Horní Uhry evangelické | Martin C. Putna

Dál po Štúrovi, po celé 19. století, trvá ve slovenské kultuře evangelická dominance. Na budově bývalého lycea stojí památník od Dušana Jurkoviče, jednoduše elegantní neoklasická architektonizace pamětní desky se jmény slavných absolventů lycea, od Kollára, Šafaříka a Palackého přes Štúra až po Štefánika; a věru, lze se spíš ptát, kdo ze slovenských literátů 19. století tam uveden není, než kdo tam je. A kdo tam není, je pravděpodobně uveden na podobné, byť ne umělecky tak exkluzivní pamětní desce u evangelického lycea v Kežmarku.

Vzhledem k česko-slovenské evangelické kulturní kontinuitě je přirozené, že tyto kulturní vrstvy dovedly Slováky k politickému spojení s Čechy, jež dokonali evangelík Štefánik s evangelickým konvertitou, po otci Slovákem Masarykem (který ostatně o Kollárovi roku 1895 s porozuměním psal v České otázce). A když ti zavedli „evangelickou“ politickou demokracii a když začalo jít o reálnou masu lidu, nikoliv o elity – přišel Hlinka s lidovým katolicismem a jejich dědictví, nově zformovaný národ, shrábl.

To je tedy linie, která vede v hornouherském čase – od českého exulanta Třanovského až k zakladatelům Československa. Lze ji do nějaké míry najít i v hornouherském prostoru. Podél karpatského oblouku je od západu k východu položena šňůra hornouherských měst – a jako by byla opravdu náhrdelníkem z kamenů dvojího druhu a dvojí velikosti, rytmicky se střídajících. V Prešpurku/Bratislavě je to jen evangelická enkláva, vládnoucím náboženstvím vystrčená za hradby, kde o ní dodnes svědčí jak bývalé lyceum s klasicizující Jurkovičovou deskou, tak stále sloužící klasicistní evangelický kostel. V katolickém prostoru vinařských svahů pak tvoří enklávu okolí Modry, druhdy útočiště Štúrovo a též domov rodu Jurkovičů, z nichž vzešel i architektonický ztělesnitel československé ideje. Následuje „uherský Řím“ – jezuitská Trnava. Za ní, tentokrát na druhé straně hor, další evangelická enkláva – Krmanova Myjava. Po většinově katolickém Trenčíně a Žilině přichází Turčianský svatý Martin, který se sice nazývá po katolicku, ale městečka a vesnice v jeho okolí zrodily a vychovaly Kollára, a nejen jeho. Poté katolický Ružomberok, město Antona Hlinky, svatyně slovenského klerofašismu. A zas evangelický Liptovský svatý Mikuláš, kdysi působiště Třanovského-Tranoscia a nyní sídlo nakladatelství Tranoscius. Posledním evangelickým kamenem je pak Spiš, zejména enklávy ve spišských „metropolích“ Kežmarku a Levoči – enklávy zdejších tiskáren a škol, z nichž na tu levočskou se přesunul z Bratislavy vyhnaný Štúr. Jak šňůra začala – enklávou, lyceem a Štúrem – tak se i uzavírá.

A jak se tato linie v hornouherském čase, tato šňůra v hornouherském prostoru zapsala do dějin hornouherského ducha? Co mají všichni ti mužové společného, krom toho, že jsou evangelíci a že píší – do Štúra česky, od Štúra slovensky? Jsou mezi nimi průlomoví náboženští myslitelé? Zcela jistě ne. Jsou mezi nimi umělci evropského významu? V jistém smyslu, zejména svou jazykovou tvořivostí, snad Kollár. Zpravidla jsou tito mužové jen drobní udržovatelé tradic své komunity. Kollár a Štúr působí jako radikální inovátoři tradic, ale mnohem typičtějším postojem je opatrný, kultivovaný a kultivující konzervatismus.

A přece: Tito mužové obvykle procházeli formativní zkušeností mimo svou komunitu a mimo Uhry. Odcházeli totiž na teologická studia na univerzity do protestantských německých zemí – do Wittenbergu, Jeny, Lipska, Halle či Altdorfu. Činili tak prvotně z nouze – proto, že v „královských Uhrách“ nebyla evangelická univerzita. Nouze se však proměnila v požehnání: Mládenci – Simonides a Masník a Krman z Wittenbergu, Bel a Štúr z Halle, Tablic a Šafařík a Kollár z Jeny, Doležal z Altdorfu – nesli domů vědomí o soudobých intelektuálních proudech nejen teologických, jež by jinak do Uher těžko pronikaly. Nesli nejdřív pietismus, ale brzy i (v barokních možnostech) experimentální vědu, osvícenství, klasicismus, romantismus, myšlení o národech a jazycích i myšlení o sociálních otázkách. Díky těmto „novotám“ hornouherské (česko)slovenské evangelictví zůstává kontrakulturou vůči vládnoucímu náboženství – ale není kontrakulturou vůči modernitě. Naopak je v Horních Uhrách její avantgardou. Je to pokus o modernější náboženství.

Církevní představení těchto mužů i posluchači jejich kázání se někdy divili. Ale kulturní a duchovní dějiny Slováků v Horních Uhrách se nemohou dost naděkovat – tak jako děkuje Kollár v kázání Nábožný pohled na tú krajinu, která jest matka evangelickéj víry (1835): „v tom kraji, z kterého naši mladí kazatelé evangeličtí světlo do našéj vlasti přinášajú a kterému i my nejen za našu víru ale i za našu vzdělanost děkovati máme.“

Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy

úryvek z kapitoly Horní Uhry

Praha, Vyšehrad 2018, 384 s.

Autor je literární historik.

Vytisknout