Komenském se slévá obnovný proud českého myšlení, který v náznacích tu tlumenějších, tu výraznějších upozorňoval v předcházejícím údobí na nezcizitelnost nároku člověka rozhodovat v duchovních věcech bez diktátu vnější moci.

V XIX. století připomeneme katolického učence Bernarda Bolzana (1781–1848), který se proslavil svým spisem O nejlepším státě. V něm vykresluje na osvícenských principech, zdůrazňujících toleranci a svobodu, nejenom nejpřijatelnější podobu státu, nýbrž i občanské společnosti. Důraz na občanskou společnost je důležitým přínosem v politologické diskusi dnešní české společnosti zvláště proto, že Bolzano rozpoznává, byť ještě ne zcela přesně formulovanou zásadu subsidiarity, která se stává stále aktuálnějším problémem moderních demokracií při správě veřejných záležitostí.

Týmž směrem uvažuje významný novinář a myslitel Karel Havlíček Borovský a již zmíněný František Palacký. U prvního zaujme občanský étos, přesvědčení, že na správě věcí veřejných se má účastnit každý uvědomělý občan. Jen ve spolupráci s profesionální politikou může tato nepolitická politika zdola přispět k prosperitě celé občanské společnosti. V ní nestojí v popředí národnostní či etnické osobitosti, nýbrž statut občana. Ten má právo, jež mu nesmí odjímat žádná státní ani církevní moc, uplatňovat rovnost před zákonem, svobodu přesvědčení, tisku i shromažďování a další.

Zajedno s tímto konceptem občanských a lidských svobod stojí i další významné postavy XIX. století, které formovaly duchovní obzory české společnosti, Fr. Palacký (1798–1876) a zejména první prezident obnoveného českého státu, filosof a sociolog, Tomáš G. Masaryk (1850–1937). U Palackého nalezneme s překvapením jasnozřivou vizi, že jdeme vstříc globalizovanému světu. Čteme: „Zázračnou mocí páry a elektřiny je dána poměrům světovým nová míra, staré hráze mezi zeměmi a národy mizejí… všecky čeledi, všecka plemena pokolení lidského sblížily se k sobě, dotýkají a otírají se o sebe vzájemně.“V tomto kotli globalizujícího se světa se ocitají všechny oblasti společenského i mezinárodního života, včetně problematiky lidských práv, jak jsme toho dnes svědky v rozvrhu, který předkládá německý katolický bohoslovec Hans Küng.

T. G. Masaryk pak nad jiné zdůraznil, že česká otázka je ve všech parametrech – duchovních, kulturních, hospodářských otázkou humanitní a světovou. I on se shoduje s Havlíčkem a Palackým, že idea češství se rozchází s nacionalismem všech barev. S touto mravní a duchovní devizou pracuje TGM na obnově novodobého českého státu. Jeho základní ideu spatřuje v demokracii, která je vyšším typem vlády než teokracie. Jasnozřivě prosazuje svou vizi, podle níž vítězství demokracie jako vlády zákona, práva, spravedlnosti v první světové válce je dovršením předcházejícícho vývoje. I když na čas byla tato vize zastřena temným mrakem moderních despocií nacismu a komunismu, vítězné tažení demokratických ideálů, v němž mají lidská a občanská práva prioritní postavení, pokračuje i v naší současnosti.

Shrnutí: Předhusitskými mysliteli Janem Milíčem z Kroměříže a Matějem z Janova je do popředí posunut význam svobodně hlásaného slova. Toto svobodné hlásání je nezávislé na lidských institucích. V dikci reformátorů je udíleno kazatelům samotným Kristem. Princip svobodného hlásání slova má ozdravující dopad na život celé společnosti. Je také pomocným nástrojem kontroly všech typů společenské moci. Slouží její kultivaci a vede k odpovídající správě celé země. Nad našimi životy vládne jako duchovní moc pravda. Nikdo není jejím vlastníkem. Všichni občané, společenské instituce i ti, kdo stojí v jejich čele, jsou odpovědni za to, aby se v jejím světle v svobodném rozhovoru poměřovaly dané poměry. O tom svědčí i další dva důležité dokumenty z předbělohorské éry, které posilují svobodu jednotlivce („ekumenické“ usnesení zemského sněmu v Kutné Hoře 1485, i Majestát císaře Rudolfa II. z roku 1609, zaručující navíc náboženskou svobodu všem konfesím). Osvícenská éra k těmto důrazům pak připojuje zásadu tolerance, jež je nezbytná právě proto, že držitelem pravdy není nikdo z lidí ani kterákoliv instituce – rozpoznání, jež bystře koncipuje již kritik výstřelků husitské éry Petr Chelčický.

Vytisknout