HUMANISMUS JERONÝMA PRAŽSKÉHO [Amedeo Molnár]

Připomeňme jej aspoň na rozloučenou s rokem, s nímž uplynulo i 550. výročí jeho smrti na kostnické hranici. Ze všech Husových spolupracovníků měl Jeroným některými stránkami své podmanivé osobnosti, schopné převleků, ne však přetvářky, nejblíž k snahám humanisty. To svým způsobem vytušil Poggio Bracciolini, svědek jeho posledních okamžiků. Poggio arci přestal na vnějším gestu, jakkoli posvěceném neústupností mučednickou. Viděl před sebou silného jedince tam, kde umíral po vlastním svědectví jen človíček, homuncio, zchvácený nikoli svým výkonem, ale majestátem zákona Božího. Jeronýmův humanismus je koneckonců poslušným následováním Člověka, který šel před námi první a strhl nás k neposlušnosti vůči všemu lidskému, povyšovanému do dimensí nadlidských a proto nelidských. Uvědomělý laik, s jasným vědomím, že posláním teologie je „pravdivě mluvit o Bohu“, necouvl ani před požadavkem pravdivě mluvit o člověku. Za to, že takto promluvil i o Husovi, třebaže ho před tím zapřel, zaplatil životem. Jsme „lidičkové nestateční“, mohl po Husovi opakovat; on, který věděl, jak napsal, že „pod přetěžkým břemenem nestojí člověk vždy vzpřímeně, jak by se slušelo: vždyť přece sedmkrát za den klesá i spravedlivý, avšak zase povstává“. Ve svých základních a výchozích polohách je zajisté humanismus Jeronýmův bytostně odlišný od humanismu oslaveného lidství, který míváme na mysli, hovoříme-li o humanismu v kulturních dějinách Evropy. Přitom však nemůžeme nevidět, že se Jeroným s tímto proudem stýká, jako by mu šel vstříc, když dává do služeb své pře vtip, smysl ironický a satirický a výmluvné gesto. Nezbaví nás vždy rozpaků, zda jde o gesto histrionské, nebo svědecké. Praví-li však proti němu žaloba, že přijel jednoho dne ke králi Václavovi IV. v žebráckém oděvu na oslu, bosý a vousatý, dělaje se učedníkem Kristovým, ano, že strhl svou řečí mnoho přítomných na stranu viklefovců a kacíře i buřiče, králem již odsouzené zachránil od trestu smrti, hledal bych v tom méně pokus o kratochvilné slyšení před panovníkem, jako spíš výjev vzorový. Tu se stal Jeroným jakoby předjímkou mluvčím církve chudé a opor zbavené, ztvárněné k obrazu církve prvotní. Jako tolikrát jindy i zde se pokouší Jeroným o divadlo a podívanou, tentokrát však o podívanou prorocky protestní, pro niž ani korunovaný člověk středověkého podzimu neztratil ještě všechnu vnímavost, i když k ní byl o poznání otrlejší než jeho předkové k jokulátorským kouskům Františka z Assisi. Jeronýmovská tradice ústrojně ústí v evangelicky laděný humor vagantských Šprochů Bratra Palečka.

Z mála Jeronýmových projevů, které se dochovaly, vysvítá nápadný zájem o dějovou osnovu Písma. Posluchačům stavěl před oči příklady výslovně „vzaté ze svatých biblických dějů“. A v poslední své kostnické řeči vyjmenoval v posloupné řadě biblických svědků muže, kteří byli pro pravdu i od vlastních lidí osočeni a odsouzeni: zákonodárce Mojžíše, Josefa prodaného ze závisti cicozemcům, pronásledované proroky Izaiáše a Daniele, křivě pohaněnou Zuzanu, sťatého Jana Křtitele, ukřižovaného Krista, Štěpána ukamenovaného na kněžský rozkaz a odsouzené apoštoly. Byl to postřeh dobře husovský, že právě hierarchicky organizovaná církev se může stát svědkům pravdy nejnebezpečnějším nepřítelem. Ale u Jeronýma se setkáváme už také s důrazem na událostnou, dějovou stránku biblického podání jakožto nositelku ústředního poselství Písma, poselství, které se nás týká především. Zdá se mi, že zde je Jeroným blízký humanistům právě oněch kruhů, z nichž vzešel i Poggio. Byl to právě ochránce a učitel Poggiův, florentský Coluccio Salutati, kdo výrazně zdůraznil, že právě události Písem nás postihují a oslovují více než co jiného z biblického podání. Roku 1392 napsal: „Odstraň ze svatých Písem všecko historické – to, co zbude, budou zajisté věci přesvaté a obdivuhodné, jenže tak málo záživné, že ti nijak neprospějí.“ A byl-li Salutatimu Sokrates přímo zahajovatelem křesťanských mučedníků, neváhal ani Jeroným začít od Sokrata, když v Kostnici naznačoval slavnou řadu nespravedlivě odsouzených antických milovníků moudrosti, obdobnou řadě mučedníků biblických a církevních. Ostatně sám Jeronýmův viklefismus, zvelebující postačitelnost Božího zákona pro církev v tomto čase bojující, přibližoval jej některým polohám křesťanských humanistů italských. Solutatiho „zákon z Boží mysli prýštící“ neměl daleko k Božímu zákonu v realistickém výkladu oxfordského profesora. Bracciolini ovšem už neměl porozumění pro nepodplatnost Božího zákona nad námi, před nímž se ještě Salutati skláněl. Na Jeronýmovi mu musel uniknout motiv pokorné odevzdanosti pravdě, pro niž se sice osobně rozhoduje, která nás však svým nárokem přesahuje a platí nezávisle na naší dobré vůli. Zůstal na rovině estétského obdivu k muži neotřesenému žalářováním a strachem ze smrti. Snad ještě po letech, kdy už jenom věřil ve státotvornou sílu zlata a peněz, si zběžně vzpomněl na Jeronýmovu postavu, když se chytal naděje v příchod silných jedinců, kteří zamítnou a rozmetají zákony, vhodné prý jen pro lidi slabé, nízké, bez prostředků a prodejné.

Z Křesťanské revue z roku 1966
Vytisknout