Hřích v pohledu Starého zákona | Lukáš Klíma

Hřích je ve Starém zákoně vylíčen jako individuální nebo kolektivní odchýlení v myšlení a jednání od Boží vůle, která je zjevena především v Božím zákoně. Hřích způsobuje narušení vztahu s Bohem a s bližními, což se v krajním případě projevuje zavrhnutím Hospodina nebo zavražděním bližního.

V kolektivní rovině je hřích představen především skrze postoje a jednání Izraelců, kteří jsou Hospodinovým lidem. To, že hřešili proti Hospodinu, svému Bohu (2Kr 17,7), je konkretizováno takto: „Zavrhli jeho nařízení i jeho smlouvu, kterou uzavřel s jejich otci, i jeho výstrahy, jimiž je varoval, a chodili za modlářským přeludem a přeludem se stali, následovali pronárody, které byly kolem nich, ačkoli jim Hospodin přikázal, aby nejednali jako ony. Ale oni opustili všechna přikázání Hospodina, svého Boha, a odlili si sochu, dva býčky, udělali si posvátný kůl, klaněli se veškerému nebeskému zástupu a sloužili Baalovi.“ (2Kr 17,15–16)

Přímo o kolektivním zavržení Hospodina čteme v Nu 11,20. Je to postoj, který znamená, že Hospodin se svými vysvoboditelskými činy ztratil pro lid veškerý pozitivní význam. Reakcí lidu na to, že je Hospodin vyvedl z Egypta, byl v dané chvíli nespokojený pláč. Vůči Hospodinu projev nepřátelství a odporu. Zavrhnout Hospodina je faktický opak toho, že Hospodin si svůj lid vyvolil. Hospodin si vyvolil Izraelce za svůj lid, zachránil je z otroctví; a tento lid pak Hospodina zavrhl, odmítl ho jako svého Boha. Místo Hospodina chodil za „modlářským přeludem“. Hebrejské slovo, které označuje tento „přelud“ (hevel), asociuje pomíjivost, nicotnost. A tak se Hospodinův lid, který zaměnil Hospodina za něco pomíjivého a nicotného, sám stává pomíjivým, propadá marnosti, stává se zbytečným. Tuto slovní hříčku najdeme také u proroka Jeremjáše: „Chodili za přeludem a přeludem se stali.“ (Jr 2,5b). Toto jednání lidu můžeme vnímat jako nejzazší projev kolektivního (celonárodního) hříchu, který pro lid představuje nebezpečí úplného zániku. Proroci pak svědčí o tom, že se tak nestane jen díky Hospodinovu slitování (Jr 12,15; 31,20; 33,26).

Důsledkem každého hříchu je tvorba bariéry, která lid od Boha odděluje: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.“ (Iz 59,2) Hříchy způsobují něco jako neproniknutelnou klenbu, oddělující nebe a zemi, znemožňující funkční kontakt mezi Bohem a člověkem.

Cestou z hříchu je pak „obrácení“, tedy odvrácení od hříchu a navrácení k Hospodinu, což je v hebrejštině vyjádřeno slovesným kořenem š-v-b. Součástí tohoto „obrácení“ je vyznání hříchu a prosba o jeho odpuštění. Příkladem kolektivní prosby, ve které je zdůrazněný motiv obrácení na několika úrovních, jsou například slova Žalmu 85: „Hospodine, projevoval jsi své zemi přízeň, úděl Jákobův jsi změnil (obrátil). Snímal jsi ze svého lidu nepravosti, přikrýval jsi všechny jeho hříchy. Svou prchlivost odkládal jsi zcela, přestával jsi (obrátil jsi) planout hněvem (doslova: obrátil jsi od planutí svůj hněv). Navrať se k nám (lépe přeloženo: obrať nás), Bože, naše spáso, učiň konec svému rozlícení!“ (Ž 85,2–5) Ve slovech tohoto žalmu zřetelně vyniká, že překonání hříchu může nastávat jen díky Hospodinovu jednání, které obrací, tedy zásadním způsobem mění situaci, způsobenou hříchem lidu. Jen Hospodin je ten, kdo může svůj lid zprostit jeho hříchů a navrátit jej k sobě. Hospodinovo obracející jednání v minulosti zakládá pro lid naději na to, že takto bude Hospodin opět jednat i nyní.

V rámci Božího řádu a Boží smlouvy je každý hřích, i takový, který se obrací proti bližnímu, vždy hříchem proti Bohu. Dobře patrné je to ze slov individuálního kajícího Žalmu 51, kde David reflektuje svůj hřích, kterého se dopustil s Bat-šebou, manželkou Uriáše. David zde Bohu vyznává: „Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu.“ (Ž 51,5–6) Slovy tohoto žalmu se dostáváme k pojednání o hříchu na individuální rovině.

V příběhu o Adamovi, Evě, hadu a stromu poznání ze 3. kapitoly knihy Genesis, patrně nejznámějším starozákonním příběhu o hříchu, který bývá tradičně chápán jako příběh o počátečním pádu, se slovo „hřích“ vůbec nevyskytuje. Toto slovo se poprvé v Bibli vyskytuje až v další kapitole, v souvislosti s tím, co říká Hospodin Adamovu synu Kainovi. V jistém smyslu jde o klíčovou starozákonní výpověď o hříchu a zároveň o výpověď jazykově i věcně nejednoznačnou. Ekumenický překlad zde uvádí: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Gn 4,7) Tento biblický verš není v jeho původním hebrejském znění snadno přeložitelný a pochopitelný. Slavný židovský komentátor Umberto Cassuto o něm říká, že je to jedna z nejobtížnějších a nejobskurnějších biblických vět. Staří rabíni tento verš počítali mezi pět nejednoznačných biblických veršů (Babylonský talmud, traktát Joma, 52b). Především se zde setkáváme s nejednoznačností syntaktického vztahu u infinitivu „nést“ nebo „pozvednout“, který ekumenický překlad v tomto verši interpretuje jako „přijmout“. Hebrejská věta působí dojmem, že v ní něco chybí, něco je v ní nedořečeno. Pro srovnání s ekumenickým překladem uvedu překlad rabína Efraima Sidona: „Není povznášející jednat dobře? Nebudeš-li jednat dobře, u vchodu číhá hřích a touží po tobě, ovládneš ho?“

Jedním z možných výkladů je chápat zde hřích jako kontrastní výraz ke konání dobra. Potom jde o Hospodinovo varování, které chce vést posluchače k uznání toho, že tam, kde je konáno dobro, tam je možnost „povznesení“, které může znamenat odpuštění hříchu nebo přijetí Hospodinem. Ovšem kde není dobro konáno, kde není přítomen dobrý úmysl, tam si hřích, obrazně řečeno, udělá pelech a člověka ovládne. O hříchu se zde mluví jako o nějakém zvířeti, které se uvelebí ve dveřích toho, kdo není na dobro orientován. A místo toho, aby člověk hřích ovládal, bude sám hříchem ovládnut.

Umberto Cassuto nabízí ještě jiné vyznění tohoto verše. Slovo „nést“ nebo „pozvednout“ se může na základě 1Pa 16,29 a Ž 96,8 (srv. také Sd 3,18 a 2Sa 8,2.6) vztahovat na přinášení obětí Hospodinu. Na těchto místech je sloveso „přinášet“ spojeno se stejným slovem pro oběť (mincha), které je použito i v příběhu o obětování Kaina a Ábela. Navíc slovesné tvary „budeš-li konat dobro“ a „nebudeš-li konat dobro“ lze přeložit také „je-li dobrá“ a „není-li dobrá“, protože druhá osoba mužského rodu má v tomto případě v hebrejštině stejný tvar jako třetí osoba ženského rodu a nevyjádřeným podmětem v ženském rodě by mohla být právě oběť. Verš by se potom interpretoval takto: Zda to není tak, že je-li dobrá přinesená (nebo pozdvihnutá oběť) nebo není-li dobrá, hřích leží ve dveřích. Slovo „oběť“ je pak to, co v textu chybí. Toto slovo však může být doplněno na základě kontextu, kterým je Kainovo a Ábelovo přinesení oběti Hospodinu.

Hřích podle této interpretace představuje stálé nebezpečí, nehledě na to, jestli je přinesená oběť dobrá, nebo není. Tato interpretace zdůrazňuje, že hřích je především morální, nikoli kultická kategorie a je potřeba na něj dávat pozor, protože je stále blízko a dychtí po tom, aby člověka ovládl. Tato interpretace naznačuje, že přinášení obětí není v posledku řešením problému hříchu. Výrok je Hospodinovým varováním před mocí hříchu, který se nevztahuje jen na Kaina, ale platí pro všechny posluchače a čtenáře tohoto biblického vyprávění. Kain pak dále ve vyprávění vystupuje jako ten, kdo na toto varování nedbá, na Hospodinova slova nereaguje a je dychtivostí hříchu zcela ovládnut, což vede k tomu, že svého bratra zabije.

Druhou nejednoznačností tohoto verše je, k čemu vztáhnout pojem „uvelebit se“, který se většinou vztahuje k předchozímu slovu „hřích“. Jestliže Kain nebude konat dobro, hřích se uvelebí u dveří. Problém tohoto pojetí je v tom, že hebrejské slovo „hřích“ (chatat) je ženského rodu a osobní zájmena v pokračování této věty jsou rodu mužského. Jako možnost, která více odpovídá hebrejské gramatice, se pak nabízí, že ten, kdo je situován ke dveřím, kterými vstupuje hřích, a dychtí po Kainovi, je jeho bratr Ábel. Tedy pokud Kain nebude orientován na dobro, stane se to, že jeho bratr Ábel pro něj bude vstupní branou hříchu a namísto bratrského soužití nastoupí dychtivost a snaha o nadvládu. Potom jde v této větě o Hospodinovo varování, které vyjadřuje, že nekonat dobro otvírá dveře hříchu, který má podobu radikálního rozvratu bratrského vztahu.

Při snaze o porozumění a smysluplnou interpretaci původního textu se lze jen stěží ubránit dojmu, že nejednoznačnost tohoto eticky prominentního textu je záměrná, protože interpretovu pozornost provokuje k tomu, aby jej opakovaně promýšlel a hledal jeho význam, což je umocněno celkovou formou výpovědi, která je formulována jako rozvažující otázka: „Zda to není tak, že …?“ A posluchač/čtenář o tom má pouvažovat a pak kladně přitakat. Ano, skutečně je to tak.

Hospodin touto otázkou reaguje na Kainovu „pokleslou tvář“, o které čteme v předchozím verši a která znázorňuje jeho neschopnost komunikace. Kain Hospodinu na jeho varovnou otázku neodpovídá. Jeho neschopnost komunikace se pak projeví i ve vztahu k jeho bratru. V následujícím verši čteme o tom, že Kain řekl Ábelovi, svému bratru … a už nečteme, co mu řekl. Místo toho příběh pokračuje tím, že když byli spolu na poli, Kain svého bratra zabil. Hřích se projevil nejdříve jako neschopnost komunikace s Bohem i s bratrem a pak jako vražda.

Hřích je pro Starý zákon velké a pestře pojednávané téma, a proto není snadné udělat exemplární výběr textů, které by tuto pestrost zachytily dostatečně reprezentativním způsobem. Přiblížení výše uvedených starozákonních textů, které hřích nějak tematizují, je spíše jen pro první přiblížení, které se snaží fenomén hříchu nahlédnout v kolektivní i individuální rovině.

Autor je evangelický farář, člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout