Idea Junáka z pohledu křesťanství | Tomáš Pikous

Řadu let jsem skaut a po celou dobu se ve svém oddíle setkávám s duchovní a ideovou složkou Junáka. Zároveň jsem aktivní křesťan, a tak se ve svém životě snažím tyto dvě složky své osobnosti a způsoby pohledu na svět propojovat a vzájemně rozvíjet. Proto jsem se rozhodl v rámci studia teologie na ETF UK oba myšlenkové proudy porovnat ve své proseminární práci z etiky. V následujícím článku nabízím letmé shrnutí této problematiky.

Světový skauting založil roku 1907 britský důstojník lord Robert Baden-Powell a už v roce 1912 učitel Antonín Benjamín Svojsík inicioval vznik české skautské organizace Junák. Baden-Powell byl anglikán a svou víru do nového hnutí výrazně začlenil. Český skauting byl ale kvůli specifičnosti českého prostředí od počátku velmi sekulární a po dlouhou dobu se v něm téměř nevyskytoval duchovní rozměr (a o to méně slovo Bůh). To se sice změnilo v devadesátých letech, ale stejně bychom při pohledu na český skauting mohli lehce nabýt dojmu, že Junák a křesťanství nemají mnoho společného. Přesto se nabízí řada podobností.

Základem myšlenky Junáka jsou tzv. Tři principy, ze kterých pramení všechny další normativní texty. Jedná se o povinnost k Bohu, povinnost k sobě a povinnost k druhým. Z principů vyplývá nezbytnost všestranného rozvoje jedince, odpovědnost každého skauta za jeho blízké i vzdálené okolí i usilování o duchovní rozvoj a věrnost vyšším ideálům. Tento koncept tří základních rovin života ale není skautský vynález, vychází z jednoho z klíčových principů křesťanství – tzv. dvojpřikázání lásky: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!“ a „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ (Mk 12,30–31)

Hlavními texty skautingu jsou skautský slib, což je závazná formulace odhodlání žít podle skautských idejí, a skautský zákon, tj. soubor pozitivně formulovaných pravidel, jehož deset bodů ukazuje inspiraci Desaterem.

Slib a zákon obsahují řadu motivů, které jsou klíčové i pro křesťanství. Následující text se zabývá některými z nich.

Nejvyšší skautské hodnoty jsou pravda a láska (slovní spojení „nejvyšší pravda a láska“ vyjadřuje absolutní transcendenci a pro věřící křesťany je ztotožnitelné s Bohem). V jejich aplikaci přitom nejde pouze o pravdomluvnost a laskavost, ale o celkový ideál mravního jednání. Křesťané se v tom se skauty shodnou, ideál je pro ně chování Ježíše Krista, vtělené pravdy (J 14,6) i lásky (1 J 4,16).

Skauting klade velký důraz na kamarádské společenství, ve kterém si jsou všichni rovni. V křesťanském prostředí je takovým společenstvím církev, která podobně jako skautské oddíly sdružuje lidi z různého sociálního prostředí, různého věku apod. Má přitom před očima příklad svornosti prvotní církve apoštolů, o které vypráví například Sk 2,44–46.

Dalším velké skautské téma je služba – jak v podobě systematické pomoci společnosti, přírodě apod., tak i formou drobných dobrých skutků (tento důraz je zřetelný i při probíhající pandemii). Služba druhým, a zvláště péče o potřebné, je nedílná součást židovství i křesťanství (Mt 25,34–36) a dodnes asi společností nejlépe hodnocená aktivita církve navenek.

Slib a zákon dále pracují s tématem věrnosti, a to jak skautským ideálům (člověk je skaut je po celý život), tak i svým kamarádům nebo vlasti, jak uvidíme v dalším odstavci. V židovství a křesťanství jde především o věrnost jednomu Bohu, který je rovněž zcela věrný svému lidu (Dt 7,9).

Otázka vlasti je trochu problematická; na jednu stranu v historii najdeme chvályhodnou společenskou angažovanost skautů a jejich podporu státu, ale když byl náš stát ovládán totalitní mocí, skauti naopak projevili velkou statečnost v rámci odboje. Křesťanství bylo ve své historii několikrát výrazně propojeno se státní mocí, ale snažilo se nepřikládat jí přílišnou váhu, Boží království přece není z tohoto světa (J 18,36). A i v řadách křesťanů nalezneme významné disidenty či odbojáře.

K velmi charakteristickým složkám českého skautingu patří důraz na přírodu, v níž se skautský program z velké části odehrává, a z toho plynoucí snaha o její ochranu a odpovědný přístup k celé planetě. Křesťanství v tom podle některých kritiků pokulhává, ale i v Bibli najdeme pasáže, ze kterých může tato snaha čerpat. Jedním z takových textů je Gn 2,15, kde člověk dostává úkol obdělávat a střežit zahradu v Edenu.

Skauting není přísný systém nezáživných pravidel, naopak nabízí mnoho zábavy a důvodů k radosti. Skautská činnost je velmi hravá a kreativní. A rovněž křesťanství je ve své podstatě veselé, neboť vychází z radostné zvěsti o vzkříšení Ježíše Krista a víra má být motivována právě radostí z Boha (Fp 4,4).

Posledním bodem skautského zákona je čistota myšlení, slov i skutků. Čistota nejen jednání, ale především nitra, z něhož toto jednání pramení, je též významným narativem křesťanství (Mt 15,11).

Idea Junáka se s tou křesťanskou rozhodně ve všem neshoduje, dílčí odlišnosti jsem našel například v přístupu k Bohu, vlasti, přírodě nebo třeba v rozdílném důrazu na rozvoj. Křesťanství má rovněž širší záběr než skauting, delší tradici, obsáhlejší ideový základ a uvažuje v nesrovnatelně delším časovém úseku, vždyť (slovy T. G. Masaryka) žije pod zorným úhlem věčnosti. Skauting je na druhou stranu dynamičtější a praktičtější.

Přesto jsou v zásadě velmi podobné a na řadu témat se dívají obdobným způsobem. Křesťanská a skautská etika se mohou vzájemně doplňovat a společně usilovat o zlepšování života všech lidí (i ostatních tvorů) na naší planetě.

Text je vyňat z proseminární práce v rámci předmětu Proseminář teologické etiky studenta prvního ročníku teologie ETF UK.

Vytisknout