Hus, Luther, Kalvín: Nepokradeš (Jakub S. Trojan)

Hus, Luther, Kalvín: Nepokradeš

Jakub S. Trojan

V navázání na Augustina se podle Jana Husa tímto přikázáním zapovídá přivlastnit si z neospravedlnitelného důvodu cizí věc. Ve třech případech je to nicméně přípustné: děje-li se tak z poslušnosti, např. při exekuci, jakou byl postup Izraelců vůči Egyptským (zde šlo o restituci majetku, kterého se předtím neprávem zmocnili Egypťané); dále při likvidaci nebezpečí, pokud by někdo ohrožoval zbraní – Hus uvádí meč v ruce blázna; anebo z nutnosti, např. krádež chleba v krajní nouzi, protože v takovém případě je všechno společné. (Tento zajímavý případ vede k úvahám o hranici nouze a k tomu, jak se liší nouze individuální od kolektivní, viz krajní případ vyvlastnění, ke kterému docházelo za komunistické éry z ideologických důvodů!) Přikázání lze vykládat trojím způsobem, a to podle toho, zda kradou vyšší lidé nižším, rovní rovným, nebo nižší výše postaveným.

1.
  1. Podle Husa toto přikázání přestupují svatokupečtí kněží, když odírají lid o peníze a statky nedovoleným vymáháním, pochlebnými slovy, falešnými odpustky a padělanými ostatky.
  2. Lupiči a všichni, kdo se s nimi spolčili: překupníci i ti, kdo jim dávají rozkazy.
  3. Světští páni, kteří provozují nedovolené vymáhání na svých poddaných.
  4. Ti kdo nevyplácejí služebníkům povinnou mzdu.
  • (Na tomto i dalších výkladech Dekalogu vidíme, jak se vykladačský kontext liší od generace ke generaci. Stálo by za to pokusit se aktualizovat přestoupení tohoto přikázání v dnešní situaci. Tunelování! Zadržování mzdy.)

2.
  1. Toto přikázání přestupují především lichváři. (Na tomto příkladě je patrná jistá umělost rozdělení na tři alternativní případy, mezi lichvářem a tím, kdo si vypůjčuje, rovnost být nemusí. A jak budeme rovnost klasifikovat?) Lichváři jsou jednak veřejní, jednak soukromí. Veřejní lichváři jsou trestáni právem kanonickým. Předně klatbou, dále vyloučením z komunity, za třetí vyloučením ze svátostného přijímání, za čtvrté odmítnutím církevního pohřbu. Soukromní lichváři jsou především ti, kdo půjčují peníze nebo jiné věci na základě smlouvy a pod podmínkou, že tajně dostanou zpět více. Další jsou ti, kdo prodávají dráž, jestliže se jim zaplatí později. Proti nim platí slovo z 6. kapitoly Lukášova evangelia. Hus se odvolává na provinciální statuty pražského arcibiskupa Arnošta, podle nichž je za lichvu považován každý zisk nad to, co bylo zapůjčeno. Arcibiskup Arnošt nabádá zpovědníky, aby připomínali: vše je třeba vrátit pod hrozbou zatracení duše. Kdo by trval na tom, že lichva není hřích, má být odsouzen jako kacíř. Také o tom se má obecný lid alespoň jedenkrát měsíčně při bohoslužbě poučovat.
  2. Přikázání přestupují svatokrádci, kteří věci posvátné nebo kostelní berou – a čím je věc cennější, tím více hřeší. Padělatelé peněz, ti, kdo šidí lidi při prodeji na váze anebo v ceně, zadržují daně nebo kazí kvalitu zboží – např. hostinští, řezníci atd.
  3. Ti kdo hrají v kostky apod. a překupníci kradených věcí.
3.
  1. V třetí alternativě se proviňují nižší proti vyšším: Např. když farníci neplatí kněžím desátky a neplní ostatní církevní povinnosti. Dále ti, kdo neplní své povinnosti vůči světským pánům. Ti, kdo jako služebnictvo neplní své závazky vůči těm, jimž slouží (při žních, řemeslných pracích apod.). Ti kdo kradou z cizího majetku tím, že z něho sice poskytují almužny potřebným, ale bez vědomí pánů. Zbožný úmysl neomlouvá. Přikázání přestupují i manželky, které dávají almužnu bez vědomí a vůle manželů. Bez vědomí manžela tak smí učinit v trojím případě: dovede-li si sama vydělat, dále ze svého věna a pak z věcí, nad kterými jako paní domu vládne: chléb, víno… A zvláště tenkráte, pokud je její manžel tvrdý ve skutcích „zbožnosti“. Tehdy to má učinit i pro spásu svého muže, ale s mírou. Jako poslední jsou vyjmenováni ti, kdo podvodně vybírají daně a cla.
Výklad Martina Luthera

Jde o partii z etiky mezilidských vztahů. Někdy výlučně v sociálně etické oblasti, někdy ještě v oblasti personální. O první případ jde, pokud k takovému porušení příkazu dochází ve vztazích mezi lidmi zprostředkovaných institucemi. V druhém případě jde o vztah mezi lidmi v rodinném a přátelském kruhu. Luther v obou případech reklamuje Boží právo být strážcem tohoto vztahu a ochráncem toho, kdo byl postižen. K újmě dochází vždy, když si přivlastníme něco, co nám nepatří, a tím zkracujeme druhé v jejich právech: způsobujeme jim škodu. Luther se děsí představy, že by se všechna přestoupení tohoto druhu jednak odhalila, jednak potrestala: šibenice by se bortily pod náporem delikventů, katové by se hroutili přepracováním. Druhy krádeže, ukrádání a přikrádání jsou nesčetné. Nejde jen o vykrádání skříní a stolů, ale o jemnější zlodějny (sem by jistě patřilo i současné české specifikum – tunelování). Také lenost a nepečlivost ve službě, nedbalost při výkonu práce, nesvědomité vykonávání práce, úřadu sem patří. Můžeš se jak chceš ohánět, že opomenutí, nedbalost atd nejsou krádeží; proti skutečným zlodějům se lze jakž takž bránit závorou, zámkem, proti těmto okrádačům a přikrádačům těžko.

Obdobně jde o krádež na trzích, když se prodává nekvalitní zboží, šidí se v cenách, dává nesprávná míra nebo váha. Celý svět se Lutherovi jeví jako jediná maštal plná zlodějů. A přitom se mnohým zlodějům dostává společenských poct; jakmile se malý zlodějíček vyšvihne mezi vyšší kastu a okrádá ve velkém, lidé se mu klaní. Vykrádají podle Luthera nejenom malé obce, města, ale celé Německo. Denně a vytrvale. A nejvyšším zlodějem je podle něho svatý stolec v Římě s celým svým příslušenstvím. Tak to na světě chodí, posteskne si reformátor. Malí zlodějíčkové jsou trestáni, velcí ctěni.

Toto přikázání zasahuje všechny roviny, proniká hluboko a daleko do lidské společnosti. Bůh se hněvá – a to je třeba lidu neustále připomínat. Ve všem konání je třeba si počínat poctivě, svědomitě. Kdo tak nečiní, může sice uniknout lidskému soudci a katu, ale padá na něho hněv Boží. Nakonec trestu neujde. Luther je přesvědčen, že postoje, které jsou v rozporu s tímto příkazem, nakonec vedou k rozkladu společenství. Spoléhá nicméně na to, že „Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě“ a že se přestupníci zákona dočkají spravedlivé odplaty. Aby se tak stalo, je nutná řádná správa veřejných věcí, která by postihovala tato přestoupení a bránila tomu nejhoršímu. Luthera naplňuje zadostiučiněním, že denně jsou přestupníci postihováni, i když ovšem u některých to trvá velmi dlouho. Zde vyhlídka na poslední soud hraje svou roli, je etickým doplňkem existenciální zkoušky, kterou musejí všichni lidé projít. Nedodržování mravních norem vskutku ústí v rozklad společenských pořádků. Problémem jsou nevinní, kteří se s působci zla svezou.

Luther nejen kárá zlé praktiky, s krádeží všeho druhu spojené. Jde mu také o překonání zla tím, že konáme dobré – na linii apoštolských výzev. Jde o solidaritu s potřebnými; je třeba cítit odpovědnost i za statky druhých a chránit je. A tak máme činit vůči přátelům i nepřátelům. Takovým Bůh žehná a bohatě odplácí (Př 19). Požehnání je duchovní síla pro konání dobrých skutků, „vyplácí“ se víc než život pod hrozbou Božího hněvu za zlé skutky.

Podle Jana Kalvína jde na prvním místě o nedotknutelnost majetku druhého člověka. Druhým máme v zachování jejich majetku pomáhat. Lidé nabývají majetku nikoliv náhodou, nýbrž Božím přispěním. (Tady se dostáváme do napětí, protože víme, že k majetku a bohatství se lidé dostávají opravdu někdy náhodou, někdy vlastní snahou, která může být pochybná. Nemůžeme už tak snadno sdílet Kalvínovu představu, kterou sdílel se svými souvěkovci, že Bůh bezprostředně zasahuje do lidských dějů, událostí, činů. Rádlovo i Bonhoefferovo pojetí věci nám tu může být vodítkem. Bůh působí v dějinách prostřednictvím dobrých lidí a jejich činů; možná to musíme ještě zjemnit: jeho Duch se prosazuje, působí, volá, tlačí, vábí.)

Nesmíme obejít Boží ustanovení a zbavovat druhé lidi jejich majetku nekalým způsobem. Existuje mnoho druhů krádeží. Loupež – násilné uchvácení cizího majetku. Dalším druhem krádeže je podvod. Dalším je rafinované, skryté jednání, jehož výsledkem je vposledu opět uchvácení majetku, a to zdánlivě legálními prostředky. Tunelování! Pod lichotkami se často skrývá úskočný způsob, jak na druhého vyzrát a majetku ho zbavit. I když člověk nabude majetku třeba i soudní cestou, přesto Bůh soudí jinak. Vidí intrikánské způsoby toho, kdo vyzraje nad člověkem důvěřivým, neznalým podmínek a způsobů, jak svůj majetek ochránit. Bůh je soudcem i tvrdých zákonů, které umožňují těm, kdo se v tom vyznají, přelstít slabé a neznalé. To vše může uniknout lidským zrakům, ale Bůh vidí nastražené háčky, které nahazují s vnadidlem chytráci, aby oklamali neopatrné lidi. To vše se děje nejen v obchodě a nejen ve finančních záležitostech; takto lstivě může být zbaven člověk svých práv a oprávněných nároků. Lidé ve služebném poměru mohou šidit své pány nedobrou službou, například když špatně hospodaří se svěřeným majetkem. Indiskrétností je možno poškodit pána, zaměstnavatele, neúctou a výsměchem poškodit jeho jméno. Takového selhání se však může dopustit i vlastník sám, když zachází se svým majetkem nehospodárně a rozmařile. (Majetek má v Kalvínově pojetí komunální funkci. Není to něco, co vlastní atomizovaný jedinec, je to prostředek, jímž máme sloužit druhým. (Douglas Meeks, americký theolog, rozvádí bohatě tuto myšlenku ve své knize: God the Economist). V tomto bodě se Kalvín shoduje s Lutherem a Bucerem, dalším ženevským reformátorem.

Jsme právi tohoto přikázání, když jsme spokojeni se svým údělem a když se usilovně snažíme získávat jej jen zákonně a čestně. To znamená, že se nesnažíme zbohatnout nekalým způsobem a nespravedlivě tím, že umenšujeme majetek druhých ve prospěch růstu majetku vlastního. Snažíme se radou i jinak pomoci druhým lidem zachovat to, co jim patří. Když se sami ocitneme v situaci, že druzí nás chtějí o něco připravit, nemáme podle Kalvína lpět na tom, co vlastníme (Kalvín naslouchá nejhlubší intenci Ježíšova kázání na hoře). Druhým však pomáhejme zachovat to, co jim patří.

Dluhy je třeba splácet. Je třeba také šetřit zákonů (Ř 13,1a) – slouží to řádu. A ze strany vládců zase platí, že mají zachovávat obecný mír, chránit dobré, trestat zlé. (Je zvláštní, že poslušnost vůči vrchnosti tvoří kontext tohoto přikázání. Kalvínovi velmi záleží na řádu, kterým je spravováno společenství. Podobně i služebníci církve mají konat věrně službu Slova, zachovávat je čisté, neposkvrněné, aby mohlo sloužit k spáse. Zajímavá myšlenka: tím, že je slovo nevěrností zbaveno své léčivé moci, jsou posluchači „okrádáni“ o spásu!) Autorita správců sborů kazatelů se posiluje i příkladem vlastního života. (Zde odkazuje na biblické oddíly připomínající pastýřskou službu: 1Tm 3; 2Tm 2+4; Tt 1,6; 1Pt 5.) Na oplátku své věrné pastýře má zbožný lid chovat v úctě a poskytnout jim to, co k své obživě potřebují.

Do souvislosti s tímto příkazem zařazuje Kalvín i úctu k rodičům! Ale zároveň je vyzývá, aby neprovokovali své děti, aby se neobrátily proti nim (Ef 6,4; Kol 3,21). Nemají je „okrádat“ o něžnost a laskavost, tím jim dávají, co potřebují. A děti zase mají mít v úctě své rodiče, a tak jim dávat to, co jim patří. (Jde o duchovní statky, které si v společenství všichni vzájemně dluží a vzájemně dávají – i zde platí zápověď Nepokradeš! A podobně ji lze vztáhnout i na duševní bohatství, software, hudební díla, literární díla atd.

Dospělí a starší mají v moudré shovívavosti a na základě svých bohatých zkušeností vést radou a pomocí mladší – ne je moralizovat, mistrovat a odsuzovat. (Mezigenerační dialog v tvořivé tolerantní atmosféře obohacuje obě strany.) Podobně radí Kalvín služebníkům a jejich pánům. Společenství, v kterém jsou vzájemně spjati, má všechno sloužit k růstu a obohacení, nikoliv k okrádání; k tomu dochází všude tam, kde se obě strany zpronevěřují Boží vůli (bibl. citáty: Ef 6,5–9; Kol 3,22,25; Tt 2,9–10; 1Pt 2,18-20; Kol 4,1).

Každý ať ve své sociální funkci zváží to, co dluží bližním a to jim také poskytne. A především je třeba myslet na nejvyššího zákonodárce – Boha! Jeho ustanovení platí našim srdcím i rukám, abychom usilovali ochránit a rozmnožit to, co patří druhým a slouží jim k užitku.

Autor je profesor teologické etiky a člen redakční rady Křesťanské revue.

Text článku.


Vytisknout