Hřích ve zpovědnici | Michal Podzimek

Strach či dokonce odpor k církevně deklarovanému křesťanství je u liberálně a demokraticky založeného člověka ponejvíce spojen s tématem zla jakožto hříchu. Představa existence činů, kterými byl uražen či na své vůli raněn monarchický Bůh, protože někdo přestoupil nějaký jeho zákon, je již modernímu myšlení vzdálena tak jako například spekulace o padání věcí na zem jakožto středu vesmíru. Historicky je to sice zajímavé a ve své době jistě i vědecké, dnes však je to již pouhá kuriozita do vitríny o starověku či středověku, nic víc.

Z pozice římskokatolického kněze – zpovědníka se pak téma hříchu jakožto zlé matérie, kterou je třeba odstranit, jeví značně konkrétně. Základním jevem této perspektivy je praktikující katolík, který v určitém časovém intervalu (zpravidla jednou v měsíci až roku) zaklekne v diskrétním prostoru zpovědnice a na znamení obřadníka spustí dějinami pevně danou liturgii, na jejímž konci je podle církevní doktríny jistota Božího odpuštění. Zajímavé je, že čím více se tento obřad tzv. svátosti smíření děje východněji (Polsko, Slovensko…), tím více je formalizován, a to dokonce i v částech, které by měly být ze své povahy spontánní. Často tak dochází k pitoreskní situaci, když kajícník formuluje své vyznání do podoby předem naučené „básničky“, začínající zpravidla slovy „vyznávám se vám, otče duchovní, na místě Božím…“ a končící rýmem „…všech těchto hříchů lituji a polepšení slibuji“. Obřad zpovědi pak vrcholí slovem samotného odpouštějícího Boha, které pronáší ústy řádně zřízeného zpovědníka. To je muž – výhradně muž, protože svátost kněžství se podle víry římské církve na ženu „nechytne“, stojící na místě Krista, tzv. in persona Christi. Zpovědník však musí být vybaven nejen patřičným stupněm kněžského svěcení, ale i výslovným církevním povolením zpovídat, tzv. zpovědní jurisdikcí, bez které by byla zpověď zcela neplatná. Jedná se tedy o právní úkon církve! Pokud je pak všechno v pořádku a na místě Božím sedí ve zpovědnici či zpovědní místnosti řádný zpovědník, dále pak je přítomen disponovaný kajícník (což znamená, že se zpovídající vyznává alespoň s tzv. nedokonalou lítostí, například jen ze strachu z věčného zavržení, a to ze všech tzv. těžkých – pro spásu smrtelných – hříchů), je na obou stranách zpovědnice věřeno v jistotu Božího odpuštění. Hříšník je očištěn, tedy alespoň do doby, nežli začne hřešit znovu. Případně odchází jako ještě větší hříšník (svatokrádežník!), pokud něco hříšně smrtelného záměrně zamlčel nebo vůbec ničeho nijak nelitoval.

Je zřejmé, a to nelze nikterak snižovat, že takto pojatá obchodní směna mezi člověkem a božstvem měla nejen v dějinách, ale má i dnes často ohromný psychoterapeutický účinek, zvláště u lidí, kteří to ve svém životě nemají daleko k úzkosti. Tito lidé pak často k římské církvi pevně přilnou a budují si věrností k této jediné, pravé, svaté, katolické a plně apoštolské organizaci podstatnou část své lidské identity. Vždyť jistotu spásy a právní jasno v otázce pravého náboženství a pravé víry nabízel ve své vizi křesťanství již teolog Tertullián ve 2. století. Mimochodem, právě toto jeho clare et distincte (jasně a přesně) se nakonec stalo i karteziánskou touhou počínajícího objektivistického novověku, pozdější modernity.

Problém však je, že takto pojatá hříšnost a její „jasné vyřešení“ zpovědí vypadá již na první pohled velmi reduktivně. A proto se ani v nejmenším nelze divit všem těm, kteří nad hřešícím katolíkem mávnou rukou jakožto nad pokrytcem se slovy „… vždyť ty se z toho zase vyzpovídáš, viď?!“

Pravděpodobně pro tento problém redukce viny a odpuštění na „svatý obchod“ se postupem sekularizace (zde ve smyslu ztráty moci a sociálního vlivu církve na majoritu) zpovědnice ze západního katolického světa téměř vytratily, případně slouží pod kůry kostelů jen jako sklady na náčiní, dokonce jsem slyšel i o umně vyrobeném baru. Ono totiž mít všechno vyřešeno „jasně a přesně“ nefunguje. A především se toto clare et distincte v době vlády předmoderních církevních teokracií a následně moderních ideologií a imperialismů ukázalo jako velmi nebezpečné! Konce těchto „jasných a jistých“ ideálů byly vždy o mnoho horší nežli jejich optimistické začátky: Vždy za sebou zanechaly hromady mrtvol, od desetitisíců umučených heretiků, kacířů či čarodějníků za dobu několika staletí až po miliony „nesprávně“ smýšlejících, či dokonce jen nesprávně narozených ve století dvacátém.

A tak se do zápasu o záchranu před zlem (církevním slovníkem o spásu) vrací ono pojetí hříchu a viny, které ve své Poetice analyzoval a rozvedl Aristoteles na dramatech tehdejších příběhů a mytologií. Hřích jakožto spletité tajemství mnohovrstevnatosti života, ve kterém se člověk míjí se svými, často původně i dobrými cíli nebo si cestu k těmto cílům zjednodušuje zkratkami, které se mu časem stávají slepými uličkami, vedoucími buď do zoufalství, nebo naopak k pokání a obrácení. Slovo hřích se tak dnes opět objevuje ve smyslu staré řecké hamartíja, onoho „minutí terče, bodu, cíle“. Takto byl převzat aristotelsko-stoickou tradicí, snad z technické terminologie lukostřelby.

A je to právě tento termín, který chtě nechtě museli použít i první křesťanští evangelizátoři pozdně helénského světa, aby jim tehdejší řecky mluvící světoobčan vůbec rozuměl. A ačkoliv se od dob apoštola Pavla (a jeho listu Římanům) až po Augustina (a jeho nauku o dědičné vině) snažili dát církevní teoretici této hamartíje zcela jiný význam, nepodařilo se to. Nejde to! Nic se z této naruby obrácené křesťanské hamartologie trvale v křesťanské praxi neujalo, jakkoliv se církev ve svých středověkých intelektuálech, jako byl svatý Anselm či Tomáš Akvinský, dopracovala k neuvěřitelně sofistikovaným spekulacím. Nejznámější z nich je jistě ona satisfakční teorie o podstatě hříchu jakožto porušení Božího zákona, vyžadujícím satisfakci od samotného Boha tím, že se skrze vtělení sebe sama sám se sebou usmíří…

Jenže dobro ani zlo, dobrý skutek ani hříšný skutek nejsou věci a nelze jich tedy ani „nabývat“ ani se jich pak vzápětí „zbavovat či je odstranit“, byť sebestarobylejším zpovědním obřadem. Jsou to dynamické procesy, slovesa bez infinitivu. Dobro lze pouze činit – s úspěchem nebo s hamartijí. To znali proroci i mučedníci všech dob a vyznání, a proto jsou dnes opět tak „v kurzu“. Ti totiž posilují příkladem i přímluvou, aby každý další prožil statečně svá životní dramata, plná tref, ale i plná hamartijí. A proto také, nebo možná především, pro křesťany ožívá v celé své původní síle autenticita Ježíšova životního svědectví, když přišel, aby ukázal, že i přes všechny hamartíje, neúspěchy, pády, křivdy atd. se dá nést lidský úděl božsky.

A pokud tedy platí, že člověk ve své bio-psycho-sociálně-spirituální rovině nemůže existovat bez alespoň občasného hamartánejn (míjení cíle), protože „nehotovost“ k němu přirozeně patří, pak je tato skutečnost nikoliv zdrcujícím faktem, ale výzvou: Ano, všichni jsme někdy a nějak zhřešili a hřešíme dál (srv. Ř 5,12), ale právě proto je Ježíšův mesiánský příběh a jeho přítomnost v nás lidech (pokud ji chceme) stálým zdrojem inspirace a naděje: Bůh je na naší straně, naší slabosti rozumí a posiluje nás, aby nás naše hamartíje nezlomily (viz konec Matoušova i Lukášova „otčenáše“), pokud to sami nevzdáme a ze svého života tuto naději nevyženeme.

A tak, i když je západní katolík dodnes sváděn k lákavě jednoduchému pojetí zpovědi jakožto „prádelny na jeho ohavné hříchy, zasluhující věčný trest, pokud se platně nevyzpovídá“, stále častěji ve své zpovědní praxi potkávám ty, kteří chtějí žít se svou hříšností dospěleji: Přicházejí totiž svého Mistra i touto starobylou zpovědní formou poprosit o pomoc, aby měli sílu využít své hamartíje – minutí ke svému přetavení a obrácení. Přicházejí prosit, aby se i oni stávali součástí Beránka Božího, který statečně nese hříchy světa, a aby se tak svět minutých cílů postupně a třeba i pomalu proměňoval v dobrý čin. Takovým lidem pak nejraději říkám na konci zpovědní liturgie ona svátostnou liturgií nařízená slova: „…ať ti skrze tuto službu církve (Bůh) odpustí hříchy a naplní tě pokojem…“

Autor je římskokatolický kněz a církevní právník.

Vytisknout