Hřích a svátost smíření. Katolická teorie a praxe | Libor Ovečka

Toto pojednání je psáno z hlediska katolických pozic, které se mohou od evangelických v mnohém lišit. Nutnost a hodnotu pokání poznávají všichni křesťané, avšak katolická (a pravoslavná) církev ví také o svátosti smíření, jež je součástí celého kajícího smýšlení a života církve. Evangelické církve nemají svátostnou formu pokání, ale katolická církev si jejich snahy po očistě, kajícnosti a pokání váží.

Pokusíme se v tomto pojednání poukázat na těžkosti zejména katolické praxe pokání, která se někdy může odchylovat od teoretické nauky.

Katolická teologie i pastorační praxe jasně rozlišuje těžký (smrtelný) hřích a hřích lehký. Těžký hřích člověku zásadním způsobem mění životní směr. Jestliže dosavadně směřoval k dobru, těžkým hříchem se obrací ke zlu a odvrací se od dobra, a tedy i od Boha. Samozřejmě má vždycky šanci nápravy, ta ale není snadná.

Lehkým hříchem člověk také narušuje svůj vztah k Bohu i k bližním, udělá falešný krok, ale směr k dobru neztrácí.

Lidé často při zpytování svědomí odhalují své individuální hříchy, např. provinění proti mravním ctnostem. Tento přístup však nepostihuje celý rozsah jednání člověka a morální zodpovědnosti. Strukturální (sociální) hřích neboli hříšná společenská struktura je situace, ve které se nachází člověk, který si vůbec nemusí být vědom nějakého svého individuálního hříchu, ale má přesto podíl na společenském zlu, jako třeba ten, kdo žije klidně v bohaté evropské zemi, aniž by si byl vědom toho, že na jiném kontinentě se žije v bídě, na které on má svůj podíl viny. Nebo někdo se může opakovaně vyznávat z roztržitosti v modlitbě, ale že svou nedbalostí poškozuje životní prostředí, ho ani nenapadne. Nemít podíl na strukturálním hříchu je často skoro nemožné, neboť se nemůžeme vymanit ze společnosti, ve které žijeme.

Je na místě zmínit papeže Jana Pavla II. i papeže Františka, kteří velmi výrazně ukazují na hříšné až zločinné struktury zla, v nichž lidé musejí žít a musejí se podílet na jeho konání. Takovou hříšnou strukturou nejsou jen despocie, ale také situace války nebo vykořisťování lidí v méně rozvinutých zemích (dětská, otrocká práce za nízkou mzdu apod.). Je nezbytné si tuto dimenzi hříchu a zla uvědomovat a alespoň nějakým způsobem se snažit jí čelit (humanitární pomoc, dobrovolnictví, fair trade…), protože skutečné pokání musí vyústit ve snahu o změnu svoji i změnu poměrů.

Co je to tedy hřích? Těžký hřích (smrtelný hřích) je zlý čin, který se týká závažné věci a který člověk vykoná s jasným poznáním a dobrovolně, tedy s plnou svobodou a v rozporu s Božím zákonem či Boží vůlí. Záleží přitom na subjektivním vědomí, neboť pro morální hodnotu lidského skutku je rozhodující vědomí a svědomí člověka, tedy jeho úmysl, nikoliv vnější skutek.

Vlastní vědomí a úmysl je věc svědomí. Jeho hlas je rozhodující. Jestliže schází plné vědomí nebo plná svoboda, nemůže být zlý skutek těžkým hříchem.

Svým zlým skutkem člověk na sebe uvalí vinu, která volá po nápravě a odpuštění. Lidská vina má i svůj náboženský rozměr, obrací se i proti Bohu. Každý hřích má několik dimenzí – znamená narušení vztahu k Bohu, tedy odvrat od dobra, zároveň narušení vztahu k druhému člověku, k sobě samému (zatěžuje člověkovo svědomí, zatemňuje jeho vztahy).

Pro věřícího člověka, který se v těžkém hříchu vzdálil od Boha, zůstává osobní přiznání a osobní rozhřešení jediným řádným způsobem, jak v církvi najít s Bohem smíření. Člověk se může zbavit viny a dosáhnout odpuštění Boha, případně i člověka, jestliže svého zlého činu nebo postoje lituje, odvrátí se od zla a své jednání či smýšlení změní. V katolické církvi pro takovou změnu existuje jedna ze svátostí, svátost smíření, která má být obratem v životě. Pravé místo svátosti smíření je ve fázi, kdy se člověk rozhodne změnit svůj život a odvrátit se od zla k dobru. Člověk se vydá na cestu nápravy, jejíž je svátost smíření vrcholem. Proces svátostné nápravy života zahrnuje poznání hříšného činu, zpytování svědomí, lítost nad hříchy, vyznání hříchů, předsevzetí už se hříchu nedopouštět, přijetí uloženého skutku pokání, rozhřešení. Při rozhřešení zpovědník, kněz, pronáší modlitbu slovy:

„Bůh, Otec veškerého milosrdenství smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“

Co se týče vyznání hříchů, je zpovědník vázán zpovědním tajemstvím mlčenlivosti, nesmí skutečnosti sdělené ve svátostném vyznání žádným způsobem zneužít či využít. Může jedině od penitenta žádat, aby svůj trestný čin např. oznámil policii. Zaručená mlčenlivost tedy dává kajícníkovi (penitentovi) svobodu, aby mohl mluvit o sobě a o svých zlých skutcích zcela otevřeně a s důvěrou.

Úkolem zpovědníka není jen udělit kajícníkovi rozhřešení, nýbrž v rozhovoru či poučení pomoci kajícníkovi udělat v životě další krok, někam se posunout. K tomu má sloužit i skutek pokání, který má být výrazem kajícnosti, má pomoct k nápravě. Výrazem odvrácení od zla musí být i rozhodnutí a snaha napravit či kompenzovat škodu, která byla hříchem způsobena, pokud je to možné.

Materiální a formální hřích

Formální hřích je skutek, který člověk koná svobodně, z vlastní vůle, s vědomím, že koná zlo. Nezáleží na tom, má-li člověk pravdu, anebo se mýlí.

Materiální hřích je skutek, kterým člověk koná zlo, ale není si toho vědom, nekoná je svobodně a z vlastní vůle, takže to ve skutečnosti není hřích. Snad by bylo o takovém skutku vhodnější říct, že je to skutková materie, jež se může stát hříchem, pokud bude vykonána vědomě, svobodně a dobrovolně.

Nelze tedy zjednodušeně říct, že hřích je to, co je v rozporu se zákonem. Zda je určitý skutek hříšný (formálně), závisí na náhledu svědomí jednajícího člověka.

Přežívající stinné stránky a nejasnosti katolické tradice

Přestože katolická církev má zdánlivě jednotnou nauku, projevují se v teologických názorech jednotlivých věřících i jednotlivých kněží značné rozdíly. Částečně je to dáno tím, že někteří vycházejí z církevní nauky, jak se předkládala před mnoha desetiletími, a ne z jejího současného stavu. Nauka víry církve přetrvává věky, ovšem praxe života křesťanů se nutně vyvíjí v souvislosti s vývojem společnosti.

Podle tradice, trvající staletí a obsažené např. v dosud užívaných písních, je Bůh hříchem urážen, na hříšného člověka se hněvá a je připraven ho potrestat. Svátost smíření neumožňuje penitentovi Božímu trestu se vyhnout, ale aspoň zruší Boží hněv a osvobodí člověka od věčného zavržení. Zůstává na něj však uvalen časný trest. To je uvedeno např. v konstituci II. vatikánského koncilu Lumen gentium, čl. 11: „Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení.“

Současná církevní nauka však nemluví o Božím hněvu, nýbrž o Božím milosrdenství, odpuštění a lásce. V některých kázáních však dodnes slyšíme prvořadě o hříchu člověka a Božím trestu, bez ohledu na to, že mluvit o hříchu a nemluvit zároveň o vykoupení, odpuštění, spáse by bylo samo o sobě zavádějící, špatné či dokonce hříšné.

Jak často se má tato svátost smíření přijímat? Křesťan katolík má povinnost ve svátosti smíření vyznat všechny těžké, tedy smrtelné hříchy. Tato povinnost je ovšem relativní, protože těžkého hříchu v pravém smyslu se člověk obvykle nedopouští často, pokud vůbec. Tuto výhradu ovšem zpravidla katechismové příručky neuvádějí, přesto že Kodex kanonického práva (CIC 989) říká: „Každý věřící, jakmile dospěl do věku užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy.“ Tuto povinnost tedy nemá, pokud se těžkého hříchu nedopustil, resp. není si žádné těžké viny vědom. Přesto i tomuto člověku církev doporučuje, aby v časových odstupech, ve kterých lze vlastní život ještě přehlédnout, svátost smíření přijímal.

Často se vyznávají jen drobné nedokonalosti, které zřejmě nejsou hřích; drobné skutky, které člověk koná celá léta a ze kterých se třeba pravidelně zpovídá. Tím dává najevo, že si je jich vědom, ale vlastně nevyvine rozhodné úsilí se jich zbavit. Někteří zpovědníci proto uvádějí, že většina zpovědí, které vyslechnou, je zbytečná.

Po staletí se v lidech pěstuje vědomí, že jsou hříšní a že je třeba, aby činili pokání. Jako by byli stále v zajetí prvotního hříchu, ze kterého ale přece byli vysvobozeni křtem. Je proto třeba, říká se jim, aby velmi často přijímali svátost smíření, při které ovšem nevyznávají žádné těžké hříchy, nýbrž pouze nedokonalosti. A tak své vědomí hříšnosti stále udržují, často falešným způsobem.

Dědičná vina

Skrze prizma dědičné viny či dědičného hříchu pohlížíme na člověka jako na hříšníka samovolně směřujícího k zatracení. To je ovšem omyl, neboť dědičný hřích nemá nic společného s mravní nedokonalostí či s tendencí zaprodat se zlu.

Dochází ke zmatení dvou odlišných pojmů, hříchu mravního a dědičného. Tzv. dědičný hřích je stav vzdálení od Boha, do kterého se člověk rodí, a nemá nic společného s morálním hříchem, morálním zlem, vědomým a svobodným zlým jednáním, které je obráceno proti Bohu.

Krize svátosti smíření?

Zdá se, že v současné době svátost smíření prochází krizí. Mnozí věřící zřejmě nepociťují nutnost či povinnost vyznávat své hříchy ve zpovědi, neboť jsou méně závislí na vnější církevní autoritě, než to bylo řekněme před 50 lety. Emancipovali se od vnější autority a získali novou svobodu svědomí. Přistupují proto ke svátostnému přijímání, aniž by předtím ve svátosti vyznávali své hříchy. Nová svoboda, i svoboda vůči patriarchální církevní autoritě, je každopádně věc pozitivní. Koresponduje s úsilím papeže Františka podpořit snahu o to, aby církev měla více synodální charakter, tedy aby respektovala hlas místních církví, diecézí a farností, a to přesto, že si zachovává svou centralistickou strukturu. Ta má ovšem dbát na jednotu ve víře a zároveň ponechávat jednotlivcům a místním církvím volnost v jejich jednání, které má být odpovědí na Boží zjevení i na místní podmínky.

Je třeba kultivovat svědomí a rozvíjet vědomí souvislostí, vědomí společenské dimenze osobního hříchu i zla ve světě, osvobodit se od soustředění na sebe, ale zaměřit svou pozornost na účinné pokání v tom smyslu, že se změna smýšlení (což je možná správnější překlad slova metanoia) musí objevit v životě člověka. Je třeba hledat jiné či nové formy vyjádření kajícího smýšlení, úsilí o nápravu, a to jak ve vztahu k Bohu, tak k okolnímu světu.

Autor přednáší morální teologii na Katolické teologické fakultě UK.

Vytisknout