Hromádkovo dědictví [Blahoslav Hájek]

Nakladatelství Eman vydalo další pozoruhodnou knihu. Má titul Nejpokrokovější církevní pracovník a zahrnuje skoro tři desetiletí poválečného vývoje nekatolických církví v Československu. Znovu a znovu se pozornost knihy obrací k vůdčímu teologovi českého protestantismu té doby Josefu Luklu Hromádkovi. Autoři vědí, že se tento bohoslovec výrazně projevoval už od počátků spojené Českobratrské církve evangelické i první evangelické bohoslovecké fakulty pobělohorské doby. Vždyť byl také spolu s filosofem Emanuelem Rádlem zakladatelem tohoto časopisu, Křesťanské revue, a už ve 20. a 30. letech byl české kulturní veřejnosti dobře znám, také jako zakladatel Akademické Ymky, české zvláštnosti tohoto mezinárodního tělesa. Znala ho i mezinárodní ekumena a těsně před nástupem nacismu mu umožnila spolu s rodinou únik do Spojených států. V letech 1939–1947 tedy vyučoval bohosloví na univerzitě v Princetonu. Pozornost této knihy je však soustředěna až na léta poválečná v době komunistické vlády v naší zemi.

Myšlenky marxismu a leninismu byly tehdy českému kulturnímu ovzduší, včetně evangelické církve, zcela cizorodým prvkem. Jinak to bylo mezi dělnictvem, které evangelická církev takřka nezasahovala. Když se v únoru 1948 energicky ujali vlády komunisté, málokdo se s tím dokázal vyrovnat. Hromádka měl odvahu tyto myšlenky, ano i jejich vládu proti obecnému mínění hájit, ba prosazovat. Byl totiž především mužem dialogu – vždycky se snažil i nepochopitelné a cizí názory i jednání vyložit „ad meliorem partem“, totiž v jeho nejlepších intencích. To vždycky doporučoval. Soudil: je jednoduché vybírat si z protivníkových stanovisek jeho pokleslé epigonské vedlejší produkty a v těch ho porážet. Názorový protivník se má překonávat na vrcholech jeho důrazů, totiž tam, kde jsou jeho stanoviska původní a objevná. Zároveň zkušenost usedlého, sebejistého „buržoazního“ křesťanství i sebevědomí demokratického Západu mu byly podezřelé. Ostatně všechna česká veřejnost se ještě i po porážce nacismu těžko vzpamatovávala z hořkého zklamání nad tím, jak se vůči nám západní velmoci v září 1938 v Mnichově zachovali.

Hromádka pozoroval a pokoušel se postihnout hluboké změny v poválečném uspořádání celé společnosti a komunistická naděje spravedlivějšího uspořádání se jemu i mnohým jevila jako znak, který si zasluhuje vysvětlení a podporu. Vždycky ctil klasickou ruskou literaturu, a protože měl i dobré zkušenosti s budovatelským nadšením mnoha sovětských lidí, neváhal je podporovat. Jeho široký světový rozhled mu umožňoval osvobodit se od úzkého domácího obzoru – ovšem přiznejme, že jej mohl získávat i v době úplné izolace všech ostatních československých občanů od ostatního světa. Nemohl přitom nevidět, že jeho postoj je leckterými komunistickými aparátníky zneužíván, ale snažil se znovu a znovu vysvětlovat celou souvislost. Nemohl také nevidět nešťastné a násilné zásahy komunistické moci v naší části světa, důvěřoval však, že jsou dočasné a že budou dříve či později jako chybné uznány. Připomínal činitelům veřejné moci mravní rozměr jejich rozhodování a předpokládal, že právě křesťanské poselství to bude, co musí dříve či později obohatit jejich přesvědčení.

Autoři P. Morée a J. Piškula si dali ohromnou práci shromážděním snad všech dostupných pramenů z oné kontroverzní doby. A podávají výsledky svého výzkumu poctivě a spravedlivě. Čtenář si může udělat vlastní obraz, nemusí podlehnout hněvivým extrémům, které ona doba vyvolávala. Když např. veřejná moc vyzvala Hromádku k článku do novin, a noviny pak z něj uveřejnily jen jeden odstavec, autoři si mohli přečíst celý původní text a zjistit, co cenzura zamlčela.

Pamětníci 50. a 60. let si ovšem mohou vybavit další vzpomínky, ne písemně zachycené. Třeba mezinárodní Křesťanská mírová konference. Nepřetrvala deset let, ale v 60. letech sehrála neobvyklou roli. Po letech dlouhé izolace jsme se zde náhle mohli setkat se zástupci křesťanů celého světa. Např. kdy jindy jsme si mohli fyzicky ujasnit podivuhodnou směsici prvokřesťanských církví? Totiž kdy jindy jsme mohli v Praze vidět patriarchu etiopské církve z Addis Abeby, patriarchu katholika arménské církve z Ečmiadzinu, patriarchu koptské církve z Kaira a další, všechny v jejich historických klerikách? Ředitelem studentské koleje v Jirchářích byl tenkrát farář Bohuslav Pospíšil. Zvláštní muž svérázné životní dráhy, skoro pořád nabručený, a ten zřejmě dohlížel na všechno fakultní dění z hlediska požadavků vládnoucí strany. Vzpomínám na jeden jeho výrok, vyslovený zpola ustaraně, zpola pobaveně: „Nebude možné napsat dějiny této doby. Protože všechny důležité rozhovory a všechna významná rozhodnutí se dějí ústně a nejsou zapsána.“ Mezi ně jistě patří i desítky Hromádkových zastání jedinců, kteří se dostali do podezření „státní bezpečnosti“.

Rok 1969 byl předělem nejen pro Hromádkovo úmrtí, ale i pro další komunistickou politiku. Teď už její vůdcové neuměli uskutečňovat nic než svou „normalizaci“, své přesvědčení nahrazovat frázemi, svou snahu udržovat moc podvodně vychytralými politickými manévry. Hromádkovo dědictví bylo v církvi málo připomínáno, protože po těchto zkušenostech nebylo přímo aktuální, a kdo ho měl rád, věděl, že by své zkušenosti těžko mohl předat těm, kdo měli zkušenosti zcela odlišné. Teď, více než 40 let po Hromádkovi, tedy vyšla kniha dvou badatelů nezatížených osobním zaujetím tehdejší doby a na nás je, ať už jsme, či nejsme Hromádkovými pamětníky, abychom autorům vyslovili srdečné poděkování. Snad jen že se kniha neměla pojmenovat Nejpokrokovější církevní pracovník. On si nezasluhuje být charakterizován touto směšnou terminologií stranických kádrováků. Vždyť zneklidňující otázky, jím vznesené, trvají. Jak obstojí donedávna sebevědomá a vítězná západní „křesťanská“ civilizace pod náporem nových globálních požadavků spravedlnosti? Jak budeme předávat biblické poselství dalším generacím? Jedno z jeho oblíbených rčení znělo: Jsme na jedné lodi!

Blahoslav Hájek

Vytisknout