Hledání klíče k záhadě [Jiří Schneider]
Hledání
klíče k záhadě
To že jsme recenzovali první
dva díly Sidonovy tetralogie (KR 4/2014 a 3/2015), nás zavazuje
pokračovat. Třetí díl se příznačně tajemně nazývá Puzzle,
což česky znamená záhadu či rébus. Je mi „záhadou“, zda si
čtenář časoprostorový „rébus“, který autor vytvořil a
podává po dávkách, vůbec může složit do smysluplného celku.
Pro recenzenta je to úkol značně obtížný. V anotaci
nakladatele se k tomuto dílu píše, že „autorova fantazie
zaplétá čtenáře do smyček času a vrstev historie“. A
přestože „i tentokrát jsou součástí autorova vyprávění
humor a erotika“, není to žádná lehká letní četba, no
posuďte: „…nebyla to žena z masa a krve, ale Anima
společná nám všem. Lilit, původní žena Adamova!“ Napínavá
pouť spletí lidských příběhů směřuje k tázání po
základních otázkách lidské existence a pokušení skrytých v
zákrutách lidské mysli.
K povaze
třetího dílu odkazuje i motto, které překvapí archetypálním
odkazem: „V tiché části mého já byla legenda, již ona živila.
Stejně jako v Bibli byla o stromu, pod nímž stála žena
s jablkem v dlani, Eva“ (Henry Miller, Sexus).
I tentokrát se při cestování časem a prostorem, plným
objevujících se a mizejících dvojníků nenápadně odpoutáváme
od známé skutečnosti. Autor se zmocnil klíčů k branám
času a prostoru a plně se těší licencí odklonit běh dějin a
vytvářet dějiny a světy paralelní. Mocenský potenciál takového
poznání je pro osoby v jeho příběhu nedozírný.
Na
počátku příběhu byl vědecký ústav, který se v daleké
budoucnosti zabývá přípravou a vysíláním svých agentů do
minulosti, aby nastavili chod dějin na správnou kolej –
„Předpokládali jsme, že vymazáním zásahů, v jejichž
důsledku došlo k rakovinnému bujení světů, se stvoření
vrátí do stavu, který by nastal přirozeným vývojem.“
Jak
by takový výsadek do konkrétního času a místa mohl probíhat?
V minulých dílech si autor vystačil s popisem stroje
času, Raumschiffu,
který může toho,
kdo jej umí s pomocí starobylého stříbrného poháru
ovládat, přenést v čase. V tomto díle se pojednou
dozvídáme, že se může přesunovat pouhé vědomí, samotná duše
člověka. Autor popisuje mechanismus ovládnutí cizího já jako
posednutí démonem. Podrobně líčí, jak se do cizího mozku, do
jeho amygdaly, dostane dybuk, který pak řídí její jednání,
aniž si je toho dotčený člověk vědom. Od toho okamžiku
přestává být jisté, kdo promlouvá skrze tu kterou osobu
příběhu. Protagonisté si tak nemohou být jisti, kým vlastně
jsou, mají v nevědomí skryté vzpomínky na budoucnost nebo
minulost. Jejich existenciální nejistota je styčným bodem se
světem, který čtenář poznává – „Existuje nějaký důkaz,
že dvě osoby, které teď odešly, a my dva, kteří jsme tu
zůstali, nejsme součástí halucinace jednoho z nás dvou?“
Děje se tu cosi, co nemáme pod kontrolou a co je výsledkem tajemné
souhry, která zavdává podnět ke konspiračním a paranoidním
děsům, že „všechno je jinak“. Dostane-li se pak takovému
myšlení mocenských nástrojů, je, alespoň v autorově
představivosti, zaděláno na další tragédii.
I v
třetím dílu jsou tak hrdinové příběhu v ohrožení, když se
mocní tohoto světa snaží dostat tyto klíče pod svou kontrolu a
naplno rozehrávají zápletky mocenských manipulací. Ve známých
historických kulisách se tu a tam objeví odchylka a je za ní
cítit autorovo ironické pousmání. Například když porevolučním
československým prezidentem je Alexandr Dubček, když poslední
sovětský generální tajemník se jmenuje Ljubimov (byť je jeho
ženou jakási Raisa), Rusko se stává členem NATO a Ljubimov je
pak zvolen generálním tajemníkem, zavražděn není Jicchak Rabin
ale Šimon Peres a podobně. Nu a v některých případech se
podobnost v líčení konkrétních postav s reálnými osobami
z autorova okolí – pochopitelně čistě náhodná – zdá
jako poťouchlá provokace autorova dybuka, kvůli níž se autor
raději skryl za pseudonym. Jindy si zas prostřednictvím postav
vyřizuje účty s reálnými osobnostmi. Rozčilení jedné z postav
dává průchod hněvu na Elie Wiesela kvůli tomu, že pro
vyvraždění miliónů Židů nacisty a jejich spolupachateli zavedl
termín holocaust odkazující k chrámové zápalné oběti:
„Vidím mu až do ledvin! ...Milují jen mrtvé Židy, viz ta
mrtvola na kříži, a tak jim na kříž pověsil celých šest
milionů Židů, aby nás milovali také! Je novým věrozvěstem
beránka, jenž smyl hříchy lidstva!“ Nedotýká se tu ovšem
citlivého bodu v postoji k tragédii šoa, jehož si křesťané
nejsou vždy vědomi?
V krátké
recenzi nemá smysl popisovat dějovou zápletku. Spíše stojí za
to zaměřit pozornost na některé pasáže, v nichž autor
nechává postavy často ostrými slovy tlumočit okrajové a velmi
neortodoxní názory: „[Vyděsila ho] šílená představa, že by
vrah izraelského ministra zahraničních věcí měl být očekávaným
Mesiášem ben Davidem.“ Ano, náboženské zdůvodnění atentátu
není bohužel jen věcí sci-fi literatury…
Jinde
zase dává krátká úvaha čtenáři možnost zasadit celý příběh
do hlubšího myšlenkového rámce a je příležitostí uprostřed
příběhu se zastavit: „Židovský Bůh je žárlivější než
naše mamuša. Také neustále tátu zkoušela, jestli jí nezahýbá…S
takovým egocentrickým Bohem, který se neustále potřebuje
ujišťovat, že ho milujeme celým svým srdcem, celou svou duší a
ze všech svých sil, a udržuje v nás po celé generace pocit
viny, že ho nemilujeme dostatečně věrně, je těžké pořízení,
to musíš uznat, jenomže nám to asi vyhovujeme a držíme se ho
jako klíšťata. Nemám pro to jiné vysvětlení, než že ho
potřebujeme.“
A
jsou chvíle, kdy vám při četbě zatrne, třeba při projevu,
zdůvodňujícím mírovou operaci NATO v Izraeli: „Tolerovali
jsme nechuť sionistů uzavřít spravedlivý mír s jejich
arabskými sousedy. Abychom nebyli obviněni z antisemitismu,
nechtěli jsme od našich arabských přátel slyšet o věrolomnosti
izraelské vlády. Zavírali jsme oči před příkořím, páchaném
na palestinském obyvatelstvu. Nechávali jsme se zastrašit
argumentem, že cílem spravedlivého boje palestinského lidu je
nový holocaust. Ale tím jsme jen přilévali oleje do ohně
opovážlivosti sionistických vůdců…“ Pokud jste se ve
vrstvách příběhů pomalu ale jistě ztráceli, vrací vás to do
reality – obětí se stávají zase a znovu Židé…
Jiří
Schneider
Chaim
Cigan: Puzzle. Kde lišky dávají dobrou noc III.
Praha,
Torst 2016