Hledání klíče k záhadě [Jiří Schneider]

Hledání klíče k záhadě

To že jsme recenzovali první dva díly Sidonovy tetralogie (KR 4/2014 a 3/2015), nás zavazuje pokračovat. Třetí díl se příznačně tajemně nazývá Puzzle, což česky znamená záhadu či rébus. Je mi „záhadou“, zda si čtenář časoprostorový „rébus“, který autor vytvořil a podává po dávkách, vůbec může složit do smysluplného celku. Pro recenzenta je to úkol značně obtížný. V anotaci nakladatele se k tomuto dílu píše, že „autorova fantazie zaplétá čtenáře do smyček času a vrstev historie“. A přestože „i tentokrát jsou součástí autorova vyprávění humor a erotika“, není to žádná lehká letní četba, no posuďte: „…nebyla to žena z masa a krve, ale Anima společná nám všem. Lilit, původní žena Adamova!“ Napínavá pouť spletí lidských příběhů směřuje k tázání po základních otázkách lidské existence a pokušení skrytých v zákrutách lidské mysli.

K povaze třetího dílu odkazuje i motto, které překvapí archetypálním odkazem: „V tiché části mého já byla legenda, již ona živila. Stejně jako v Bibli byla o stromu, pod nímž stála žena s jablkem v dlani, Eva“ (Henry Miller, Sexus). I tentokrát se při cestování časem a prostorem, plným objevujících se a mizejících dvojníků nenápadně odpoutáváme od známé skutečnosti. Autor se zmocnil klíčů k branám času a prostoru a plně se těší licencí odklonit běh dějin a vytvářet dějiny a světy paralelní. Mocenský potenciál takového poznání je pro osoby v jeho příběhu nedozírný.

Na počátku příběhu byl vědecký ústav, který se v daleké budoucnosti zabývá přípravou a vysíláním svých agentů do minulosti, aby nastavili chod dějin na správnou kolej – „Předpokládali jsme, že vymazáním zásahů, v jejichž důsledku došlo k rakovinnému bujení světů, se stvoření vrátí do stavu, který by nastal přirozeným vývojem.“

Jak by takový výsadek do konkrétního času a místa mohl probíhat? V minulých dílech si autor vystačil s popisem stroje času, Raumschiffu, který může toho, kdo jej umí s pomocí starobylého stříbrného poháru ovládat, přenést v čase. V tomto díle se pojednou dozvídáme, že se může přesunovat pouhé vědomí, samotná duše člověka. Autor popisuje mechanismus ovládnutí cizího já jako posednutí démonem. Podrobně líčí, jak se do cizího mozku, do jeho amygdaly, dostane dybuk, který pak řídí její jednání, aniž si je toho dotčený člověk vědom. Od toho okamžiku přestává být jisté, kdo promlouvá skrze tu kterou osobu příběhu. Protagonisté si tak nemohou být jisti, kým vlastně jsou, mají v nevědomí skryté vzpomínky na budoucnost nebo minulost. Jejich existenciální nejistota je styčným bodem se světem, který čtenář poznává – „Existuje nějaký důkaz, že dvě osoby, které teď odešly, a my dva, kteří jsme tu zůstali, nejsme součástí halucinace jednoho z nás dvou?“ Děje se tu cosi, co nemáme pod kontrolou a co je výsledkem tajemné souhry, která zavdává podnět ke konspiračním a paranoidním děsům, že „všechno je jinak“. Dostane-li se pak takovému myšlení mocenských nástrojů, je, alespoň v autorově představivosti, zaděláno na další tragédii.

I v třetím dílu jsou tak hrdinové příběhu v ohrožení, když se mocní tohoto světa snaží dostat tyto klíče pod svou kontrolu a naplno rozehrávají zápletky mocenských manipulací. Ve známých historických kulisách se tu a tam objeví odchylka a je za ní cítit autorovo ironické pousmání. Například když porevolučním československým prezidentem je Alexandr Dubček, když poslední sovětský generální tajemník se jmenuje Ljubimov (byť je jeho ženou jakási Raisa), Rusko se stává členem NATO a Ljubimov je pak zvolen generálním tajemníkem, zavražděn není Jicchak Rabin ale Šimon Peres a podobně. Nu a v některých případech se podobnost v líčení konkrétních postav s reálnými osobami z autorova okolí – pochopitelně čistě náhodná – zdá jako poťouchlá provokace autorova dybuka, kvůli níž se autor raději skryl za pseudonym. Jindy si zas prostřednictvím postav vyřizuje účty s reálnými osobnostmi. Rozčilení jedné z postav dává průchod hněvu na Elie Wiesela kvůli tomu, že pro vyvraždění miliónů Židů nacisty a jejich spolupachateli zavedl termín holocaust odkazující k chrámové zápalné oběti: „Vidím mu až do ledvin! ...Milují jen mrtvé Židy, viz ta mrtvola na kříži, a tak jim na kříž pověsil celých šest milionů Židů, aby nás milovali také! Je novým věrozvěstem beránka, jenž smyl hříchy lidstva!“ Nedotýká se tu ovšem citlivého bodu v postoji k tragédii šoa, jehož si křesťané nejsou vždy vědomi?

V krátké recenzi nemá smysl popisovat dějovou zápletku. Spíše stojí za to zaměřit pozornost na některé pasáže, v nichž autor nechává postavy často ostrými slovy tlumočit okrajové a velmi neortodoxní názory: „[Vyděsila ho] šílená představa, že by vrah izraelského ministra zahraničních věcí měl být očekávaným Mesiášem ben Davidem.“ Ano, náboženské zdůvodnění atentátu není bohužel jen věcí sci-fi literatury…

Jinde zase dává krátká úvaha čtenáři možnost zasadit celý příběh do hlubšího myšlenkového rámce a je příležitostí uprostřed příběhu se zastavit: „Židovský Bůh je žárlivější než naše mamuša. Také neustále tátu zkoušela, jestli jí nezahýbá…S takovým egocentrickým Bohem, který se neustále potřebuje ujišťovat, že ho milujeme celým svým srdcem, celou svou duší a ze všech svých sil, a udržuje v nás po celé generace pocit viny, že ho nemilujeme dostatečně věrně, je těžké pořízení, to musíš uznat, jenomže nám to asi vyhovujeme a držíme se ho jako klíšťata. Nemám pro to jiné vysvětlení, než že ho potřebujeme.“

A jsou chvíle, kdy vám při četbě zatrne, třeba při projevu, zdůvodňujícím mírovou operaci NATO v Izraeli: „Tolerovali jsme nechuť sionistů uzavřít spravedlivý mír s jejich arabskými sousedy. Abychom nebyli obviněni z antisemitismu, nechtěli jsme od našich arabských přátel slyšet o věrolomnosti izraelské vlády. Zavírali jsme oči před příkořím, páchaném na palestinském obyvatelstvu. Nechávali jsme se zastrašit argumentem, že cílem spravedlivého boje palestinského lidu je nový holocaust. Ale tím jsme jen přilévali oleje do ohně opovážlivosti sionistických vůdců…“ Pokud jste se ve vrstvách příběhů pomalu ale jistě ztráceli, vrací vás to do reality – obětí se stávají zase a znovu Židé…

Jiří Schneider

Chaim Cigan: Puzzle. Kde lišky dávají dobrou noc III.

Praha, Torst 2016

Vytisknout