Hus jako mravní subjekt (Jan Kozlík)

Chci se dnes zabývat mistrem Janem Husem jako osobností mravní, neboť je to dle mého soudu hlavní cesta k nahlédnutí, za koho se on sám pokládal a kým chtěl být. Není pochyb, že Hus byl též osobností myšlenkovou (filosoficko-teologickou), ale tou se chci zabývat jen pokud přímo
souvisí s mravním jednáním a sebepochopením Husa jako osobnosti mravní. Mravním jednáním rozumím ne to, co společnost pokládá za mravné, resp. nemravné, jak to všeobecně chápe dobová zbožnost či mrav. Ne to, co společnost od jedince očekává dle jeho společenského postavení, ani ne, když jedinec stoprocentně plní to, co je pokládáno za mravné. Mravní jednání začíná tam, kde mravní situace je nejasná,
nejednoznačná. Člověk se rozhoduje mezi dvěma (či více) dobry, přičemž jedno vylučuje druhé, a není na to mustr. Proto si chci především všímat Husových vztahů k druhým lidem, a to jak jednotlivcům, tak členům určitého společenství a institucí, a vztahu k
autoritám. Jistě je nutno brát ohled i na společenské, náboženské a politické poměry oné doby, jejich vnější projevy, tedy danosti,
i jejich ne zcela zvnějšněné tendence, kterým říkáme „duch doby“ a které určovaly Husovu osobnost; a konečně nelze pominout ani
jeho vztah k nějaké normě či ideálu, ať už zcela určitému, nebo ne zcela předmětné „výzvě“.

Všechny tyto složky mravní situace jsou v případě Husově dobře patrny a způsobily poměrně rychlou proměnu Husa ze společensky všeobecně
přijímaného úspěšného akademika a kazatele v kontroverzní postavu na univerzitě, v církevním prostředí i v politice.

Tak to bývá u všech velkých postav, ale hledáme-li mravnou osobnost, musíme se ptát, zda Hus neztrácel přátele a příznivce vlastními chybami nebo nezískával stoupence lacinými gesty.

Laickou veřejností bývá Hus označován za mravokárce, který tepal zlořády společnosti stylem „padni komu padni“. To by byl moralismus, který nebere ohled na situaci, minulost ani budoucnost těch, které tepe. To však není Husův případ, ač se to tak může z některých jeho kázání
zdát. Ne bezdůvodně se v stížnostech pražských kleriků arcibiskupovi píše, že Hus ve svých kázáních tupí je, zatímco lid šetří.

Že chudí a ponížení zasluhují spíš ochranu je standardní biblické téma a že za hříchy lidu Hospodin volá k odpovědnosti představitele
lidu, je myšlenka starozákonních proroků. To si Hus nevymyslel, to je v Bibli. A nejen to. Hus výslovně souhlasí s tím, že klerikové jsou „nejlepší
část církve“. „Bojující“ církev, tj. církev žijících lidí, má tři voje: přední voj – duchovenstvo, druhý voj – světská moc a třetí – lid. Právě proto se jeho kritika na klérus zaměřuje. Vojenskými termíny líčí: když přední voj, klerikové, buď z lenosti, nebo ze zbabělosti
nebojují, ba dokonce svými skutky přecházejí na stranu nepřítele, pak tím nejen pomáhají k vítězství Antikristu, ale i překážejí a ztěžují
boj druhému a třetímu sledu. Přesně podle středověkého rčení, že zkažení nejlepšího je nejhorší (corruptio optimi pesssima).

Ve společnosti prolezlé korupcí je téměř povinné proti korupci brojit – a výsledek je takřka vždy roven nule. Jak je to možné? Markantní rozdíl mezi tím,co „být má“, a tím, co „je“, vnímá každý, ale vůle s tím něco dělat je ve společnosti slabá nebo žádná. Rozejde-li se teorie s
praxí příliš daleko, ustane mezi nimi tvůrčí napětí. Mravní úpadek kléru byl toho dokladem. Čekal Hus, že právě jeho vystoupením se něco změní?

Když ve svých synodálních kázáních určených duchovenstvu kritizoval svatokupectví, mnohoobročnictví, hrabivost, lenost a nemravný život
kleriků, podpíral vždy svá tvrzení dlouhými citáty z církevních autorit minulých století, někdy i dokazoval, že podobná jednání
zakazovaly staré církevní kánony. Věděl tedy, že situace zdaleka není nová. Nemohl si myslet, že se po jeho slovech kuběnáři, svatokupci a mnohoobročníci dají na pokání. Co tedy?

Moralizátor se o to nezajímá. Řekne pravdu: tady jsou fakta, zde teorie, zde praxe – a má, takříkajíc, „splněno“. Hus jako biblicky
vzdělaný křesťan si mohl připomenout podobenství o rozsévači v naději, že alespoň některé semeno padne na úrodnou půdu.

To však na porozumění Husova jednání nestačí. Je třeba si všimnout zbožnosti a ducha oné doby. Vyjděme z tehdy už
zavedeného pojmu „církev bojující“ (ecclesia militans). Proti komu/čemu bojuje? Proti tělu, světu, ďáblu. A to proč? Protože tím
následuje svého Pána, neboť „proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy“. Sic! Asi bychom se ošívali, kdybychom s touto zvěstí měli přijít k dnešnímu člověku, ale tak to stojí v Písmu: 1. list Janův, 3. kap. Život křesťanův je tedy boj, vposledu proti nástrahám Antikrista. To si Hus
nevymyslel, to jen přejal.

A jde-li o boj, pak téměř neexistuje neutrální pozice. Kdo neshromažďuje, rozptyluje. Jednání člověka je buď ctnostné, nebo
neřestné. Třetí cesta není. (Sedlák, když oře, koná ctnostně a je to podle Husa „bezpečné“, světská moc, když mečem chrání spravedlivé před
nespravedlivými, koná ctnostně, ale je to „méně bezpečné“, hrozí pokušení starat se víc o svůj blahobyt. Duchovní, když řádně vykonává
svoje pověření, koná ctnostně, ale je to nejnebezpečnější). Každý křesťan, ale duchovní zvláště, stojí „na rozcestí mezi nebem a peklem“.

Proto nás nesmí překvapit radikální závěry, které Hus činí. Každý, kdo žije v těžkém hříchu, je alespoň „pro ten čas“ sluhou Antikristovým a
kacířem. Viz: „kdo se dopouští hříchu, je z ďábla...“ (1J 3,8) či „Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv
nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra.“ (1J 3,10) Ďábel (Antikrist) však nemá u Husa podobu apokalyptické příšery, spíše je to pracovní název pro zjevné zlé skutky, na které lze ukázat prstem. Apoštol Pavel to říká jasně a určitě: „Nemylte se: ani smilníci, ani modláři, ani
cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.“ (1K 6,9–10)

A tak můžeme Husova kázání na synodách (1404–08) sice číst jako morální apel určený klerikům, ale také jako zprávu pro arcibiskupa, který ho ostatně těmito kázáními pověřil. Proč by jinak doslova kupil důkazy z Bible, výroků církevních autorit a starších ustanovení církve klerikům,
kteří to znali nebo znát měli? To arcibiskup Zbyněk, sám bez vzdělání, měl být ujištěn, že vše co Hus kritizuje či žádá, je v naprostém souladu s učením církve.

Co tedy Hus čekal? Že teď bude konat arcibiskup jako osoba oprávněná, příslušnou mocí vybavená a – v Husově smýšlení – konat povinná! Hus
jako kazatel má hledat pravdu, pravit pravdu atd., ne své názory prosazovat. Od toho je arcibiskup. Tato „dělba kompetencí“ je v principu správná, v praxi však nikdy nefunguje.

Nelze říci, že by Hus byl arcibiskupem naprosto zklamán. Arcibiskup skutečně konal, nařídil podezřelé ženy z far vyhnat, farářům podobné
případy u svých kolegů arcibiskupovi hlásit. Zakázal jim navštěvovat krčmy, hony, turnaje atd. a dokonce placení za zpověď. Za všechny
přestupky hrozil rovnou exkomunikací. To jsou doslova Husovy požadavky. Hus mohl být spokojen.

Hlavní pozornost však arcibiskup věnoval finančním tokům v círvi. Krom papežských odpustků ustanovil i své vlastní. Vymyslel tzv. dobrovolné
sbírky na konkrétní účel (opravy kostelů apod.) s tím, že určený sběratel vydával krátkodobé odpustkové lístky za menší
(vyjmenované) hříchy, a tak arcibiskup vylepšil finanční situaci i své arcidiecéze, neboť sám zase dlužil na poplatcích Římu. A Hus k tomu
mlčel! Co se vlastně stalo? Řečeno dnešní hantýrkou: církev řídil schopný manažer. Křesťanské hodnoty se předpokládají, ale nejsou
podmínkou. Zcela jistě arcibiskup – ve shodě s římskou kurií a mnohými preláty – považoval za legitimní, že církev svou duchovní moc (odpouštět hříchy), danou od Boha, může a má zpeněžit.

Hus to musel cítit jako mravní problém. Jaký přístup zvolit vůči člověku, jehož některé činy jednoznačně schvaloval, který stejně jako
on miloval kázeň a řád, ale na druhé straně vyprazdňoval podstatu toho, čím církev má být? Situace si žádala mravní rozhodnutí. Rozhodl
se nejít s arcibiskupem do střetu.

Konec vzájemného respektu nastal, jak známo, v souvislosti s revolučními Viklefovými myšlenkami, které hýbaly pražskou univerzitou.
Arcibiskup Zbyněk nepotřeboval Viklefa číst. Stačilo, aby mu někdo o nich vyprávěl, a bylo mu jasno, že to je útok na celý systém,na němž
církev té doby stála. Naopak Husovi připadl nesplnitelný úkol, jak vysvětlit své postoje člověku, kterému chybí vhled či mravní cit pro
to, co je bližší, a co vzdálenější duchu evangelia. In puncto Viklef se zřejmě Hus a arcibiskup totálně míjeli. Jediné co Zbyněk mohl
pochopit a pochopil, bylo, že Hus přece jen něco s tím kacířem Viklefem má, a nechal ho sledovat. Otázka zní, zda Hus mohl ještě odvrátit arcibiskupa od nejtvrdších sankcí vůči své osobě. Vždyť i on nemohl Husovi upřít vnitřní opravdovost či mravní zápal pro věc Kristovu. Zdá se ale, že Hus působení na arcibiskupa zanedbával, třebaže věděl, že jeho pražští nepřátelé z řad kléru neustále u arcibiskupa na něho žalují. Arcibiskup si nakonec názor udělal podle nich a v úsilí Husa odstranit projevil neobyčejnou sveřepost, vzepřel se i králi, což
jistě sám sobě pokládal za morální výkon. Hus dal odvoláním k papeži arcibiskupovi jasně najevo, že s ním už
nejedná jako s osobou, nýbrž jen jako s institucí.

Přes všechna odvolání se Hus nakonec dopracoval k osvobodivému poznání, že nikdo nemůže zakázat ordinovanému knězi kázat evangelium,
neboť ten tím plní povinnost danou mu samotným Kristem („Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“... Mt 28,19). Tato poznaná pravda
musela na něj působit silně osvobodivě. Přesto, na podzim 1412 na přání krále odešel z Prahy. Pak ale tohoto
jediného ústupku výslovně litoval. „Mám za to, že jsem zhřešil, když jsem na přání královo upustil od kázání. A proto již nechci tak
hřešit.“ Mluvit hned o hříchu nám může připadat přehnané, když jen nechtěl králi komplikovat politická jednání s papežem, ale pro Husa to
hřích opravdu byl, a zásadní. Jestliže vůči arcibiskupu neprojevil ani trochu snahy po kompromisu a zůstal stát v poznané pravdě, jak potom
mohl projevit tolik pochopení pro složitou královu situaci a vlastně pro politikaření? Jen proto, že ke králi choval sympatie? Hus to musel
cítit jako mravní selhání, jako ústup z boje, tedy jako hřích. Jistě to mělo vliv i na Husovo další konání.

Husův vztah k mravnímu imperativu se vyvíjel nejspíš za jeho působení v kapli Betlémské. Nikde jinde se neformuje mravní profil lépe než na
kazatelně. Napětí mezi mrtvou literou Písma a životem musí kazatel znovu oživit a předvést sám na sobě – a je to na něm vidět. To Hus
dosvědčil, a proto se během těch deseti let kolem něho vytvořilo zvláštní volné společenství přátel, nespojené žádnou regulí ani
názorovou jednotou, jen společným vnímáním mravní situace.

Husovou pracovní metodou bylo, jak sám říká, oddělování zrna od plev, totiž Božího zákona od lidských výmyslů. To už není napětí mezi
dobrou teorií a ubohou praxí. To je odhalování vadné teorie i praxe ve světle pravdy.

Tady je hlavní rozdíl mezi starším hnutím „devotio moderna“ a Husem či společenstvím kolem Betléma. Hnutí se tvořilo hloučky těch,
kteří se k sobě navzájem (i k nejbližšímu okolí) chovali tak, že napodobovali Krista, nechávajíce oficiální církev za sebou. Čili tam
zůstává ono napětí mezi zcela určitým ideálem (Kristem) a snahou se mu přiblížit. Pohled je odvrácen od toho, co jest, a upřen k ideálu, k
tomu, co být má. Ti co chodili do Betléma, zahrnovali všechny sociální vrstvy společnosti a šířili každý ve svém prostředí kritické názory na
tehdejší, ale pořád ještě svou (!) církev. Pohled je upřen k tomu, co jest, a být nemá.

Hus se necítil jinak než jako kněz bojující církve a tak i umřel.

V listě mistru Křišťanovi z vyhnanství koncem r. 1412 píše, že si nepřeje žíti v tomto ničemném světě, leda aby mohl vyzývat sebe i jiné
k pokání. V listě přátelům na rozloučenou při odchodu do Kostnice (koncem října 1414) píše, co by dělal, kdyby se z Kostnice ve zdraví vrátil. Na co se těší: „Abychom spolu ještě v jeho zákoně sě poučili a Antikristových siétí něco porušili a budúcím bratřím po sobě dobrý
příklad ostavili.“