Hus jako mravní subjekt (Jan Kozlík)
Jan KozlíkChci se dnes zabývat
mistrem Janem Husem jako osobností mravní, neboť je to dle mého
soudu hlavní cesta k nahlédnutí, za koho se on sám pokládal
a kým chtěl být. Není pochyb, že Hus byl též osobností
myšlenkovou (filosoficko-teologickou), ale tou se chci zabývat
jen pokud přímo
souvisí s mravním jednáním a sebepochopením
Husa jako osobnosti mravní. Mravním jednáním rozumím ne
to, co společnost pokládá za mravné, resp. nemravné, jak to
všeobecně chápe dobová zbožnost či mrav. Ne to, co
společnost od jedince očekává dle jeho společenského postavení,
ani ne, když jedinec stoprocentně plní to, co je pokládáno za
mravné. Mravní jednání začíná tam, kde mravní situace je
nejasná,
nejednoznačná. Člověk se rozhoduje mezi dvěma (či
více) dobry, přičemž jedno vylučuje druhé, a není na to
mustr. Proto si chci především všímat Husových vztahů k
druhým lidem, a to jak jednotlivcům, tak členům určitého
společenství a institucí, a vztahu k
autoritám. Jistě je
nutno brát ohled i na společenské, náboženské a
politické poměry oné doby, jejich vnější projevy, tedy
danosti,
i jejich ne zcela zvnějšněné tendence, kterým říkáme
„duch doby“ a které určovaly Husovu osobnost; a konečně
nelze pominout ani
jeho vztah k nějaké normě či ideálu, ať
už zcela určitému, nebo ne zcela předmětné „výzvě“.
Všechny
tyto složky mravní situace jsou v případě Husově dobře
patrny a způsobily poměrně rychlou proměnu Husa ze společensky
všeobecně
přijímaného úspěšného akademika a kazatele v
kontroverzní postavu na univerzitě, v církevním prostředí i
v politice.
Tak to bývá u všech velkých postav, ale
hledáme-li mravnou osobnost, musíme se ptát, zda Hus neztrácel
přátele a příznivce vlastními chybami nebo nezískával
stoupence lacinými gesty.
Laickou veřejností bývá Hus
označován za mravokárce, který tepal zlořády společnosti
stylem „padni komu padni“. To by byl moralismus, který nebere
ohled na situaci, minulost ani budoucnost těch, které tepe. To však
není Husův případ, ač se to tak může z některých jeho
kázání
zdát. Ne bezdůvodně se v stížnostech pražských
kleriků arcibiskupovi píše, že Hus ve svých kázáních tupí
je, zatímco lid šetří.
Že chudí a ponížení zasluhují
spíš ochranu je standardní biblické téma a že za hříchy
lidu Hospodin volá k odpovědnosti představitele
lidu, je
myšlenka starozákonních proroků. To si Hus nevymyslel, to je v
Bibli. A nejen to. Hus výslovně souhlasí s tím, že klerikové
jsou „nejlepší
část církve“. „Bojující“ církev,
tj. církev žijících lidí, má tři voje: přední voj –
duchovenstvo, druhý voj – světská moc a třetí – lid. Právě
proto se jeho kritika na klérus zaměřuje. Vojenskými
termíny líčí: když přední voj, klerikové, buď z lenosti,
nebo ze zbabělosti
nebojují, ba dokonce svými skutky přecházejí
na stranu nepřítele, pak tím nejen pomáhají k vítězství
Antikristu, ale i překážejí a ztěžují
boj druhému a
třetímu sledu. Přesně podle středověkého rčení, že zkažení
nejlepšího je nejhorší (corruptio optimi pesssima).
Ve
společnosti prolezlé korupcí je téměř povinné proti korupci
brojit – a výsledek je takřka vždy roven nule. Jak je to
možné? Markantní rozdíl mezi tím,co „být má“, a tím,
co „je“, vnímá každý, ale vůle s tím něco dělat je ve
společnosti slabá nebo žádná. Rozejde-li se teorie s
praxí
příliš daleko, ustane mezi nimi tvůrčí napětí. Mravní
úpadek kléru byl toho dokladem. Čekal Hus, že právě jeho
vystoupením se něco změní?
Když ve svých synodálních
kázáních určených duchovenstvu kritizoval svatokupectví,
mnohoobročnictví, hrabivost, lenost a nemravný život
kleriků,
podpíral vždy svá tvrzení dlouhými citáty z církevních autorit
minulých století, někdy i dokazoval, že podobná
jednání
zakazovaly staré církevní kánony. Věděl tedy, že
situace zdaleka není nová. Nemohl si myslet, že se po jeho
slovech kuběnáři, svatokupci a mnohoobročníci dají na
pokání. Co tedy?
Moralizátor se o to nezajímá. Řekne
pravdu: tady jsou fakta, zde teorie, zde praxe – a má,
takříkajíc, „splněno“. Hus jako biblicky
vzdělaný
křesťan si mohl připomenout podobenství o rozsévači v naději,
že alespoň některé semeno padne na úrodnou půdu.
To však
na porozumění Husova jednání nestačí. Je třeba si všimnout
zbožnosti a ducha oné doby. Vyjděme z tehdy už
zavedeného
pojmu „církev bojující“ (ecclesia militans). Proti komu/čemu
bojuje? Proti tělu, světu, ďáblu. A to proč? Protože
tím
následuje svého Pána, neboť „proto se zjevil Syn Boží,
aby zmařil činy ďáblovy“. Sic! Asi bychom se ošívali,
kdybychom s touto zvěstí měli přijít k dnešnímu člověku,
ale tak to stojí v Písmu: 1. list Janův, 3. kap. Život
křesťanův je tedy boj, vposledu proti nástrahám Antikrista.
To si Hus
nevymyslel, to jen přejal.
A jde-li o boj, pak
téměř neexistuje neutrální pozice. Kdo neshromažďuje,
rozptyluje. Jednání člověka je buď ctnostné, nebo
neřestné.
Třetí cesta není. (Sedlák, když oře, koná ctnostně a je
to podle Husa „bezpečné“, světská moc, když mečem chrání
spravedlivé před
nespravedlivými, koná ctnostně, ale je to
„méně bezpečné“, hrozí pokušení starat se víc o svůj
blahobyt. Duchovní, když řádně vykonává
svoje pověření,
koná ctnostně, ale je to nejnebezpečnější). Každý křesťan,
ale duchovní zvláště, stojí „na rozcestí mezi nebem
a peklem“.
Proto nás nesmí překvapit radikální
závěry, které Hus činí. Každý, kdo žije v těžkém
hříchu, je alespoň „pro ten čas“ sluhou Antikristovým
a
kacířem. Viz: „kdo se dopouští hříchu, je z ďábla...“
(1J 3,8) či „Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti
ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv
nečiní spravedlnost a nemiluje
svého bratra.“ (1J 3,10) Ďábel (Antikrist) však nemá u Husa
podobu apokalyptické příšery, spíše je to pracovní název
pro zjevné zlé skutky, na které lze ukázat prstem. Apoštol
Pavel to říká jasně a určitě: „Nemylte se: ani smilníci,
ani modláři, ani
cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení,
ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít
účast v Božím království.“ (1K 6,9–10)
A tak můžeme
Husova kázání na synodách (1404–08) sice číst jako
morální apel určený klerikům, ale také jako zprávu pro
arcibiskupa, který ho ostatně těmito kázáními pověřil.
Proč by jinak doslova kupil důkazy z Bible, výroků církevních
autorit a starších ustanovení církve klerikům,
kteří to
znali nebo znát měli? To arcibiskup Zbyněk, sám bez vzdělání, měl
být ujištěn, že vše co Hus kritizuje či žádá, je v
naprostém souladu s učením církve.
Co tedy Hus čekal?
Že teď bude konat arcibiskup jako osoba oprávněná, příslušnou
mocí vybavená a – v Husově smýšlení – konat povinná!
Hus
jako kazatel má hledat pravdu, pravit pravdu atd., ne své
názory prosazovat. Od toho je arcibiskup. Tato „dělba
kompetencí“ je v principu správná, v praxi však nikdy
nefunguje.
Nelze říci, že by Hus byl arcibiskupem naprosto
zklamán. Arcibiskup skutečně konal, nařídil podezřelé ženy
z far vyhnat, farářům podobné
případy u svých kolegů
arcibiskupovi hlásit. Zakázal jim navštěvovat krčmy, hony,
turnaje atd. a dokonce placení za zpověď. Za všechny
přestupky
hrozil rovnou exkomunikací. To jsou doslova Husovy požadavky.
Hus mohl být spokojen.
Hlavní pozornost však arcibiskup
věnoval finančním tokům v círvi. Krom papežských odpustků
ustanovil i své vlastní. Vymyslel tzv. dobrovolné
sbírky na
konkrétní účel (opravy kostelů apod.) s tím, že
určený sběratel vydával krátkodobé odpustkové lístky za
menší
(vyjmenované) hříchy, a tak arcibiskup vylepšil
finanční situaci i své arcidiecéze, neboť sám zase dlužil
na poplatcích Římu. A Hus k tomu
mlčel! Co se vlastně stalo?
Řečeno dnešní hantýrkou: církev řídil schopný manažer.
Křesťanské hodnoty se předpokládají, ale nejsou
podmínkou.
Zcela jistě arcibiskup – ve shodě s římskou kurií a
mnohými preláty – považoval za legitimní, že církev svou
duchovní moc (odpouštět hříchy), danou od Boha, může a má
zpeněžit.
Hus to musel cítit jako mravní problém. Jaký
přístup zvolit vůči člověku, jehož některé činy
jednoznačně schvaloval, který stejně jako
on miloval kázeň a
řád, ale na druhé straně vyprazdňoval podstatu toho, čím
církev má být? Situace si žádala mravní rozhodnutí. Rozhodl
se
nejít s arcibiskupem do střetu.
Konec vzájemného respektu
nastal, jak známo, v souvislosti s revolučními Viklefovými
myšlenkami, které hýbaly pražskou univerzitou.
Arcibiskup
Zbyněk nepotřeboval Viklefa číst. Stačilo, aby mu někdo o nich
vyprávěl, a bylo mu jasno, že to je útok na celý systém,na
němž
církev té doby stála. Naopak Husovi připadl
nesplnitelný úkol, jak vysvětlit své postoje člověku,
kterému chybí vhled či mravní cit pro
to, co je bližší, a
co vzdálenější duchu evangelia. In puncto Viklef se zřejmě
Hus a arcibiskup totálně míjeli. Jediné co Zbyněk mohl
pochopit
a pochopil, bylo, že Hus přece jen něco s tím kacířem
Viklefem má, a nechal ho sledovat. Otázka zní, zda Hus mohl
ještě odvrátit arcibiskupa od nejtvrdších sankcí vůči své
osobě. Vždyť i on nemohl Husovi upřít vnitřní opravdovost
či mravní zápal pro věc Kristovu. Zdá se ale, že Hus
působení na arcibiskupa zanedbával, třebaže věděl, že jeho
pražští nepřátelé z řad kléru neustále u arcibiskupa na
něho žalují. Arcibiskup si nakonec názor udělal podle nich a
v úsilí Husa odstranit projevil neobyčejnou sveřepost, vzepřel
se i králi, což
jistě sám sobě pokládal za morální
výkon. Hus dal odvoláním k papeži arcibiskupovi jasně najevo,
že s ním už
nejedná jako s osobou, nýbrž jen jako s
institucí.
Přes všechna odvolání se Hus nakonec
dopracoval k osvobodivému poznání, že nikdo nemůže zakázat
ordinovanému knězi kázat evangelium,
neboť ten tím plní
povinnost danou mu samotným Kristem („Jděte ke všem národům
a získávejte mi učedníky“... Mt 28,19). Tato poznaná
pravda
musela na něj působit silně osvobodivě. Přesto, na
podzim 1412 na přání krále odešel z Prahy. Pak ale
tohoto
jediného ústupku výslovně litoval. „Mám za to, že
jsem zhřešil, když jsem na přání královo upustil od kázání.
A proto již nechci tak
hřešit.“ Mluvit hned o hříchu nám
může připadat přehnané, když jen nechtěl králi komplikovat
politická jednání s papežem, ale pro Husa to
hřích opravdu
byl, a zásadní. Jestliže vůči arcibiskupu neprojevil ani trochu
snahy po kompromisu a zůstal stát v poznané pravdě, jak
potom
mohl projevit tolik pochopení pro složitou královu
situaci a vlastně pro politikaření? Jen proto, že ke králi
choval sympatie? Hus to musel
cítit jako mravní selhání, jako
ústup z boje, tedy jako hřích. Jistě to mělo vliv i na Husovo
další konání.
Husův vztah k mravnímu imperativu se
vyvíjel nejspíš za jeho působení v kapli Betlémské. Nikde
jinde se neformuje mravní profil lépe než na
kazatelně. Napětí
mezi mrtvou literou Písma a životem musí kazatel znovu oživit
a předvést sám na sobě – a je to na něm vidět. To
Hus
dosvědčil, a proto se během těch deseti let kolem něho
vytvořilo zvláštní volné společenství přátel, nespojené
žádnou regulí ani
názorovou jednotou, jen společným vnímáním
mravní situace.
Husovou pracovní metodou bylo, jak sám
říká, oddělování zrna od plev, totiž Božího zákona od
lidských výmyslů. To už není napětí mezi
dobrou teorií a
ubohou praxí. To je odhalování vadné teorie i praxe ve světle
pravdy.
Tady je hlavní rozdíl mezi starším hnutím
„devotio moderna“ a Husem či společenstvím kolem Betléma.
Hnutí se tvořilo hloučky těch,
kteří se k sobě navzájem (i
k nejbližšímu okolí) chovali tak, že napodobovali Krista,
nechávajíce oficiální církev za sebou. Čili tam
zůstává
ono napětí mezi zcela určitým ideálem (Kristem) a snahou se
mu přiblížit. Pohled je odvrácen od toho, co jest, a upřen k
ideálu, k
tomu, co být má. Ti co chodili do Betléma,
zahrnovali všechny sociální vrstvy společnosti a šířili
každý ve svém prostředí kritické názory na
tehdejší, ale
pořád ještě svou (!) církev. Pohled je upřen k tomu, co jest,
a být nemá.
Hus se necítil jinak než jako kněz bojující
církve a tak i umřel.
V listě mistru Křišťanovi z
vyhnanství koncem r. 1412 píše, že si nepřeje žíti v tomto
ničemném světě, leda aby mohl vyzývat sebe i jiné
k
pokání. V listě přátelům na rozloučenou při odchodu do
Kostnice (koncem října 1414) píše, co by dělal, kdyby se z
Kostnice ve zdraví vrátil. Na co se těší: „Abychom spolu
ještě v jeho zákoně sě poučili a Antikristových siétí
něco porušili a budúcím bratřím po sobě dobrý
příklad
ostavili.“