Glosa | Ferdinand Peroutka

Po převratu český národ zklamal všechny hlasatele intenzivní náboženskosti, pokud šlo o náboženství, orientoval se co nejpohodlněji: buď setrval u starého, nebo, přihlásil-li se k novému, tedy jen k takovému novému, jež v podstatě přinášelo oslabení náboženské přísnosti a zmírnění náboženské závaznosti.

Politická a sociální témata mnohem důkladněji připoutávala českou pozornost než staré soupeření mezi protestantismem a katolictvím. V řídce náboženském ovzduší nedaří se reformačním snahám, které mohou vyrůst jen z prudkého náboženského života. Bylo sice dlouholetou Masarykovou snahou oživit náboženskou otázku, ale co zmůže jedinec, je-li okolí lhostejné? České prostředí bylo příliš zachváceno moderním životem.

Havlíček napsal: „Chůvo moje milá, náboženství.“ Také většině českého národa bylo náboženství toliko chůvou. Ve věku mužném lákaly ji jiné myšlenky. Evangelictví nenašlo zde náboženského kvasu a zanícení, jichž by bylo třeba k druhé reformaci.

Ale nepodařilo se pohnout lhostejností většiny. Katolicismus v Čechách, jak se zdá, nebude poražen některým jiným vyznáním, nýbrž nevěrectvím. To však bude hledět uložit protestantismus s ním do jednoho hrobu. Jednoho dne budou obě tyto konfese nuceny k spolku proti společnému nepříteli, ať chtějí, nebo nechtějí. Budou – bez ohledu na odstíny – hájit společný pojem Boha proti světu, který nebude už chtít jej znát.

Ferdinand Peroutka, Budování státu (Praha, Lidové noviny 1992, I. díl, str. 275)

Vytisknout